José Eduardo Agualusa

Obecná teorie zapomínání

z portugalštiny přeložila Lada Weissová

128  | 257 

Garantujeme zabezpečenou platbu
  • Karta Visa
  • Mastercard
  • Karta Discover
  • PayPal
  • Apple Pay
Katalogové číslo: dybbuk-368 Kategorie: , Štítek:

Anotace

Román nejznámějšího současného angolského spisovatele, za který v roce 2017 získal prestižní Dublinskou cenu a byl nominován do užšího výběru kandidátů na Man Bookerovu cenu. 

Ludo, portugalská žena jménem Ludovica Fernandes, si jednoho dne postaví zeď oddělující její angolský byt od zbytku domu. Dále ale vyhlíží ze svého balkonu, sleduje každodenní události, naslouchá zvukům, pálí knihy, a především si příběhy zaznamenává. Živí se pěstováním zeleniny a holuby, které láká do svého bytu. Ze svého úkrytu pak třicet let pečlivě pozoruje jak osobní transformaci, tak proměnu této africké země. Provede nás podivuhodným vyprávěním, v němž smysl pro humor slouží jako protilátka k tragické a drsné angolské historii. V románu Obecná teorie zapomínání není nouze o všemožné náhody — destruktivní i magické —, které vytvářejí poetickou koláž určujících nahodilostí. Je to kniha o strachu z druhého, o absurditě rasismu, o lásce a naší schopnosti vykoupení. Dokážeme někdy čelit životu beze strachu? Nejsou naše propletené osudy spojené už moc dlouho? Přetrvá lidská dobrotivost, stojí-li tváří v tvář kolosu dějin? Tato kniha, strukturovaná do krátkých kapitol, poskytuje potřebný emotivní vhled každému, kdo touží alespoň trochu porozumět africkému pohledu na evropský kolonizační proces.

Specifikace

Hmotnost-
Rok vydání

ISBN

978-80-7438-258-1

Vazba

vázaná

EAN

9788074382581

Počet stran

164

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

122 × 190 mm

Typ

tištěná, e-kniha

Recenze

  1. dybbuk

    A2, 19. 1.2022
    Petr Šmíd

    V lusofonních zemích hvězdný autor José Eduardo Agualusa se po Prodavači minulostí podruhé představuje českému čtenáři. I tentokrát čerpá z moderních dějin rodné Angoly a opět řeší otázku, co znamená být Angolan. Sám říká, že vzhledem k jeho komplikovanému rodokmenu to pro něj byla „vědomá volba“. Protagonistkou Obecné teorie zapomínání je Ludo, která má chorobný strach opouštět svůj byt. Když se její sestra s manželem přestěhují z Portugalska do Angoly, vezmou ji s sebou jako hospodyni. Po vypuknutí občanské války se k moci dostává radikální levice, portugalské elity narychlo opouštějí zemi a Ludin švagr, spojený s diamantovými doly, neujde pozornosti vojenské junty. Když spolu se ženou přijdou o život, Ludo se zazdí ve svém bytě a z terasy pozoruje proměnu hlavního města Luandy, kam se do luxusních bytů stěhují venkované, kteří mnohdy neznají ani WC. Během třiceti let jejího vnitřního exilu Angola projde změnami, jež nevedou k suverenitě a demokracii, ale spíše k rozvratu a tahanicím o moc. I osobní identita se mění vlivem velkých dějin a neustále falšovat vlastní minulost je čím dál těžší. Postavy se mohou vydat cestou podrobného zbádání historie, na jehož základě si uvědomí, „kým jsou“, ale název knihy odkazuje i na možnost „zapomnění“, které je chápáno v osobní rovině kladně. Ludo má právo se izolovat a postupně zapomínat na těžkosti, kterými ji život častoval.
    Provokativní je pak otázka, zda nemají podobné právo zapomenout i celá etnika.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Lidové noviny, 27.11.2021
    ONDŘEJ HORÁK
    Diamanty v hrsti a holubi na střeše

    Angolský autor José Eduardo Agualusa ve svém ceněném románu Obecná teorie zapomínání vypráví příběh ženy, která chtěla přežít, ale nechtěla už mít nic společného s tímto světem, a tak se zazdila ve svém bytě. Kdo by o takovém řešení někdy aspoň na moment neuvažoval…

