/ / / Padlá metropol

Ťia Pching-wa

Padlá metropol

z čínštiny přeložil Denis Molčanov

297  | 593 

Vyčistit
Garantujeme zabezpečenou platbu
Katalogové číslo: dybbuk-339 Kategorie: , Štítky: , , , , , , , , ,

Anotace

Velký čínský erotický román | Nejkopírovanější kniha v Číně | Necenzurovaná verze (48 stránková erotická vložka)

Román známého čínského autora, který bývá ve své zemi označován jako jeden z nejvíce provokativních spisovatelů vůbec. První vydání knihy způsobilo obrovský skandál, kniha byla prohlášena za pornografickou a stažena z prodeje. I přes svou kontroverznost se začala mezi lidmi ilegálně šířit a stala se nejčtenějším současným čínským románem.

Význačný současný čínský novelista a esejista Ťia Pching-wa svůj příběh komplikovaných erotických eskapád úspěšného spisovatele Čuanga Motýla umisťuje do velkoměsta — zde jeho hrdina zažije slávu, moc a morální rozklad. Román Padlá metropol, který v autorově tvorbě představuje jak tematickou změnu, tak osobní přelom, byl pro svou explicitnost úřady téměř na dvě desetiletí zakázaný a dodnes díky své dekadenci rozpoutává vášnivou kontroverzi. Svými hlavními ozvuky však slouží jako pocta klasickým románům Slivoň ve zlaté váze (konec 16. století), Meditační rohožky z masa (konec 17. století) a Sen v červeném domě (sklonek 18. století).
Členové Kvarteta od kumštu (kromě Motýla je to Wang Si-mien, alias Chrapoun, malíř a padělatel obrazů; Kung Ťing-jüan, známý také jako Míra, věhlasný kaligraf a rytec vývěsních štítů, a Žuan Č’-fej, alias Nevěda, vedoucí souboru písní a tanců Tenkrát na Západě, původně herec šensijské opery) se spolu za přihrávání dalších přátel a postav, jako je Meng Obláček, Čou Koumal, sběrač starých krámů s výtečným pozorovacím talentem, ředitel továrny na pesticidy Žlůtek, feministická mniška Jasná mysl či mudrující kráva, snaží vyznat v nelítostných a tvrdých podmínkách současné čínské společnosti a řeší přitom nastalé, často absurdní situace.
Ve svém satirickém portrétu společenské a ekonomické transformace země autor přibližuje mocenské intriky, korupci a další nešvary raného kapitalismu. Současně v něm nechává probleskovat náznaky otázek o místě intelektuálů ve společnosti, cenzuře a umělecké integritě v měnících se podmínkách, popisuje i past, do níž země spadla při svém nostalgickém ohlížení se zpět na tradice kořenící v dávné minulosti, ohrožované současným modernizačním procesem. Z románu se tak stává klasický text, mnohými pokládaný za jeden z nejdůležitějších děl dvacátého století.

Specifikace

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-229-1

Vazba

vázaná

EAN

9788074382291

Počet stran

616

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

155 × 222 mm

Typ

tištěná, e-kniha

Recenze

  1. dybbuk

    iliteratura.cz, 14. 5. 2021
    Přemysl Krejčík

    Bezmála třicet let starý čínský román Padlá metropol vychází v češtině jako první autorova kniha. Ač je prezentována coby „první čínský erotický román“, ve skutečnosti daleko překračuje žánrové hranice a jako společenský román si zaslouží místo mezi velkými uměleckými díly dvacátého století.

    Magie čínského Odyssea

    V Číně zakázaná kniha jinak i doma vydávaného autora Ťia Pching-wa
    (nar. 1952) Padlá metropol (čínsky 1993) je rozsáhlý společenský román s výraznými (post)modernistickými prvky. Obsahuje nespočet symbolů, citací a parafrází a v neposlední řadě se vyznačuje žánrovou nevyhraněností. Lze ho číst primárně jako erotické (místy až pornografické) dílo, avšak maximálně do té míry, do jaké lze číst například
    Ecovo Jméno růže jako román čistě detektivní. Jinými slovy erotických pasáží obsahuje dostatek, zdánlivě jsou alfou i omegou zápletky sexuální trampoty hlavního hrdiny, prominentního spisovatele Čuanga Motýla, nicméně pod povrchem nalezneme témata mnohem zásadnější a postupy mnohem umělečtější. Mnohovrstevnatostí příběhu, zálibou v parafrázích a narážkách či symbolickým putováním hlavního hrdiny, stejně jako specifickým a nenápadným smyslem pro humor, se Padlá metropol spíše než žánrové erotické literatuře podobá ikonickému Odysseovi Jamese Joyce, přestože je čtenářsky mnohem přístupnější.

    Odstraněné znaky
    Příběh začíná ve chvíli, kdy ctižádostivý pisálek Koumal napíše článek o slavném literátovi Motýlovi. Ten, aniž by si ho přečetl, souhlasí s jeho otištěním. A právě tato nenápadná událost spouští celý řetězec událostí dalších. Ty vrcholí jednak u soudu s bývalou Motýlovou láskou Sněženkou, jednak řadou (opět veskrze symbolických) úmrtí. Ovšem počínají se zde i Motýlovy milostné eskapády – Koumal kdysi „unesl“ vdanou vesnickou dívku Wan-er, s níž se oženil. Ta se poměrně záhy stává Motýlovou milenkou, stejně jako se jí stává Liou, nová služka v Motýlově domácnosti. Zmínil-li jsem v úvodu recenze postmodernistické prvky, uveďme alespoň ty nejvýraznější. Celá Padlá metropol je do značné míry parafrází starších čínských literárních děl, zároveň je přeplněna odkazy na další z nich, stejně jako na různé lidové i náboženské mýty nebo jiná umělecká díla, zejména cenné kaligrafie. Český čtenář se však nemusí obávat, že by se ztrácel, a to ani navzdory skutečnosti, že mnoho z citovaných nebo odkazovaných knih u nás nevyšlo. České vydání je totiž na konci doplněno o množství vysvětlujících poznámek, které zájemce o hlubší pochopení uvedou do kontextu.
    S parafrázemi a odkazy jde ruku v ruce otázka autorství, s níž se u modernistických a postmodernistických spisovatelů setkáváme často i v evropské, potažmo americké literatuře. „Konečně jsem pochopila, co jste vy ‚spisovatelé‘zač! Všichni se vykrádáte, kopírujete. Jste jako rybičky v obrovském akváriu, živíte se tím, co druhý pustí. Voda se kalí čím dál víc a z vás, pánové, se stávají smrdutá zvířata,“ rozčiluje se v jedné scéně Wan-er a jako by její promluvou Pching-wa pomrkával na čtenáře své knihy.
    Dalším takovým momentem je nesporně už samotný způsob, jakým se zde pracuje s erotickými pasážemi. Ty jsou totiž z těla textu „vyškrtané“ a na jejich místě je zpravidla umístěna poznámka ZDE AUTOR SÁM ODSTRANIL (XY) ZNAKŮ. Celkem čtyřiačtyřicet „odstraněných“ explicitně sexuálních pasáží pak čtenář nalezne v samostatné příloze, drobné brožuře, vložené v zadních deskách. Tento postup zároveň koresponduje s vydavatelskou praxí dané doby, o níž v románu najdeme zmínku v pasáži, kdy Motýla přemlouvá zaměstnanec jeho knihkupectví, aby se pro výdělek uchýlil k podobné činnosti při nakládání s textem jiných autorů: „Jedná se o erotiku […] ve stotisícových nákladech – na tom se, pane, rejžuje! Třeba ten honimír negramota od Brány rudých hýlů, tak ten si zvlášť platí týpka, který, kde může, vyhledává jenom erotické pasáže, vystříhává je a lepí dohromady. Pak ten škvár lacino vydává a vydělá na tom majlant.“

    Mezi stranou a duchovnem
    Vedle postmoderních prvků zde najdeme i několik, které lze s jistou rezervou označit za magickorealistické či přinejmenším magické. Ostatně text začíná hned dvojicí takových scén: popisem marné snahy (v té době) mladého Motýla a jeho kamaráda Obláčka starat se o vzácnou květinu. Ta zahyne, když ji jeden z nich omylem zalije horkou vodou. Hned na to následuje obraz čtyř sluncí, která se na krátkou chvíli objeví na obloze. Oba tyto momenty jsou samozřejmě veskrze symbolické – motiv květin je v průběhu celého díla bytostně spjat s ženskou symbolikou a zejména Motýlovo počínání odpovídá v této rovině právě zalévání květin vařící vodou. Význam motivu čtveřice sluncí nejlépe vysvětluje v doslovu překladatel Denis Molčanov : „Předznamenává nebeské znamení čtyř sluncí (odvěkého mužského principu, zdroje světla, síly, tvůrčí energie) blížící se rozpad Kvarteta od kumštu [pozn.: do tohoto kvarteta samozřejmě patří i Motýl], přátelství čtyř literátů ze starých dob, a spolu s ním nenápadný rozklad staré metropole komercializací nejvzácnějších pokladů čínské kultury?“
    Magických prvků ovšem najdeme mnohem více. Ty pak nejčastěji vycházejí ze starých a lidových mýtů, které tu mají své pevné místo. Nenápadně prostupují román, který přitom na první pohled jako by kladl důraz zejména na popis života v komunistické Číně se všemi jeho neduhy, jako jsou velké třídní rozdíly, korupce, papaláštví, stranickost a vůbec nemožnost čehokoli dosáhnout bez dobrých vztahů s úředníky a komunistickými pohlaváry. Ve velkém se tedy v Pching-waově textu snoubí mystika a témata ryze přízemní, přičemž ta druhá se zdají být flagrantnější a naléhavější, avšak jsou to právě ta magická, která doplňují komplexnost románového celku. Roli spojnice mezi prvky magickými a realistickými zastává oficiální náboženství, které tuto funkci plní i v rámci prostoru. Jakýmsi pomyslným středem, k němuž se všechny postavy dříve nebo později dostanou, je Chrám čisté prázdnoty, vedený mniškou jménem Jasná mysl. Právě na tomto místě se zcela přirozeně setkává mystika a magie s obyčejnými lidmi, ale také sem míří různí straničtí představitelé. Ostatně chrám jako střed labyrintu samotného textu funguje na více rovinách – zdůrazněme alespoň tu, že právě odtud se dostal Koumal k Motýlovi, aby o něm následně napsal svůj problematický článek.

