Ťia Pching-wa

Otevřít za dvacet let

z čínštiny přeložila Zuzana Li

146  | 293 

Garantujeme zabezpečenou platbu
  • Karta Visa
  • Mastercard
  • Karta Discover
  • PayPal
  • Apple Pay
Katalogové číslo: dybbuk-379 Kategorie: ,

Anotace

Románové vzpomínání a reflexe tvorby jednoho z nejznámějších současných čínských autorů.
Vyprávění z prostředí intelektuálů v Číně, o cenzuře i úspěchu.

Spisovatel přijíždí v čase tuhých mrazů do hlavního města, aby se s činovníky celostátního Svazu spisovatelů dohodl na novém vydání svého deset let zakázaného románu Padlá metropol. Veze s sebou soudek domácí pikantní sóji, přestože profesor, který si na ní pochutnával a kterého si vážil pro jeho nesmiřitelnost a erudici natolik, že mu posloužil jako předobraz k postavě Čuanga Motýla, je už po smrti, aniž by jeho dílo četl. Takto nás o dalších sedmnáct let poté uvádí do románu o románu spisovatel Ťia Pching-wa ze západní metropole Si-anu. Ve své fiktivní životní zpovědi stárnoucího spisovatele, kterou věnuje sám sobě, vypráví o své bytostné lásce k psaní a literatuře, o cenzuře a strachu, o celostátních demonstracích v roce 1989 a následných represích, o politice, ženách a přátelství, o vysídleném čínském venkově a svém vztahu k domovu.

Specifikace

Hmotnost-
Rok vydání

ISBN

978-80-7438-269-7

Vazba

vázaná

EAN

9788074382697

Počet stran

240

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

122 × 190 mm

Typ

tištěná, e-kniha

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 23. 6. 2022
    Přemysl Krejčík
    BOJ ZA ZAKÁZANOU KNIHU

    Dva roky po českém vydání kontroverzního románu Padlá metropol, jímž nakladatelství dybbuk představilo Ťiu Pching-wa českým čtenářům, vychází o téměř třicet let mladší „pokračování“ (v Číně vydané roku 2020) Otevřít za dvacet let.
    Uvozovky kolem slova „pokračování“ jsou namístě: Nejde o druhý díl či sequel ikonické prózy, ale o „román o románu“. Ťia Pching-wa v něm zpracovává období, kdy Padlá metropol vznikala, korelující s obdobím velkých společenských změn, a především marných snah o ně (zejména v době celostátních demonstrací roku 1989). Sociálně-politická situace je však vykreslena jakoby na pozadí osudu Padlé metropole. Ta symbolicky odráží nálady ve společnosti, metaforicky zobrazené přijetím od nadšených kritik a těžko ukojitelného hladu čtenářů (neboť tiskárny nestíhaly uspokojovat poptávku po knize) těsně po vydání přes zákaz následovaný represemi autora až k jeho malému odboji.
    Otevřít za dvacet let je zároveň jakýmsi paratextem, dodatkem či doslovem (ostatně autor píše, že román původně chtěl pojmenovat Doslov) Padlé metropole. Přesto funguje jako svébytné dílo a nijak by mu neubíralo na intenzitě, kdyby nepojednával o románu skutečném, ale o nějakém fiktivním. Jinými slovy: Otevřít za dvacet let je v tomto ohledu něco jako Esterházyho Opravené vydání – text, k němuž odkazuje, je lepší znát, ale (ač Esterházy by jistě nesouhlasil) není to nezbytné. Je však pravda, že kdo má Padlou metropol přečtenou, lépe si peripetie kolem ní vychutná, více ocení momenty Ťiova setkávání se s „pravým“ Motýlem (hlavní postavou Padlé metropole, jejíž předobraz tu vystupuje pod svým románovým jménem, tedy opět jako Motýl) a dalšími „starými známými“.
    Oba romány jsou také především obrazem čínské společnosti a jejího intelektuálního světa, který nelze oddělit od politické moci, neboť je svázán jejími pravidly. Podléhá jim, jako ostatně v komunistické Číně úplně všechno. Autor nás znovu zavádí do světa plného bizarností způsobených byrokratickým režimem, místy až legračních překážek pramenících jak z politické situace, tak z čínské nátury, a samozřejmě také do světa intelektuálů s jejich neřestmi, kořenícími především v alkoholismu a sexuálně nezřízeném životě.
    Ten samozřejmě stojí v kontrastu ke státní ideologii, což se ukazuje jak ve vážnějších, tak i ve zdánlivě úsměvných momentech, jako je například scéna ilegálního promítání pornografického filmu, na nějž je Ťia Pching-wa (coby autobiografická literární postava) pozván.
    Scéna promítání pornofilmu je však svým způsobem stěžejní a dokresluje podivnost celé situace ohledně některých totalitních praktik represivně zaměřených na umělecká díla.
    Ač je román Padlá metropol často označován za první čínský erotický román, jde primárně o román společensko-kritický. Přesto to byla právě údajná obscénnost, která mu vynesla nejen zákaz vydávání, ale také nebývalou oblibu mas čtenářů. Není divu, že autor často nesouhlasně vzdychá právě nad tímto paradoxem: Jeho velké dílo je oblíbené a zároveň zakazované pro to, čím ve skutečnosti vlastně vůbec není.
    Ostatně Otevřít za dvacet let je knihou plnou nejen paradoxů, ale i kontrastů, mezi nimiž postava autora balancuje, protože přiklonit se k jedné ze stran je příliš definitivní a příliš ortodoxní. Pching-wa kritizuje režim, čínskou společnost, politickou situaci, avšak nechce se aktivně účastnit protivládních demonstrací, odmítá být bojovníkem. Chce prostě jen psát. Jak se však postupně ukazuje – nemá na výběr, k jedné straně barikády připadne, když druhou rozčílí.
    Díky tomu však může čtenáři předložit komplexnější obraz: Jak perspektivu komunistických funkcionářů a prokomunistických patolízalů, tak svět jejich protivníků a demonstrantů, mezi nimiž autobiografická postava spisovatele Ťia Pching-wa nerozhodně stojí – pomáhá protivládním snahám, ale bojí se výrazněji zapojit, snaží se zůstat nevyhraněný. V tomto románu je to sám Pching-wa, kdo je vykreslen nejrozporuplněji, autor sám sebe neukazuje jako hrdinu ani jako antihrdinu („Šel jsem s myšlenkou, že pokud potkám demonstranty, přidám se k nim, a pokud je nepotkám, je vymalováno,“ s. 87). To je koneckonců u autora, kterého sice zakazoval čínský režim, ale který zároveň patří k tamním nejoblíbenějším literátům, dosti věrohodné a snad i upřímné zobrazení vlastní osoby. Nestydí se ukázat svou netečnost v důležitých momentech a liknavost v době, kdy se takříkajíc láme chleba. A zatímco se později stává hrdinou undergroundu, přičemž jeho odvážně kritický román koluje jako údajně pirátsky nejkopírovanější kniha vůbec, on sám řeční na sjezdu spisovatelů, kde se kaje, omlouvá a slibuje, že příště se poučí.
    Když ovšem i tak narazí a kritici – dříve jeho dílo opěvující – i přes jeho ponižující snahu zachránit se buď nyní píší nové, tentokrát odsuzující recenze či alespoň od těch starých dávají ruce pryč, většina přátel se k němu nezná a obdiv davů se otáčí v zatracování. Dostavuje se deprese, odevzdání a alespoň nějaká snaha bojovat – i když přijde až ve chvíli, kdy spisovatel už zdánlivě nemá co ztratit, ale může jen získat („Co když to ještě zhorším? / Kniha je zakázaná, co by jí mohli ještě víc udělat?“, s 219).
    Pching-wa nám připomíná, že hrdinství není automatické a většina z nás nakonec přirozeně sleví na své hrdosti, nad kterou zvítězí pud sebezáchovy. Tím však nechci autora obviňovat ze zbabělosti, ostatně i aktuální kniha je k režimu kritická, a tím odvážná sama o sobě.
    Otevřít za dvacet let je tedy nejen románem o románu – nejen románem o současné Číně a jejím režimu, ale společenskou sondou a zpovědí, jejíž vyznění lze vztáhnout na každou dobu a většinu situací, v níž miláček národa (města, komunity, subkultury atd.) upadne v nemilost a stane se vyděděncem, jehož neopustí jen několik lidí z malého kruhu nejbližších. Lidský naturel se totiž nemění, a ač je naše středoevropská mentalita odlišná od té čínské, v mnohém je nakonec úplně stejná.
    Tuzemskému čtenáři také jistě neuniknou mnohé historické paralely: (Téměř) současná zde reflektovaná Čína je v mnohém nápadně podobná situaci v někdejší ČSR (a jiných komunisty ovládaných zemích) před rokem 1989. Snad i proto má smysl Otevřít za dvacet let číst – ne proto, aby se český čtenář dovzdělal, ale aby si připomněl, že nesvoboda (kterou řada z nás zná už jen z vyprávění a historických dokumentů) je v jiných komunisty ovládaných zemích stále každodenní realitou.
    Přestože Otevřít za dvacet let není stejně geniálním a komplexním dílem, jakým je Padlá metropol, představuje skvělý doplněk pro ty, kdo si Padlou metropol s nadšením vychutnali, ale nejen pro ně. Jde totiž o výborně napsaný společenský román ze současné Číny, vyprávějící mimo jiné o peripetiích jednoho spisovatele s jedním jeho dílem.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Host, 7. 6. 2022
    Magdalena Platzová
    Vzestup a pád v literární Číně

    Vždycky jsem si vyčítal, že nejsem žádný hrdina, že jsem slaboch, nerozhodný, ustrašený, že se raději budu trápit než bojovat, ale vždycky jsem se utěšoval, že to dělám proto, abych mohl psát,“ říká Ťia Pching-wa v doslovu ke knize Otevřít za dvacet let. V návaznosti na román téhož autora Padlá metropol (2020) ji v překladu Zuzany Li vydalo nakladatelství dybbuk.
    Psal ji prý „pro sebe“ během první covidové karantény v roce 2020. Psaní si naordinoval jako očistnou kúru, spolu s izolací, dietou a pročišťujícími pilulemi z bylin. A co byla ta nemoc, z níž se potřeboval vypsat? Padlá metropol. Příběh slávy a pádu této knihy, skandálu, s nímž se autor těžko vyrovnával. Po více než dvaceti letech cítil potřebu se k němu vrátit a udělal to s upřímností, která je v čínské literatuře vzácností.
    Letos sedmdesátiletý Ťia Pching-wa je zřejmě nejvíce obdivovaný a čtenáři milovaný současný čínský spisovatel. Pochází z venkova, ale od mládí žije ve městě Si-an, jehož historie sahá tři tisíce sto let zpátky a které bylo sídlem několika vládnoucích dynastií a kolébkou čínské kultury. Město i venkov, stejně jako historická perspektiva, jsou pro jeho dílo důležité.