    Afrika má dobrý rok. Z černého kontinentu totiž pochází letošní laureát Nobelovy ceny za literaturu, Tanzanec Abdulrazak Gurnah usazený ve Velké Británii. Nositelem francouzské Goncourtovy ceny se stal Senegalec Mohamed Mbougar Sarr, britskou Bookerovu cenu pro změnu získal Jihoafričan Damon Galgut. Posledně jmenovaný stejně jako jihoafrický nositel Nobelovy ceny za rok 2003 J. M. Coetzee však patří k pozůstatkům koloniálních časů, je to běloch.
    Nyní se k českému čtenáři dostává druhá kniha angolského spisovatele Josého Eduarda Agualusy. I on patří k bílým Afričanům. Narodil se v Angole portugalské matce a brazilskému otci, a jako by si svým počínáním umínil ukazovat rozlehlost bývalého portugalského koloniálního světa. Žil už jak v Portugalsku, tak v Brazílii a vedle toho rovněž v Mosambiku či v indické enklávě Goa. Tam všude vystačil se svou rodnou řečí.
    José Eduardo Agualusa (1960) se tak konečně dostává blíže k českým čtenářům, i když již překročil šedesátku. V literatuře sice leckteré kroky trvají velmi dlouho, nicméně zase se tím prověří životnost samotných děl. Po loňském Prodavači minulostí (2004) teď vychází Obecná teorie zapomínání (2012), za niž angolský prozaik obdržel Dublinskou mezinárodní literární cenu, jež má nejen atraktivní list laureátů, ale taky jim dává odměnu sto tisíc eur.

    Malé a velké dějiny

    Z toho by některým mohlo v paměti uvíznout, že José Eduardo Agualusa za svůj tenký román vydělal pěkný balík, ale to není až tak podstatné. Podstatnější je to, že svými knihami prodává historii Angoly. Pokud totiž pomineme to nejpodstatnější, tedy estetickou kvalitu, přitažlivost knihám z menších zemí dodá fakt, že autor přiblíží – pokud možno bezbolestně, avšak s vážným až tragickým vyzněním – něco, co čtenář neznal, a navíc nabídne příběh, v němž se takzvaně malé dějiny, osudy určitých lidí, protnou s velkými dějinami, s politikou a válkami. To funguje právě především u porot literárních cen, které potom mají příjemný pocit, že pomohly outsiderovi z těžce zkoušené země.
    To vše skutečně angolský prozaik v obou románech nabízí. Ovšem hned nutno dodat, že tak nečiní tím způsobem, že by jeho romány byly naprostou ztrátou času pro domácí čtenáře – že by je urážely, neboť by po lopatě, bedekrovitě, vyprávěly něco, co je každému Angolanovi notoricky známé. Pro představu, klasickým příkladem z české disidentské literatury psané „na export“ je věta o tom, že Václavské náměstí je náměstí v centru Prahy. José Eduardo Agualusa ale čtenáři rozhodně nijak nenadbíhá. Jeho romány neplynou v širokém vypravěčském proudu, kde je nám řečeno opravdu úplně všecičko, co vědět potřebujeme, abychom se v románu cítili bezpečně, zorientovaně. Ne, jak Prodavač minulostí, tak Obecná teorie zapomínání jsou podávány v krátkých kapitolách, mezi nimiž jsou velké průrvy, které si každý musí pospojovat, doplnit sám.
    Ještě se ale na moment vraťme k oné „technologii“, jak může spisovatel z menší země zaujmout na světovém literárním kolbišti, neboť se tím možná dostáváme k diagnóze současného českého neúspěchu za hranicemi. Po roce 1968 mohla česká literatura nabídnout „příběhy mezi tanky“ z pražského jara a rovněž tehdy spisovatelé byli velmi viditelnými osobnostmi. Ovšem v roce 1989 se nic takového neopakovalo. Sametová revoluce nebyla kusem, kde by hráli prim spisovatelé, natož mezi tanky, v této inscenaci měli hlavní role herci.
    A pokud už se někdo stal spisovatelským hlasem roku 1989, byl to Václav Havel. Nicméně to byl pouze vedlejší produkt faktu, že se stal prezidentem. Navíc ne vždy to bylo vnímáno kladně, někdo v tom viděl příznak čehosi amatérsky nepevného, přechodnou výjimku. Důležité je však povšimnout si faktu, že tehdy se spisovatelé buď museli stát politiky – jako Václav Havel či Milan Uhde –, nebo se stali „jenom“ spisovateli, konečně bez jakýchkoli ideových a politických úkolů, mohli si psát a vydávat jen to, co sami chtěli. Zde by jistě někdo jízlivě podotkl: No právě, podle toho to taky dopadlo, důležité to bylo zpravidla výhradně pro toho, kdo to napsal…
    Je pravda, že spisovatel intelektuál vyjadřující se k věcem veřejným jako by vymizel. To už spíš pozvou do diskuse – opět – nějakého hovorného herce, který zahraje, že má názor. I pořady jako Otázky Václava Moravce na to, aby proti politikovi posadily spisovatele intelektuála, rezignovaly. Odkryla by taková srážka příliš surově to, že politici mluví, mluví a mluví, a přitom nic neříkají? A nebylo by to užitečné? Ale abychom nekřivdili, možná opravdu spisovatelé intelektuálové už v dnešním světě nejsou, případně se jim do těchto pořadů nechce chodit. Ostatně koho by bavilo usvědčovat vědomé lháře z toho, že lžou?