    Milostný propletenec
    O tom, jakou roli zastává v románu erotika, jsme se již zmínili. Avšak i kdyby autor vynechal všechny její explicitní popisy, zůstane před námi dílo plné intrik často spojených právě s milostnými vztahy. Jejich prostřednictvím Ťia Pching-wa poukazuje na marnost a do jisté míry směšnost lidského snažení ve společnosti, v jaké žijeme. V této otázce totiž nelze tvrdit, že by ukazoval výhradně čínskou náturu – chování a reakce na různé situace jsou možná jiné, než na jaké je obyvatel evropského státu zvyklý, avšak poselství překračuje hranice zemí, kontinentů i kulturních rozdílů a hluboce se dotýká lidské podstaty.
    Nakonec možná právě proto lidstvo jako celek nejlépe a s patřičným odstupem hodnotí kráva, kterou autor nechává v průběhu románu několikrát promluvit (ovšem pouze vnitřním monologem) a v poměrně dlouhých pasážích trefně analyzovat lidské hemžení: „Všechno se u člověka modernizuje: dívejte se, jak se oblíká, co jí! Štípne ho ale komár, a neusne, co je noc dlouhá. Stačí trochu nedovařených těstovin, a dostane průjem, dokonce i v těch nejlidovějších vývařovnách se musí všechno dezinfikovat. Když prší, chrání se deštníkem, když fouká vítr, nosí roušku. Léto nepřežije bez klimatizace, zimu bez topení. Člověk teď vydrží méně než stéblo trávy! Ráno i večer si čistí zuby, nesmí jíst kyselé, sladké, příliš studené či horké. […] Ale asi nejlegračnější byli všichni ti moderní umělci, kteří lidstvo častují svými výtvory, kam oko pohlédne. Nač potřebujeme umělé zobrazení přirozených jevů – může umělec znázornit jenom málo ze složitosti skutečného mraku, jedinečnosti zdi skropené deštěm, barev a tvarů uvnitř žumpy? A co dělají všichni ti cvičitelé bojových umění v příkopě u městských hradeb? Jenom se předvádějí, nejsou to bojovníci ani umělci.“ Sama kráva ovšem není jen občasným komentátorem, ale také symbolickou figurou. Když o stovku stran později odmítá vstoupit za bránu města, děje se tak v momentě, kdy se zároveň završuje autorova kritika života v přelidněných velkoměstech a odklon člověka od přírody a přirozenosti. Že je kráva později jednou z postav, která umírá v pasáži, již nepřežije několik Motýlových známých a blízkých (ať už lidí, nebo ze světa zvířat), je pak jen jakousi tečkou za všeobecnou nadějí na spásu v metropoli, v níž je pád nakonec nevyhnutelný. Sama kráva ovšem „přežívá“ v podobě kůže natažené na bubnu, jež v závěru románu nad městem „[v] tom větru zpívala, spíše naříkala“. Dále tak tedy shlíží na lidské počínání a zároveň dává veskrze smutnou naději na jakousi formu posmrtného života, který je také jedním z opakujících se motivů, přestože nejčastěji v otázce reinkarnace. Posmrtný život vyjádřený najednou tímto způsobem však dokresluje atmosféru beznaděje a zániku, k nimž mnozí protagonisté románu svým počínáním nevyhnutelně spějí.
    O motivech, symbolech a také celkové rozvětvenosti příběhu by bylo možné napsat ještě mnohé a víc než recenzi by si tento román zasloužil hlubší studii. Mnohé z důležitých motivů jsme zde vynechali: například muže táhnoucího městem kárku a skládajícího provokativní básně, který se objevuje napříč celou knihou od prvních až do posledních obrazů. Přinejmenším na několik odstavců by též vydal i hlubší rozbor nefunkčního vztahu mezi Motýlem a jeho manželkou Byčkou, stejně jako celkové chladnosti a falešnosti vztahů (nejen) partnerských, která je většině postav na určité rovině společná – jen málokterý z nich vyčnívá svou upřímností, která je v kontextu ostatních o to intenzivnější. Naštěstí překladatel Denis Molčanov román kromě čtivého překladu a množstvím vysvětlujících poznámek opatřil také dvacetistranovým doslovem, v němž představuje Ťia Pching-waův život a kariéru, ale též zasvěceným pohledem osvětluje některé motivy přítomné v Padlé metropoli.
    Rozkošatělost neubírá textu nic z vysoké čtivosti. K dílu lze přistoupit z mnoha perspektiv – lze jej číst jako sondu do čínské společnosti nedávných let, jako postmoderně magický román, ale také jako lechtivé čtení z Dálného východu. Netřeba zdůrazňovat, že největší požitek přinese tomu, kdo si mezi přístupy nebude vybírat, a naopak se otevře každému z nich. Padlá metropol Ťia Pching-wa si tak zaslouží místo mezi velkými romány dvacátého století a můžeme jen doufat, že není poslední autorovou knihou, která se dostává k českým čtenářům.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    souvislosti.cz, 18. 4. 2021

    O STARÝCH A NOVÝCH KNIHÁCH, PIKANTNÍM POKRMU ZE SÓJI, TRÁVĚ, PODHOUBÍ A PŘEDEVŠÍM O NEBESKÝCH ZNAMENÍCH

    Po loňské řadě vážených a slovutných hostů z blízka i z dáli se čínské bistro nejen ze solidarity tentokrát omezí na výdejové okénko. Loni touhle dobou jsme si v bistru povídali s překladatelem Denisem Molčanovem o románu, který sice svému autorovi zajistil místo v literárních dějinách, ale taky mu dal pořádně zabrat, poněvadž se stal nejskandálnějším románem čínské současnosti.

