Ptačí řečí

Recenze

1. dybbuk – 5. 9. 2019

   iliteratura.cz, 14. 8. 2019
   Vojtěch Kinter

   Děčínský básník Radek Fridrich si od získání ceny Magnesia Litera v roce 2012 dopřál dlouhou publikační pauzu – alespoň co se týče básnických sbírek. Jeho další počin na tomto poli nazvaný Ptačí řečí spatřil světlo světa až v roce 2017. Každopádně se na tento soubor promyšlených fónických básní vyplatilo čekat.
   Jak může být ptačí zpěv rafinovaný…
   Radek Fridrich (* 1968) si v současné české poezii vydobyl nezastupitelnou pozici, zejména pro osobitý styl, jímž vyjadřuje vztah k rodné krajině. Jeho dílo však nereflektuje pouze přírodu, jak by se nabízelo. V lesích a skalách okolo Děčína se ve Fridrichových textech potkávají podivuhodné postavy, z nichž některé vycházejí z místních pověstí, jiné zase z historie tohoto kraje – i ta je totiž ve Fridrichových textech silně zastoupena. Nalézáme se v Sudetech a sama látka Fridrichových veršů jako by si vynucovala velké množství použitých germanismů; a není jistě náhoda, že mnohé autorovy sbírky vycházejí i v němčině či v česko-německém vydání. Velmi výrazným rysem Fridrichovy tvorby je také zvukomalba, zvláště její kakofonická podoba.
   Je to zejména poslední jmenovaný rys, který Fridrich nejvíc akcentuje ve své dnes již předposlední sbírce Ptačí řečí. Přírodu v ní nazíráme z větší blízkosti než v předešlých sbírkách, stává se konkrétnější. Jedná se totiž o sbírku fónické poezie, „grafický záznam“, který na první pohled nabízí „pouze“ shluky hlásek, resp. zvuků, jež připomínají všelijaké pípání, čiřikání, krákání a tak podobně, jež tu a tam doprovodí nějaké běžné slovo, které není citoslovce. O zvucích, nikoliv hláskách, lze mluvit oprávněně, jelikož autor vytvořil též audioverzi knihy, která je dostupná na webu . Zde se čtenář, resp. posluchač také dočká následujícího varování: „Pozor! Kniha není určena ornitologům, vyznavačům experimentální poezie a pracovníkům ČEZu! Všichni ostatní pochopí, že se jedná pouze o knižní hříčku, které se lidově říká prdel.“
   Přestože autor tvrdí, že jde o pouhou hříčku, nelze při pozornějším čtení přehlédnout, že jde o hříčku velmi dobře promyšlenou. A to mnohdy lépe vynikne, ač to může vyznít paradoxně, při čtení tichém. Texty, propracované a překvapivě rafinované, využívají minima prostředků k maximálnímu účinku a nabízejí četné přesahy – vše ale popořadě.
   U sbírky, jako je tato, se nejprve nabízí ohledat jazykovou tvořivost ve ztvárňování zvuků přírody. Příliš se tu nesetkáme s již automatizovanými citoslovci typu „píp“, „kvok“ či „húú“. Fridrich chce ptačí zvuky vyjádřit nově a výstižněji – a navíc v různých situacích: při strachu, hádce apod. Mnohá vyjádření pro svou nepodobnost s běžnými citoslovci vyžadují pracnější zapojení čtenářovy představivosti a aplikaci vlastní zkušenosti z poslechu ptactva: „vibjiga“, „dejííííííííííííírrrrrrrrrrr“, „erdidi“. Samotný zápis zvuků prozrazuje autorovu rozkročenost mezi dvěma jazykovými prostředími, viz českými literami psané: „birupčip“, „Kšrééé!“ a oproti tomu německy vypadající „gwäch“, „Füüoo!“ K zamyšlení nad zvukem (jakožto předchůdcem jazyka samého) pak čtenáře vedou vyjádření jako „Tiehtieht“, která čtena česky znějí jinak než čtena německy.
   O čistou zvukomalbu jde však jen ve velmi malém množství textů sbírky. Další významový plán napovídá už rozdělení sbírky na tři oddíly s názvy Lokace, V rodinném hnízdě a Food. Názvy oddílů, podobně jako názvy jednotlivých básní, slouží především k představení kulis (V hnízdě, Na skáááááále…) a spoluutvářejí jakési pokyny, jak které zvuky číst či do jaké situace si je zasadit. Podobné „instrukce“ autor dodává potom i přímo do ptačích „promluv“ pomocí zpravidla kurzivou vytištěných plnovýznamových slov („zhurta“, „cirkulárkovité“, „♂ opět zhurta“). To jsou ovšem slova, která hrají ve sbírce jen druhé housle vedle zápisů v ptačí řeči. Oč je potom zajímavější, když se plnovýznamové slovo objeví (také díky svému zvukomalebnému potenciálu) právě v ptačí řeči! Fridrich v takovou chvíli konfrontuje pojmový význam se zvukem a skrze tuto konfrontaci přidává další významovou vrstvu: tak například báseň s názvem V kleci končí po veškerém ptačím zpěvu tázáním: „Já? Já? Já? Já!“ Jako jiný příklad může sloužit část básně Při hledání semen: „Sem! / Semena sem! / Semena!“
   Zvukovou rovinu doplňuje rovina grafická, jejíhož potenciálu autor plně využívá. Některé básně mají podobu kaligramů – například ve zmiňované básni V kleci s podnázvem „drátěný zpěv“ jsou písmena uspořádána právě tak, aby připomínala klec či dráty. Jindy uspořádání slov slouží opět jako instrukce k tomu, jak si má čtenář představit zvuk – například v básni Stmívá se uprostřed zbořeniště, kde uspořádání textu vybízí umístit si jednotlivé ptačí zvuky do různých koutů vlastní představy zbořeniště, či dokonce si prostřednictvím rozmístění slov na papíře představit let ptáka ve tmě.
   Konečně mezi vyjadřovací prostředky sbírky patří i autorské kresby (autor se označuje za výtvarného autodidakta), znázorňující jakési ptačí origami. Metaforu papírových ptáků můžeme číst jako obrazný komentář ke sbírce, která přenáší projevy ptactva na papír.
   V souhrnu na Fridrichově sbírce nejvíce zaujme schopnost maximálně využít minima prostředků (tento minimalismus dobře vystihuje i používání genderových symbolů ♂ a ♀ místo slov sameček a samička). Drobné instrukce, prostorové uspořádání slov a zvuková stránka jazyka stačí sbírce k tomu, aby si čtenář mohl představit „úplnou“ situaci a ještě si s textem „vyhrát“ jako v básni Při odletu z hnízda:
   ♀ slibuje ptáčeti
   d n s ti d n s ti
   ryby žáby myši mloky
   d n s ti d n s ti
   pulce rejsky hady taky […] (s. 53)
   Název a komentář kurzivou načrtávají situaci a „aktéra“, hlásky – a u této básně i běžná slova – si pak čtenář vztahuje k ptačímu zpěvu. I ve shlucích hlásek tu můžeme nalézt zárodky slov a pozorovat intimní vztah mezi matkou a jejími ptáčaty.
   Minimum prostředků je ve sbírce využíváno nespočtem různých způsobů, z nichž jsem načrtl pouze několik. Pozornost, kterou čtenář musí upřít ke způsobu výstavby textu, ho vede přímo k podstatě umění, totiž k samotné umělosti. Jakkoliv totiž napodobujeme přírodu, byť z největší blízkosti, stále – a možná o to více – vyniká fakt, že se jedná právě o nápodobu, jíž bylo potřeba vymyslet náležitou formu.
   V současném kontextu může Fridrichova sbírka nejblíže připomínat fyzickou poezii Petra Váši. Oba umějí akcentovat rytmiku (Fridrich např. v audioverzi básně Odhalen, kdy opakované svižné „Prozradí se / TET / Prozradí se / TETET“ bezmála připomíná beatbox). Na rozdíl od Váši však Fridrich nikdy neopouští jazykovou bázi – vždy se drží alespoň hlásek a nepřechází k neartikulovaným zvukům. Jestli je ovšem něco Fridrichovou doménou, pak je to zde popsaný minimalismus, k němuž směřoval již v Literou ověnčené sbírce krooa krooa .

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 16. 2. 2018

   Tvar, 19. 10. 2017

   Vojtěch Němec
   OSVOBOZENÍ ZNEVÝZNAMNĚNÍM

   „Zit zrrb zib / Zit zrrb zib // Zit zrrb zib […],“ promlouvá k nám básní-zvoláním „V křoví nad čirým potokem“ sbírka Radka Fridricha, možná vzdáleně příbuzná s „živočichopisem“ či poetickým „bestiářem“ známým z autorovy sbírky Žibřid (2006). Už od prvních textů je jasné, že máme co dělat s básněmi fónické imaginace: tvůrčí dynamo zde vyvěrá spíše z pozorného vnitřního „odposlechu“ nežli z všerůzných vyčteností a poučeností profánním životem, z nichž může vyplynout uondání všech druhů, ba i těch kritických. Vycházíme i z toho, že na autorských čteních Fridrich zdůrazňuje, že jeho „ptačí“ texty nejsou založené na ornitologickém pozorování, jak se může na první poslech zdát. Vyrůstají spíše z volné představivosti, z vnitřních „zákonitostí“ básnického světa. V tomto ohledání je pozoruhodné, že audioverze sbírky je zdarma k poslechu a stažení na webových stránkách (http://www.cervenykun.cz/eshop/-/-//632_ptaci-reci), neboť jakkoliv je Fridrichův sugestivní, k nuancím zvuku citlivý přednes působivý, je zároveň z hlediska interpretace zrádně návodný. Jedná se tedy spíše o paralelní texty či díla, o různočtení vtělené do zvuku, a tak je dobré tuto formu textu porovnávat s četbou -avšak taková komparace nebude ústředním předmětem našeho uvažování, zůstane pouhou pobídkou pro zvědavé čtenáře.
   Z ptačího přednesu lze zaslechnout scénické, zvukově metamorfované výstupy ne nepodobné třeba hudbě Meredith Monkové ze 70. let, ovšem u Fridricha místopisně rámované, sémanticky ukázněné tituly jednotlivých textů v sekci sbírky zvané „Lokace“ (např. „V hluboké průrvě“, „V kleci“ nebo „Zvuky ze skalního hnízda“) nám evokují konkrétní zasazení do té které části fiktivní krajiny. Nevíme sice, co přesně znamená „Zit zrrb zib“, ale víme, kde přesně se takový zvuk odehrává či přehrává. Takové významotvorné oklecení či zahnízdění, zároveň vykloubenost z omezujících vazeb označujícíoznačované (zmíníme tklivé „Kja kji kjak lak lák / kja kji kja lak lá“ v básni „Stmívá se uprostřed zbořeniště“ na s. 22: takové pojímání verbálního „materiálu“ značí i jistý výsměch „salonní“ aluzivnosti, hermetičnosti textů vzdělanců či pseudovzdělanců… což ale pouze vytváří hermetičnost jinou, tak co teď s tím, he? Pokud tu kráčí o výsměch lacinému estétství, je vcelku namístě se takovému výsměchu smát…), spíše než znevýznamňující hra je konformním tvůrčím kompromisem: když coby básník přijdu s nekonvenčním jazykem, musím texty alespoň opatřit lokalizačním konceptem, interpretačním klíčem, jehož je možno se držet, aby se neztrácelo.
   Fridrichova hra „Gigig … irr / gigi … irrr“ apod., sympaticky osvobozená od veškerých nezbytných zbytností „nové všednodennosti“ (či jak nazvat nepřehlédnutelnou, zhusta různými porotami oceňovanou linii soudobé poezie, která tíhne k více či méně nadhlednému, avšak v důsledku stereotypnímu zaznamenávání všedno-životních útrap básnického subjektu – což je vlastně výhodné pro všechny strany: čtenářská obec bude uspokojená tím, jak snadno se lze s takovými texty identifikovat čili lidově řečeno „rozumět jim“, zatímco obec autorská dosáhne společenského aj. uznání, světských poct, funkcí, vlivů atd.; bude se mluvit o vzestupu poezie, o nárůstu jejích čtenářů a bude se to nazývat leckterou „hodnotou“ kulturní, že ano…), kterou jsme zaplavováni básníky mladší či střední generace, jistěže různých talentů a kulturních či zájmových či profesních paradigmat, takže jásáme z té přepestrosti. Jinými slovinci: hra osvobozená od „socializační“ identifikace, rizika tendenční, pomíjivé časovosti, konvenčních snah via básnický jazyk oslovovat generačně spřízněné dušinky a říkat tomu třeba „kultivace poezií“, nebo si prostě u čtení veršů zařachat smíchy, jak to ten filuta či ta filutka vykoumal(a).
   Zdá se, že Fridrichovy verše se takovým povrchnostem vzdalují, přetvářením nastolují svévolnou hru se světem: I zde však nalézáme „všednodenní“ motivy, a díky tomu si neodpustíme otázku, zda to přeci jen není kamuflovaná poezie „nového-nového(a proto prastarého) všedního dne“, byť básněná ptačí optikou, perspektivou ptačího „jazyka“, tj. pozorované pachtění nás, ubohých čtenářů honících se za štěstím nebo čím – a to není nic jiného než subtilní ironie vzešlá z mezilidského ne-rozumění, patrná třeba u spojitých textů na s. 42 a 43 „ se trápí / tlumený monolog“ verši „Cik cik / šnirl / cja / tit tai / cissis / trydritri / didloi / ly ly / dydlí“ a „V hnízdě / omluvně“ pokorným „Kliklu uvikú? // Piu pvit / tlí lijejí […]“, avšak ironie, která díky rafinované permutaci jazykových pravopisností českých („švittů“, „cirkví“) či německých („Tiehtieht“ nebo „tschack“) nabývá „vyšších“, jaksi ambicióznějších poloh než pouhopouhých vysmívání básnickým trendům, ačkoliv, jak jsme naznačili, může jít i o svéhlavou aktualizaci takového přicmrndnutí duchu doby.
   Co s takovou poezií, která svým způsobem (ne)zapadá do soudobého básnictví? Jsme v rozpacích a ptáme se dál, protože i sama sbírka textů je hozenou rukavicí, rošťácky drzounským mrknutím: Pocítíme z Fridrichových básní vizionářství, anebo to pro nás bude jen druh poetického šprýmu, natrucná radost ze sémantického osvobození? Anebo jinak: Jde v ptačích hovorech o promyšlený zástupný jazyk a lze racionálně převést fridrichovské ornitofóny na verbální jednotky, anebo jsme svědky pře(d)vádění „zvukové“ imaginace, vytváření svébytných zvuko-krajin, jimž však daleko více sluší formát živelné performance, jak ji známe z autorských čtení a jak se můžeme sami přesvědčit na zmíněných webových stránkách? Bude na škodu střih fridrichovské „rychlopoezie“, když slova vykloubená, zvukem znevýznamněná, navíc v pasážích doslovně opakovaná, máme spíše tendenci „prolétávat“ po vzoru opeřenců, aniž bychom měli motivaci se k nim vracet a dumat nad dalšími plány, vrstvami četby? Je konkrétní poezie, či metoda kaligramů, s jejichž diskursy jsou texty Ptačí řečí spřízněny, mrtvá, dávno již překonaná epizoda literárních dějin? Jedná se snad o znak přerodu Fridrichovy poetiky, odklon od zprůzračňování ke zkalení?
   To nám může prozradit až sbírka následující, teď „víme“ leda nic. Konstatujme snad jediné jisté na této recenzi: Poezie, která vyvolává jakékoliv otázky, je poezie živá – nikoliv hodna zatracení, jak se někteří angažovaní či jinak „pevnýma nohama na zemi“ zakotvení básníci budou asi snažit.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 16. 2. 2018

   Týdeník rozhlas, 18. 9. 2017

   Radim Kopáč
   Void void erdidi?

   Severočeský básník Radek Fridrich (1968) se ukázal jako pěkný ptáček. Aspoň názvem své nové sbírky Ptačí řečí (Dybbuk, 2017). Kdo si pamatuje autorův předchozí knižní počin Krooa krooa (2011), vyznamenaný v roce 2012 Magnesií Literou za poezii a čerstvě publikovaný ve francouzštině v překladu Xaviera Galmiche, má výhodu. Novinka totiž na jmenovaný titul těsně navazuje, je mu skoro pandánem. O co jde?
   Fridrich shromáždil v novince přepis nejrůznějších ptačích řečí. Jenže s ptactvem si rozuměl možná Sigurd z Eddy nebo František z Assisi, běžný čtenář je o konkrétní významy ochuzen. Nezbývá než se přesunout k jiným způsobům konzumace. Autor jich naštěstí nabízí hned několik. Někdy báseň funguje jako „notace“ fónické poezie (audioverze knihy je k mání na adrese: cervenykun.cz/radekfridrich), jindy se po stránce rozlévá do atraktivní vizuální kreace. Do třetice pak v knize najdeme texty, kde si autor neodpustil k ptačí řeči přičinit své drobné komentáře, případně rovnou verše, tentokrát v běžné řeči lidské. Ostatně prolínání různých komunikačních kódů napomáhají i Fridrichovy ilustrace: kolážované frotáže. Těmi autor vyzdobil i některé své předchozí sbírky. Dokumentoval jimi mizející krajinu a dějinnou paměť česko-německého pohraničí. Ptačí řeč má v tomto světle nespornou výhodu, je univerzální – a zřejmě i věčná. Void void erdidi.
   Fridrichova novinka stojí samozřejmě nejen na osobním, ale i na obecném. S umělou, „zaumnou“ řečí experimentoval už před stoletím Velemir Chlebnikov. Fónickou poezii pěstovali dadaisté, u nás po druhé válce Ladislav Novák, po roce 1989 pak Petr Váša, nejnověji Jaromír Typlt. Vizuální básně byly v kurzu zejména v šedesátých letech zásluhou dvojice Josef Hiršal & Bohumila Gršgerová. A konečně i „makarónskou“ řeč, splétající dohromady různé jazyky, zná česká poezie víc než dobře, třeba z díla Ivana Blatného. To ale jen pro pojem o souvislostech. Fridrich je svůj. A nejen v novince, taky v řadě míst svých předchozích sbírek. Vydal jich od roku 1996 víc než desítku.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 16. 2. 2018

   A2, 6. 12. 2017

   Michael Alexa

   Ve své dvanácté sbírce Radek Fridrich rozvíjí básnický svět a jeho vidění, jaké bylo v jeho díle přítomné již dříve, třebaže ne v takto zhuštěné, nápadné podobě. Kniha Ptačí řečí se znovu vyznačuje balancováním na hraně dvou jazyků – vedle češtiny se u Fridricha často objevovala němčina (v tradičním smyslu překladu i v podivuhodných smíšeninách na ploše jedné básně, verše či slova), ale i napůl sémantická, napůl onomatopoická řeč různých morgensternovsky mytizovaných bytostí či míst, především v jeho nejoceňovanější sbírce Krooa krooa (2011), ověnčené cenou Magnesia Litera v roce 2012. Nový soubor fónických básní, jehož pozoruhodná audioverze je zdarma k dispozici na internetu, je celý věnovaný řeči ptáků. Motiv ptáka patří do standardní výbavy každého básníka a ani pokus o přepis ptačí řeči, jak jej proslavily některé ornitologické atlasy, není v panoramatu současné české poezie docela ojedinělý (najdeme ho třeba u Petra Borkovce). Dosud nikdo se ale nepustil do tak intenzivního básnického dialogu – ve všech básních sbírky totiž zaznívá nejen pták, ale i člověk, a to v pozici bystrého znalce („Vpravo/ nazální/ nqyuuu// Vpředu protáhlé tschvuit“), pasivního zapisovatele („Digu/ Ruke/ Di gu gu/ Di gu/ Oh ruo oh ruoh ruo/ Gru o ah“) či rovnocenného partnera („D n s ti d n s ti/ všechno jídlo ve voleti/ D n s ti d n s ti/ ryby žáby myši mloky“). Kontext Fridrichova díla i nečekaná pestrost básní knihu s přehledem vyvyšují nad průměr literárních kuriozit a marasmus nakladatelských sebevražd.

   zobrazit celou recenzi