    Po nedbalé popravě

    Pokud se v české literatuře dnes chce nabídnout atraktivní příběh, v němž se budou malé dějiny prolínat s těmi velkými, musí se sáhnout do minulosti, do 20. století. Taktéž José Eduardo Agualusa se vrací do minulosti, i když pořád jen do té, kterou už zažil. Do doby, kdy Angola v letech bojů a nepokojů přecházela od kolonie k nezávislosti. Kdy se literáti stávali politiky. A kdy byli lidé zavíráni pouze proto, že patřili k jiné straně. Nic, co bychom neznali.
    Možná, že ale hlavním tématem Agualusových románů není historie Angoly a její prolínání se s osudy jednotlivých lidí, možná, že je to spíš retušování. Hlavním hrdinou Prodavače minulostí je Félix Ventura, jenž má na vizitkách napsáno: „Zajistěte svým dětem lepší minulost.“ Je to totiž sečtělý muž, a tak za ním chodí lidi toužící být něco víc. Peníze jim nechybí, chybí jim rodokmen. Nebo naopak chtějí zmizet, chtějí být najednou úplně tuctoví, aby si zachránili krk.
    V Obecné teorii zapomínání se zase o jedné z postav dočteme: „Všichni v průběhu života nabýváme různých podob. Případně spodob. Což je ostatně obvyklejší. Jen málokomu se ale povede stát se někým dočista jiným. A právě to se téměř podařilo Jeremiasi Katovi. Po nedbalé popravě se probral v posteli příliš krátké pro jeho sto osmdesát pět centimetrů a tak úzké, že když neměl paže zkřížené, ale natáhl je podél těla, na obou stranách postele mu visely dolů a prsty se dotýkaly betonové podlahy.“ Navíc Jeremiase ze stropu pozoruje ještěrka, což připomene Prodavače minulostí, který je z pohledu takové ještěrky celý vyprávěn: „Jsem mrtvý, pomyslel si Jeremias. Jsem mrtvý a ta ještěrka je Bůh.“
    Avšak jsou různé druhy retušování, i co týče velkých dějin. Světové mocnosti vyprávějí historii tak, jak se jim to hodí a jak potřebují, a nevhodné momenty razantně vyzmizíkují. Zatímco v menších zemích, kde se vše řídí tím, jak je to jinde, protože jim chybí tradice a sebevědomí, se retušuje poněkud jinak. Především se zpětně odkazuje na ty druhé, že oni to přece taky dělali, že co se týče těch chyb, nejsme v tom naštěstí zdaleka sami… Mocnosti dějiny píšou, menší státy a národy se od nich snaživě pokoušejí opisovat, ovšem vždy tam udělají nějaké další chyby. Takže opsaný text je potom plný jak chyb od samotných mocností, tak nedostatků lokálně svérázných.
    Hořce humorným dovětkem je osud jedné z postav, již v Obecné teorii zapomínání zabije parabolická anténa: „Někteří viděli v té události alegorii nastupujících nových časů. Bývalý agent státní policie, poslední představitel minulosti, na kterou v Angole jen málokdo vzpomíná rád, byl zlikvidován budoucností; svoboda slova zvítězila nad utajováním, zamlčováním a cenzurou; světovost rozdrtila provinčnost.“