    Padlá metropol vypráví o podivuhodných událostech odehrávajících se v osmdesátých letech minulého století ve městě zvaném Západní sídlo. V roce svého vydání, tedy v roce 1993, vzbudila obrovskou senzaci. Z pultů knihkupectví mizela takovou rychlostí, že tiskárny jely ve dne v noci, a přesto nestačily chrlit dostatečné množství dotisků. Autorovi umdlévala ruka při autogramiádách v Šanghaji, Pekingu, Čcheng-tu a Kantonu. Za dobu šestnácti let trvajícího zákazu napočítal její autor šedesát různých pirátských vydání, odhaduje se dvanáct milionů výtisků prodaných na černém trhu. A tento skandální román se špatnou pověstí vychází letos na jaře poprvé v češtině v nakladatelství Dybbuk, shodou okolností zhruba ve stejnou chvíli, kdy jeho autor dopsal ve městě Si-an neboli Západní mír své další románové dílo, jehož děj po dlouhých letech zájmu o toulky venkovskou krajinou po městečkách, vesnicích a horských samotách zasadil opět do velkoměsta a opět se v něm věnuje postavě spisovatele. Protagonistou nové fikce tentokrát není Motýl, ale jistý Ťia Pching-wa, autor Padlé metropole. Ten upíná všechny své síly k napsání velkého literárního díla. A podle prvních ohlasů se zdá, že se mu skutečně podařilo napsat vynikající sondu do duše čínské společnosti své doby. Ale jak to tak bývá, s velkou slávou přicházejí velké starosti, kritika, poté zákaz a devastující ostrakizace. Z oslavovaného talentu se téměř přes noc stává všemi zatracovaný zhýralec, kterého je radno si držet co nejdál od těla. „Dvakrát v životě jsem na vlastní kůži pocítil, co tenhle svět umí – když nám zavřeli tátu a po vydání Padlé metropole,“ napsal ve svém posledním románu Ťia Pching-wa, kterému bude příští rok sedmdesát. Takový zákaz románu totiž nezačíná a nekončí tím, že se kniha stáhne z distribuce a není oficiálně k dostání, znamená to veřejné odsouzení díla v médiích a na veřejnosti, denunciační schůze, mnohovýznamné mlčení a lhostejnost kolegů, zkrátka kampaň proti autorovi, který se provinil proti zájmům své vlasti. Nejlítějším kritikem škodlivé pokleslosti Padlé metropole byl spisovatel Wang Li-siung, dnes na Západě znám jako jeden z nejvýraznějších prodemokratických aktivistů (Host 3/2020), který tehdy ostře odsoudil román Padlá metropol jako „znamení zla, které vede naši zemi do záhuby“. Pro zdůraznění alarmující závažnosti situace i svého odsudku užil klasický citát z konfuciánského kánonu, a to citát ne ledajaký, rovnou citát těžkého kalibru, který spojuje román s ohrožením samotné existence země, se zhoubou vlasti, největším strašákem čínských vzdělanců. O tom, že zrada zájmů vlasti se neodpouští, by mohl dlouze vyprávět nejen Ťia Pching-wa, ale i Jen Lien-kche, ten literární zrádce, a od loňska také Fang Fang, která po tříměsíční tvrdé wuchanské karanténě zůstává už rok v izolaci následkem nejen svého psaní o dění ve Wu-chanu v době epidemie, ale především jako důsledek souhlasu se zahraničními vydáními.
    Ale vraťme se k dobrým a zlým znamením, která je nesmírně důležité sledovat a v žádném případě není radno je brát na lehkou váhu, to známe nejen z Jen Lien-kcheova Rozpukova – místopisu čínského zázraku, kde květena bují ve chvíli, kdy přichází dobrá zpráva nebo se vše v dobré obrací, a naopak vše vadne, usychá a odumírá, když se chystá něco zlého. Víme to také z Hodin z olova, všimla si toho dokonce i spisovatelka, která jinak čínským znakům nerozumí, tento citát však nechala čínskými znaky vepsat přímo na obálku své knihy: „Spěje-li stát či rodina k prosperitě, musí tu být nějaká příznivá znamení. Spěje-li stát či rodina k záhubě, musí tu být nějaká neblahá znamení.“ I Padlá metropol je znamení plná. Na obranu románu se v době štvavé kampaně naopak postavila jiná výrazná spisovatelská osobnost Wang Siao-po, který s nadsázkou a humorem sobě vlastním prohlásil, že si ten román teď už nemůže ani přečíst, protože se obává, že by se mu líbil, a ostře odsoudil moralizování a agresivní útoky na román i jeho autora. My si Wang Siao-poovo dílo v češtině bohužel také nepřečteme, s výjimkou eseje o podivínském tvrdošíjném vepři ( Souvislosti 2/2017); život tohoto symbolu volnomyšlenkářství, který se mimochodem narodil ve stejném roce jako Ťia
    Pching-wa (1952), předčasně ukončilo v sedmadevadesátém roce srdeční selhání.
    Přenesme se však od obou Wangů z Pekingu devadesátých let zpátky v čase o třicet let dopředu do dnešního Si-anu. Ve svém posledním díle píše Ťia Pching-wa opět o citlivých tématech, jako je cenzura nebo studentské demonstrace, ale také o vlastních slabostech, strachu a svědomí. Po zkušenostech se skandálem kolem Padlé metropole neponechal ve věci vydání nového románu nic náhodě. Zaprvé zcela jasně napsal, že jde o osobně laděnou fikci a jakákoliv podobnost s historickými skutečnostmi je čistě náhodná: „Tento román jsem psal pro sebe. Oč jsem v něm opravdovější, o to je příběh smyšlenější,“ vepsal autor na místě motta na úvod románu s čínským názvem, který se do našeho bistra skvěle hodí, neboť odkazuje k specifické surovině vlastní asijské kuchyni – sóje – ve výrazně pikantním zpracování typickém pro spisovatelovu domovinu. Dopředu nechal také v tisku rozhlásit, že na konci roku vydává dva nové romány z městského prostředí, přičemž hlavní událostí bude kniha s názvem Posedíme – míněno jen na chvilku spočineme a hned zase půjdeme -, jejíž děj se točí kolem čajovny a jejímiž hrdinkami jsou ženy, mezi nimiž nechybí ani Eva; druhý bude jen takový vedlejší produkt, sójová lidovka, nic, co by stálo za pozornost. Jako další pojistku pak prvního ledna letošního roku ve městě Si-anu za účasti význačných představitelů města i provincie a zástupců celostátního Svazu čínských spisovatelů v doprovodu fanfár slavnostně otevřel moderní, vkusně střídmou literátskou studovnu nesoucí ve svém názvu sóju v pikantní úpravě. Román samotný přesto v době psaní tohoto bistra stále ještě není v distribuci, zřejmě se ten složitý proces knižního vydání cestou zase zcela jistě nějakým nedopatřením zasekl, zatímco v nově otevřené studovně řízné sóji vystavují více než tři sta různých vydání autorových děl včetně těch zahraničních, k nimž teď přibude i první české.
    Druhou českou novinkou přelomu nového roku, starou ne třicet, ale deset let, je Čína v deseti slovech, která v Číně v knižní podobě nevyšla, a tak si o milionové čtenosti u Číňanů může nechat jen zdát i přesto, že v Americe vzbudila značný ohlas. Obdobně jako psal Ivan Klíma svou v Číně nejpopulárnější knihu The Spirit of Prague s myšlenkou na zahraniční čtenáře, Čínu v deseti slovech psal Jü Chua pravděpodobně do značné míry také pro cizince: kdo jiný se také neustále dožaduje vysvětlení Číny v kostce? Petr Šrámek našel v archivu stanice Vltava záznam, na kterém Jü Chua při své poslední návštěvě Českého rozhlasu říká, že ta kniha je dnes již zastaralá. Zastaralý je však pouze jeden odstavec, který zní: „Dnes je Komunistická strana Číny jiná – nemá jednoho jediného vůdce, ale kolektivní vedení. Devět členů stálého výboru politbyra se tiskových konferencí účastní společně, a když kynou novinářům, dělají to přesně ve stejný čas, paže vysoko v identickém oblouku. Když je – takhle synchronizované – pozoruju, vždycky si vzpomenu na předsedu Maa majestátně kynoucího lidu z brány Nebeského klidu. Přitom si uvědomím, že dnes již skutečně žádného vůdce nemáme. Máme vedení, ale rozhodně ne vůdce.“ Tenhle odstavec měl Jü Chua tehdy v Praze na mysli, neboť Čína v předsedovi Si už opět vůdce má, vůdce s ústavou garantovaným časově neomezeným mandátem. O to aktuálnější však kapitola Vůdce je. Na celé knize je neobyčejně zajímavá volba oněch deseti klíčových slov a jejich drobné, leč významné sémantické posuny. Všechny pojmy jsou bez výjimky novodobé, moderní až postmoderní, nechybí zásadní importy z cizích jazyků jako revoluce nebo lid, ale také pojem do češtiny převedený jako podhoubí, v originále kořeny trávy. Důvody zvoleného způsobu převodu uvádí překladatelka Petra Martincová ve svém doslovu. Autor sám na úvod kapitoly nazvané Podhoubí pojednává o posunech významů daného výrazu v čínštině, takže se i český čtenář dozví o tom, že původní čínský výraz travní kořeny ovlivnilo anglické slovo grass… roots, které v současném čínském slovníku velmi rychle zakořenilo a získalo na popularitě. Čtenář znalý pojmu grassroots a jeho konotací v americkém prostředí tak může v této kapitole nejlépe sledovat, co se událo s daným výrazem po přesunu do čínštiny. Mezi pojmy lid a podhoubí čili společenská spodina je značný rozdíl, významový skok, který v Číně proběhl v reálném historickém čase velmi rychle především z vnitropolitických důvodů. Ať už lid nebo lůza, přesto stejně jako slovo vůdce patří i v tom dnešním, postmoderním, globalizovaném, bohatnoucím čínském světě bezesporu stále k nejdůležitějším pojmům. O jejich vymezení, chápání, užití a výkladu se stále vedou spory, jejichž zrcadlení nacházíme v angažované literatuře, v některých případech pronikly i do názvu díla, jako v případě Hovorů se spodinou „vzteklého psa“ Liao I-wua nebo Jen Lien-kcheho novely Služ lidu! Jü Chua klade mezi lid a podhoubí hranici podle časové osy, lid patří k jednomu vůdci, podhoubí pak asociuje s obdobím hospodářských reforem a otevírání se světu, jak zní čínské označení doby, která skončila až po vydání Číny v deseti slovech s nástupem Nové éry nového vůdce. Nezničitelnost a houževnatost jsou základní vlastnosti podhoubí, můžete ho zadupávat, jak chcete, vždycky se zase zvedne, v této souvislosti se zdá být oblíbený citát z tchangské básně Po Ťü-jüho o stepní trávě, který se objevuje jak v Deníku z Wu-chanu, tak v Číně v deseti slovech : „… sebevětší požár ji nikdy nespálí nadobro, s příchodem jara vždy vyraší nová, step se opět zazelená.“ A nezapomínejme ani na Aj Wej-weje a jeho svého času nesmírně populární bláznivý klip o koni z trávy a bahna nebo koni v travnatém blátě, cchao-ni-ma, doslova tráva-bahno-kůň, ne úplně valný smysl dávající do očí bijící homonymum nejrozšířenějšího čínského vulgarismu s významem hrozby sexuální agrese páchané na matce adresáta. Toto homonymum získává hned další potencionální vrstvy významů, uvědomíme-li si, jaké všechny hříčky se Aj Wej-wejovi podařilo dostat do koníka připitoměle podupávajícího v postmoderním gangnam stylu právě ve spojitosti se slovem grassroots. A mimochodem, i v Číně právě Jü Chuaovi vyšla čerstvá novinka: po osmileté přestávce vydal svůj v pořadí šestý román. První ohlasy jsou nadšené: starý dobrý vypravěč příběhů Jü Chua je zpět! Román se jmenuje Město Wen a volba toponyma dává v tomto případě tušit, že by mělo být civilizačně na výši, ne dekadentní nebo padlé.
    Poslední knižní novinkou tohoto výdejního okénka čínského bistra je monografie s názvem Matteo Ricci, jezuita na dvoře Mingů italské historičky Michely Fontany, kterou v češtině vydalo na přelomu roku 2020 a 2021 nakladatelství Dauphin pod názvem Jezuita v Číně. Přeneseme se v něm od spodiny k elitě, do doby v Číně mingské a u nás rudolfínské, která v Evropě přes trvající politické a náboženské spory přála rozkvětu umění a vědy. A právě vědění bylo to, co otevřelo Matteovi Riccimu dveře do Číny, která jinak cizince dál než na práh nepouštěla. V oceněném prvotřídním životopise, který nesmírně barvitě mapuje cestu misionáře, objevujeme Čínu, jak ji máme rádi. Spolu s jezuitou se můžeme obdivovat vyspělosti a bohatosti její civilizace a divit se rozdílnostem, kterých si obzvlášť zpočátku svýma evropskýma očima všímá. V té době také byla Říše Velkých Mingů velmi bohatým, prosperujícím impériem. Jezuita je mimo jiné překvapen, do jaké míry prostupuje víra v nebeská znamení každodenní život Číňanů. Pro všechna důležitá rozhodnutí je konzultován astrologický kalendář, almanach, sestavovaný rok co rok kolegiem císařských astronomů, „příručka štěstěny“ obsahující navíc kalendář astrologických předpovědí, ano, onu tajemnou knihu předků, do níž vkládá takovou naději i nejmladší syn starého Kchunga v Rozpukově. Ricci byl velmi zklamán množstvím věštců osudu, kteří na ulicích za pár měďáků předpovídali budoucnost, takže „musel konstatovat, že je užívání horoskopů a dalších hadačských praktik ještě rozšířenější než v Evropě“. Čtenář může dále žasnout nad fenomenální pamětí a výjimečnými intelektuálními schopnostmi jezuity, který přestože si stěžuje na obtíže při studiu čínštiny, jazyka naprosto odlišného od všech, které se kdy učil, ať už klasických, nebo současných, včetně těch nejtěžších, jazyka, o kterém sám říká, že „mnohoznačnější jazyk a čtení nenajdete“, je již za rok pobytu na čínském území schopen mluvit čínsky bez tlumočníka, pak přeloží klasiky a vytvoří první a dodnes nepřekonaný slovník čínštiny, který je sinology stále užíván jako nejobsáhlejší, přestože ten současný pochopitelně dávno není jen Ricciho dílo. Škoda že této hojně a pečlivě opoznámkované publikaci chybí seznam použité primární a sekundární literatury, na niž autorka nebo překladatel v textu odkazují, zato je na konci knihy věnován prostor informacím všeobecným až banálním, jako je přehled čínských dynastií, a celých pět stran pak soupisu čínských slabik v české transkripci a v pchin-jinu. Na obálce knihy se píše: „Jezuita v Číně je zpráva o prvním závažném setkání dvou tisíciletých civilizací, text, který nám přiblíží pochopení současné Číny, Číny tisícileté, a snad i Číny budoucí.“ Dají-li nebeská znamení. A pokud ne, jistě neuškodí připomenout si první setkání Evropy s Čínou, i kdyby jen proto, abychom si uvědomili, odkud jsme v poznávání Číny vyšli a kde jsme se na své cestě ocitli dnes. A také zde se vtírá otázka, o které mluví Jan Karlach v rozhovoru tohoto čísla: Do jaké míry to záleží na tom, kdo jsou oni, a do jaké míry na tom, kdo jsme my?