    Rozkradená kniha Začněme románem Padlá metropol.
    Příběh sleduje veleúspěšného spisovatele Čuanga Motýla a partu jeho uměleckých přátel žijících ve městě Si-an. Hlavní zápletka se týká milostných avantýr a společenských intrik, to vše v prostředí, které propadlo penězům, kde se doslova i přeneseně bourají staré hodnoty a žádné morální zákony už neplatí. Velká kola osudu ale v pozadí melou a lidé, kteří ztratili kontakt s tím podstatným, jsou jako neřízené střely. Ničí vše, co jim přijde do cesty, hlavně sami sebe.
    Po vydání románu vypuklo davové šílenství, přesně jak to Ťia Pching-wa popisuje v Otevřít za dvacet let. Popularita knihy ale nesouvisela ani tak s nespornou literární kvalitou, jako spíš s reklamou, která ji prodávala jako „první moderní čínský erotický román“.
    Před knihkupectvími stály tisícihlavé fronty, na autogramiádách musela zasahovat policie.
    Došlo i na loupeže: „Před tiskárnou Pekingské literatury se zase tvořily fronty náklaďáků s pytli naditými bankovkami, které tam čekaly dny a noci, ale vazba nestačila schnout, takže nakladatelství muselo najmout další tiskárnu. Prvním nákladem natiskly pět set tisíc kusů. Tehdy se také stalo, že řidič, který vezl náklad knih do Čchang-ša, si po cestě odskočil na oběd a během té chvilky někdo zjistil, co veze, a lidé vzali náklaďák útokem, takže pak sianské vozy doprovázela z bezpečnostních důvodů policie.
    Sláva, již Ťia Pching-wa nesl spíš zahanbeně, trvala šest měsíců a skončila náhle, ze dne na den, úplným zákazem díla. Již vytištěné výtisky putovaly do továren na buničinu, nebo byly spáleny. Po nadšených kritikách přišly na řadu hanopisy, v tisku se rozpoutala soutěž, kdo nakydá na román víc špíny. Padlá metropol se, podle slov svého autora, stala popelnicí, do níž se dalo hodit cokoli.
    V Otevřít za dvacet let Ťia Pching-wa popisuje, jaký na něj měl zákaz dopad, jak se bál, kličkoval před mocí a fyzicky a psychicky se hroutil. Přiznává své ponižující pokusy o to, udobřit si funkcionáře ze Svazu spisovatelů, využít konexí, zlepšit svou situaci a dosáhnout toho, aby byl román znovu povolen, což se nakonec podařilo až za sedmnáct let. Svou vlastní slabost pak klade do kontrastu k postavě profesora Motýla, svého hlavního protihráče, jenž byl, jak se v průběhu čtení dozvídáme, předobrazem Čuanga Motýla v Padlé metropoli.

    Zaťatá pěst Otevřít za dvacet let je vlastně vyrovnáním účtů s tímto starým přítelem, který měl na spisovatele v jeho mládí zásadní vliv a otevřel mu oči pro umění. Skutečný profesor Motýl je zde vylíčen jako vlivná osobnost, samorost téměř západního střihu, který se odmítá přizpůsobit společenským pravidlům, zákonům zdvořilosti nebo požadavkům vládnoucí strany. Odchovanec francouzského romantismu a modernismu nedbá o svůj zevnějšek, a přesto přitahuje krásné ženy, které střídá jako ponožky.
    Zatímco se náš vypravěč bojí zúčastnit studentských nepokojů v roce 1989, aby jej tam někdo neviděl, profesor pochoduje po hlavní třídě v Pekingu a křičí protivládní hesla.
    V době, kdy každý hrbí záda a snaží se najít pro sebe mezírku, funguje jako korektiv, v psaní i společenských postojích.
    Když se Ťia Pching-wa přijde pochlubit úspěchem své sbírky povídek, seřve ho: „Ovce seš! Tak ty si myslíš, že umíš psát? Držíš v rukou zlatou misku, ale liješ do ní slabou žbrndu, hochu! Z paláce děláš slepičárnu!“ A když dá do novin servilní rozhovor: „Máme tě litovat, že sebou necháváš vorat?! Ty ubožátko!“
    Profesor je prvek vzdoru ve světě, kde nikdo přímo nevzdoruje.
    Ťia Pching-wa se proti němu vyhraňuje a zároveň se o něj zraňuje, je jeho svědomím. Dokonce ani v rakvi se profesor nepodvolí. Jedna jeho ztuhlá ruka zůstává i po smrti zvednutá a zaťatá v pěst.

    Nic není odděleno od druhého
    V čínském originálu se kniha jmenuje Kvašák. Překladatelka Zuzana Li vysvětluje, že se jedná o kameninovou nádobu s nakládanými sójovými boby. Tato pikantní směs má v knize důležité symbolické místo. Když v úvodní scéně starý spisovatel přijíždí do Pekingu, aby tu vyhledal bývalou Motýlovu milenku a svého nejlepšího přítele, přináší jim právě tuto pochoutku, pocházející z Čchinlingských hor.
    Poprvé sója vstupuje do děje v nejhorším období spisovatelova života, po zákazu knihy, kdy se vypravěč „jako ten toulavý čokl“ vrátil do míst, odkud vzešel, protože „neměl ani kam jinam jít“.
    Domov v Čchinlingských horách je tu vylíčen jako ztracený ráj: „Tady hluboko v horské rokli se všechno dělalo ještě po staru, k životu si vystačili s vlastním náčiním, když padla mlha, říkali, že je zavřená hora, a když se zvedla, hora se otevřela.“
    Autor se vrací do města se dvěma soudky sóji, z nichž jeden věnuje na smrt nemocnému Motýlovi.
    Od té doby přiváží nakládané boby pravidelně. Je to jeho pouto s kořeny, s půdou, z níž vzešel.
    Téma domova, nebo spíše ztraceného domova, je tu výrazné. Jak říká autor o jedné z postav hned v úvodu: „Když se v osmnácti stěhoval ze zapadákova v Čchinlingských horách, aby se usadil v metropoli, považoval to za největší štěstí, jaké ho mohlo v životě potkat. Až po padesátce mu došlo, že většina Číňanů přišla o svůj domov a že to není vůbec žádné štěstí, ale tragédie celé Číny.“
    V knize najdeme odkazy k buddhismu a také k taoismu, jímž je psaní Ťia Pching-wa prosyceno.
    Taoismus je filozofií, náboženstvím i stylem života.
    Vše se stále mění. Bouře se přežene, jednou smete jednoho, jindy druhého. Vše je pomíjivé, i mocní činovníci a jejich zákazy. Nic také není černobílé.
    A pak je tu příroda, jejíž je člověk nedílnou součástí a která do děje neustále vstupuje ve formě počasí, zvířat, rostlin a také jídla. Otevřít za dvacet let je kniha velmi tělesná. Každá myšlenka zde koření v těle, psychické útrapy se projevují nemocemi a tím nejspolehlivějším lékem na všechno je jídlo. Nikdy není tak zle, aby nepomohlo něco dobrého uvařit. Ovšem své místo má i trávení, vylučování, krev. Nic není odděleno od druhého, vše tvoří celek.

