Proč je dobré cítit se špatně

Recenze

1. dybbuk – 8. 2. 2021

   denikn.cz, 04.12.2020

   Jan Lukavec
   Někdy je nejlepší strategií dělat ještě méně než nic

   Lidské tělo je složitým a vnitřně provázaným komplexem, který umí pružně reagovat na nové okolnosti. I proto desítky mechanismů aktuálně nastavují náš organismus na měnící se situace. Pocení a třes bojují s měnícími se teplotami. Krevní tlak roste s hrozbami a pohybem a klesá s klidem a odpočinkem. Normalita a abnormalita je v tomto smyslu velmi relativní a vždy záleží na aktuální situaci. Krevní tlak 170/110 bývá v klidu abnormální, ale během cvičení naopak užitečný a normální. Dá se totéž prohlásit o našich emocích? A jaký je jejich evoluční původ?

   I na to hledá odpovědi kniha Proč je dobré cítit se špatně: Vhledy z pomezí evoluční psychiatrie. Jejím autorem je americký psychiatr a jeden ze zakladatelů oboru evoluční medicíny Randolph Nesse.

   Touha, entuziasmus a mastodonti

   V nové knize Nesse přesvědčivě dokládá, že při diagnostice emocí je nutné v maximální míře přihlížet k aktuální situaci i osobní historii a hodnotovým preferencím daného člověka. Tedy i „normálnost“ či „abnormálnost“ konkrétního emočního stavu, například výborné a špatné nálady, závisí na kontextu. Takže například úzkost či smutek jsou tváří v tvář hrozbě či ztrátě užitečné, ale naopak uvolnění by v takové chvíli způsobilo více škody než užitku.

   Podle autorova shrnutí proto ve výhodě není ten, kdo je neustále smutný či permanentně radostný, „ale ten, kdo prožívá úzkost, když hrozí ztráta, smutek, když už k ní došlo, a entuziasmus, když mu kyne šťastná příležitost a úspěch“.

   Pokud se přesuneme do dob našich dávných předků, kdy se naše současné emoce dovytvářely (jinak ovšem všechny základní máme společné s ostatními savci), je autorův popis následující. Panují-li dlouhodobě dobré časy, pak není třeba vynakládat nějaké zvýšené úsilí. Pokud se tuční mastodonti nebo jiná vydatná potrava objevují každý den, pak pohled na stádo nepředstavuje důvod, proč se vzrušovat. Pokud se úroda dá sklidit kdykoli, relaxujte. Pokud je ale pohled na mastodonta vzácný, vyplatí se zabrat. I když to zní paradoxně, „intenzivní výborná nálada je cenná hlavně při krátkodobých příležitostech“. Oproti tomu „špatná nálada je užitečnější při dočasných nepříznivých situacích než při nekonečně dlouho trvajících špatných časech“.

   Důraz na aktuální situaci může běžnému čtenáři připadat jako cosi přirozeného, či dokonce banálního, nicméně Nesse konstatuje, že běžná psychiatrická praxe k jedinečnému osobnímu kontextu přihlíží stále nedostatečně. Takže kupříkladu podle nedávného psychiatrického manuálu má být smutek trvající déle než dva týdny diagnostikován jako „porucha emocí“, bez ohledu na to, že byl například zapříčiněn ztrátou blízké osoby.

   Na totéž mimochodem upozorňuje i známý český psychiatr a zastánce psychosomatické medicíny Radkin Honzák v nedávné knize Emoce od A do P (Praha: Galén, 2020). Jadrně v ní konstatuje, že označovat takový přirozený stav jako chorobnou depresi, jež by se měla léčit pomocí prášků, je doslova „zvěrstvo“ vynucené farmaceutickými firmami.

   Nesse ovšem uznává, že psychiatr má v jistém ohledu těžší práci než jiní lékaři. Kupříkladu internisté znají funkce ledvin a dalších tělesných orgánů. Nesměšují obranu, jakou je například kašel a bolest, s vlastními nemocemi, jako jsou zápal plic a rakovina. Psychiatři oproti tomu „postrádají podobný rámec pro užitečnost stresu, spánku, úzkosti a špatné nálady, a tak psychiatrické diagnostické kategorie zůstávají zmatené a neumělé“. Navíc příčiny vzniku psychických potíží jsou mimořádně komplikované: „Některé přicházejí zdola, přes geny a mozkové mechanismy, jiné shora, přes informace a jejich zpracování. Příčiny, které jdou shora dolů a zespoda nahoru, spolu interagují a vytvářejí spletité sítě.“

   Proto žádá, aby se i u psychických potíží pečlivě rozlišovalo mezi symptomy a syndromy a vlastními nemocemi. Podobně jako horečka a bolest i úzkost a špatná nálada bývají běžné a většinou i užitečné odezvy na určité situace.