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    iliteratura.cz, 16. 4. 2021
    Martin Bedřich

    Pozoruhodné literární dílo, jež bylo v Číně kvůli explicitnosti sexuálních scén zakázáno, přináší jiný obraz čínské literatury, než jaký známe. Najdeme zde přátelství i pestré mezilidské vztahy, a to navzdory všem událostem, kterým byla Čína v turbulentní době ekonomických reforem 80. let vystavena. Pozornost si dílo zaslouží i díky preciznímu překladu a celkovému zpracování knihy.

    Překladem románu Padlá metropol od čínského spisovatele Ťia Pching-wa se do češtiny dostává další klíčové dílo moderní čínské literatury, srovnatelné, co se týče popularity, s knihami Mo Jena nebo Jü Chua. Na rozdíl od nich však byl román rok po svém vydání v roce 1993 zakázán a víc než sedmnáct let žil jen v podobě mnoha desítek pirátských vydání (autor jich údajně napočítal víc než 60). Důvodem byla v první řadě přítomnost explicitních sexuálních scén, které pobuřovaly komunistické cenzory, ale také celkové vyznění románu, jenž podává jiný obraz o čínské společnosti, než bylo žádoucí. Obojí (první ovšem zvláště) přispělo k jeho mimořádné oblibě. Mimo to je však Padlá metropol pozoruhodné literární dílo, které brzy zaujalo i zahraniční čtenáře a získalo několik významných ocenění (např. Prix Femina étranger, 1997).

    Jiná čínská literatura, než jakou známe
    Český čtenář, obeznámený s díly moderních čínských autorů, která vyšla v posledních 15 letech, bude možná překvapen, že se v románu Ťia Pching-wa setká s dosti odlišným typem literatury. Ačkoli svým základním rámcem – popisem čínské společnosti v turbulentní době ekonomických reforem 80. let – zdánlivě nepřichází s ničím novým, představuje ve skutečnosti Padlá metropol román, který se s danými tématy vypořádává značně originálně. Nenajdeme v něm bombastickou fresku celé epochy, zalidněnou bizarními postavami, jako v Mo Jenově Krvi a mlíku, jehož poslední čtvrtina se odehrává rámcově ve stejné době, ani magickorealistickou a mrazivě kritickou vizi transformující se společnosti jako v románu Rozpukov Jen Lien-kchea, který by mohl mít v mnoha ohledech k Padlé metropoli nejblíž. Nesetkáme se ale ani se sociální kritikou z pohledu obyčejných, malých chudých lidí z okraje velkých dějin, jak to známe z populárních vyprávění Jü Chua nebo naposled z až trýznivého líčení sociální nespravedlnosti a kontrastu město vs. venkov v románu Zvrácený osud od Tung Siho (i když i toto téma má v Padlé metropoli své místo). V Ťiaově románu se neumírá hlady (naopak se zde jí víc než v jiných knihách), jedinec není vystavován dehumanizační šikaně totalitního systému (ačkoli ironické narážky na režim pozorný čtenář zaznamená), mezilidské vztahy nejsou pouze prostorem pro násilí, zneužívání a zisk, svět není líčen jako principiálně nespravedlivý a krutý. A přesto je Padlá metropol výsostně kritický román, v jehož centru je lidská bytost a její důstojnost, základní etické otázky člověka, zlom staré a nové epochy apod. Zdroje, z nichž literárně vychází, však leží spíše než v moderní světové literatuře v tradici čínských předmoderních románů a vyprávění ( Sen v červeném době, Příběhy od jezerního břehu, Jin Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze, Pchu Sung-linga Podivuhodné příběhy ze Studovny klábosení, česky pod názvem Zkazky o šesteru cest osudu ), rozsáhlých epických líčení, psaných lidovějším jazykem, v nichž se snoubí literátská tradice a reálný život. Primární rovina románu je proto skrz naskrz protkána odkazy na tuto a další vrstvy čínské literární tradice, což z podstaty – a v čínském případě zvlášť – komplikuje plnohodnotný převod textu do jiného jazyka. Kvalita českého překladu a další vysvětlující aparát i zasvěcený doslov nicméně toto vše minimálně dobře nastiňují, nemluvě o síle vlastního románu, jenž překračuje své jazykové a literární hranice a aspiruje na to, čemu Goethe říkal Weltliteratur.

    Úpadek autora i metropole
    Děj románu je rámován téměř kunderovským „žertem“: venkovan Koumák, který se svou partnerkou Wan-er, jež kvůli vášnivé lásce k němu opustila manžela a dítě, utekl do velkoměsta a aspiruje na místo redaktora tamějšího literárního časopisu, napíše vesměs vyfabulovaný článek o nejslavnějším místním spisovateli Čuangu Motýlovi, v němž probírá mj. jeho milostné avantýry. Text mu sice otevře dveře do literárního světa, a dokonce k přátelství se samotným Motýlem, odstartuje ale i řadu dalších peripetií. Jednak zažehne celou knihou se táhnoucí soudní spor s údajnou, v textu odhalenou Motýlovou milenkou, především ale zrodí tragický milenecký vztah Wan-er s Motýlem.
    Čuang Motýl, hlavní hrdina románu, představuje typickou čínskou literární postavu, zároveň je ale obrazem univerzálního tragikomického hrdiny. S jistou licencí by se dal připodobnit třeba k postavě Jepa Gambardelly z filmu Paola Sorrentina Velká nádhera – je vysoce uznávaným spisovatelem, všemi uctivě oslovovaným jako „profesor“, nyní však o psaní spíš jen mluví a už dlouho nic pořádného nenapsal. Žije v kruhu svých přátel, pokouší se podnikat, jeho život ale ztrácí šťávu. Jeho literární impotence se spojuje s impotencí skutečnou, vztah s jeho ženou, která jej stále obdivuje, je víc než neuspokojivý, novou energii mu má vlít do žil právě poměr s okouzlující Wan-er. Ten se odehrává v prostředí literární a kulturní smetánky města (opět ne nepodobné té ze zmiňovaného Sorrentinova filmu), kde se hovory o literatuře a umění mísí s opileckými a hazardními hrami, spřádáním plánů na různé podvody a podvůdky a melancholickými úvahami o životě a tvorbě. Sám Motýl je nově aktérem řady dalších milostných eskapád, které ho vtahují do stále tragičtějších kruhů. Původní lehkost a frivolnost kruhu přátel se pomalu proměňuje, doléhají na ně tlaky doby, okolí i konkrétních činů každého z nich, a Motýl se dostává pořád hlouběji do slepé uličky postupného morálního rozpadu.
    „Musím se ti s něčím svěřit, Wan-er, snad mě pochopíš. Každý si prochází problémy, každý se pokouší obrátit list, a já, abych se od toho osvobodil, já potřebuju psát. Jenže psát román, to si vyžaduje čas a klid. Musím vypadnout z tohohle rozkladu, vzdát se na chvíli přátel, a bohužel i tebe. Musím odsud utéct. Ještě chvíli bych zůstal ve městě, a je se mnou konec, jako se spisovatelem i jako s mužem.“
    „Čekala jsem na to, až to řekneš. Konečně! Tvrdils sice, že ti dávám sílu a inspiraci, ale od chvíle, kdy jsme spolu, jsi vlastně nic nenapsal. Jsem po tobě prostě moc lačná, nemám dost vůle, chci se s tebou pořád vidět a taky pořád to…“ (s. 290)
    Titulní obraz „padlé metropole“ v sobě obsahuje právě tento postupný rozklad, který ovšem nemá podobu prvoplánové morality, ale mnohem jemnějšího a tím závažnějšího podobenství o člověku a společnosti. Půdorys románu se odehrává v době velké celospolečenské transformace Číny po Mao Ce-tungově smrti. Osobnostní úpadek dříve uznávaného literáta má ozvuky ve zprávách o postupné demolici starých čtvrtí města. Téma střetu starého světa a toho moderního ostatně patří k základním leitmotivům románu. Motýl a jeho přátelé jsou mj. vášnivými sběrateli starého umění, kaligrafií, kamenů na roztírání tuše a pečetítek, což jim ale nebrání ve spřádání plánů na prodávání padělků důvěřivým Zápaďanům.
    Malá Liou se otočila a spatřila středně velký pokoj se zdmi zcela zakrytými knihovnami, jejich nejvyšší dvě patra byla plná starožitností všeho druhu a velikosti. Zde poznávala kameninu z doby Západních Chanů, támhle východochanskou keramiku, zřejmě zásobnice, dále kamínka z téhož materiálu a doby, dózy ve tvaru zámotku, tchangskou figuru koně s barevnou polevou, malované hrobové sošky… […] Pokud se náhodou objevilo volné místečko mezi knihami, určitě v něm ležela nějaká drobnost: kousek staré cihly nebo pazourku, oblázky neobvyklých tvarů a barev, řezané dřevo, sošky z hlíny i těsta, svazky bambusových plátků, předměty z jadeitu, postavy pro stínové divadlo vystřižené z kůže či papíru, postavičky dvanácti zvířecích symbolů dvanácti pozemských větví vyřezané z ořešáku a taky jedny střevíce z lýčí. (s. 113)

    Mezilidské vztahy ve všech polohách
    Jakousi ahasverovskou postavou románové metropole je žebrák sbírající po městě za hlasitého vyvolávání „staré krámy“ a glosující kritickými (a klasickými) verši stav společnosti, hlavně jejích mocipánů. Na povrch se deroucí technika jakožto symbol bohatnutí a konzumu (televize, lednice, videopřehrávače) stojí v kontrastu k znovuobjevování tradičních čínských nauk, taoismu, feng-šuej, čchi-kung, geomancie či věštění pomocí trigramů z Knihy proměn a k obnově buddhistického kláštera, které zaměstnává mnohé z postav a otevírá jim možnost úniku před realitou. Všechny tyto roviny a kontrasty však nejsou líčeny karikaturním, ironickým či křečovitým způsobem, ale mnohem kultivovaněji, se zvláštní laskavou nostalgií, jíž přesto nechybí smysl pro humor (postava staré Motýlovy tchyně, která spí v rakvi a komunikuje s duchy zemřelých, aby se časem ukázalo, že nejspíš nejde o stařeckou demenci, ale znepokojivě skutečnou paralelní zkušenost). Díky tomu mnohem lépe vyzní postupně a jemně gradovaná tragika hlavních postav.
    V úvodu zmiňovaný „žert“, totiž vyfabulovaný článek o Motýlovi, má v knize řadu paralel, které podobným způsobem nečekaně komplikují situaci, ale jsou zároveň zdrojem komiky. Zoufalá manželka velkovýrobce chemických postřiků se chce otrávit tím, že vypije lahev pesticidu. Překvapivě přežije, protože se ukáže, že vyráběná chemikálie je už dlouhou dobu podfuk, což ovšem nečekaně diskredituje Motýla, který o ní napsal oslavný text. Stárnoucí šéfredaktor literárního magazínu Čung stále tajně miluje jistou ženu z dávných let. Motýl mu začne jejím jménem posílat fiktivní milostné dopisy, což v důsledku vede k dalším nedorozuměním a tragickým zvratům. Hlavním úběžníkem je ale stárnutí, rozpad a smrt. V málokterém čínském románu, který má český čtenář k dispozici, najdeme tak působivé vylíčení smrti přítele, jako v případě kaligrafa starého Míry v Padlé metropoli. Dramatické dějiny moderní Číny jsou plné smrti, kruté, zbytečné a nespravedlivé, a její drastické popisy jsou neodmyslitelnou součástí literatury. Zde je to ale příležitost k jejímu nebývale lidskému zpracování, seanci přátel, kteří při příležitosti jeho smrti píšou oslavné básně a malují tušové obrazy. Ovšem i smrt starého Míry byla součástí rozkladu společnosti, neboť byla urychlena jeho podvody a počínáním jeho nevyvedeného syna, závislého na opiu.
    Jak vysvítá z výše popsaného, mezilidské vztahy jsou pevnou součástí hlavního tématu knihy. A to ve všech polohách – od vztahů partnerství, přátelství, obdivu a uznání po vztahy zcela tělesné. I v tom je Padlá metropol v kontextu jiných čínských románů výjimečná. V Holkách ze severu od Šeng Kche-i jsou vztahy mezi muži a ženami téměř výhradně násilné, manipulativní, zneužívající. Blízkost dvou lidí, navíc tělesná, je iluzí, za vším se skrývá komerce, dominance, sobectví. V románech Jü Chua nebo Tung Siho nacházíme schematické dvojice starých rodičů, které se do úmoru dřou pro syna, jejich vztah je redukován na oběť pro zachování rodu. Mladá generace pak spíš jen tápe, muž a žena nejsou skutečnými partnery, hrají pouze určité typizované role. I nebeletristická svědectví o moderních dějinách Číny ukazují, k jakému zdeformování mezilidských vztahů došlo v průběhu politických kampaní a kulturní revoluce, co způsobily roky nedůvěry, podezíravosti, udávání a kolektivního řízení společnosti (výjimkou v podobě ztvárnění silného a krásného manželského vztahu je oproti tomu novela Jang Ťiang Šest historií venkovského života ). V tomto smyslu Padlá metropol okamžitě zaujme tím, jak vykresluje normální mezilidské situace, zvláště vztah přátelství. Lidé spolu běžně mluví, žertují, jsou vlídní, velkorysí, a to nejen mezi sobě rovnými, ale i napříč pohlavími a sociálními skupinami.
    „Wan-er, odteďka jsme kamarádky, ty a malá Liou [= služebná; slova pronáší Motýlova manželka] jste součástí rodiny, takže žádné upejpání, žádné manýry, jinak mě naštvete!“ „Kdo se tady upejpá? Já určitě ne! Pozvedám tedy číši na naše kamarádství a doufám, že v příštích dnech se k nám konečně dostavíte, ne jako minule!“
    […]
    „No, já dřív měla o intelektuálech, řekněme, jiné představy. Teď vidím, že mluvíte, jak vám zobák narost, jako našinec prostě…“ (s. 118 a 119)

    Svěží obraz čínské společnosti
    Není záměrem této recenze spekulovat, nakolik jde, či nejde o reálný obraz společnosti, podstatné je, že literárně to působí v kontextu českému čtenáři známých čínských děl velmi neobvykle a svěže. A navíc to velmi dobře plní literární funkci, neboť na pozadí právě takto vykreslených vztahů a přátelství dochází k onomu postupnému rozkladu a rozpadu osobností hlavních hrdinů. Nikoli ovšem vlivem vyšší moci či ideologie (pokud za takovou nepovažujeme taoistickou „proměnlivost věcí“, jež je v celém díle permanentně přítomná skrze ikonický obraz motýla ze starověkého spisu Mistra Čuanga ), ale naopak – svobodného lidského jednání. Právě v tom nejspíš leží základ morálního poselství knihy, a právě proto působí umělecky přesvědčivě. V tomto kontextu je podle mého názoru třeba rozumět i tolik zdůrazňované erotické rovině románu. Otevřeně popisované sexuální scény jsou zde nejvnitřnější realizací lidské svobody a individuality. Ačkoli je sex v naprosté většině případů „nedovolený“ (mniška, služka, cizí manželka apod.), je vesměs oboustranně chtěný. Jeho prožívání, zvláště pak ženskými protagonistkami, je velkým emancipačním gestem, které nám může připomenout díla čínského exulanta Gao Xinjiana ( Hora duše, Bible osamělého člověka ). Nic na tom nemění ani skutečnost, že i tato oblast má své tradiční inspirační zdroje v čínské erotické literatuře, v už zmiňovaném románu Jin Ping Mei aneb Slivoň ve zlaté váze či Rouputuan. Meditační rohožky z masa. Obraz žen v celém románu vůbec vybočuje z tradičních stereotypů, jejich charaktery jsou překvapivě plastické a nastavují mužským protagonistům nečekané zrcadlo.

    Preciznost překladu i vydání
    Okolnosti vydání a následného mnohaletého zákazu románu Padlá metropol, stejně jako zevrubný medailon autora Ťia Pching-wa, nalezne čtenář v obsáhlém doslovu ke knize od překladatele Denise Molčanova, který otevírá i další její perspektivy. Na tomto místě je třeba se v krátkosti zmínit ještě o vlastním překladu. Literární styl autora je znám tím, že umně propojuje jak vysokou a nízkou rovinu jazyka (spojenou s výše neznačenou mnohovrstevnatou intertextovostí), tak i nejrůznější nářeční jevy. Z překladatelského hlediska proto patří k nejnáročnějším autorům. Práce překladatele, který už uvedl do češtiny podobně nesnadné spisovatele, jako je Gao Xinjian, Mo Jen či Süe-cchun Mu-žung, proto zasluhuje mimořádné uznání. Téměř šestisetstránkový román překypuje svižnými dialogy, uměleckými popisy, erotickými scénami, nejrůznějšími jazykově a stylově odstíněnými postavami:
    „No tak ženský můžeš řadit do nejrůznějších kategorií,“ profesoroval dál Obláček, „to máš třeba ‚uštěkanou satorii‘, dále ‚běloskvoucí poupátko‘, ‚nažloutlou kejdu‘, a konečně ‚zapáchající vyžlinu‘. Jasná mysl je samozřejmě ‚běloskvoucí poupátko‘, jestli je tedy navíc panna, tohle musí zabrat.“ (s. 383)
    „Teď když na mě vyleze, votevře si vedle časák a dívá se přitom na ty krávy, hérečky! Když sem mu jednou řekla, že všechny ženský jsou dole stejný, že se každá pička podobá voku mrtvýho praste, tak mi řekl, ať se du vysrat. Chápete, jak je na mě vodpornej?“ (s. 293)
    Molčanov, jak ukázal už ve svých předchozích překladech, skvěle pracuje nejen s hravými převody čínských jmen (Byčka, Žlůtek, Nevěda, Chrapoun, Vepřobice…), ale šíře jeho jazykového záběru je zkrátka obdivuhodná (uveďme vedle mnoha terminologických a profesních pojmenování namátkou výrazy jako „pichna“, „zákroví“, „retka“ aj.). Neodpustím si zcela osobní poznámku: pokud si překladu tohoto románu nevšimne žádná z letošních porot literárních cen, bude to jen další frapantní důkaz toho, že kritéria pro jejich udělování jsou od literatury spíše vzdálená.
    Román Padlá metropol je po všech směrech mimořádné dílo, které otevírá českému čtenáři další oblast moderní čínské literatury a uvádí k nám nového skvělého autora. Brilantní překlad je pak umocněn i krásným zpracováním knihy – nakladatelství Dybbuk si zaslouží velké uznání za odvahu a preciznost, s nimiž se vydání titulu zhostilo.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.