dybbuk-345

Richard Weiner

Přetržená nit a jiné rané prózy

Cena s DPH: 311 , e-kniha: 155 

V souboru Přetržená nit čtenář nalezne rukopisné, porůznu tištěné a pohromadě dosud v celku knižně nevydané rané prozaické texty Richarda Weinera. Jedná se o jeho tvorbu vzniklou do roku 1913, tedy do doby autorova odchodu do Francie. Jako jistý bonus k těmto raným prózám přidáváme ještě dvě neznámé pohádky z pozdější doby. V mnohém tyto texty ukazují Weinera coby autora na rozhraní mnoha stylů, příběhů a věků — je představen částečně coby zadumaný symbolistický pozorovatel, stejně jako grandiózní vypravěč pitvorných stavů společnosti, ve které začíná stále výrazněji probublávat Freudova psychoanalýza, groteskní šílenství v době těsně před první světovou válkou i náznaky dusného, tíživého pre-existenciálního poznání moderní doby.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-235-2

Vazba

vázaná

EAN

9788074382352

Počet stran

280

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

125 × 205 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-235-2

Vazba

vázaná

EAN

9788074382352

Počet stran

280

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

125 × 205 mm

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Lidové noviny, 23. 1. 2021

    Ondřej Horák
    Demoliční podnik zoufalého pána

    Vydání svazku raných próz věčného outsidera Richarda Weinera s názvem Přetržená nit je velkou událostí. Tedy alespoň pro ty, kdo tohoto autora znají a mají ho rádi. Ale snad tento odvážný nakladatelský počin ocení i někteří další.

    Tak dlouho se chodí s Richardem Weinerem za čtenáři, až se nit přetrhne. Zatím se tak ale nestalo, a to i díky literárnímu historikovi Michalu Jarešovi, který nyní sestavil soubor raných próz věčného outsidera a osamělce české literatury. Už je to totiž zase osmnáct let, co se objevil svazek O umění a lidech, poslední ze spisů Richarda Weinera, jež na přelomu devadesátých a nultých let vydávalo pražské nakladatelství Torst. V dnešní těkavé době se to zdá jako spousta let, nicméně Richardu Weinerovi to nijak neubližuje, je pořád stejný. Stojí kdesi na setmělém místě a klidně čeká, až si ho zas někdo všimne.
    Písecký rodák patří k výrazným solitérům české literatury – ne nadarmo ho taky Jindřich Chalupecký zařadil do knihy Expresionisté vedle Jakuba Demla, Ladislava Klímy a Jaroslava Haška. Všechny spojovalo jedno – byli výrazní a šli svou cestou. Richarda Weinera (1884–1937) tak asi obdobně jako ostatní zmíněné autory nemá cenu nikomu nutit, kdo bude chtít, najde si je sám. Někdo by možná dokonce naopak řekl, že by bylo lepší, kdyby na nich ulpěla co nejsilnější vrstva poprašku zapomenutých tvůrců, které si další generace zase s velkou pompou „objeví“. Ale to zavání krátkodechou senzací, která by v souvislosti s takovými umělci vyzněla nepříhodně plytce. Richard Weiner ve svém vrcholném období pokoušel hranici mezi nutností psát a mlčením. Psaní pro něj byla tedy až krajní možnost, z čehož plyne složitost a mnohovýznamovost jeho závěrečných textů. Názorně to lze ukázat i na jeho recenzi Povídek z jedné kapsy, kde upozorňuje na rozdíl „mezi Čapkovou básnivou svobodou kdysi a jeho sociální služebností dnes“.
    Samozřejmě to ještě neznamená, že se musíme rozhodnout, zda budeme stát na straně Weinerově, anebo Čapkově. Můžeme mít rádi stejně tak Richarda Weinera jako Čapkovy kapesní povídky s vědomím, že se zkrátka jedná o jiný žánr. Navíc když sám recenzent dodává: „U nás žije mnoho a mnoho znamenitých lidí, pro které je kosmické a metafyzické zoufalství sterilizující nemoc, které se hrozí jako bubáka. Československo bolestně postrádá zoufalých a,bláznů‘.“

    Třásničky a články

    Připomeňme, že tento souboj se udál vlastně uvnitř redakce Lidových novin, neboť Richard Weiner byl jejich pařížským dopisovatelem. O jeho novinářské práci si můžeme udělat obrázek právě díky závěrečnému svazku jeho spisů O umění a lidech. Je zde jednak soubor Třásničky dějinných dnů, pojednávající o vzniku Československa a následné pařížské mírové konferenci, a jednak řada článků, které naznačují, že Richard Weiner měl dobrý čich na to podstatné – píše o italských futuristech, o inscenaci Krále Ubu Alfreda Jarryho, rozsáhlý text otištěný v Přítomnosti se potom vztahuje k českému překladu Hledání ztraceného času Marcela Prousta.
    Nechybí ani článek s názvem Je tu jedna kniha o románovém debutu Louise Ferdinanda Célina, jehož titul Richard Weiner překládá jako Cestu až na konec noci, tedy téměř totožně, jak jej uvedla nedávno Anna Kareninová: Cesta na konec noci. Léta zažitý je však název Cesta do hlubin noci, jak zní titul prvorepublikového překladu Jaroslava Zaorálka, jemuž byl tehdy Richard Weiner s převodem románu nápomocen. V článku Célinův román charakterizuje jakožto „nesmírný demoliční podnik“ a srovnává ho s Haškovým Švejkem.
    Pro někoho, kdo nemá s psaním zkušenost, se bude zdát zvláštní, že Richard Weiner byl tak přísný na sebe jako umělce i na své dílo a psal výhradně, když už nebylo zbytí, a přitom vedle toho vytvořil kila publicistiky. Ale to se opravdu nijak netluče. Spisovatel jen využije svou schopnost psát a formulovat k výdělku. Potřebuje pouze, aby byl jeho zaměstnavatel tak jasnozřivý a nechal na něm výběr témat či aspoň úhel pohledu a způsob zpracování, a pak mohou vzniknout články, které lze číst i po desítkách let.

    Scestí a slepé uličky

    Richard Weiner měl pocit, že začíná s literaturou pozdě. Podle přání rodiny vystudoval nejprve v Praze chemii a vypadalo to, že se vydá ve vytyčených kolejích a bude řídit rodinný podnik v Písku. Ovšem již před první světovou válkou se rozhodl pro literární dráhu a v roce 1912 odchází do Paříže, kde se snaží uplatnit jako dopisovatel několika českých periodik. Týž rok je ale povolán jako voják na srbskou hranici.
    Kdo by si však myslel, že opožděný vstup do literatury Richarda Weinera ušetří začátečnického tápání, ten by se mýlil. I on se musel tímto labyrintem probrodit. Jeho knižním debutem se stává kniha básní Pták (1913). Dále vydává sbírku Usměvavé odříkání (1914) a souběžně vznikají prózy publikované později v knize Netečný divák (1917). Jako by autorovi zprvu literatura ponejvíce sloužila k narovnání reálného světa, a tak vytváří idylické, ke kladné stránce lidského života se vztahující texty. Za všechny báseň Výzvědná hlídka z Usměvavého odříkání končící takto: „Na kraji lesíku. Máj. / Velitel hlídky. / Pode mnou domácký kraj. / Oko mé žasne, / jak je vše dobré a krásné.“
    Jenže přichází válka a Richard Weiner je povolán na srbskou frontu, kde utrpí psychický šok, a po zotavení je z armády propuštěn. Z otřesného zážitku vytěží knihu, jež jako první v české literatuře reflektuje první světovou válku – Lítice vyšly v roce 1916.
    Další básnická sbírka nazvaná příznačně Rozcestí (1918) nabízí rozlomenost tvůrcova nitra – starší verše ještě odkrývají touhu po obyčejném životě, ty napsané po válečné zkušenosti už jsou ale jiné. Stejnou nejednotnost vidíme i v prózách Šklebu (1919), jejž uzavírá opět výmluvně nazvaný oddíl Smířlivý akord.
    Před ním jsou ovšem zařazeny povídky dobře ukazující narůstající osobitost Richarda Weinera. Prázdná židle s podtitulem Rozbor nenapsané povídky začíná následovně: „Cíl, který sobě kladu, rozmlouvaje o okolnostech, proč tato povídka vlastně ani napsána nebyla, je nesmyslný a nebude mu omluvy ani tehdy, jestliže, jak se domnívám, vsune se v následující řádky něco fantastičnosti, jíž by bylo mnohem lépe užíti při vděčnější příležitosti, a něco podivínství, které by snad slušelo skutečné povídce, kdežto v těchto vývodech bude čtenáře uváděti pouze na scestí a do slepých uliček; také snad se vyskytne trocha pohnutí a vzrušení (a snad i rozrušení), což pravděpodobně často pohatí můj plán na pragmatické vypsání zániku slovesného díla.“
    Tedy volně přeloženo: nic není jednoduché, uhlazené a přehledné, a tak nic takového ani nebudu předstírat. Následující Hlas v telefonu je pro změnu uvozen větou: „V těchto zápiscích nechť čtou velkoměstští samotáři.“ Ano, to jsou snad stěžejní motivy nejvlastnějšího díla Richarda Weinera – komplikovanost, nekonečné otevírání, neustálá nehotovost a nestálost všeho a zároveň moderní osamělost, odcizení.

