Příběh podivuhodné lásky

Recenze

1. dybbuk – 16. 2. 2018

   Nekultura.cz, 26. 2. 2009

   Lukáš Holeček

   Narodili se dvěma prostitutkám ve stejnou noc, ve stejném okamžiku, ve stejném nevěstinci. On jako znetvořené dítě s pahýly místo rukou, ona jako „zdravá holčička s ořechovýma očima a řídkými hedvábnými vlasy“. Jejich osudem se měla stát láska. Nejen o tom je Vallgrenův strhující román jednoduše nazvaný Příběh podivuhodné lásky.
   Ačkoliv je děj románu současného dánského spisovatele Carla-Johana Vallgrena zasazen do Východního Pruska 19. století, od počátku se příběh stává fantastickou pohádkou, kde se atributy konkrétní historické skutečnosti zcela přirozeně mísí s nadsmyslovým světem paranormálních jevů. Už tolikrát zpodobený svár lásky a nenávisti dostává ve Vallgrenově podobu fantasy žánru, jenže tam, kde se jiní spoléhají na nadpřirozenou moc, objevuje Vallgren stejně silnou, ne-li silnější moc lidských citů. Znovuobjevit a hlavně přiznat si jejich sílu však stojí velké úsilí, bolesti, přemáhání a ve Vallgrenově příběhu také hodně životů.
   Tím hlavním hrdinou je v Příběhu podivuhodné lásky těžce postižený mladík Hercule Barfus: „Jeho ruce vnímaly to, co jeho mysl vnímat nechtěla: výrůstky, hrboly, znetvořený hrudník, naznačující, že dítě nemá plně vyvinuté plíce. Všiml si, že záda jsou porostlá černými chlupy, nebo spíš srstí, stejně hustou jako srst kůzlat. Spíš než člověk, pomyslel si, je to zvíře.“ Hercule se narodil jako hluchoněmý, ale veškeré smysly, které mu schází, dokáže kompenzovat zvláštní schopností „mimosluchového slyšení“. Hercule je schopen nahlížet do myšlenek druhých, dokáže je svým vnitřním hlasem ovlivňovat, odkrývat uvnitř lidí zdroj zla.
   Prostřednictvím vyprávění se odhalují nejskrytější zákoutí lidské mysli.
   Jediným člověkem, který je schopen jeho „vnitřní hlas“ slyšet, je Henrieta, dívka, se kterou je jeho osud spojen od narození. Je jasné, že když se jejich osudy násilně rozdělí, někdo musí být potrestán. A protože zlo ve Vallgrenově románu není iracionální silou, ale je bytostně ukryté v lidech, přičemž je tu někdo, kdo toto zlo umí odhalit, je zaděláno na téměř thrillerovou zápletku.
   Hercule se vydává na pouť labyrintem světa, dostává se na zvláštní místa, setkává se s bizarními lidmi, zažije četná příkoří, přitom jeho cesta má jediný cíl: nalézt ztracenou lásku. Cesta samotného vyprávění je stejně pestrá jako hrdinovy osudy. Občas Hercula opouštíme téměř v okamžiku jeho smrti, aby se o pár let (a o pár stránek dál) vynořil na jiném místě, aniž bychom se z knihy dozvěděli, jak se mu to podařilo.
   Detaily vůbec nejsou tím hlavním, co bychom měli ve Vallgrenově příběhu pedantsky sledovat. Stačí jen skládat mozaiku vyprávění do sebe, dávat si do souvislosti pohyby v textu, utkaného z téměř hypnotických milostných monologů, snů, dopisů a těkavých procházek minulostí řady postav. I tím je budován účinek přirozeně stoupajícího napětí, v němž se hlas hlavního hrdiny v proudu vyprávění vytrácí a zase objevuje, aby se na konci knihy obnažila krutá pravda. Prostřednictvím vyprávění se odhalují nejskrytější zákoutí lidské mysli.
   Revolta osudem těžce zkoušeného hrdiny má jediný cíl: znovuobjevit bezelstnou víru v prostý lidský cit, v lásku, ve víru v člověka.
   To, co se děje na povrchu románového vyprávění, je jen záminkou pro to, co se děje uvnitř příběhu samotného. Svár lásky a nenávisti vyrůstá v monumentální metaforu humanismu, v znovuobjevovanou a stále zkoušenou sílu člověka čelit zlu vlastními silami. Je příznačné, že hrdinou, který je tím prvním, který tuto cestu uskuteční, je postižený mladík. I on chybuje, i on musí hledat cesty – toto hledání je pravým smyslem veškerého lidského konání. Žádný Bůh nemá v Barfusově světě své místo, naopak, ztělesněním institucionálního zla je v Příběhu podivuhodné lásky právě katolická církev se svými dogmaty a nevyčerpatelnou zásobou předsudků. Revolta osudem těžce zkoušeného hrdiny má jediný cíl: znovuobjevit bezelstnou víru v prostý lidský cit, v lásku, ve víru v člověka.
   I když je tento román několikátou variací legendy o krásce a netvorovi a v jeho pozadí stojí klasický pohádkový souboj dobra a zla, ve kterém láska zvítězí nad nenávistí, ze všech obvyklých klišé se vymyká svým zacílením na motivy fyzického postižení. Styl vyprávění se v mnohém podobá tomu, jak podněty vnějšího světa, resp. světa vyprávěného příběhem, dokážou zpracovávat právě ti, kterým některé smysly chybí, což ale vůbec neznamená, že by neměli některé navíc. Mimosmyslové vnímání, intuitivní komunikace a otevřenost vůči pocitům ostatních může být výsada těch, kteří s námi nemohou komunikovat běžnými způsoby. Když ne nic jiného, tak alespoň toto je hlavním poselstvím Vallgrenova románu.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 16. 2. 2018

   iLiteratura, 6. 5. 2008

   Jana Samohejlová
   Trpaslík, nebo Herkules?

   Příběh podivuhodné lásky je sedmým románem švédského spisovatele a hudebníka Carla-Johana Vallgrena. V zemi svého vzniku byl román v roce 2002 vyznamenán prestižní literární cenou Augustpriset a pravděpodobně i díky tomuto ocenění byl pak přeložen do více než dvacítky jazyků a slaví úspěch po celém světě. Po šesti letech se román v překladu Zbyňka Černíka nabízí i českému publiku.
   Protagonistou románu je muž jménem Hercule Barfuss, který se roku 1813 narodí jisté prostitutce v Královci. Na rozdíl od mýtického nositele tohoto jména však není nadlidsky silný a krásný, ba naopak, většina postav románu by ho neoznačila dokonce ani za člověka. Mnozí ho nazývají plodem ďábla či démonem a jeho přítomnost v nich budí děs a hrůzu. Hercule se totiž narodil jako odpudivě zmrzačený trpaslík, s nepoměrně velkou hlavou posetou zatvrdlými boulemi a se zaječím pyskem, s rozeklaným jazykem a se zakrslýma rukama trčícíma z ramenních kloubů. Jedinou normálně vyvinutou částí těla je pohlavní úd a oči – jedině díky nim udržuje přirozený kontakt s okolím. Uši mu nikdy nenarostly a ústa jsou natolik zdeformována, že Hercule je ke všemu svému znetvoření ještě hluchoněmý. I přes tento handikap je mu však jeden herkulovský rys dopřán – Hercule je obdařen nadlidskou silou mentálního rázu: umí číst myšlenky a vnímat pocity ostatních, promlouvat s lidmi v rámci jejich vědomí a navíc jim vsugerovat určitý čin, myšlenku či pocit, aniž by si to sami uvědomovali. Stejně jako bájný Herkules je vybaven také odvahou a důvtipem, a navíc ještě dobrým srdcem.
   Na své životní pouti, při níž navštíví mnoho míst Evropy 19. století, je Hercule vystavován ponižování, výsměchu, týrání a bolesti všeho druhu. Většina lidí, s nimiž se setkává, z něj má hrůzu a jen několik málo osob je schopno považovat ho za hodného lásky. Přesto i takový člověk existuje – Herculova životní láska Henrieta Vogelová. Narodila se stejné noci ve stejném nevěstinci jako on, avšak na rozdíl od něj zdravá a krásná. Hercule a Henrieta spolu vyrůstali až do věku svých jedenácti let, kdy je od sebe odloučila jistá tragédie. Stejně jako Hercule si i Henrieta – coby dcera prostitutky předurčená k matčinu povolání – projde peklem na zemi. Jediným, co oba dva udržuje při životě, je naděje, že se spolu znovu setkají. Toť základní dějová linie románu – příběh podivuhodné lásky.
   Vallgrenův román však není klasickým milostným románem. Vyznění románu je sice pozitivní, vzdává hold lidské vůli přežít a touze po plnohodnotném životě, avšak častěji se v knize setkáme s motivy ztráty, bolesti, utrpení a všeobecně zla v lidských duších.
   Tématem zla, motivem tělesné znetvořenosti proti nadpozemské kráse, častými pocity odporu, jež v nás čtení románu může zanechat, a jinými prvky, odhaluje kniha inspiraci žánrem gotického románu. Také německý romantismus, mimo jiné svým důrazem na subjektivní vědomí a zkoumání jeho pochodů, byl nepochybně Vallgrenovi inspirací. Konec konců například jméno E. T. A. Hoffmanna padne v knize hned několikrát a nechybí ani meditace nad jedním z obrazů Caspara Davida Fridricha.
   Kompozice může připomínat jak román výchovy, tak román pikareskní. Herculovy osudy sledujeme od jeho narození roku 1813 až do roku 1838. Většinu této doby je Hercule na cestách a každé nové místo mu přinese nové zážitky. Čtenářům pak jeho putování zprostředkovává neuvěřitelné množství informací a poznatků: od sociologicko-historické sondy do života utlačovaných a nerovnoprávných (mrzáků, bláznů, žen, dělníků apod.), přes psychologii vědomí, až po teologické otázky a rozvoj a praktiky inkvizice. A navíc, jelikož vypravěčem románu je Herculův praprapotomek, jistý pan Barefoot žijící ke konci 20. století ve Spojených státech, dostává se nám jeho ústy také komentáře a možnosti sledovat tato témata z doby Hercula Barfusse na pozadí dneška a dospět tak k zamyšlení nad naší dobou.
   Vallgrenův záběr je ohromný, vyprávění běží na plné obrátky a nedopřeje nám chvíli oddechu. Při čtení nám nuda stoprocentně nehrozí, ale jak už to u dobrodružné literatury často bývá, vyvstává tu jeden podstatný nedostatek: strhující tempo nás unáší od jedné epizody k další takovou rychlostí, že se vytrácí jakákoli možnost dostat se pod povrch postav i událostí, které se nakonec jen rozpouštějí v emocionální prázdnotě. Po přečtení románu jsme sice bohatší o mnohé faktografické poznatky, avšak v osobnější rovině se nás román příliš hluboce nedotkne. Zdá se však, že to ani nebylo autorovým záměrem – vzhledem ke kompozici, již zvolil, a navzdory názvu románu, Příběh podivuhodné lásky, jenž hraje v knize spíše zástupnou roli.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 16. 2. 2018

   Host, 10. 9. 2008

   Daniela Mrázová
   O krásné krásce a neobyčejně vnímavém zvířeti

   Carl-Johan Emanuel Vallgren (*1964) debutoval jako romanopisec v roce 1987 knihou Nomaderna (Nomádi), o devět let později k tomu přidal i debut hudební v roli svérázného satirického písničkáře. Spisovatelskou hvězdou se však stal až v roce 2002, kdy mu román Příběh podivuhodné lásky vynesl hned několik cen, mezi nimi i Augustovu cenu udělovanou Svazem švédských nakladatelů.
   Příběh podivuhodné lásky se může jevit jako variace známé pohádky o krásce a zvířeti, umístěné do reálií devatenáctého století. Centrální postavení zde zaujímá mužská postava znetvořeného Hercula Barfusse, který je dítětem královecké prostitutky a své fyzické postižení vyvažuje neobyčejnými smyslovými a duševními schopnostmi.
   Ač velmi odpudivý vzhledem a ještě k tomu hluchoněmý, získá si nevyvratitelnou lásku dívky Henriety, která se narodila téže noci jako on ve stejném vykřičeném domě. Jejich vztah pak sleduje dobrodružný scénář opakovaných protivenství, odloučení a opětovného shledání, krátkého období společného štěstí až po Henrietinu smrt. Díky náhodě i svým schopnostem Hercule uniká pronásledovatelům a ty ze svých blízkých, které nedokáže zachránit, systematicky mstí. Ušetří pouze posledního, Henrietina vraha, neboť ve chvíli pomsty k Herculovi promluví její hlas. Od této chvíle je jeho duše smířená, on opouští Evropu a zbytek života prožije šťastně jako respektovaný odborník na problematiku dorozumívání hluchoněmých ve Spojených státech.
   V takovéto zkratce tedy opravdu pohádka, přesto se však Vallgrenův příběh od pohádky v mnohém odlišuje. Román rozhodně nepostrádá barvitost a napětí, autor se rovněž snaží o popis zejména té „exotické“ stránky reálií devatenáctého století a současně příběh (snad jako úlitbu realismu) doplňuje umírněným rámcem korespondence Herculova potomka Jonathana Barefoota se vzdálenou příbuznou žijící v Evropě. Nebojí se květnatých, drastických a místy patetických popisů a digresí, jejichž účel však není příliš zjevný — připomínají trochu holywoodský kontrast velké produkce a jednoduchého příběhu. Vallgren však neplýtvá penězi producentů a zvláštními efekty, ale jazykovými prostředky. Nicméně výsledek je stejný — podcenění čtenářské fantazie.
   Obratné míšení fantazie a historie nebo fikce tvářící se jako vyprávění o skutečnosti jsou v posledních letech oblíbenými postupy, Skandinávii nevyjímaje (z různých úhlů se k ní přibližují Jostein Gaarder či Per Olov Enquist). Důkazem kvality však jistě není procento těch, kteří uvěřili, že autor opravdu popisuje skutečné události. V případě Příběhu podivuhodné lásky je naštěstí jasné již od prvních stránek, že autorovým cílem není čtenáře přesvědčit (či dokonce oklamat). Otazník však zůstává u toho, zda je Herculova a Henrietina láska uvěřitelná a co chtěl autor svým příběhem vůbec sdělit. Že v odpouštění je síla? Že láska překoná ošklivost i nenávist? Že se nevyplatí podceňovat slabé? To ale známe už z pohádek. Neodbytně se tedy nabízí myšlenka, že chtěl především ukázat svůj vypravěčský kumšt při vykreslování dramatických scén a pochlubit se svou fantazií. Příběh podivuhodné lásky tak bohužel kromě poutavého příběhu nepřináší nic nového, jen akcentuje — ošklivost je opravdu odpudivá a krása opravdu ohromující, utrpení je nesnesitelné a zlo skutečně kruté, odpuštění navěky očišťuje a láska je nesmrtelná. Není problém přečíst román jedním dechem, jen bude zatěžko se k němu někdy v budoucnu vrátit.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 16. 2. 2018

   Lidové noviny, 19. 4. 2008

   Ondřej Horák
   Na shledanou, milovaná Henrieto

   Nakladatelství dybbuk přineslo český překlad čtenářsky úspěšného románu Carla-Johana Vallgrena Příběh podivuhodné lásky, který se vrací do 19. století.
   Jen si to tedy zkuste sami, vyrobte také bestseller – jako by říkali stesky autorů knih, které u čtenářů slaví úspěch, u kritiků však již nikoliv. Příběhu podivuhodné lásky se ve Švédsku prodalo tři sta tisíc výtisků, ale rovněž za něj Carl-Johan Vallgren získal prestižní Augustovu cenu. Z čeho je tedy vyrobena tato úspěšná a ceněná próza? Švédský autor v románu propojil historické prostředí s milostným tématem, navíc zintenzivněným dlouholetým odloučením milenců a také jinakostí hlavního hrdiny Hercula Barfusse.
   Ten se totiž narodil znetvořený, ale navzdory hluchotě a zakrslým rukám disponuje hudebním nadáním a především „podivuhodnou“ schopností – ovšem, jak později zjišťuje, není jediný: „No tak, mladý muži, pronesl hlas v něm, čeho se tak děsíš? Vždyť ty sám to provozuješ od rána do večera. Nestydatě vstupuješ do lidí a zase z nich vystupuješ, odposloucháváš jejich nejtajnější myšlenky, hadí klubka lítosti, skrýše milostných strastí, jejich žhoucí velikášství a trní pocitů méněcennosti, jejich pochybnosti o kulatosti země, když přece -ať se díváme, jak se díváme – vypadá ploše jako prkno, a vrozenou mnohotvárnou malichernost.“ Jediné procento úspěchu Současná švédská literatura se k nám nedostává – ať už pro nízkou finanční podporu, či malý počet překladatelů – v takovém rozsahu jako knihy od skandinávských sousedů, finské a především norské. Když už se něco ze švédské literatury v českém překladu objeví, pak většinou jako ohlas úspěchu opravdu nevšedního. V roce 2003 tak zde vyšel román Miky Niemiho Popmusic z Vittuly, kterého se v devítimilionovém Švédsku prodalo osm set tisíc výtisků. V českém překladu však číslo vydaných a prodaných výtisků nedosáhlo ani jednoho procenta švédského úspěchu. Můžeme se ptát, zda je to důsledek silného mediálního působení v zemi původu, či zda se v tomto románu dostal na český trh typ literatury, který je zde již obsazen jinými díly, anebo jestli byla chyba na straně českých nakladatelů.
   To, zda se velký čtenářský úspěch, který předchází Příběh podivuhodné lásky, zopakuje i v tuzemsku, teprve uvidíme. Každopádně máme možnost seznámit se s dalším jménem skandinávské literatury. Rodák z Linköpingu Carl-Johan Vallgren (* 1964) má za sebou pro spisovatele poměrně dobrou zkušenost. Pracoval jako barman či jako lesní dělník a také žil na různých místech – v Madridu, Kodani i Berlíně. Vedle psaní se pak prezentuje rovněž nahrávkami burleskních a satirických písní. Knižně Carl-Johan Vallgren debutoval v roce 1987 titulem Nomádi, odehrávajícím se v Indii. Následovaly romány Ptačí žena, Dokument o hráči Rubašovovi a Do brožury pana Bachmanna či povídková kniha Toužit pryč a také osobitý průvodce Berlín v 8 kapitolách. Žádná z těchto knih však neměla takovou odezvu jako Příběh podivuhodné lásky (2002).
   Pleskl ho po osrstěném zadku Příběh tohoto románu začíná roku 1813 v královeckém bordelu, kam je přivolán lékař, neboť dvě ženy právě rodí. Jedna přivede bez problémů na svět krásnou a zdravou holčičku Henrietu, druhá při porodu zdeformovaného Hercula zemře: „Jeho ruce vnímaly to, co jeho mysl vnímat nechtěla: výrůstky, hrboly, znetvořený hrudník, naznačující, že dítě nemá plně vyvinuté plíce. Všiml si, že záda jsou porostlá černými chlupy, nebo spíš srstí. Spíš než člověk, pomyslel si, je to zvíře… Pleskl ho po osrstěném zadku doufaje, že dítě začne křičet z příšerného tělesného otvoru, který byl nosem i ústy, jícnem i průduškami a který pak doktora strašil až do konce života s pravidelností ukazující na hlubší symbolický význam.“