    Síla obrazů
    Čínský jazyk je pro laika tak nezbadatelné, ohromné území, že mohu opravdu jen tušit, jak velké překladatelské mistrovství Zuzana Li nebo překladatel Padlé metropole Denis Molčanov na textech Ťia Pching-wa předvedli.
    V češtině čteme košatý, bohatý text se znepokojujícími přesahy do hovorové řeči, nebo snad jakéhosi pro ty účely vytvořeného nářečí.
    Vyvstává zde jemný, občas černý smysl pro humor a grotesku. Situace často vidíme jako na scéně, důležité je načasování.
    Obrazy jsou mocné a útočí přímo: „Sněženka ležela na nemocničním lůžku bílá jako stěna, i ty nejzářivější květy, když opadají v plískanici, na zemi vyblednou, zajdou, nakonec je z nich špína.“
    Nebo: „Projížděli horami, právě vjížděli do tunelu, vlak mocně zahoukal, vše se roztřáslo a rozhoupalo, na oknech zůstávaly po náletech ptáků špinavé a krvavé šmouhy. Z tunelu vyjeli do širokého údolí říčního koryta, kde vykroužili oblouk kolem vysokého zlatého vavřínu, jinanu dvoulaločného.“
    Ťia Pchin-wa píše s vědomím historické perspektivy, ve formě i v tématech jeho díla lze najít mnoho odkazů ke klasickým dílům čínské literatury, umění a filozofie. Ale rovněž ke světu lidových mýtů a bájí.
    Pro nepoučeného západního čtenáře jsou tyto odkazy většinou nerozluštitelné, přesto působí svou poezií.

    Odlišná svoboda
    „Ano, mám už svůj věk, ale dokud budu moci, budu psát, budu psát, co psát chci, prozatím, zatím, z dlouhých výdechů nechť je vítr, z krátkých oblaka,“ píše v doslovu Ťia Pching-wa.
    Ač napsal zakázaný román, sám nikdy zakázaným autorem nebyl, musel však několik let snášet ostrou oficiální kritiku i odliv čtenářů.
    Ty roky přečkal trpělivou tvorbou, než si opět vydobyl vydavatelský a čtenářský zájem.
    Dnes žije v ústraní, v Si-anu. Není disident, ale také mu — jak říká situace znalá Zuzana Li — nevyjde všechno, co napíše. Musí se přizpůsobovat, kličkovat a čekat na vhodnou dobu. Zacházet s politickou situací.
    Čínští spisovatelé jsou na to prý zvyklí, taková je jejich realita. V tom přístupu se odráží odlišné vnímání času od našeho, západního, a také odlišný pojem svobody.
    Svoboda je schopnost odhadnout správnou chvíli, kdy lze věci posunout vpřed, neběžet se zaťatou pěstí proti zdi. Je v tom, jak píše Ťia Pching-wa, dokázat se zabydlet v každé situaci.
    Ke kouzlu této spíš nenápadné knihy patří, že Ťia Pching-wa v ní sebezáchovný postoj sice vyznává, ale zároveň jej odsuzuje a stydí se za něj. Zatímco na zaťatou pěst profesora Motýla klade oslavný květ.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Lidové noviny, 30. 4. 2022
    Ondřej Horák
    Sláva románu se vymkla kontrole

    Ústředním bodem románu Otevřít za dvacet let je jiný román čínského autora Ťia Pching-waa s názvem Padlá metropol, jenž se dočkal ohromného čtenářského zájmu, načež byl pro nevhodnost zakázán. Tím jeho přitažlivost ovšem jenom stoupla.

    Tak už jsme zase tady, na planetě, kde se musí číst mezi řádky… Že to ale trvalo, co, nicméně dočkali jsme se. Opět jsme tam, kde kniha opravdu něco znamená a kde je její autor ctěn i těmi nejobyčejnějšími lidmi. Má to jediný háček. Zdá se, že něčeho takového lze dosáhnout pouze v atmosféře totalitního režimu, jenž občas něco povolí, ale především zakazuje.
    V Číně dnes vládne podivná směs komunistického režimu a tržního hospodářství – velké obchody a malá lidská práva. Každopádně velká je čínská literatura, která přetéká přes hranice různými způsoby. Dostává se k nám čínská literatura oficiální, dostává se k nám čínská literatura exilová – za všechny romány nositele Nobelovy ceny za rok 2000 Kaa Sing-ťiena. A dostává se k nám rovněž literatura v Číně zakázaná – tu reprezentuje rozsáhlý román Padlá metropol (1993) Ťia Pching-waa, jenž v překladu Denise Molčanova vydalo loni nakladatelství Dybbuk. Na Padlou metropol nyní navazuje kniha Otevřít za dvacet let, kterou Ťia Pching-wa (1952) napsal v době covidové proluky a vydal ji v roce 2020. V překladu Zuzany Li ji nyní přináší opět nakladatelství Dybbuk. To by tak mělo být dávno za vodou, vždyť publikovalo román, jenž šel v Číně na dračku ještě předtím, než byl oficiálně zakázán, a teď přineslo taky text popisující právě okolnosti vydání a ohromné popularity Padlé metropole. Jenže česká verze Padlé metropole se žádných zázračných prodejů a dotisků nedočkala, protože tady nic zakázaného není… Tady není třeba číst mezi řádky. Navíc kvalita se nahrazuje kvantitou. Moc se píše. Moc se vydává. Žijeme v době literárního fastfoodu pod heslem: Přijď na chuť tomu, co je téměř bez chuti! Ne náhodou tak Padlá metropol a taky okolnosti jejího vydání v Číně připomínají to, co v české literatuře bylo, nikoli to, co je.

    Vy jste pan Hrabal?
    V Otevřít za dvacet let čteme kupříkladu tuto pasáž: „Řidič, který ho vezl i tam, se ho po cestě zpátky zeptal, jestli jak jsou v Padlé metropoli ty vypuštěné pasáže s poznámkou, že na tom místě autor odstranil tolik a tolik znaků, jestli je opravdu odstranil. Prozradil mu, že jak kde, v prvním rukopise opravdu na některých místech napsal víc a pak to vyškrtl, ale v mnoha případech to byl jen umělecký záměr. Řidič se uchechtl a prozradil, že s kámošema podle počtu znaků doplňují zcenzurované pasáže a pak si je předčítají a porovnávají, kdo to napsal líp.“
    Tady už vidíme krásné přecházení z reality do fikce a zpět. Řidiče a jeho kamarády totiž vůbec nenapadlo, že ony vypuštěné pasáže, pokud by byly opravdu odstraněny, by cenzoři nenechali v románu takto patrné. Cenzura touží být neviditelná, i když je třeba výrazná. To znamená, že je nutná taky určitá šikovnost, která ovšem snaživým cenzorům, jak víme, mnohdy chybí. Například když je patřičně upravena novinová zpráva o zahraničním úspěchu zakázaného románu, jehož název nesmí být ani uveden: „Nedávno byla románu spisovatele Ťia Pching-waa udělena ve Francii literární cena Prix Femina étranger, jedna ze tří hlavních francouzských literárních cen.“ Hlavně nenápadně. Ale když se ještě vrátíme k onomu řidiči, je to první korálek do neodolatelného řetězce shod, v němž do sebe vše zapadá jako patentky Koh-i-noor Waldes, jak by řekl Bohumil Hrabal. Ten totiž v doslovu ke svým Poupatům (1970), jejichž náklad byl zabaven a putoval do stoupy, napsal pro změnu toto: „Vezl mne z Barrandova letos taxikář, taky už starší, a najednou se mne zeptal s velkým smíchem:,Vy jste pan Hrabal?‘ Povídám:,No.‘ A on na to:,Hehe, to vás převezli, co? Chtěl jste bejt prokletej básník a voni z vás udělali socialistickýho realistu, to je, co?‘“

    Příliš hlučná samota

    Stejně jako Bohumil Hrabal i Ťia Pching-wa se nejprve musel ušpinit životem, než mohl začít psát. Připomeňme, že Bohumil Hrabal jakožto vystudovaný právník po válce vstoupil do KSČ a ještě před únorem 1948 z ní zas vystoupil a jakožto člověk, který věděl, že rozhodně není jeho doba, odešel v roce 1949 pracovat na kladenskou huť. Později dokonce v Praze pracoval ve sběrně starého papíru, kde zažil velké návaly nevhodné literatury, v druhé vlně, po roce 1969, totéž už sám jakožto „spisovatel v likvidaci“. Ostatně z tohoto prostředí vytěžil úžasnou Příliš hlučnou samotu.
    V šedesátých letech došlo díky povolení komunistických úředníků k velkému hrabalovskému boomu, když jeho knihy konečně mohly začít vycházet. Na začátku normalizace ale přišel stejně prudký sešup. A poté, co byly rozšmelcovány celé náklady Hrabalových knih, došlo rovněž k jejich pálení jakožto reakce na to, že Bohumil Hrabal provedl v polovině sedmdesátých let v rozhovoru v Tvorbě jistou úlitbu režimu, a díky tomu mohl začít znovu vydávat své texty, většinou notně ostrouhané (auto)cenzurou.
    Stejnou „technologii“ najdeme i v Otevřít za dvacet let. Padlá metropol je na jednu stranu vzácným předmětem, dokonce se načerno vyrábí plagiáty plné chyb, ale zároveň jsou výtisky Padlé metropole najednou poslušně páleny pohoršenými občany. Autor sám se náhle ocitá v úplném vzduchoprázdnu, protože za prodeje tohoto bestselleru ani nestačil dostat honorář. V tisku s ním poté vychází taky velmi ponížený rozhovor, který však vůbec neproběhl. Zatímco v normálním světě vás mohou přes noc učinit slavným čtenáři, v totalitním režimu jde vždycky především o to, jak s vámi naloží ti nahoře. A v tomto směru se situace podle atmosféry a jednotlivých lidí na určitých postech neustále mění.
    V neposlední řadě se Ťia Pching-wa podobá Bohumilu Hrabalovi tím, že napsal text pojednávající o sobě samém a o svém psaní, aniž by to působilo nemístně sebestředně. Z Hrabalova díla je to především trilogie Svatby v domě – Vita nuova – Proluky z osmdesátých let, která je komická nejen díky tomu, že vypráví s nadhledem a odstupem, ale především díky tomu, že je tu Bohumil Hrabal nahlížen očima své ženy Pipsi. Dodejme ještě, že ani není nutné znát původní díla, abychom mohli číst ony mytizační „dodatky“. Naopak Hrabalova trilogie i Otevřít za dvacet let by vlastně vyznívaly ještě daleko silněji, kdyby v nich naprosto vše bylo pouhou fikcí.
    Víme, že v roce 1959 se konečně zdálo, že Bohumil Hrabal bude debutovat knihou Skřivánek na niti – neplést s pozdějším filmem Skřivánci na niti. Nakonec ale šéfredaktor nakladatelství nechal knihu už v sazbě rozmetat, což podle verze z Vita nuova, jež je psána jedinou větou bez interpunkce, autor přijal s úlevou, „protože z tak krásných začátků té své první knihy dryáků kterou do nakladatelství přinesl teď vyměnil nejen téměř všechny povídky povídkami jinými ale v korekturách ještě opravil věty které by mohly být dvojsmyslné jinotajné tak vlastně proti své vůli ale přece opravil a udělal jinačí knihu než byla ta kterou předčítal svým přátelům a kteří jej považovali za velkou budoucí jedničku…“
    Ovšem ne vždy dokázal být Bohumil Hrabal tak nad věcí. Nakonec debutoval až o čtyři roky později, v devětačtyřiceti letech, knihou Perlička na dně. A podle Pipsi na samém začátku Proluk byl opravdu nejvyšší čas. Proto se jí manžela zželelo a vydala se sama k šéfredaktorovi nakladatelství pro signální výtisk: „Tak hele, tam někde leží můj klenot, už ani nechlastá, už nemá sílu ani mi skočit pod vlak, protože ten signál té jeho slavné knížečky nejde a nejde… Jen se tam jděte podívat na to, jak jste mi mého muže zřídili!“