    Vrcholné osamění

    Následovalo téměř desetileté odmlčení, kdy proběhla aférka s progresivními mladíky z Remeše. Výsledkem byla skupina Vysoká hra, jejíž součástí nebyl z českých tvůrců pouze Richard Weiner, ale i malíř Josef Šíma. Přičemž u Richarda Weinera se vždy zmiňuje též jeho homosexualita, a tedy citová příchylnost k mladším druhům.
    Každopádně brzy skupinu uražený a zklamaný opouští. V tom mohlo sehrát výraznou roli prostě i to, že jedna věc je se s někým scházet a diskutovat, druhá pak dodržovat při psaní jakousi skupinovou linii. Nic totiž nemohlo být píseckému rodákovi cizejší. Poté však – jako by prchlivý Richard Weiner sám sebe obřím prakem vystřelil do nejhlubší samoty – přichází jeho vrcholné období se sbírkami Mnoho nocí (1928), Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami (1929) a Mezopotamie (1930) a s prozaickými soubory Lazebník (1929) a Hra doopravdy (1933).
    Richard Weiner zde došel svého literárního vrcholu, nejzazší meze toho, co a jak chtěl vyjádřit. Už žádná rozlomenost v rámci jedné knihy, ta je přímo tématem, jak dosvědčuje hned první verš Mnoha nocí: „A bylo chýrné roztržení mračen, / blesk, vetčen kolmo, zvlnil se jak struna.“ V Lazebníkovi potom najdeme zvolání snad vůbec nejweinerovštější: „První věta, a všechno už se kymácí…“
    Nyní vydaná Přetržená nit tak je přínosná pro ty, kteří mají Richarda Weinera již rádi. Krátké texty ukazují stylistické schopnosti mladého literáta, často jeho sebevědomé – nebo nevědomé? – setrvávání u důkladného popisu neatraktivního. Je to kultivované a krotké, zároveň je leckdy určitá součást textu neústrojně zduřelá oproti ostatním komponentům. Dalo by se zkrátka říct, že zamlada vlastně všichni začínají na stejné startovní čáře. Proto mnozí, co na gymnáziu psali veršíky, mají pak pocit, že „tohle“ kdysi vytvářeli taky a že kdyby u toho zůstali, tak by rovněž dneska byli…
    Jenže napodobování velkých vzorů či literární skotáctví nestačí. Stejně jako nestačí píle. Umělec musí v sobě mít zárodek osobnosti, jež se povětšinou naplno vyjeví až o mnoho let později. A hlavně musí mít vytrvalost zakořeněnou v nekonečné zaujatosti svou věcí. Nestačí, že člověk může, nezbytně nutný je stav, kdy nemůže jinak.
    Větší prózy jako Petr Bernáš, Rodina či titulní Přetržená nit už leccos naznačují, ale zároveň v nich lze postřehnout propojování toho, co je zrovna v autorově zážitkovém rezervoáru k mání, a následné nahnání tohoto materiálu do úzké chodby příběhu prudce mířící k završení. Mnohdy taktéž vzniká dojem, že ta věta, ten popis či ten příběh je dobrý, ovšem fungovaly by pouze v rámci nějakého většího celku, jehož se mladému adeptovi literatury pochopitelně dosud nedostává.
    Kdo chce, může vzít svazek Přetržená nit jako jakýsi vzorník začátečnických nedokonalostí při vědomí toho, k jak nekompromisnímu a osobitému dílu se nakonec Richard Weiner propracoval. Třeba Věra Linhartová v doslovu k vydání Hry doopravdy z roku 1967 vidí Elu z Lazebníka jako „přepracování starší, v kontextu Weinerova díla neuvěřitelně banální a nikdy netištěné prózy Přetržená nit“. Jsi svůj, jsi sám

    Posmrtně byly texty Richarda Weinera nejvíce vydávány právě v šedesátých letech, kdy došlo k uvolnění a kdy tyto knihy nikdo neplatil z vlastní kapsy, a potom v letech devadesátých, kdy se v opojení svobodou publikovalo to, co bylo „třeba“, ještě bez nějakých tvrdých komerčních ohledů. Proto si musíme toho, že Přetrženou nit zrovna v této nelehké době nakladatelství Dybbuk přineslo, cenit nikoli dvakrát, ale snad rovnou třikrát.
    Nebudeme tady však vytvářet dojem, že každý by měl ležet v knihách Richarda Weinera od rána do večera. Čtení Přetržené niti nicméně ihned inspiruje k vyhledání a novému pročítání starších weinerovských svazků. A především k touze být stejně silný a neústupný v osamělé snaze bez ohledu na dobové tance – navíc když Richard Weiner psal v atmosféře všech tehdejších -ismů.
    Na začátku stojí mladý autor, jehož schopnosti a poznání jsou nevelké, avšak přesto se mu domněle nabízí cokoli – jakýkoli styl a jakékoli téma. Na konci stojí postarší pán, jehož schopnosti a poznání jsou značné, přesto už jen osaměle kráčí po vlastní stezce. Ostatní směry se pro něj totiž postupně zavřely, neboť poznal, že mu nejsou vlastní. Jak se píše v autorském dodatku k Lazebníkovi s názvem Lazebníkův ranec: „Toho dne, kdy shledám, že mlčet netoliko je věcí nejsnazší, nýbrž jedině možnou, oznámím vám, že jsem dospěl.“

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz