Anotace
Román Ráj a peklo nejčtenějšího současného islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona je lakonickým popisem života rybářské obce nacházející se ve fjordu poblíž severního pólu. Všechny obyvatele živí lov ryb, a tak rybáři periodicky vyplouvají na moře. S věčným střídáním běsnících živlů, bouřek, vánic a mrznutí je boj o život roven odolávání ďáblu v pekle a jediným, co zde jakkoli vzdáleně připomíná opak, je starý pastorův překlad Miltonova Ztraceného ráje. I ten se však nakonec ukáže být prokletím, neboť Bárdur si díky němu zapomene vzít vhodné oblečení a na moři umrzne. Četba poezie je životu nebezpečná.
Přes veškerou nepřízeň se obyvatelé osady nikdy nevzdávají naděje (či Naděje, jak zní jméno jedné z lodí). Věnují se co možná nejvíc životu, neboť podle nich člověk umíráním ztrácí ráj, přestože to mnohokrát není více než jen několik zářivých chvil roztrhaných tmavými dny. Slzy se nedají navléct na šňůru a spustit jako třpytivé lano do temné hlubiny a vytáhnout ty, kteří zemřeli, třebaže měli žít. Zhasne světlo života a promění se ve tmu v okamžiku, kdy přestaneme žasnout, kdy se přestaneme ptát a začneme brát život jako běžnou součást všedního dne?
Specifikace
Rok vydání | |
---|---|
ISBN | 978-80-7438-075-4 |
Vazba | vázaná |
EAN | 9788074380754 |
Počet stran | 200 |
Formáty e-knihy | ePUB, Mobi, PDF |
Formát | 132 × 205 mm |
Typ | tištěná, e-kniha |
Recenze
Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.
dybbuk –
A2, 5. 12. 2012
Karel Kouba
Pojivem druhé v češtině vydané knihy islandského spisovatele Jóna Kalmana Stefánssona je literatura a smrt.
zobrazit celou recenziSmrt je zde všudypřítomná, souvisí s drsnými přírodními podmínkami a tvrdým životem v islandských fjordech. Román se skládá ze dvou částí, které by mohly fungovat i jako relativně samostatné novely. První se odehrává na moři, druhá v Městysu, mezi oběma částmi je zcizující intermezzo. Příběh plyne v jakémsi archaickém bezčasí – může to být 19. století, v němž jsou vdovám soudně odnímány děti, může to být začátek 20. století, kdy se rodí emancipační hnutí žen, zároveň může jít o současnost, protože venkov se na Islandu zase tolik nemění.
To ostatně víme třeba z první Stefánssonovy přeložené knihy Letní světlo, a pak přijde noc (viz A2 č. 20/2009). Hlavním hrdinou Ráje a pekla je bezejmenný chlapec, který společně se svým jediným přítelem Bárdurem pracuje na rybářské šestiveslici. Oba mají společnou zálibu v literatuře, která u ostatních rybářů nevzbuzuje přílišné sympatie: „tím věčným podělaným čtením nás dočista vytáčejí, věčně si navzájem citují úryvky z nějakých básniček, zhovadilý zlozvyk, podělaná prohnilost v duši, ze které člověk bačkorovatí a na to, aby se uměl poprat se životem, je moc velká měkota“. Osudným se pro jejich životy stává Miltonův Ztracený ráj a věta „nic není sladké bez tebe“.
Po významném dějovém předělu se v druhé části ocitáme v Městysu. Kromě exkursu do rigidního vesnického prostředí, v němž se od líčení přírody a boje s mořem dostáváme k řetězci vyprávěných osudů jednotlivých obyvatel, se také chlapec konfrontuje s pocity nepatřičnosti, trapnosti a směšnosti, která pramení nejen ze setkání s novým prostředím, ale právě také z neustále skloňované smrti.
Do kontrastu s přírodou a životem osekaným na samou dřeň zde autor staví čtení a psaní. Mihne se tu konvice na kávu, kterou používal William Wordsworth, autorské čtení Charlese Dickense a především ona zmíněná Miltonova kniha, která je opečovávána jako svátost – a to i přesto, že může zabíjet. Konec knihy tematizuje vyprávění, které je smrt schopno nejen zaznamenat, ale zároveň uchovat a oživit mrtvého člověka. „Slova můžou mít sílu trollů a dokážou zabíjet bohy, zachraňovat životy i je ničit. Slova jsou šípy, kulky, bájní ptáci lovící bohy, slova jsou ryby staré tisíce let, které nacházejí v hlubinách cosi strašného, jsou to sítě dostatečně velké na to, aby se do nich chytil celý svět i s oblohou, někdy ale slova nebývají na nic, obnošené šaty, kterými pronikne mráz, rozpadlá hradba, kterou smrt a neštěstí snadno překonají.“ Ve Stefánssonově knize hraje důležitou roli také samotné vyprávění, které je jednou stručné, jindy napínavé a strhující, někdy opojené samo sebou. Rafinovaně zachází s čtenářovým očekáváním, ale dokáže pracovat s poeticky rozvětvenými popisy zakořeněnými v mytologických příbězích.