    Přiznej vlastní vinu

    To však neznamená, že by Pipsi byla nekritická: „… když jsem se do ní podívala doma, tak kampak se hrabala ta jeho Perlička na Zbabělce, na Nylonový věk pana Škvoreckého, a jednu povídku pana Čechova bych vyměnila za všechny povídky Perličky na dně… ale mátli mě ti jeho čtenáři, kteří se dívali na ten můj poklad jako na zjevení, dokonce se před mým mužem červenali a koktali, jak byli v rozpacích z toho štěstí, že mohou vidět slavnýho spisovatele a mluvit s ním…“
    Totéž se opět děje Ťia Pching-waovi v Otevřít za dvacet let. Pořád musí svou knihu podepisovat, je poznáván, Padlá metropol se stává horkým zbožím i v krámcích analfabetů s jiným sortimentem a později, po zákazu, se začnou k jeho neradosti objevovat zmíněná pirátská vydání.
    Dalším dobrým příkladem z české literatury ke srovnání s Padlou metropolí jsou též zmínění Zbabělci (1958) Josefa Škvoreckého. Román byl schválen a vydán, ovšem následně se funkcionáři tohoto textu zalekli a najednou začaly vycházet odsudky o „červivém ovoci“ či „prašivém kotěti české literatury“. Obdobné to bylo s Padlou metropolí. Někteří recenzenti zprvu chválící po reakci z oficiálních míst naprosto obrátili a začali román hanit.
    V Otevřít za dvacet let se rovněž dočteme, že o novém vydání Padlé metropole by se možná dalo uvažovat, ovšem Ťia Pching-wa by musel učinit nějaké ústupky, tedy úpravy textu. Přítel mu vysvětluje, že kdyby vyšel román znovu tak, jak byl, bylo by to přiznání viny vedoucích funkcionářů, kteří ho zakázali, zatímco když vyjde upravený, bude to přiznání viny samotného autora. Což ale Ťia Pching-wa odmítá. To Zbabělci vyšli podruhé „již“ v roce 1964, avšak právě upravení.

    Zbabělci na dně

    Je dobré si zde uvědomit dvě věci. Bohumil Hrabal i Josef Škvorecký mnohé texty publikované v šedesátých letech napsali již dlouhá léta předtím. Věděli, že musí čekat, až přejde čas socialistického realismu. Psali po svém o době, kdy socialistický realismus vládl – díky tomu vznikla Hrabalova Jarmilka či Konec nylonového věku Josefa Škvoreckého. Stejně tak podle Otevřít za dvacet let – už ten název! – musí být trpělivý i Ťia Pching-wa.
    Někdo by mohl namítnout, že ale léta čekání byla vyvážena léty slávy, která těmto „skřivánkům na niti“ dopřáli komunističtí mocipáni, když je na rozdíl od jiných pustili dočasně po onom úzkém chodníčku. Díky této těsné uličce věhlasu se jistě dočkala díla jmenovaných autorů větší pozornosti, než by tomu bylo ve svobodné společnosti. Nicméně není pravda, že by úspěch Padlé metropole byl pouze důsledkem faktu, že byla nejprve na rozdíl od jiných publikována a potom zakázána. Zbabělci, Perlička na dně či Padlá metropol by obstály tak jako tak, bez povolování, zakazování a dalších skandálů. Ostatně to jsme po listopadu 1989 zažili: vyšly dříve zakázané knihy a nic se nestalo, protože nebyly dost dobré, jenom měly punc zakázanosti.
    I když přistoupíme na maximu, že Bohumil Hrabal a Ťia Pching-wa v životní zkoušce ne vždy obstáli, jejich díla zkouškou časem prošla. Dále lze namítnout, že ne každý byl v pozici jako Bohumil Hrabal v šedesátých letech a Ťia Pching-wa po Padlé metropoli, ne každý autor byl natolik široce populární, aby na něj byly kladeny tak nesmyslné nároky. Ukazuje to kupříkladu hrabalovský Morytát, který napsali čtenáři, složený z došlých dopisů: „Na tvoji hlavu padá, že mládež od 13–15 let se kurví v bytech svých zaměstnaných rodičů. Jak si toto zodpovíš?“
    Již v roce 1946 v básni A co básník komunista František Halas napsal: „… neutopitelné husy to zakejhají / do cinkotu metálů“. Ale Hrabalovo ani Ťia Pching-waovo dílo není služebné a nebylo/nebude mrtvé s koncem komunistického režimu. Navíc ani jeden ze sebe nikdy nedělal morální autoritu. Proto se jich týkají spíš jiné verše z Halasovy básně: „Chci být i kýmsi čten / a pochválen.“ Je na tom něco nelidského, nepochopitelného?

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    iliteratura.cz, 29. 4. 2022
    Martin Bedřich
    Kvůli psaní trpím, trápím se a ničím

    Psaní o samotném procesu psaní má své pevné místo v literatuře přinejmenším od dob modernismu. Napsat román o vlastním (skutečném) slavném románu však může působit přinejmenším lehce narcistně. Spisovatel Ťia Pching-wa, který patří k nejvýznamnějším současným čínským tvůrcům, napsal v době covidu jaksi mimoděk román o svém nejznámějším díle Padlá metropol. Otevřít za dvacet let dalece překračuje hranice memoárového psaní a stává se univerzální uměleckou výpovědí o spisovateli v současném světě.
    Románu Padlá metropol (1993, česky Dybbuk 2020) a jeho mimořádnému českému překladu byla již u nás věnována určitá pozornost.
    Je proto skvělé, že v krátkém čase vychází další dílo autora s názvem
    Otevřít za dvacet let, které se tomuto románu s odstupem téměř třiceti let věnuje. Důvodů k tomu je řada. Nejde jen o to, že Padlá metropol se v Číně stala skutečně nebývalým fenoménem – veleúspěšný titul, popisující lehce dekadentní prostředí spisovatelské bohémy, byl ani ne půl roku od vydání oficiálními úřady na sedmnáct let zakázán, načež se stal na černém trhu nejkopírovanější knihou v zemi. Okolnosti vzniku, zákazu a dalšího života románu, jež jsou tématem autorovy nové knihy, otevírají obecné a stále aktuální otázky po smyslu práce spisovatele, jeho vášni k psaní, zodpovědnosti vůči společnosti i spisovatelově morálce. Ťia Pchnig-wa (nar. 1952) ale navíc napsal brilantní a zcela autonomní román, který je možné plnohodnotně číst i bez znalosti předchozího díla. Nejde tedy o autorovo samoúčelné sentimentální vracení se do minulosti, ale o jeho další suverénní umělecké vyjádření, které v době sílících cenzurních praktik po celém světě důrazně obrací pozornost k hodnotám umělecké svobody.
    Motto knihy Otevřít za dvacet let je výmluvné: „Tento román jsem psal pro sebe. Oč jsem v něm opravdovější, o to je příběh smyšlenější.“ Naším cílem proto nebude číst román jako věrný odraz reality – ačkoli je to v Číně běžné a možnost skandálních odhalení, jak to bylo doopravdy, je jistě i součástí hry, kterou toto dílo hraje –, ale půjde nám spíše o to, jak kniha sama umělecky působí. Formálně je román rozdělen do tří poloh. Úvodní přítomnost se otevírá spisovatelovým setkáním se starými kamarády, kteří vzpomínají na společného zemřelého přítele a mentora, jenž byl předobrazem Motýla, ústřední postavy z románu Padlá metropol. Ten ovšem román ze vzdoru nikdy ani neotevřel, výtisk, který dostal, znovu zabalil a opatřil eponymním přípisem „Otevřít za dvacet let“. Právě příležitost otevřít po letech balíček s knihou spouští proud vzpomínek. Ty jsou vedeny střídavě v ich-formě spisovatele a er-formě vyprávění, v němž vystupuje postava Ťia Pching-wa. Díky této dvojité perspektivě pak před čtenářem vystupuje plastický, a přitom svižný obraz doby a života mladého spisovatele, který stojí na prahu svého mimořádného, avšak okamžitě i tragického úspěchu.
    Čtenáři Padlé metropole se dozvědí více o předlohách některých postav, především ústředního Motýla, s ironií sobě vlastní zde spisovatel poodkrývá i tolik skandální erotické pozadí románu:
    Tu noc jsem poprvé v životě zhlédl erotický film. (…) Celou hodinu a půl nikdo nepromluvil. (…) Spisovatelka Wu Ja, která seděla vedle mě s tvářemi rozpálenými, se sehnula k zemi a dlouho si zavazovala tkaničku na botě, která vůbec rozvázaná nebyla. Krundypísek, ozval se esejista, čtyřicet roků života promarněných! Předobrazem postavy spisovatele Motýla v Padlé metropoli mi byl profesor, o kterém se vědělo, že střídá ženy jako ponožky, několik jsem u něj viděl na vlastní oči, o mnoha jiných jsem slyšel historky, ale jak se s těmi ženami miluje, to jsem já, tehdy zcela nezkušený, odkoukal z toho lechtivého filmu, který jsem tu noc viděl. (s. 66)

    Další život díla
    Román je ale především o psaní a o napsaném, krouží kolem toho, jak se proces psaní přetváří v dílo, které následně začíná žít svým vlastním – často absurdním, někdy mytickým, mnohdy komickým – životem, čímž spisovatele stále znovu nutí k sebereflexi, k vnitřní obhajobě vlastního poslání. Padlá metropol se rodila ze zoufalství a prázdnoty po autorově rozvodu:
    Zanechává ten můj stín na zemi stopy? Spolu s profesorem, pardon, spolu s Motýlem jsem se zmítal v neklidu, sklíčenosti, bezmoci, zhýralosti a sebelítosti, prožíval jsem s ním bytostný patos intelektuála té doby, kterou právem označují za to nejlepší a zároveň to nejhorší, zakoušel jsem s ním aroganci a současně pohrdání sama sebou, stav bez přátel, kdy nepřátelé ne a ne ukázat svou tvář, touhu pomáhat druhým s vědomím, že člověk nikoho zachránit nemůže, naopak sám padá hlouběji a postupně se ničí. (s. 47)
    Spisovatel tuší, že dílo, které vzniká, bude převratné, protože cítí převratnost své doby. Výsledkem však není umělecky tak ošemetné sebeubezpečování, ale naopak ještě větší znejistění. V románu vydá spisovatel své velké dílo v době, kdy v celé zemi probíhají blíže nespecifikované masové demonstrace (přestože reálně vyšla Padlá metropol až několik let po událostech na náměstí Nebeského klidu, k nimž je to jistě vhodné vztáhnout), které autorovi neustále nastavují kritické zrcadlo, v němž musí obhájit svou úlohu:
    Přemítal, odkud se ty demonstrace vzaly, z čeho pramení a co znamenají, jestli je to jen takový kouř, nebo zda už doutnák chytl plamenem a zemi brzy zachvátí požár. Jestli se zrovna v době, kdy vyjde jeho Padlá metropol, rozšíří celostátní hnutí rozměrů kulturní revoluce, pak ani ty nejúžasnější rachejtle, bubny a činely, tlampače, a dokonce ani hromy a blesky, nebudou v tom sopečném výbuchu slyšet, výbuch všechno přehluší, nikdo si ničeho nevšimne. (…)
    Při příležitosti vydání svého posledního románu prohlásil, že už nevěří v onu pověstnou „syntézu revolučního realismu a revolučního romantismu“, považuje ji za překonanou, ale bude téma a narativní forma Padlé metropole považována za zdařilý experiment? Překonat zažité zvyklosti psaní a jít svou vlastní cestou je tak obtížné… (s. 71–72)