   Proč je někdy výhodné dělat ještě méně než nic

   Většinou jde o přehnané reakce, které v daných případech nejsou nezbytně nutné – což ale bezpečně poznáme až zpětně. Proto pro nás zůstávají relativně užitečné, protože „za nízkých nákladů chrání před ohromnými potenciálními ztrátami“. Je to cosi na způsob falešných poplachů spouštěných detektory kouře. Příležitostné kvílení při spáleném toustu je nepříjemné, ale stojí za to, protože zajišťuje, že budeme včas varováni i při skutečném požáru. Podobně občasná zkušenost zvracení nebo bolesti, které nejsou nezbytně nutné, se nám celkově vyplatí, protože zajišťují ochranu před otravou či poškozením tkání.

   Naopak třeba na psychotické depresi či mánii není nic „normálního“ či užitečného. Jde o vážné choroby, které jsou následkem narušených mechanismů regulace nálady. Stejně jako mentální anorexie a bulimie jsou poruchy „bez jakýchkoli světlých stránek“, i když také ony se u nás musely nějak vyvinout.

   Právě evolučnímu původu našich emocí i jejich někdy přehnaným projevům věnuje autor velkou pozornost, přičemž se odvolává také na analogie z etologie jiných živočichů. Například některá zvířata přecházejí v noci do výrazně úsporného režimu. Drobný australský vačnatec jménem vakomyš obývající hlavně nehostinné pouště nedokáže přes den sehnat dostatek kalorií, které by mu za studených zimních nocí umožnily udržet tělo v teple. A tak se jeho metabolismus po setmění zpomaluje a jeho tělesná teplota se snižuje o závratných 20 stupňů.

   „Někdy je nejlepší strategií dělat ještě méně než nic,“ komentuje to suše autor. A podobně u nás: nedostatek slunečního svitu vyvolává u mnoha lidí skleslost. A podle autora celkem opodstatněnou: mít špatnou náladu bylo užitečné například za šera, kdy být aktivní mohlo být nebezpečné či nevýnosné.

   Zázračně rychlé uzdravení

   Jindy nám může špatná nálada prostě signalizovat, že základní životní směr, kterým se ubíráme, nebo vzdálený cíl, o který usilujeme, nejsou v souladu s našimi nejhlubšími tužbami či možnostmi. V takovém případě je lepší poddat se touze po změně a onen emoční signál uměle nepotlačovat.

   Autor to ilustruje na kazuistice jednoho mladého pacienta, který trpěl silnými depresemi, na něž nezabírala antidepresiva ani kognitivně behaviorální terapie. Při bližším zkoumání zjistil, že onen muž byl zamilovaný do krásné dívky, která ale měla po složení maturity odejít na velmi vzdálenou vysokou školu. Současně mladík přiznával, že mívá pocit, jako by úplně nezapadal do jejího světa, i když se mají rádi. Když se pak s oním mladíkem autor o několik měsíců později opět viděl, skoro ho nepoznával, jak se změnil. Ze zasmušilého, shrbeného a pomalého muže s rozcuchanými vlasy, slabým hlasem a pohledem upřeným do země se stal nadšený a hezky upravený člověk. Bylo zřejmé, že už další léčbu nepotřebuje.

   Když se Nesse opatrně zeptal na vztah s jeho dívkou, bývalý pacient odpověděl: „Je to skvělé. Užíváme si spoustu legrace, jde to opravdu dobře.“ Až když se snažil vyptávat dále, pochopil, v čem zřejmě spočíval podstatný důvod zásadního obratu v léčbě: „Jo tak, vy myslíte tamtu dívku! Byla příliš domýšlivá. Moje nová dívka dělá ráda úplně totéž co já. Je báječná.“

   Správný čas ke změně

   O tom, jak je důležité včas se správně rozhodnout, vypovídá pokus, při kterém se zjišťovalo, jak dlouho vydrží krysy po podání určitého antidepresiva plavat v kádi s vodou. Hlodavci na Prozacu či jiném antidepresivu obecně plavou déle.