    Protože můžeme Hlavní postavou Obecné teorie zapomínání je Ludo, osamělá žena s úzkostným chováním, která od jisté doby vůbec nevychází z bytu. Ani z toho švagrova v luandském Domě vyvolených, kam je později přestěhována. Její sestra a švagr se chtějí v době rozvolnění po karafiátové revoluci v Portugalsku a vyhlášení samostatnosti Angoly vrátit do Evropy: „Proč?… Protože můžeme. Teď už můžeme odjet.“ Pořádají se večírky na rozloučenou, kdy ti, kteří odjíždějí, velkoryse přenechávají věci sousedům. Otázkou ovšem je, zda ono „Teď už můžeme odjet“ znamená, že teď je – už, či ještě? – možnost odjet, anebo zda tomu máme rozumět spíš tak, že nyní již z Angoly není co vytěžit, co tam získat. Zda byla kolonie natolik zplundrována, že jí můžeme dopřát nezávislost.
    Sestra se švagrem však těsně před odletem zmizí a Ludo nakonec nezbyde nic jiného než se zařídit po svém. Když se do bytu chtějí dostat podivní muži, z nichž jednoho musí Ludo zlikvidovat a následně se i zbavit jeho mrtvého těla, rozhodne se postavit před bytem zeď, a tak se oddělit od světa. Má velkou terasu, kde pak začne pěstovat potřebné plodiny, o něž se může dělit též se psem Fantomkem, i když někdy na sebe navzájem rovněž pohlížejí jako na eventuální potravu.
    Luxusní dům začne velmi rychle pustnout – podobné obrazy známe z afrického románu V ohybu řeky (1979) dalšího nositele Nobelovy ceny V. S. Naipaula – a po balkonech se potuluje opičák, jehož si Ludo nejprve pojmenuje Che Guevara a později ho uloví a zažene jím hlad. Ludo je přitom senzitivní, sečtělá žena. Těžce třeba přijímá, že musí postupně pálit svazky z knihovny: „Když hořel Jorge Amado, ztrácela možnost znovu navštívit zemi zlatých plodů v Ilhéus a bahijský Salvador. Spálením Joyceova Odyssea přišla o Dublin. Když se zbavovala Tří truchlivých tygrů, viděla hořet starou Havanu.“
    Obecná teorie zapomínání ale ukazuje, že situace se může vyvinout nejen tak, že luxusní dům zůstane náhle liduprázdný, pustý, nýbrž daleko absurdněji… I v české přítomnosti se přece neuvěřitelné často stává skutkem. Co by se ještě přede dvěma roky zdálo být jen nějakou poťouchlou anekdotou, dnes je v důsledku covidu realitou. Kdo by si tak zatoužil otevřít cimrmanovskou hospodu Na Mýtince, tedy lokál, kam nikdo nechodí, dnes nemůže zvolit lepší adresu než centrum Prahy.
    Ludo na terase pro změnu začne lovit holuby za pomoci toho, co v bytě zanechal švagr a pro co si asi přišli ti zlí muži: „Stačí pár krabic obrácených dnem vzhůru a podepřených klacíkem v nestabilní poloze. Ke klacíku přivázat provázek. A do prostoru pod krabicí položit dva tři diamanty.“ Protože v situaci, kdy vše normální přestane platit, vám jsou diamanty dobré leda tak na to, abyste na ně ulovili holuby.

    Otec pochopil

    To už by mohlo stačit, ale ještě dodejme, že účinnost – uměřenost – způsobu Josého Eduarda Agualusy se projeví i v tom, kdy a jak se dozvíme, proč Ludo léta nechtěla vycházet z bytu. O znásilnění se totiž dá též psát decentně, náznakem, nikoli s tímto tématem kupčit, strkat ho pod nos hned na záložce knihy s takovou hysterií, že to skoro vypadá, že za násilníka je považován samotný čtenář.
    V Obecné teorii zapomínání se o znásilnění pojednává naopak tak, že má čtenář chuť tu svoloč sám nakopat mezi nohy, aby Ludo pomstil či ji před něčím tak hrozným ochránil: „Domů jsem přišla s pláčem, v roztrhaných šatech, celá od krve a s opuchlou tváří. Otec okamžitě pochopil. Ztratil hlavu. Zmlátil mě. A když mě švihal páskem, řval na mě:,Kurvo, ty zatracená kurvo.‘“
    Někdo si cihly do zdi, která ho oddělí od světa, sbírá léta, někomu vyroste celá zeď v jediném okamžiku.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.