    Dát průchod svému hlasu
    Ťia Pching-wa je ročník 1952, prožil tedy všechny zásadní tragické události novověkých čínských dějin. Součástí románu jsou také vzpomínky na perzekuce v době kulturní revoluce, na věznění otce, uzavření škol, zhroucení jeho naděje na vzdělání a od něj se odvíjející možnosti jiné budoucnosti než tvrdé dřiny na venkově. Právě v tomto kontextu je třeba vnímat zázrak spisovatelské tvorby jako možnosti dát průchod svému hlasu, který v něm byl dlouhé roky cíleně umlčován.
    Lu Sün byl literát, myslitel, revolucionář, já ne. Já jsem pouhý pisálek. Začal jsem psát z lásky k vyprávění, to až po čase, když jsem se trochu proslavil, jsem si postupně uvědomoval, že mám i jinou odpovědnost, přesto jsem toužil pouze a jedině po tom, abych mohl psát, abych jednou napsal opravdu dobré dílo, které se nepřestane číst, které přetrvá věky, ne které mi přinese dočasnou slávu a na kterém vydělám. (s. 85)
    Kdysi jsem pomýšlel i na to, jestli bych neměl psaní radši nechat, když se do literátského světa nehodím. Ale ani tisíc důvodů mi nakonec nestačilo, aby se vzdal psaní, na to ho příliš miluju, psaní je smyslem mého života. (…)
    V zápisníku jsem našel záznam, už si nevzpomínám, jestli to byl můj sen, nebo jestli jsem si to vypsal z knihy, kterou jsem četl, stálo tam: Ve snu ke mně přišel chlapík a řekl mi, dej mi své pero a já ti za ně dám nůž, bez nože umřeš hlady, ale já odmítl, protože bez pera bych neměl nic. Kdosi mi za pero nabídl růži, bez růže není lásky, ale já odmítl, protože bez pera bych neměl nic. (s. 127)
    Všechny úvahy o smyslu psaní jsou nicméně vetkány do živého, svižného děje. Spisovatel, obklopený kroužkem bohémských kumpánů, nejenže dopíše román, ale ten je přijat prestižním nakladatelstvím, první vydání v nákladu 500 tisíc výtisků je okamžitě rozebráno, začíná pár měsíců opojného úspěchu. O Padlé metropoli se všude mluví, všichni ji chtějí, recenze nešetří chválou, literátská společnost oslavuje. Stejně rychle ale nastává střet s politickou realitou:
    Před Padlou metropolí jsi měl pověst nejčistšího, nejryzejšího spisovatele, po Padlé metropoli se z tebe stala ta největší špína, odpadlík, zvrhlík, řekl mi Lao Lu a dokončil myšlenku otázkou: Že by jeden román dokázal udělat z anděla ďábla? (s. 129)

    Chutě čínských pokrmů i chutě života
    Když se román odpojí od svého autora a posléze se dostane na černý trh, je jeho následný život ilustrován řadou absurdních, komických situací – bohatec si ho pořizuje v řadě exemplářů nikoli kvůli čtení, ale pro jeho údajné magické vlastnosti, aby mu podle zásad feng-šuej ochraňoval dům, majitelé bistra vděčí sexuální energii románu za to, že se jim rozběhly obchody apod. Pro autora, který trpí jeho zákazem, je to cesta k neustálému zkoumání vlastní identity spisovatele. Ponižující peripetie sebekritiky jako cesta k tomu, nepřijít o hlas vůbec (spisovatel ale symbolicky přijde o slzy), hledání východiska v psaní nového díla, které ale nedosahuje kvality předchozího, lákadlo stát se námezdním pisálkem (a psát o hrdinství šoférů dovážejících nedostatkové vepřové), ale také pokušení věnovat se lukrativní a nekonfliktní kaligrafii a pověsit psaní na hřebík – to vše tvoří mozaiku alternativ, kterými autor v letech po zákazu
    Metropole prochází. Zároveň je mu tento čas ale i dobou nejrůznějších mezilidských poznání a zklamání, politických a společenských nárazů a kulturních zápasů a v neposlední řadě nového vztahu k venkovské krajině jeho dětství, zdrojů tvorby, kterou symbolizuje i motiv lokální pikantní sójové směsi, podle níž nese kniha svůj originální název. Jako by všemožné chutě (jejichž význam byl patrný i v Padlé metropoli ) tvořily zvláštní korektiv trýznivým otázkám spojeným s psaním – radost z domácích nudlí, taštiček nebo bochánků s pikantní sójovou směsí dávají spolu se sexem aspoň na chvíli zapomenout na strasti spisovatelova údělu. Jak píše Ťia Pching-wa v závěru knihy:
    Vždycky jsem si vyčítal, že nejsem žádný hrdina, že jsem slaboch, nerozhodný, ustrašený, že se raději budu trápit než bojovat, ale vždycky jsem se utěšoval, že to dělám proto, abych mohl psát. (…) Psaní miluji nadevše, snad až příliš, je to moje posedlost a svou žízeň hasím jedovatým mokem. Kvůli psaní trpím, trápím se a ničím, psaním se pak svého trápení, strachů a pohany zbavuji, je to začarovaný kruh, tíží mě i nadnáší. (s. 238–239)
    Román Otevřít za dvacet let je další z příkladů bohatství a pozoruhodné působivosti moderní čínské literatury, jež se k nám v poslední letech v překladech dostává. Z dosud vydaných knih může pro svou sebereflexi spisovatele a jeho doby vzdáleně připomínat román Bible osamělého člověka Gao Xingjiana (česky 2012). Oproti jazykově opulentní mnohasetstránkové Padlé metropoli v překladu Denise Molčanova je toto rozsahově úspornější dílo v neméně mistrném překladu Zuzany Li mnohem sevřenější, prodchnuté sice na jednu stranu určitou mírou moudrosti a nadhledu, stále si ale udržující spontánní živelnost, vřelost a vroucnost. Svým zpracováním osudu a poslání spisovatele se jednoznačně vřazuje do kánonu světové literatury.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.