Palte mou duši

Recenze

1. dybbuk – 8. 2. 2023

   UNI, 02.12.2022
   Radim Kopáč

   V pražském Dybbuku navázali loni na legendární řadu Květy poezie, co fungovala pod křídly Mladé fronty v letech 1958 až 2008.
   Dybbukovský pandán, graficky zpracovaný Kateřinou Piňosovou, se jmenuje Opium poezie. Zatímco ve Frontě vydali za to půlstoletí přes dvě stě čtyřicet svazků, v Dybbuku jich stihli za dva roky čtrnáct. Jde buď o výbory z díla, nebo tematické antologie, a převážně českých básníků a básnířek posledních dvou století; překlady jsou zatím v menšině (francouzština: Antonin Artaud, finština: Paavo Haavikko, bulharština: Geo Milev, angličtina: Frances Horovitzová). Nad zařazením některých těch titulů sice zůstává rozum stát, třeba nad best of z Karla Hynka nebo Vratislava Effenbergera, realizovanými v době, kdy jsou k mání špalky jejich těžce prodejného sebraného díla z nedávné doby – ale někdy je ten titul nálezem dost vysoké ceny. Třeba loni Karel Milota ( Královo Pole ; editor Michal Jareš) nebo letos, jako třináctý kousek v řadě, výbor z díla Luisy Zikové pojmenovaný Palte mou duši! (editor Pavel Čepický).
   Ta třináctka bohužel básnířce padne jako ulitá. Aloisie Ziková (Zyková i Zikova) se dožila pouhých dvaadvaceti let; v květnu 1896 ji zabila tuberkulóza. A právě nemoc a tušení blízkého konce její tvůrčí strunu vyladily na ten nejtemnější tón. Ovšem paradoxně v příhodné chvíli: všimli si jí obratem autoři kolem Moderní revue , jejíž první číslo vyšlo ve čtyřiadevadesátém; Karel Kamínek byl jistý čas jejím životním druhem a podporovatelem, Arnošt Procházka se pak zasadil o vydání jediné autorčiny knížky za jejího života, čtyř drobných próz shrnutých pod hlavičku Spodní proudy . Není to ale jenom vědomí rychle přicházející smrti a samozřejmě překvapivě silná, naléhavá kvalita výrazu, co drží tu víc než sto dvacet let starou poezii při životě, jsou tu k mání i další hodnoty; zejména v některých motivech osobně i nadosobně bilančních.
   Za prvé báseň Vzpomínka , kde mluvčí, neklamně autorka sama, líčí smrt vlastního bratra – a otcovu lítost, která se v jednu chvílí zlomí v šílenou nevraživost vůči té, co přežila: „,Že tebe spíš / smrt nevzala si!‘ / Sklonil níž / k dítěti tvář, / ,vždyť žena je jen mučednicí‘ –“ Dál v textu se pak nekoná překvapivě žádné melodrama, sebedestruktivní pláč a hroucení básnířky zavržené otcovskou autoritou, naopak – ozve se, byť jen chvilkově, silně emancipující hlas: „,Dozraje / snad naše doba,‘ těším se, / ,a co pak bude?‘“ Čili Ziková dekadentní protofeministka? A za druhé: báseň Když v létě parkem jdu… Tady mluvčí tematizuje libost, kterou pociťuje nad shlukem „děcek malounkých, jež v písku hrají si“, svoji „tajnou žádost […] děckem být“ – a na jejím rubu pak nevíru, že by někdy mohla sama být matkou. A nejde jen o časovou tíseň danou pokračující chorobou, jde o vědomí, že „provždy zůstanu jak kámen v poušti, sama“, korunované spalující replikou: „Pohrdám muži…“ Tedy Ziková dekadentní protoexistencialistka?
   Vůbec ten autorčin vývoj, její zrání mezi čtrnáctým a dvaadvacátým rokem života; od ohlasové poezie, kořenem v realismu, v níž se potkávají motivy krajinné, milostné a reflexivní, v dílo suverénního stylu a střihu, kde úzkosti z blízké smrti někdy překvapivě rychle mizí pod úderem značné ideové síly. Luisa Ziková byla na svůj věk i svoji dobu dostatečně reflektovaná, hrdá osobnost; vnímala zřetelně úděl ženy na sklonku předminulého století: jako podřadné, méněcenné entity přikované k dětem, kuchyni a kostelu. Šla proti tomu proudu útrpného maloměšťáckého konzervativismu sama. A věděla jasně, že tu partii prohraje. Přesto si držela poezii (i prózu) jako svou jedinečnou niku – doslova dokud jí stačil dech. Jiří Karásek ze Lvovic ji vyprovodil v knížce Impressionisté a ironikové (1903) vyloženě přízračně: „Viděla vlastní svůj svět a popsala jej v několika passážích vlastními svými slovy. A pak odešla, se svým záhadným horečným zrakem, s enigmatickým úsměvem, vzpomínajícím už ledových úst mrtvoly. Zmizela, jako marně vyvolaný zjev odjinud: bílá, křehká, něco s kouzlem portrétu osob, jež příliš krátce žily, aby se nám nezdály irreálními.“ Dík editorovi i nakladateli za tenhle opojný svazek!

   zobrazit celou recenzi