   Dojemná píseň o síle lásky, která překoná nejen chlapcovu podivnou fyziognomii, ale rovněž nedobrovolné odloučení, tak může začít. Carl-Johan Vallgren sice není typem vypravěče, jehož věty by čtenář hltal, ale lze ocenit jeho vedení příběhu, prostého křeče a zbrklých efektů, přestože jeho základní obrysy jsou vlastně poměrně očekávatelné – přibližování, vzdalování, přibližování a zase vzdalování ústřední dvojice. Dokud milujeme, existuje naděje: „Vím, co tento jeho pohled vyjadřuje: slepou víru v lásku jakožto sílu schopnou zvítězit nad smrtí a přesvědčení, že se už brzy, velmi brzy znovu shledá s milovanou Henrietou Vogelovou.“ To píše v roce 1994 své příbuzné z Ameriky Jonathan Barefoot, potomek Hercula Barfusse.
   Román se totiž odehrává po různých koutech Evropy, avšak příběh Hercula Barfusse končí až za oceánem. Stejně tak by se Příběh podivuhodné lásky patrně dal označit za historický román, autor jej ovšem obložil v úvodu a v závěru právě dopisy Jonathana Barefoota. Těmito „současnými“ a civilně psanými texty jako by chtěl z příběhu sejmout přílišnou osudovost a také umožnit hladší vstup do románu.
   Vedle tohoto autorova podání „pomocné ruky“ se ale v Příběhu podivuhodné lásky objevují i literární narážky. V jednom z dopisů z VIII. části se například píše: „Pirandello, další z našich věrných spolupracovníků, odpovědný za nábor laických bratří, se v zimě utopil či byl utopen u ligurského pobřeží.“ Máme v této větě hledat odkaz na dílo Luigiho Pirandella?
   A co násilný trestný čin, v němž figurují bratři Karl a Stephan Moosbruggerové, propuštění dozorci z blázince? Nakolik odkazují na stejnojmennou postavu z Muže bez vlastností Roberta Musila? O tomto vrahovi rakouský spisovatel napsal: „Byl zřejmě nemocný; ale třebaže příčinou jeho chování byla chorobná povaha, která ho odlišovala od ostatních lidí, on sám to považoval za nějaký silnější a vyšší smysl svého já. Celý jeho život byl směšně a hrůzně neobratný boj o to, aby je násilím uplatnil. Už jako výrostek přerazil prsty svému chlebodárci, když ho chtěl bít. Jinému zmizel s penězi; z nutné spravedlnosti, jak řekl.“ Chlapec s hrozným hlasem Carl-Johan Vallgren není zdaleka první, kdo založil jinakost postavy na jejím vzezření. Milostný příběh s hlavním hrdinou, který je nejen fyzicky odlišný, ale rovněž výrazně hudebně nadaný, přinesl román Bratr spánku (1992) rakouského autora Roberta Schneidera – kterého se mimochodem prodalo jeden a půl milionu výtisků. A aby to nevypadalo, že jde pouze o evropskou módu: „Navěky zůstane mým osudem pamatovat si chlapce s hrozným hlasem – ne snad kvůli jeho hlasu nebo proto, že to byl nejmenší člověk, jakého jsem kdy poznal, a dokonce ani ne proto, že zavinil smrt mé matky, ale proto, že díky němu věřím v Boha; stal jsem se křesťanem zásluhou Owena Meanyho.“ Tato citace pochází z románu Modlitba za Owena Meanyho (1989) Johna Irvinga.
   Lze se jen domýšlet, zda posun od úsměvu či smíchu – starosvětských tlusťochů a hubeňourů – ke šklebu – trpaslíkům či hruběji řečeno skřetům a kreaturám – vyjadřuje moderní dobu, která se stále ještě neoklepala z děsu druhé světové války. Zde je nutno zmínit rovněž Oskara Matzeratha z Grassova Plechového bubínku a patrně i vypravěče románu Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala.
   20. století bylo plné všetečných přisluhovačů rozličných diktatur, které vše soukromé činily objektem veřejného zkoumání a pranýřování. Zatímco tito slouhové museli přičinlivě fízlovat, Hercule Barfuss disponuje schopností vstoupit do myšlení lidí, a tak je cele „prohlédnout“. V prvním momentu lákavá představa, ale pak… A nejde jen o to, že v závěru románu se tento vhled stává prostředkem Herculovy pomsty – pomsty vedené nenávistí ve jménu lásky. Lépe totiž nevědět – copak bychom s poznáním, co se odehrává v mysli člověka, s nímž ležíme v posteli, mohli ještě prožívat příběhy podivuhodných lásek?

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 16. 2. 2018

   Literární noviny, 14. 4. 2008

   Martin Malenovský
   Vallgrenovo zrcadlo lidských duší

   S titulem, jaký bychom dle názvu asociovali spíše se svazky červené knihovny, přichází na českou překladovou literární scénu Švéd Carl-Johan Vallgren. Jeho Příběh podivuhodné lásky by však milovníky milostných trylků a vzruchů svou hororovou bizarností nemile překvapil.
   Šest let po vydání a úspěchu ve své domovině se pozoruhodná próza s názvem Příběh neobyčejné lásky z pera švédského spisovatele a hudebníka Carla-Johana Vallgrena dočkala také českého překladu. Tento gotický román do českého prostředí nejenže uvádí nové jméno severské literatury, ale zároveň nabízí čtení, převyšující běžný průměr současné literární produkce. Ve Švédsku kniha vynesla svému autoru Augustovu cenu za rok 2002 (nazvanou podle Augusta Strindberga).
   Výchozím bodem Vallgrenova příběhu je východopruský Královec počátku devatenáctého století, konkrétně roku 1813 – město Immanuela Kanta či Ernsta Theodora Wilhelma Hoffmanna, město mnoha národností, které v budoucnu tolikrát změní „státní příslušnost“. Zuřící sněhová vánice a zvony ohlašující tažení proti Napoleonovi jako by zároveň zvěstovaly mimořádnost klubajícího se života, který má v tak podivné noci přijít v místním nevěstinci na svět. Jsou to nakonec dva životy, které se dvěma různým nevěstkám onoho večera narodí v témže podniku. Tím prvním je zdravá holčička, tím druhým zrůdně vyhlížející tvor, který při komplikovaném porodu připraví o život svou matku. „Dítě, kterému se jakoby zázrakem podařilo dostat se zpola na svět, nebylo nic jiného než destilát lidské znetvořilosti. Hlava vyčnívající z klína byla tak komicky velká, že ženě roztrhla pánev. Dítě mělo takový zaječí pysk, že mu chyběl nos i nosní dírky, uprostřed tváře se mu místo toho šklebila temně rudá prohlubeň podobná míse, jejíž rozdrásaný okraj končil ve výši očí. Z holé lebky trčely zvláštní výrůstky, připomínající zkamenělé černé slimáky. Jazyk byl rozeklaný jako jazyk hada. Spánky znetvořovaly hrbolky a boule, pokožka byla rozpraskaná a šupinatá jako kůže ještěrky. Byla to stvůra.“ Dítě navzdory všem předpokladům projeví v zápase s mnoha nemocemi obrovskou vůli žít. Dostane jméno Hercule a je společně se svým „dvojčetem“ Henrietou vychováváno v rodném nevěstinci. Zatímco Henrieta vyrůstá do krásy, Hercule zůstává zakrslým trpaslíkem, nemá ruce a ke všemu je hluchoněmý. To ale nijak nebrání tomu, aby v nesourodém páru vznikla nezvykle pevná vazba dětského citu. To, co příroda znetvořenému Herculovi nedopřála, se mu totiž rozhodla kompenzovat neobyčejnými schopnostmi a dovolila mu zcela nezvyklým a svérázným způsobem se svým okolím, ale především právě s Henrietou, přece jen komunikovat. Inteligence chlapce, považovaného okolím za méněcenného, zůstala nezasažena. Přestože nemá ruce, naučí se psát nohama – dokonce v několika jazycích. Co se však zcela vymyká běžnému rámci, je chlapcova schopnost telepatie; dovede číst myšlenky druhých, a to včetně těch, které ukrývají sami před sebou. Díky tomuto svému daru se dokáže silně sblížit s Henrietou, svému okolí však způsobuje spíše nepříjemné zážitky. Zjištění, že dovede budoucnost nejen vidět, ale i ovlivňovat, z něj nakonec činí skutečnou stvůru.

   Krutí chlapci od Královce
   Vallgren nechává Hercula poznávat netušené možnosti svého nadání postupně, s rostoucími životními zkušenostmi. Pozvolné odhalování vlastní výjimečnosti graduje paralelně se vzrůstající krutostí okolního světa, která v Herculovi podporuje nenávist vůči trýznitelům. Hercule své (navýsost účinné) zbraně využívá teprve ve chvíli, kdy se mu naskytne příležitost k odplatě. A z příběhu o lásce se stává nefalšovaný, naturalisticky drastický horor.
   Ve Vallgrenově knize defilují postavy fyzicky zrůdné, které stojí v kontrastu vůči zrůdnosti čistě lidské, charakterové. Fyzicky nepřitažlivý pár Hercula a Henriety, schopný nezkalených citů, je konfrontován se sadistickým pedofilem, zastávajícím ovšem nedotknutelné místo váženého soudce, stejně jako s intrikující, pokryteckou snahou církve zachránit svá kostnatá dogmata. Vallgrenův Příběh podivuhodné lásky v mnoha ohledech připomíná Plechový bubínek, který proslavil Güntera Grasse. Ať už geografickým umístěním (Královec není od Gdaňsku zase tak daleko), motivy bloudění Evropou, hledání lásky, bizarních situací, či pikareskních a mystických prvků. Nejzásadnější podobnost však nalezneme ve volbě hlavní postavy. Jak Grassův Oskar, tak Vallgrenův Hercule jsou liliputi, kteří s okolím komunikují podivným neverbálním způsobem. Oba mají výjimečné schopnosti, kterými udivují a zároveň ohrožují okolí, oba se ve střetu se světem naučí zlomyslnosti a krutosti, oba nápadně přitahují smrt.
   Příběh podivné lásky ovšem hlavně rozvíjí motiv možností a hranic komunikace. Čtenář se v knize dovídá, že Hercule se v pozdějších fázích života vzdává svého nebezpečného daru telepatie a odjede s první vlnou Evropanů devatenáctého století do Spojených států, kde žije v komunitě hluchoněmých. Naučí se znakovou řeč (ta je v románu charakterizována jako jazyk výrazově bohatší než angličtina) a vede vcelku poklidný život. Z korespondenčního orámování, do nějž je fantastický příběh vzdálených dob vložen, navíc Vallgren činí oslavný manifest znakovému jazyku.
   Osvěžujícím dojmem působí autorovy experimenty s románovou formou. Obligátní postup vyprávěného příběhu je na několika místech vystřídán románem v dopisech, reportážní věrohodnosti má v jedné kapitole posloužit řeč novinových článků. Ač se příběh odehrává v devatenáctém století a najdeme v něm mnoho pravdivých dobových střípků, nejedná se o román historický. Na tuto dobu však mohl autor lépe naroubovat fantastickou rovinu příběhu, která v daném kontextu pak nenarušuje harmonický časoprostor knihy, a tedy ani její čtení. Předminulé století a s ním spojené atributy, například doznívající inkviziční praktiky, knize poskytují dostatečně tajemnou kulisu gotického románu. Vallgren si přitom tuto svou autorskou kličku dovolí v knize takřka postmoderně přiznat ve scéně, odehrávající se pár metrů od náhrobního kamene Ernsta Theodora Wilhelma Hoffmanna, moderního guru této specifické odnože románu. K aktualitě dneška Vallgen svůj příběh přibližuje také tím, že Herculovu pohnutou historii nazírá optikou konce dvacátého století, pohledem pozdějšího potomka hlavního hrdiny. Svým obecným poselstvím – nezdolnou touhou hrdinů milovat se navzdory nepřízni druhých – stojí však román nad časem. A silou příběhu naplňuje úžasem, stejně jako kdysi hvězdné nebe slavného německého filosofa.

   zobrazit celou recenzi

6. dybbuk – 16. 2. 2018

   Hospodářské noviny, 9. 5. 2008

   Tomáš Dimter

   Narodit se v nevěstinci v pruském Královci roku 1813 jako hluchoněmá trpasličí zrůda ve stejný okamžik, kdy se ve vedlejším pokoji narodí jiné prostitutce krásné děvče, to na romantickou cestu životem rozhodně nevypadá. Tělesně znetvořený Hercule Barfuss navíc budí odpor nejen fyzickou ohavností, ale i výjimečnými schopnostmi, kterými ovlivňuje jednání ostatních. Karty osudu podivného páru míchá švédský bestsellerista tu a tam jako mazaný podvodník, zejména když svého nebohého hrdinu vysílá do dějů uvěřitelných asi tak jako zázrak. Příběh podivuhodné lásky připomíná Süskindův veleúspěšný román Parfém, s nímž jej spojuje chorý hrdina, strhující děj na pomezí žánrů a mistrně zvládnutý styl.

   zobrazit celou recenzi