   Tato jejich vytrvalost sice může vypadat jako dobrá věc, ovšem přestat plavat pro krysy automaticky neznamenalo vzdát se a utonout, jen se přesunuly k jiné, v onom okamžiku výhodnější strategii: pohupovat se s nosem vystrčeným z vody.

   Krysy bez prášků se k tomuto způsobu přežití přesouvají zhruba ve „správnou“ chvíli. Naopak ty jednající „pod vlivem“, které jsou uměle nabuzeny, aby plavaly déle, než jim síly dovolují, „mají větší pravděpodobnost, že se vyčerpají a utonou“.

   Ovšem v mnoha životních situacích bývá těžké odhadnout, jestli už nastal ten správný čas k zásadní změně. Mnozí se k ní z dobrých důvodů nikdy neodhodlají. Pesimismus nám totiž současně brání, abychom postupovali příliš zbrkle. Kdyby krizová období v manželství nebo zaměstnání rychle vyvolávala optimismus ohledně alternativ, neuváženě rychle bychom se přesouvali jinam bez ohledu na náklady a nejistoty nového začátku.

   Negativní pohled na sebe sama a budoucnost někdy moudře brzdí velké změny, dává původnímu projektu čas na vzpamatování. „Někdy je nejlepší zvednout kotvy a přesunout se k jinému lovišti, ale pokud vlny či počasí činí přesun riskantním, pak má smysl ještě přemýšlet a váhat,“ poznamenává autor metaforicky.

   Různorodí a jedineční

   A tak jako pro mnoho situací neexistuje obecná rada či vodítko, neexistuje ani žádná „normální osobnost“. Liší se nejenom hodnoty, ale i strategie, které lidé používají. Jeden se snaží získat sociální vliv šlechetností, jiný tím, že se stane duší večírku, další naopak vyhrožováním.

   První dva se budou snažit, aby nevyšlo najevo jejich sobectví, zatímco třetí si dá pozor, aby neukázal soucit. Cíle se navíc často mění i u téhož jedince v průběhu času, takže stejné informace mohou vyvolat velmi odlišné emoce. V tomto smyslu autor vyvrací podezření, že evoluční psychiatrie automaticky implikuje „rigidní neosobní pohled na lidské chování“.

   Nesse demonstruje na jednotlivých příbězích, jimiž svůj výklad prokládá, jak mu záleží na individuálních nadějích, snech či četných zvláštnostech u různých jedinců. A jak žasne a sklání se před úžasně pestrou lidskou různorodostí.

   Podle autora přitom každý jaksi sám přispívá k vlastní osobité odlišnosti a dále ji rozvíjí: „Lidé vytvářejí situace, v nichž nacházejí sebe samé. Situace, v nichž nacházejí sebe samé, dále utvářejí je. Velmi často tyto situace fixují osobnost. Podráždění a zlostní lidé vyvolávají v lidech okolo hněv, čímž si potvrzují svůj pohled na svět. Lidé, kteří vidí v každém dobro, ho často také nacházejí, někdy proto, že ho vytvořili.“

   Současně ale dodává, že některé životní situace vyvolávají konkrétní typy symptomů velmi spolehlivě a u většiny lidí podobně. Mezi takovéto skupiny pacientů postižených společnými psychickými příznaky patří rodiče dětí s rakovinou; lidé, jimž jsou jejich druzi nevěrní; svobodní rodiče s nedostatkem peněz nebo sociální podpory; lidé bojující s vysilující chronickou nemocí nebo zaměstnanci ponižovaní svými šéfy.

   Světla i stíny evoluční psychiatrie

   Celkově se nedá tvrdit, že by autor evoluční psychiatrii jen slepě hájil. Na jedné straně hrdě konstatuje, že samotná evoluční perspektiva některým pacientům pomáhá: dříve je prý hlavně litoval, že jsou nemocní. A oni se v důsledku toho cítili slabí či nefunkční. Když ale namísto toho začal zdůrazňovat, že úzkost představuje užitečnou odezvu, která jen u leckoho přeroste míru, mnozí hlásili, že se už cítí normálně a že je to posílilo.

   Na straně druhé ale zesměšňuje ty, kteří se až primitivně snaží aplikovat etologické poznatky na lidskou morálku třeba během párové terapie. Jako jistý párový terapeut, který svým klientům vysvětloval, že muži mají vrozenou touhu po sexu s jinými partnerkami, takže přítomná manželka nemá důvod se znepokojovat jeho příležitostnými aférami. „Už nedodal, jestli to fungovalo, ale dá se domyslet, že to párům nejspíš pomohlo svorně se shodnout na tom, že je třeba najít si jiného terapeuta,“ dodává autor pobaveně.

   Celá kniha je vlastně věnována utrpení, které nám působí naše často zklamávané touhy, stejně jako potížím, které nám zapříčiňují emoce vzniklé v dávné době pro život v odlišném prostředí, než je to naše současné. Přesto ale ústí v překvapivý a optimistický paradox: namísto zděšení nad životním strádáním „bychom měli ohromeni žasnout nad tím zázrakem, že se vůbec tolik lidí těší duševnímu zdraví“.

   V některých případech by špatná nálada měla být respektována jako něco užitečného, co člověku pomáhá nastavit motivaci a životní směr. Jindy je ale vzhledem ke zmíněnému „principu detektoru kouře“ v daném okamžiku k ničemu.

   Případně je způsobena abnormalitami v systému regulace nálady (a žádný specifický význam nemá). V takových případech je podle Nesseho psychické utrpení zbytečné a lékař by se měl všemi prostředky včetně léků snažit o její odstranění. Rozhodnout, o který z těchto případů se právě jedná, ale někdy může být trochu riskantní a může přitom jít o volbu ve stylu „něco za něco“.

   Autor zmiňuje případ učitelky, která začala brát antidepresiva, díky čemuž se jí ulevilo od středně silné deprese. Asi za půl roku se k němu vrátila se zprávou, že stres ze školy ji už netrápí a nálada je stále v pořádku, ale místo toho jí hrozí, že přijde o práci. Natolik se totiž od pracovních povinností oprostila, že za celý semestr neudělila jedinou známku, ani za zkoušku, ani za písemnou práci… Dodejme, že podobně by se daly jmenovat případy umělců, kteří během terapie přišli o svoje „vnitřní démony“. Ti je sužovali, ale současně i inspirovali a poháněli dále. Díky četbě Nesseho knihy můžeme těmto nesnadným rozhodováním lépe rozumět, ale rozhodně nás jich nezbaví.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 8. 2. 2021

   iliteratura.cz, 29. 11. 2020

   Pavel Pecháček
   Evoluční pohled na psychiatrii

   Proč existuje smutek, žal nebo žárlivost? Jsou špatná nálada či úzkost opravdu něčím, čemu je nutné se vždy a za každou cenu bránit? Co je příčinou duševních poruch a proč jsou tak časté? Jaký význam hrají v našem životě emoce a jak vznikly? Zodpovězení těchto otázek není důležité jen pro hlubší porozumění lidské mysli, ale mohlo by přispět také k lepší psychiatrické péči. Ve snaze je vyřešit se však často zapomíná na jeden důležitý faktor: evoluci.

   Lidská mysl je bezpochyby jednou z nejkomplexnějších a nejzáhadnějších entit v celém dosud známém vesmíru a lidstvo se jejím tajemstvím snaží porozumět už tisíce let. Ačkoli nad jejími schopnostmi někdy nezbývá než žasnout, při bližším pohledu je zřejmé, že není ani zdaleka dokonalá, jak dokládá třeba hojný výskyt nejrůznějších duševních poruch či nepříjemných a nežádoucích pocitů, bez nichž by jistě byl život mnohem příjemnější. Co jsou to vůbec duševní poruchy a jak vznikají? Co je jejich příčinou? Odpověď na tyto otázky zůstává i přes úžasný vědecký a lékařský pokrok posledních desetiletí nejasná. Ukazuje se totiž, že přístup založený pouze na hledání specifických variant genů nebo poškozených mozkových obvodů kýžené rozuzlení pravděpodobně nepřinese. Co by jej přineslo nebo nás k němu alespoň přiblížilo? Americký lékař, vědec a spisovatel Randolph M. Nesse
   (nar. 1948) v knize Proč je dobré cítit se špatně ( Good Reasons for Bad Feelings, 2019) tvrdí, že často opomíjeným faktorem, který by na celou problematiku mohl vrhnout nové světlo, je evoluce, respektive přírodní výběr.

   Význam emocí a nálad
   Jak ale může evoluce objasnit existenci špatných pocitů, nebo dokonce duševních poruch? Sám autor k tématu zpočátku stejně jako řada jeho kolegů přistupoval tak, že se pokoušel na nemoci pohlížet jako na adaptace. Záhy si však uvědomil, že tento úhel pohledu je hluboce mylný, protože onemocnění jako taková evoluční vysvětlení nemají. Evoluční hledisko může ovšem pomoct vysvětlit, proč je naše tělo k nemocem náchylné, a právě o to se snaží obor evoluční psychiatrie. Jak Nesse upozorňuje hned v druhé z celkem čtrnácti kapitol (rozdělených do čtyř částí), duševní poruchy se od jiných nemocí v mnohém liší. Nejenže nemají specifické příčiny (jedna příčina může vyústit ve více poruch a jedna porucha může mít více příčin), ale problematická je i sama diagnóza. Nejsou totiž k dispozici žádné laboratorní testy, a řídí-li se lékař pouze zjištěnými symptomy, leckdy zjistí, že odpovídají hned několika chorobám. Symptomy se navíc často zaměňují za samotnou nemoc, což je podle autora zásadní problém, neboť to ignoruje fakt, že negativní pocity, například smutek nebo špatná nálada, nejsou inherentně špatné a mají své evoluční opodstatnění.
   Nepříjemné emoce jsou stejně jako ty příjemné produktem přírodního výběru, jelikož jedincům pomáhají dosahovat určitých cílů (například rozmnožit se, vyhnout se predátorům, efektivně využívat potravní zdroje) a zvyšovat tak jejich zdatnost. Například samec, jenž zcela postrádá pocit žárlivosti, riskuje, že bude vychovávat cizí potomky, a jedinec, který nepociťuje strach, když se setká s nějakou hrozbou (třeba dravcem), se zase k výchově potomků nejspíš ani nedopracuje. Nicméně na emoce, ať už pozitivní, nebo negativní, a jejich užitečnost je vždy nutné pohlížet v kontextu dané situace. Namísto otázky, jaká je funkce kupříkladu špatné nálady, bychom se tak měli ptát, v jakých situacích poskytuje špatná nálada (evoluční) výhodu. Emoce nebo obecně nálada nám pomáhá rozhodovat se a dosahovat cílů (maximalizovat úspěch), aniž bychom museli o každém svém kroku přemýšlet, což by vyžadovalo zpracovat takové množství informací, že by se člověk patrně ani nepohnul z místa: „O schopnosti mít náladu lze říct, že má obecnou funkci: nálada přerozděluje investice v podobě času, snahy, zdrojů a podstupování rizika tak, aby se v proměnlivě příznivých situacích maximalizovala darwinovská zdatnost.“
   Problém ovšem nastává, když se systémy regulující náladu porouchají (je-li například jejich citlivost příliš nízká či naopak moc vysoká, nebo reagují-li na neadekvátní podněty, a podobně). Typickým příkladem selhání náladovosti je bipolární porucha, při níž se nálada po odeznění situace nevrací do normální polohy, ale uvázne ve zpětnovazebné smyčce a pohybuje se v dlouhodobých intervalech od jedné krajnosti ke druhé. Uvedené platí i pro jiné „nežádoucí“ stavy mysli, třeba paniku. I ta je totiž v jistých situacích užitečná (úprk před nebezpečím), ale systém se občas porouchá a může navozovat panickou reakci i tehdy, kdy je to zcela nevhodné a nežádoucí. Proč ale vůbec k těmto poruchám dochází? Jak je možné, že nás právě evoluce podobných hloupých nedostatků nezbavila? Příčin je hned několik. Řada těchto mechanismů totiž vznikla v minulosti za naprosto odlišných podmínek a s těmi současnými se zatím nedokáže vyrovnat, takže může snadno dojít k „poruše“. Přírodní výběr navíc není všemocný a nedokáže vyřešit každý problém, zejména pokud daný problém příliš nesnižuje zdatnost jedince. V evoluci krom toho často platí pravidlo „něco za něco“, tedy že vše má své výhody i nevýhody. Daní za obecně dobrou funkčnost systému může být, že se za určitých situací pokazí nebo spustí falešný poplach, leč lepší falešný poplach než smrt.

