dybbuk-131

Inka Machulková

Probuzení hráči

Cena s DPH: 97 , e-kniha:

Sbírka Probuzení hráči básnířky Inky Machulkové je pokračováním tvorby, jíž bylo po autorčině emigraci do Německa dáno čerpat z dvojí situační perspektivy. Opětovné návštěvy České republiky, konané po roce 1989, poskytují prostřednictvím poezie s osobitou vzpomínkově-fragmentární poetikou záznam prožívání v obou daných domovinách. Návraty nejen do Prahy a nejen fyzické ukazují, že Machulkové svět je časovým prostorem, v němž vnímáme plynutí završujícího se pozorování a poznání, podpořené poklidnou imaginací. Při zvukomalebném zjemnění uctívajícím užívaná slova čteme variace ústřední otázky po lidském probuzení. Nastalo už, nebo si na něj stále teprve hrajeme? Nastane kdy? Nevede snad cesta ze spánku znova a opakovaně právě do spánku – byť spánku s kvalitou, kterou nazýváme denní bdění? Verše jsou tu natolik poctivě „navazovány k zemi“, že zůstává pouze na nás, jakým způsobem jimi vystavěné kulisy využijeme k interpretaci návštěvy ve vlastním životě.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-021-1

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380211

Počet stran

64

Formáty e-knihy

PDF

Formát

95 × 143 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-021-1

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380211

Počet stran

64

Formáty e-knihy

PDF

Formát

95 × 143 mm

Katalogizace

Žánr:

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    A2, 27. 4. 2011

    Simona Martínková–Racková

    Záznam, zpověď, útržkovité zápisky z (ne zcela) lyrického deníku. Pro tuhle prostou, ba oproštěnou stylizaci se rozhodla básnířka Inka Machulková (nar. 1933) ve své dosud poslední sbírce Probuzení hráči. Autorka, která v šedesátých letech patřila k okruhu legendární poetické vinárny Viola a stačila v té době vydat dvě sbírky (Na ostří noci, 1963, a Kahúčú, 1969), v „osmašedesátém“ emigrovala do Německa a do české literatury se naplno vrátila až v několika posledních letech (počínaje básnickou knihou Neúplný čas mokré trávy, 2006).
    Verše zkušené básnířky působí překvapivě svěže, mladistvě, naléhavě, jako by ani přibývající čas neměl tu moc její rukopis zatížit. Mnohé básně zůstávají lehkými doteky imaginace a okamžitého záblesku inspirace, zaznamenaného (a to je slovo, které je pro sbírku téměř klíčové) díky šťastné souhře okolností a hned zase uniknuvšího: „V pozastavené chvíli/ u řeky/ zrůžoví zlato starých stromů/ Odpolední svatozář/ s dívčí tváří/ V nedočkavém říjnu.“ Tenhle tvůrčí postup s sebou ovšem nese zřejmé riziko, že sbírku naředí jednak snadná klišé („sladký jed“), jednak texty, které jsou básněmi spíš jen formálně. Jediný zajímavý moment, metafora, ladný souzvuk („klekni si k leknínům“) totiž leckdy nemá sílu na to, aby podepřel výsledný celek; podle všeho se to nezdařilo třeba u básní Téměř tak, Krátké ruce či Paper moon. K slabším textům lze bohužel počítat většinu těch, které tematizují samotný proces psaní; člověk už musí být nějaký básník, aby reflexe nevyznívala buď umělecky sebestředně, anebo bezradně (O čem psát? … Tak třeba o tom, že píšu), v nejhorším případě rovnou tak i tak.
    Jádro ovšem tkví jinde: Probuzení hráči je sbírka tichého, nepatetického osamění, vyhlížení do noci, propadání se do snu a snění, jemného probouzení a pak zase zanořování vzpomínek, přesněji jen jejich útržků, náznaků. Vnitřní hovory směřují (příznačně) především k lidem, kteří tu nejsou, třeba v básni Zastávka ve stránkách nalezených vět dedikovaných otci, anebo jsou rovnou přítomni jen ve věnování. Když pak dosáhne samota a vnitřní naladění jistého souzvuku, směřují senzitivní postřehy spíš než k živým bytostem k těm ostatním – třeba ke stromu, který vždycky býval symbolem vitální síly, věčným svědkem a oporou. Svébytně je zasazen třeba do básně Zásilka, jedné z nejpozoruhodnějších: „Strom ji chytil/ Z okna ženy/ z bezverší/ vítr mu ji dal/ Kdo ji drží/ ve větvích/ Míjenou/ a opomíjenou/ sirénami záchranek.“ Strom. Pevný bod, tak podstatný uprostřed poezie, která jako by byla stále v momentě zrodu („Přezimuju/ v rozepsaných dopisech“), těkající, nestálá, tajemná, nejistá, rozkolísaná, pohyblivá, počítající ne ztráty, ale to, co zbývá. Tedy poezie stále živá.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Host, 15. 12. 2010

    Milena Fucimanová
    Nad ušima vody

    Na záložce nové básnické sbírky Inky Machulkové se dočteme, že verše jsou poctivě navazovány k zemi. Je pravda, že některé básně nás zavádějí do konkrétní krajiny nebo města (Kuřim, Mnichov, Praha), ale netroufám si tvrdit, že je to právě prostředí, právě ten jeden určitý strom, dům, břeh řeky nebo nábřeží, co básnířku inspirovalo k poetickému vyznání. Strom, měsíc, noční ticho, neusínání či déšť — to jsou sice základní stavební kameny poezie Inky Machulkové, ale tím vším prostupuje slovo. Popsané papíry, rozesílané vzkazy, zásilky, krásná psaní, „ale pošťák se bojí vylézt na můj kopec“. V duchu této poetiky se nedivíme, že se básnířka například v Klenzestrasse ovidiovsky promění ve strom: „Převleču se za javor / Adresu znáš / Tak napiš“ (báseň „Klen ze dvora“). Koneckonců potřebu sdílet se s lidmi vyznává básnířka hned v úvodní básni: „Přezimuju / v rozepsaných dopisech“ („Noční adresáti“). A naopak v Praze se autorka svěří, že „v přečteném parku / na Petříně / mi něco chybí“ („Za hladovou zdí“). Podobně vyznívají následující verše: „Z fotografie / po zimě / škrtám zbytečná / slova“ („Hlídačce vorů na Výtoni“).
    V básních se střídá imprese s reflexí. Ve sbírce najdeme verše hodné hutného Rembrandtova štětce: „u řeky / zrůžoví zlato starých stromů“ a vzápětí je v téže básni stejný jev odlehčený, zduchovnělý: „Odpolední svatozář / s dívčí tváří“ („V pozastavené chvíli“).
    Někdy je barevné vidění jen naznačené, ale působí velice dynamicky — třeba obraz nebe vymalovaného „v rozjásaném baroku“ („Neporušeně“). Jinde je křehký pohyb listu spadlého do louže vnímán „sám / v měřítku jedna ku zapomenuté příhodě“ („Téměř tak“).
    Na jedné straně autorka prochází krajinou sama, na druhé straně je vnitřně spojena se všemi blízkými. To ovšem není nic mimořádného, známe to každý. U Machulkové je ovšem lidský rozměr přítomen v troufalém, možná až rouhačském tvrzení: „V přílivu letních snů / zahlédnu odrazy / norských krajin // Zeslábly vzpomínáním // Na nás“.
    Ve sbírce najdeme ojediněle i verše vyvolané pražskými pověstmi — faustovskou například či pohádkou O Červené karkulce. Ale zdá se, že inspirace cizím příběhem, navíc notoricky známým, osobité autorčino básnické gesto spíše svírá. Výjimku tvoří vtipně použité verše či odkazy jiného básníka — například Konstantina Biebla: „Nezůstane Jáva / na Jávě“ („Cestovní kancelář“) nebo představa vyčerpaného měsíce, jemuž básnířka domlouvá verši Karla Havlíčka Borovského: „Neškareď se tak!“ („Mejdan mezi domy“).
    I když je tím naprosto jasně dáno najevo, že Inka Machulková neztratila kontinuitu ani s českou krajinou, ani s její kulturou, není to pro tuto sbírku podstatné. Machulková přece nemusí nikomu nic dokazovat.
    Nejsilnější je tam, kde příběh tušíme, ale neznáme. V básnickém nedořečení, v zámlkách, má blízko k poetice Vladimíra Holana. Někdy to připomíná název básně, například: „Neporušeně“ nebo „Kudy břečťan“. V posledně jmenované básni pak čteme holanovštinu takto: „Podáš mu nábřeží / a hned chce celý verš // Na šaty nevěsty / městského zahradníka.“ Maně si vzpomenu na často opakovaný Holanův verš o nevěstě, která si oblékla jiné šaty na radnici a jiné do kostela.
    Naproti tomu stojí báseň „Lupeníze zelený“. Stroze načrtnutý příběh statečných stařen, které jsou v aleji okrádány. Jistě mají i tyto verše své místo mezi všemi rozkřiky paměti či pozorování. Ale zdá se, že sdělení této básně je razantnější než její poetično. Nechci říct, že báseň je v kontinuitě s ostatními slabá, spíše je skrze ni patrno, jak moc by poetika Inky Machulkové takovým způsobem psaní zešedla. Podobně působí i báseň „Zapomínky“. Nic platno, v takových minipříbězích se autorčin talent zbytečně nabízí ke koupi jako sezonní zboží.
    Machulková čtenáři nic nedaruje. Mnohé verše jsou téměř zakódované. Neproniknutelnost ovšem netvoří nečekané a nezvyklé spojení slov. Nenajdeme ani neologismy. Žádné jazykové ani syntaktické deformace. Básnířka by rovněž mohla — vzhledem ke svým evropských prožitkům — prolínat české verše cizojazyčnými, jak se občas v naší domácí básnické produkci děje. Nic z toho tady nenajdeme. Její básnický jazyk se nevzpírá běžnému vyjadřování. Možná si vnímavý čtenář všimne, že Machulková si vystačí i bez jakýchkoli objasňovacích spojek.
    Knihu dočteme a vyvstane otázka, koho takový básnický počin osloví víc: zasvěcence, přívržence, nebo ty ostatní?
    První třeba brilantně vysvětlí, čí „sudí karty rozmíchal“, ostatní možná se zježenými chlupy rozpoznají černého psa, který „vysvleče se z černého / a pustí se s hosty / do hry“.
    Potud v pořádku. Jen ať se probůh nenaplní slova jedné čtenářky vyslovená v dobré víře: Podle této sbírky by se někteří básníci měli učit psát. Aby jim rákosí jen monotónně nešumělo nad hladinou řeky, ale šeptalo „nad ušima vody“. Až mne zamrazilo. Ten verš je opravdu nádherný, jen ať se, proboha, nestane didaktickým ponaučením.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Tvar, 6. 1. 2011

    Ivo Harák
    JENOM FRAGMENTY?

    Jako by poezie chtěla býti obrazem světa globalizujícího se k tříšti vzájemně nespojených úlomků: stále rychleji se umíme dostat na místa stále odlehlejší (pokud ne fyzicky, tedy alespoň prostřednictvím moderních informačních technologií), abychom se stále více a rychleji vzdalovali svým nejbližším. Vytrženi ze společenství, nepřirostlí k místům, na nichž žijeme, cizinci v sobě. A pak se nedivme, že nám básně nabízejí obrazy podobné fragmentům velkomoravských maleb: dovedeš ještě rozeznat techniku, vlivy – nepoznáš už ale, jaký že celek vlastně vytvářejí: postavu? rostlinný dekor? pozadí? Ach ano, od Velké Moravy jsme odděleni staletími naplněnými válkami: událostmi, jež zastřely, rozbily původní celek. Fragmenty vycházející zpod našich rukou jako by s celkem ani nepočítaly, jako by tuto byvší primární jednotu pokládaly za něco nedůvěryhodného až lživého. Tak je tomu také ve mnou právě recenzované sbírce.
    Ostatně právě tam, kde její autorka usiluje tvar básně zaokrouhlit a dovést k důmyslné pointě, pozbývají její slova na přesvědčivosti. Z mnohosti možností zůstává najednou jediný směr, jedna cesta: vyplněná pohyby, rituály, gesty. A to gesty příliš literárními, aby mne bavilo hledat za nimi autentické postoje: „Kolikrát čtu tady / své rodné jméno / a v polovině / vztahuju ruce / po mých snech“ (dojem navíc zhoršuje gramatická chyba: „mých“ místo „svých“). Inka Machulková zkrátka občas estetizuje přes míru svého hlasu. Přesto bychom takováto textová úskalí (na nichž se kandys vydává za démant) neměli přeceňovat. Budeme-li totiž hledat, nalezneme nakonec více dveří nežli skal.
    Inka Machulková byla v blahých letech šedesátých přičítána k básnickým představitelům české obdoby beat generation (spolu s V. Hrabětem, V. Čerepkovou či Š. Smazalovou). Narozena 1933 v Praze debutovala roku 1963 sbírkou Na ostří nože, v roce 1969 jí ještě stačila vyjít sbírka Kahúčú – od podzimu 1968 totiž žije v SRN (v Mnichově). Přispívá do exilových periodik a v roce 1979 jí vychází sbírka Kámen komediantů. Do oficiální české literatury se však vrací až dlouho po listopadu 1989: v roce 2006 sbírkou Neúplný čas mokré trávy a 2008 sbírkou Jako Šimi odpouštíme (již ale připravovala už od konce let šedesátých). Roku 2009 jí pod názvem Zamkni les a pojď vyšel v nakladatelství Host výbor z prvních tří básnických sbírek (recenze ve Tvaru č. 4/2010).