A co že je to peklo z titulu knihy? Možná „nevědět, jestli je člověk živý nebo mrtvý“, možná „knihovna, kam se dostaneš slepej“.
dybbuk –
Tvar, 7. 2. 2013
Pavel Horký
HLEDÁNÍ SVĚTLA V TEMNOTĚ SVĚTA
Po niterném prožitku z četby Stefánssonovy knihy Letní světlo, a pak přijde noc jsem přistupoval k autorovu do češtiny letos přeloženému románu Ráj a peklo (2008) s velkým očekáváním. Nebylo rozhodně zklamáno, i když umělecké přesvědčivosti prvně jmenovaného nedosahuje, což je ovšem znakem spíše mimořádných kvalit onoho předchozího románu než poklesem autorovy imaginace v próze nyní recenzované.
zobrazit celou recenziStefánsson zasazuje děj svého románu do prostředí rybářské obce, nacházející se až ve fjordu poblíž severního pólu. Reflektující vyprávění vyjadřuje povětšinou pohled postavy označené v textu jako „chlapec“ a nese se ve znamení permanentního souboje světla a temnoty světa, na což ostatně může poukazovat i samotný titul díla, který je aluzí na motivy eposu anglického básníka Johna Miltona Ztracený ráj (1667). V textové rovině Stefánssonova románu stojí tato Miltonova kniha na počátku nešťastného období již jmenovaného chlapce, jemuž zemře jeho nejlepší přítel Bárdur, když si oslněn četbou Ztraceného ráje zapomene vzít na sebe bundu a během lovu na moři v silné sněhové bouři promokne a následně umrzne. Chlapec v návalu smutku ze ztráty nejbližšího člověka odchází z uzavřené společnosti svých rybářských druhů, žijících ve stísněných podmínkách nábřežní osady, do městysu, kde chce buď skoncovat se svým životem, nebo začít nový – ač si uvědomuje, že právě to by bylo vzhledem k nepříznivým okolnostem a trýznivým vzpomínkám velmi obtížné…
Souboj dobra a zla se prolíná celým románem a ústí v otázku, zda je lidský život opravdu beznadějný. Zda jsme v temnotě světa schopni zahlédnout záblesky naděje. Před chladem okolního lhostejného světa některé postavy chrání vědomí blízkosti milované osoby a pocit jistoty domova, jenž dokáže zahřát jejich prokřehlá srdce. Obojí chlapec postrádá, i odtud tedy plynou jeho myšlenky plné zmaru a touhy odejít nadobro ze sféry pozemské existence a být tak opět nablízku svému věrnému staršímu druhovi Bárdurovi. Ona naděje často spočívá pouze ve vzpomínkách, a to nejen v případě chlapcově, ale i v případě několika ostatních postav, s jejichž osudy se během četby seznamujeme. Jedná se většinou o pomalu vyhasínající zkrachovalé existence, jimž zbývají už jen reminiscence na období, kdy prožívali spokojenost, štěstí, uznání a respekt ostatních. Avšak nyní se kromě utkvělých vzpomínek na staré dobré časy utápějí mnohdy hlavně v alkoholu. Návraty do minulosti jsou také silně citově zabarveny, čímž do jisté míry ztrácejí svou věrohodnost. I tuto skutečnost je vypravěč schopen zaznamenat a posiluje to autentičnost vyprávění. Tak si třeba při popisu rybářské osady na břehu moře není schopen vzpomenout na přesný počet chatrčí, v nichž rybáři žijí: „Třicet až čtyřicet chatrčí, možná dokonce až k padesátce, přesně si to nepamatujeme, tolik se nám toho vypařilo z hlavy! Také jsme se pomalu naučili spoléhat se spíš na city, na paměť žádný spoleh není.“ (s. 21) Ovšem i citovost, zobrazovaná zde tradičním symbolem srdce, je zdrojem nejistoty, jež se ukrývá v onom srdečním svalu; ten sice vykazuje aktivitu, nicméně nezřídka také znesnadňuje spánek jako příbytek pochyb. Láska je totiž něco nepředvídatelného a lidské srdce nestálé – i tak vyznívá jedna ze sémantických rovin Ráje a pekla, v čemž se bohužel trochu blíží jednomu z častých klišé mnoha knih a filmů, nezřídka spíše pokleslé úrovně.
Prostředí rybářské osady, nabízející spočinutí v tradičním životě (tvrdém sice, ale poskytujícím jistoty), dvojice protagonistů přijala za svůj domov; zároveň však oba charakterizuje jejich touha z tohoto mikrosvěta uniknout. Bárdur se o to pokouší prostřednictvím světa klasické literatury, kam v touze po kráse uniká. Poezie ho nakonec přenese až tam, „kam nedosáhnou žádná slova, žádné myšlenky, odvedou nás až k samotnému jádru, život se na okamžik zastaví a zkrásní, zprůzrační steskem a štěstím. Některé básně promění celý den, noc, tvůj život. Některé básně člověka přimějí zapomenout, zapomenout na smutek, beznaděj, zapomeneš koženou bundu, přijde k tobě mráz, řekne bác a je po tobě. Mrtvý člověk se rázem promění v minulost.“ (s. 85) Chlapec je Bárdurem pobízen k tomu, aby něco v životě dokázal (poznal svět a smysl existence, hodně četl), avšak smrt drahého přítele ho téměř zcela ochromí a on žije jako ve snu, hledá svou ztracenou identitu. Motiv snění je pro Stefánssonovu tvorbu příznačný, v tomto románu je sféra snů představena jako osvobozený prostor, v jehož hájemství se může snící člověk dočasně schovat před krutostí okolního prostředí. V čase bdění se rybáři vypořádávají se silou přírodních živlů, jež se jejich práci staví do cesty jako její přirozená součást. Jejich síla ovšem ve srovnání s rozlehlostí a mocností Severního ledového oceánu neznamená skoro nic, i proto tolik z nich umírá. Bouře nezasahuje tragicky pouze do nebezpečných loveckých výprav na moře, ale v přeneseném významu je permanentně přítomna i v privátní sféře postav, když se v ní střídá s obdobími štěstí a relativního klidu, které povětšinou jsou již odeznělé a náleží nenávratně minulosti. Pokud sestoupíme ještě o stupeň níže (až do prostoru vnitřního života a lidské mysli), příroda se na několika místech stává obrazem niterného prožívání.
Stefánssonova próza přináší také několik podnětných zamyšlení nad slovy – jejich účinkem, schopností lidmi pohnout i uchránit uplynulé události před zapomněním. Nutno ovšem zároveň dodat, že je to právě autorova záliba ve velkých slovech, která je někdy v celkovém vyznění mnoha úvah spíše na obtíž. Z některých pojednání – nejčastěji o smyslu života a smrti – je patrná až křečovitá snaha o hlubokomyslnost za každou cenu, přílišná patetičnost a úsilí o efektní reflexe, jež však občas hraničí s banalitou, ač by si autor jistě přál přesný opak. Přednosti románu oproti těmto negativům spočívají zejména v zachycení okamžiků náhlých prozření, až jakýchsi joyceovských epifanií, jež jsou naopak podávány střízlivou optikou s jistou dávkou autorské pokory před mysterii lidského života. Podnětné jsou i postřehy korigující zažitá stereotypní uvažovaní – například o zušlechťujícím vlivu četby knih; na charakteru jednoho mizery je totiž ukázáno, že toto rozhodně automaticky platit nemusí. Nádherně průzračným a vybroušeným dojmem působí též motivické uchopení procesu narace, ve finální části románu čteme totiž krásnou pasáž o zmizení chlapce ve vyprávění, když sděluje prožité události trojici posluchačů. Zcela se zapomene ve svém spontánním podání ve snaze slovy pomyslně vzkřísit zemřelého kamaráda. V těchto místech knihy, kdy nechá slova zdánlivě volně plynout, je i sám autor nejsilnější.
Závěrem se nabízí možnost srovnání s jedním románem nizozemského moderního prozaika Ceese Nootebooma, o němž se v posledních letech rovněž uvažuje v souvislosti smožným udělením Nobelovy ceny za literaturu. Nooteboomův Ráj ztracený (2004), taktéž odkazující kMiltonovu opusu, je ale ve srovnání s Rájem a peklem J. K. Stefánssona mnohem rafinovanější intelektuální hrou, různými aluzemi k slavnému eposu snad až příliš přesycenou. V tomto ohledu se tedy domnívám, že nejen v českém prostředí si více čtenářů najde dílo, nad kterým jsme se zamýšleli v předcházejících odstavcích.