   Od lásky k závislosti
   Nesse však nezůstává jen u emocí a špatné nálady. V druhé polovině knihy se vydává do několika dalších zákoutí lidské mysli, včetně problematického altruismu či pomoci druhým. Představuje zde klasické koncepce, které se existenci altruistického chování snažily vysvětlit, například skupinový výběr, příbuzenský výběr nebo výměnu laskavostí mezi nepříbuznými jedinci (reciproční altruismus), a uvažuje, jakým způsobem evoluce podobného typu chování ovlivňovala vývoj emocí (například zrada vyvolává špatné pocity, kdežto spolupráce dobré). U člověka hrál však při vývoji altruistického chování důležitou roli také kulturní skupinový výběr a výběr sociální. Podle Nesseho má ale „sociální výběr velké důsledky pro duševní poruchy,“ neboť v nás vyvolává neustále starosti ohledně toho, co si o nás myslí druzí, a jde ruku v ruce se sociální úzkostí, jež je „cenou, kterou platíme za hluboké vztahy“. Od altruismu autor volně přechází k významu nevědomí a vytěsnění, jež člověku umožňují nevěnovat se zbytečným věcem či myšlenkám. Výsledkem neschopnosti nechat některá rozhodnutí či úvahy na nevědomí může být obsedantně-kompulzivní porucha.
   Ve čtvrté části knihy se autor z evoluční perspektivy podívá také na sexuální problémy (nepřítomnost vzrušení u žen i mužů, asynchronní vyvrcholení či záhady ženského orgasmu) nebo poruchy příjmu potravy (obezita, mentální anorexie a bulimie), které lze připsat na vrub tomu, že naše regulační systémy, vyvinuté před desítkami tisíc let, nejsou připravené na současnou hojnost potravy a minimum pohybu. Dostane se i na zneužívání návykových látek: moderní velmi čisté drogy útočí nebývalou silou na užitečné regulační mechanismy v těle, například systém odměny, a zcela je vychylují z rovnováhy. V závěrečné kapitole se potom autor naplno vrací k duševním poruchám, zejména ke schizofrenii a autismu, jež podle něj mohou být dvěma stranami téže mince. I na tyto poruchy lze nahlížet z evolučního hlediska. Jejich existenci lze totiž podle jedné z hypotéz objasnit tím, že jsou určitou daní („něco za něco“) za naše výtečné duševní schopnosti (například alely, které ovlivňují naše kognitivní schopnosti, možná souvisejí i se schizofrenií, respektive autismem). Existují ale i jiná vysvětlení.
   Evoluční psychiatrie podle Nesseho rozhodně nemá ambici nahrazovat v psychiatrii stávající metody, ale měla by se stát jejich nedílným doplňkem, mostem, který propojí různé dílčí přístupy, neboť lékařům ukáže nemoci ze zcela nového úhlu, který může léčbu usnadnit a zefektivnit. Přestože v knize skromně dodává, že mnohé z předložených úvah a hypotéz jsou stále jen spekulacemi, jež se s realitou nakonec mohou více či méně minout, důkazy, jež přináší, jsou poměrně přesvědčivé a zájemcům o evoluci a evoluční biologii budou alespoň z obecného hlediska do značné míry povědomé: například z Chování R. Sapolskeho, jež se věnuje altruismu, nevědomého posuzování či manipulacím s dopaminovým systémem odměny. Je tak vlastně docela překvapivé, že někteří psychiatři, a podle Nesseho svědectví jich není vůbec málo, evoluci zcela ignorují, nebo v ni dokonce ani nevěří, což je u odborníků věnujících se studiu živých organismů překvapivé až zarážející. Koneckonců v biologii (a medicína je vlastně aplikovanou biologií), nedává bez evoluce smysl vůbec nic, parafrázujeme-li výrok Theodosia Dobzhanského, a kniha Proč je dobré cítit se špatně je toho báječnou ukázkou. Vytknout jí snad lze jen občas až přílišné odbočky či tendenci uvádět všechna možná konkurenční vysvětlení různých jevů, což místy zamlžuje pointu i autorův skutečný názor. Nicméně to jsou pouze drobnosti, které důležitost knihy nijak nesnižují.

   zobrazit celou recenzi