    Kdybych měl říci, čím mne nová kniha Inky Machulkové – nazvaná Probuzení hráči – zaujala, především bych musel konstatovat, že právě onou promyšlenou, záměrnou fragmentarizací: ne však do tříšti slov, ale do jakýchsi sémanticky silně nasycených a mnohoznačných dějových útržků: v sobě ovšem ukončených, leč konotovanými významy odkazujících k jiným, dalším možnostem čtení – respektive k dalším obdobným dějům, jež takovéto čtení zakládá: „Mezi živými / ve dne / sbírám tvůj nezájem / a ptám se / Kolik máš spících jmen.“ Zde se nabízí realizace textu v rovině erotické i mystické, mluvčí se stejně dobře může obracet k reálné bytosti (z masa a kostí) jako k bytosti chtónické, ona spící jména mohou být maskami, způsoby přetvářky či podobami vtěleného zásvětí – anebo tituly, jež lyrický subjekt z potřeby chvíle či vzpomínky onomu neznámému přiřkne. Každá z takovýchto možností se pak dožaduje nového čtení celé básně.
    Jinde si Machulková vystačí se skromničce dějovým popisem v jemné chinoisserii, jejíž toliko denotátové čtení je znejistěno, podvráceno závěrem, v němž se bytí věci dožaduje definování ne toliko způsobu a podmínek, ale samotných příčin: „Spadlý list // Pohupuje se na vodě / sám / v měřítku jedna ku zapomenuté / příhodě.“ Dochází ke smývání hranic mezi světem na papíře a tím za jeho okrajem, mezi světem uvnitř a vně člověka, mezi kulturou a přírodou.
    Mnohde lidské vyrůstá přímo z přírodního: „V pozastavené chvíli / u řeky / růžové zlato starých stromů // Odpolední svatozář / s dívčí tváří.“ Vlastně takovéto přechody vyplývají ze způsobu nazírání, z přestoupení od vnímání bezprostředního (byť poeticky modulovaného) k metaforickému čtení přírodnin. Důležitou roli sehrává motiv snu: buď jde o přebdělý, do bdění probdělý sen – buď o bdění ve snu: i tato hranice (vlastně zase hranice mezi světem vnitřním a vnějším) se rozostřuje. A jako by právě toto umožňovalo, dokonce si vynucovalo několikerý pohyb: od přítomného ku vzpomínce, od vzpomínky k přítomnosti krajiny, od té pak k myšlence, čím (jak) si krajina vzpomíná na člověka – v převelice stručné básni na str. 29.
    Vyjevuje se dnes totalita bytí toliko v útržcích? Vznikají tyto útržky odnětím nepodstatného? V poezii Inky Machulkové objevíme sousloví – „spálená slova“ – i verše: „škrtám / zbytečná slova // Vltava zůstává.“ Má nám snad název jedné z básní – Přibližní andělé – sdělit, že úplnosti, přesnosti se nelze dobrat? – alespoň tady a teď… slovy…
    A což kdybychom existenci zlomků pojali co výzvu k vlastní práci? – jako dokáží ruce restaurátora složiti přibližnou podobu původních obrazů a jako je těmto vlastní umělecké školení; mohli bychom se alespoň na chvíli proměniti v básníky. Abychom posléze od vztahu ke slovům přešli ku vztahům k věcem, lidem, k sobě. Celistvý svět chce býti obdivován a popsán. Svět fragmentární objeven, poznán a dotvořen.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz