dybbuk-227

Viktor Špaček

Něco cirkusového

Cena s DPH: 181 , e-kniha: 90 

Něco cirkusového. Něco lidského a něco velmi zvířecího. Něco, z čeho jde strach,  něco, co nutně potřebujeme k životu. Něco směšného, něco dojemného, něco směšně dojemného. Něco velmi tíživého a něco, co by mohlo povznášet. Něco dospělého, něco dětského a něco dětsky dospělého. Něco plného nevšední lásky a něco plného strachu ze všednosti. Povídkový soubor básníka a prozaika Viktora Špačka Něco cirkusového.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-117-1

Vazba

vázaná

EAN

9788074381171

Počet stran

176

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

120 x 180 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-117-1

Vazba

vázaná

EAN

9788074381171

Počet stran

176

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

120 x 180 mm

Katalogizace

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 8. 10. 2015

    Zuzana Kultánová
    VIKTOR ŠPAČEK VÍ, ČEHO SE BOJÍTE

    Povídkový soubor Něco cirkusového přináší texty básníka Viktora Špačka, jejichž ústředním hrdinou je zpravidla posmutnělý chlápek středního věku bez identity a cíle. Povídky jsou zasazeny do současného velkoměsta a nabízejí mikrodramata, která ve čtenáři vyvolají ne vždy žádaný pocit důvěrné známosti. Hrdinové a texty přitom nejednou připomínají autorova výtvarná díla, u nichž je často zásadní, z jakého úhlu se na ně díváte, protože v prvním okamžiku simulují neexistující skutečnost. Nezřídka jako kdybyste sledovali jeho „Zátiší s propastmi“ (http://www.viktorspacek.cz/vytvarne_prac e-1-12-1.html) – to, co na první pohled vypadá jako stíny objektů, jsou díry, jejich vlastní průrvy, do nichž mohou spadnout. Stejně je to i s postavami v této knize. Svět, v němž se pohybují, je nutné brát s rezervou, ale zároveň vážně; jde především o úhel pohledu, protože vlastní realita sice na první pohled působí velmi fádně, přitom je však zvláštně deformovaná. Prostor, v němž se postavy pohybují, je zasažen inverzí, jedná se o vybledlý odraz sebe sama a není nikdy jisté, co je jenom subjektivní odraz vnitřního chaosu a co chaos skutečný.
    Nacházíme se v obyčejných bytech, slyšíme banální, vyčpělé řeči a rozhovory zaznamenané nikterak zajímavým, fádním, mnohdy až trapným jazykem. Povídky jsou protkány strachem, směšností, vnitřní tragikou, samotou a marnými pokusy o zastírání vlastní ubohosti. Jde o mikropříběhy nebo krátké črty zaostřující na vztahy či vratké přežívání v nepochopitelném světě, jenž už nemá dotyčným moc co nabídnout.
    Texty stojí na dialogu, gestu nebo závěrečném obraze. Právě Špačkova zneklidňující obraznost nás provokuje k přemýšlení; jazyk naopak je obyčejný až banální. Jeho lidé mluví způsobem, jenž má potenciál rezonovat v širokém okruhu čtenářů, ale jazyková mdlost časem způsobuje také jistou monotónnost. Nevyhraněné je ostatně i chování postav. Zejména mužské postavy postrádají svébytné, rozpoznatelné charaktery; vesměs patří do kategorie vyhořelých chlápků s divným povoláním, kteří mají sklony k sebelítosti a fňukání a udržují svůj život v podivné setrvačnosti. (Zajímavé je, že ženské postavy bývají mnohem živelnější, proměnlivější a autor jako by si od nich dokázal udržet větší odstup.)
    Lze vysledovat pojítko s Haklovými hrdiny, kteří sice dokážou svůj stav pojmenovat, ale nejsou s to s ním cokoli provést. Jde o oblíbený typ rezignovaného člověka, jenž dospěl do určitého věku a momentálně se plouží životem od ničeho k ničemu a čím dál více zabředává do vzpomínek na to, kým byl kdysi, či přesněji, kým chtěl být. Naplňuje tak jednu z ústředních myšlenek Špačkových textů, a sice, že nic vlastně nelze změnit. A každý pokus o to je jen trapné cirkusové číslo. „Do daleka se táhne obrovský, lákavý, nebezpečný prostor. Otvírá se před nimi něco nového a krásného. V tu chvíli to tak skutečně vypadá…“ („Master and commander; odvrácená strana světa“) Jelikož nás povídkami vlastně provází stále týž hrdina, začnou v průběhu čtení poněkud splývat. Jistým úskalím je také tendence k poněkud předvídatelným paralelám.
    Nicméně kniha působí kompaktně a i přes zmíněné nedostatky nabízí řadu dobrých textů. Některé z nich jsou dokonce zdařilé natolik, že je lze číst několikrát. Mezi ně patří zejména povídky „Něco cirkusového“, „Pan klíšťák“, „Sám“, „Za takových odpolední“, „Dveře“ nebo „Jak by kolem něho mohlo být všechno v pořádku“. Ty vám darují podněty na hodiny přemýšlení. Když totiž Špaček neutápí své postavy v lítosti a vztahových peripetiích založených na banálních hovorech a schematickém pointování, a místo toho vsadí na svou silnou obraznost a na dovednost zachytit prožívané z nečekané perspektivy, nebo když si pohrává s nespolehlivým vnímáním reality, pak před vámi stojí povídky, které skutečně rezonují. Oceňuji právě ony originální obrazy – autor dokáže někdy až děsivými výjevy vystihnout přesný stav věcí, aniž by je musel přímo popisovat.
    Velkým tématem Viktora Špačka je současný pracovní proces s jeho ničivými důsledky na člověka, jehož zájmy a sny jsou jinde. Špaček zobrazuje známý kolotoč tlaku okolností na jedné a vlastních tužeb na druhé straně. Pracuje s tématem identity a její postupné nezvratné ztráty a s rozpadem vztahů, deformací vnitřního i vnějšího světa a děsivým osamocením. (Konečně v řadě postav lze vystopovat autobiografické rysy – často se setkáváme s knihovníky a sochaři.) Autor sice není přímo analytik situací, ale dovede navodit přesvědčivou atmosféru. Pomocí náznaků a obrazů popisuje pocity desítky tisíc lidí ploužících se za kalného rána do zaměstnání – které jim časem začne sloužit už jen jako přestupní stanice ke smrti. Není to však jenom pracovní proces, ale také pocit cizoty, ztracenosti, strach ze stáří, strach ze sebe sama, obava ze smrti a nemoci, jež se vinou monotónně napříč texty.
    Velmi působivá je již zmíněná úvodní povídka „Za takových odpolední“ nebo „Jak by kolem něho mohlo být všechno v pořádku“, za vrchol pak považuji „Pana klíšťáka“ – tento text by stálo za to rozepsat do románu. V povídce je patrný odstup a pevné uchopení silného příběhu zachycujícího jak prázdnotu, strach ze smrti i pomalu se plížící, na první pohled nerozpoznatelné šílenství, tak spletité rodinné a partnerské vztahy, ale i soudobé problémy, a zároveň se tu otevřel prostor pro empatii a hluboké lidské pochopení. Tento text dokáže se čtenářem skutečně živě komunikovat. Bude to možná „Pan klíšťák“, jenž vám navždy utkví v paměti, a to nejen proto, že je na konci knihy. Hraní na temnější struny totiž Špačkovi velmi svědčí. Naopak tam, kde chce mít nadhled, což se stává zejména v povídkách s milostnou tematikou, mnohdy ztrácí balanc a upadá do banálních dialogů a jisté trapnosti založené ne na záměrné stylizaci, ale na provařených situacích. Tam však, kde nechá hrdinu procházet peklem města, práce, podzemí, vlastního ztraceného, vybledlého nitra, sejme mu z obličeje masku a nahradí ji upřímností, získávají jeho povídky na syrovosti a Špaček ukazuje, že umí napsat nejen výborné povídky, ale má potenciál i pro větší formát. Jsem přesvědčena, že kdyby motivy a témata z některých povídek zpracoval do románu, má šanci zasáhnout širší spektrum čtenářů, kteří by jistě ocenili Špačkovu schopnost vyhmátnout podstatné otázky obyčejných životů tisíců lidí. Viktor Špaček ví, čeho se bojíte, a dovede se k vám skrze tuto úzkost lidsky přiblížit.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Host, 20. 10. 2015

    Vladimír Stanzel
    Pod šapitó stále dokola

    Povídková deziluze na prahu středního věku ????

    Výtvarník a básník Viktor Špaček se ve své prozaické prvotině s poněkud enigmatickým názvem Něco cirkusového věnuje mezilidským vztahům, převážně partnerským. Z dvaceti pěti nestejně dlouhých čísel povídkového souboru (od jednostránkových mikročrt po vícestránkové „studie“) jich plné tři pětiny rozkrývají partnerské peripetie současného člověka v různých podobách a fázích milostných vztahů, několik příběhů je pak mezigeneračních. A není to pohled útěšný a chápající, ale většinou chladně deskriptivní a deziluzivní. Přítomnost je zobrazena až panoptikálně, šedivá, ubíjející, vyprahlá, lidé jsou podobní klaunům či zvířatům, život je cvičí jako neúprosná ruka neviditelného drezéra. Slovy vypravěče povídky „Sám“: „Jak prosím tě udržíš ty svoje psy u chalupy, vždyť je nemáš přivázaný? ptal se ho tehdy… Všude tady po zahradě mám natahaný takový dráty, řekl přítel. Kdyby je ten pes chtěl přeskočit, dostane ránu, ty obojky jsou totiž elektrický. […] oni vůbec neví, co je to praští… Já jsem tady, podrbal jednoho psa za ušima, totiž za toho hodnýho.“ Etymologie slova cirkus nás vede k latině a významům kruh, kolo, oběh — v takovýchto kruzích, kolech, obězích se potácejí i hlavní hrdinové jednotlivých příběhů, tak trochu outsideři a lidé vykolejení, fantomatické bytosti, pohybující se v neurčitém provizóriu, které však pozvolna nabylo podoby definitivy. Jen občas se jim dostane jakéhosi záblesku nejasného poznání čehosi lepšího, existujícího za horizontem jejich běžného života, nemají však sílu a leckdy ani možnost z tohoto koloběhu vystoupit, přemýšlet nad možností změny i smyslem prožitého.
    Povídky nejsou stavěny klasicky, Špaček není fabulujícím snovačem příběhů, čtenář je přímo vržen jak do situací vyhrocených (odhalení nevěry, fyzický atak partnerky), tak všedních, banálních (rozhovor v kuchyni před odchodem do práce, společně trávená dovolená), které však v sobě téměř vždy nesou zárodky budoucích nevratných destruktivních procesů a intimních kataklyzmat. Klasickým příběhům se (i díky své rozměrnosti) nejvíce blíží povídky „Sám“ (bývalý výtvarník, kurátor, nyní kvůli partnerce pracující v podzemním skladu knihovny, zažívá existenciální krizi) a „Pan klíšťák“ (starší žena řeší nespokojenost se životem a samotu v manželství přejídáním se a opíjením), které je možno řadit k nejlepším v souboru. Výborná je také „hemingwayovsky“ koncipovaná (a silně vypointovaná) „Predikce“, postavená takřka výhradně na dialogu postav, z nějž plasticky vystoupí charaktery jednajících postav — dominantní matky a submisivního syna — i důvody, které syna dovedly k radikálnímu kroku, jejž se chystá učinit.
    Pozitivem knihy je cit pro detail, dynamičnost popisů, schopnost navodit atmosféru pomocí několika málo vět — tedy devízy plynoucí z autorova básnického gruntu (obdobně je tomu u próz Marka Šindelky).
    V jazykové rovině pak kromě výborně zvládnutých dialogů ještě dobrá práce s obecnou češtinou, která dominuje hlavně dialogickým pasážím. Analogicky k Šindelkovu ovšem i Špačkovo psaní vykazuje obdobné slabiny — hlavně absenci reflexivity a jasného myšlenkového rámce.
    Jde o impresivní obrazy, které se čtenáře mohou dotknout, pokud prožil něco podobného nebo je empatický, chybí jim ale jasné ukotvení a zřetelný tvůrčí záměr. O nedotažené korektorské práci je skoro škoda psát („mě to už přijde úplně normální“; „žena se svlékne se a lehne si na postel“).
    Ačkoli by se soubor bez některých povídek docela dobře obešel („Balón“, „Vypravování“, „Prostě“), přesto působí až podivuhodně celistvě (zčásti je to dáno i výhradním užitím historického prézentu) a sevřeně. Špaček má co říct, a tak bude zajímavé počkat si na další prozaický opus, ačkoli dle vlastní webové stránky momentálně pracuje na básnické sbírce.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    A2, 16. 9. 2015

    Jan Bělíček

    Co prož ívá umělecky založený muž, když přichází o auru mládí a zjišťuje, že jeho životní ambice a sny se zřejmě nikdy nenaplní? To je motiv, který se povídkovým cyklem spisovatele a výtvarníka Viktora Špačka prožene hned několikrát. Sny o kontemplativním, kreativním, ale hlavně nevšedním život zde pravidelně narážejí na nepříjemné průvodní jevy každodenní existence. Pro českou literaturu je to téma netradiční a dosud málo probádané. Co se stane s diplomovanými umělci, vystudovanými či nedostudovanými filosofy a nadějnými literáty, jimž jejich povaha, nepříznivé okolnosti nebo nečekané životní zvraty překazí cestu za vysněnou tvůrčí a naplňující prací v oboru? Je zvláštní, že Špačkovým protagonistům -mužům plány zhatí většinou žena – buď nečekaně otěhotní a muž musí „vydělávat“, nebo jej naopak opustí a on pod tíhou smutku chřadne na duši i na těle. Sami asi tušíte, že možných scénářů by mohlo být více, snad i zajímavějších. Komplikované milostné a partnerské vztahy jsou však v knize tématem číslo jedna. Špačkovy mužští hrdinové jsou vesměs přecitlivělí a tak trochu ztracení, život jim protéká mezi prsty, což je figura neotřelá a zábavná. Horší je to s postavami ženskými, které většinou pouze naplňují zaběhnuté stereotypy. Špačkův jistý styl vyniká především v temných, sebeironických pasážích, v nichž vyjadřuje marnost zneuznaných dělníků kultury a duchovna. Tam, kde chce svůj bolestně pronikavý vhled zobecnit a vypointovat, však autor často selhává.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Lidové noviny, 30. 5. 2015

    Josef Chuchma
    Od veršů k próze cesta zarubaná

    Jsou vrstevníky. Oba publikovali básně včetně vlastních knižních sbírek, jako básníci se i částečně sešli na téže nakladatelské půdě. Oba nyní debutují coby prozaici. Jejich prvotiny v sobě nesou úskalí takříkajíc básnického přesvědčení a básnického přistupování k hmotě slov. Je zajímavé to sledovat coby úkaz, je však chvílemi dost úmorné to číst.
    Viktor Špaček (* 1976) vystudoval sochařství na pražské UMPRUM. Publikoval básnické sbírky Zmínky a případky (Literární salon, 2007) a Co drží Nizozemí (Fra, 2010), zastoupen je ve výborech nakladatelství Host Sto nejlepších českých básní, a to ve svazcích „best of“ z let 2011, 2012 i 2013.
    Lenka Juračková (* 1974) vystudovala češtinu a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Publikovala sbírky Sukně s hnědavými suky (Hněvín, 2008) a Čemeřice (Literární salon, 2014), zastoupena je v antologii Sto nejlepších českých básní 2012 (Host, 2013).
    Chcípáci, verze 2015 Apolitický, poněkud již zmožený, ze snů a iluzí vystřízlivělý český muž je nejtypičtějším týpkem ve Špačkově povídkové sbírce Něco cirkusového. Pocity člověka lapeného v systému, v pravidlech dospělosti přicházejí zde na muže brzy, viz věty z textu Sám, jenž spolu s povídkou Pan klíšťák je nejvýraznější položkou svazku. „Podívá se na svůj odraz ve skle okna. Tak tohle jsem já? Kouty, podivné chomáčky vlasů kolem nich, větrovka s rozbitým zipem… I když je mu devětadvacet, vypadá na pětatřicet, inu, typický pražský chlápek, semletý pracovním provozem. Podrážděnost, únava, vztek, apatie – je v něm ještě něco jiného? Vzpomene si na fotografie z vernisáže jedné výstavy, na které dělal kurátora. Povídá si na nich s asi sedmi lidmi najednou a úplně tryská nadšením, vypadá na nich mladě, hezky, energicky. No jenže tenhle chlapík je už zřejmě nadosmrti pryč, stejně jako ty výstavy.“
    Český polistopadový film v nejednom snímku tematizoval takovéhle rozpoložení a pro tento stav hrdinů se vžil pojem chcípáctví. Jeho erbovním reprezentantem je Kamenný most (1996) Tomáše Vorla, novější variací například film Zoufalci (2009) o dvě generace mladší Jitky Rudolfové, která ochablost nachází i u nově nastupujících generací včetně žen. Obecněji se dá konstatovat, že Něco cirkusového je součástí rozšířené linie tuzemských uměleckých pokusů, které zrodil rozšířený životní pocit, že není proti komu a proč bojovat, že „laskavě“ neviditelná ruka trhu a provozu ti schramstne sny, nutí tě – aniž by tě vyhroceně existenciálně ohrožovala – zařadit se; anebo tě vyobcuje na přehlížený okraj. Životy se rozmělní v materiálně sice nějak zajištěné, nicméně přežívání. Ale bylo by mýlkou usuzovat, že Něco cirkusového je knihou generační. Ochablost, uvadlost, zneklidňující, zúzkostňující tichou tíhu nenacházíme pouze u postav blízkých autorovi generačně nebo profesním zaměřením (několik čísel knihy se vztahuje k výtvarnému světu, v němž se Špaček pohybuje), nýbrž je prostupujícím stavem skoro všeho a všech a pravděpodobně vyvěrá z autorova mentálního ustrojení. „Strašně rychle to letí, neděje se nic a ani se k tomu nedá nic říct – a to je prostě všechno,“ stojí hned v úvodní povídce Za takových dopolední. Ta slova by mohla být i mottem sbírky.
    Svízel knihy vězí v tom, že její jednotlivé texty, do nichž naznačené rozpoložení Špaček vtěluje, jsou značně nevyrovnané. V úvodu knihy autor děkuje odpovědné redaktorce titulu, básnířce a editorce, své vrstevnici Olze Stehlíkové (* 1977), neboť „bez ní by kniha nebyla“. Asi se dá pochopit proč: některé, zejména krátké, plusminus dvoustránkové, texty jsou pouhé náhozy, záznamy situací, jejichž atmosféra by spíše mohla vydat na několik zahuštěných veršů; po pravdě řečeno, vůbec by tyhle prozaické fragmenty publikovány být nemusely. Musela to patrně být značná editorská robota, poskládat tu kopičku próz, natvarovat ji do celku, který však hluchá místa ani při sebelepší snaze zahladit nemůže. To by se muselo postupovat ještě jinak, nemilosrdněji, jenže to by ten svazek zatím asi ještě nebyl na světě… Omyl Je-li debut Viktora Špačka jako celek únosný a některé partie se dají označit za velmi zdařilé, pak o románu Lenky Juráčková Lizucha se to říct nedá, tedy máme-li na mysli literaturu, kterou lze brát vážně. Lizucha, toť romantizující čtení pro paní a dívky snad ani ne z našich časů, i když do nich je část děje vsazena, část vyprávění se odehrává za druhé světové války a v měsících po ní. V Reichu, v pracovním táboře, přežívají dvě ukrajinské dívky Ludmila (odtud název knihy – Lizucha) a Valja, které se seznámí s dvěma Čechy. Ve zmatku panujícím ke konci války prchnou s milenci na území někdejšího (a budoucího) Československa, vezmou si je za muže a prožijí s nimi své životy, nedaleko od sebe, v Beskydech – po celá desetiletí se ty přítelkyně stýkaly.
    Ovšem nyní už o sobě nevědí, ztratily se sobě, neboť Ludmilu stíhají neduhy stáří, je vdovou, která dokonce přežila i svého syna; po jeho podlehnutí rakovině se jí silně přitížilo a mysl jí rozleptává alzheimer. Zmatená Ludmila dožívá v domě pro seniory. Během prázdnin ji navštíví – díky příběhu, či přesněji díky navršeným náhodám, které zde nemá smysl líčit, stačí říct, že autorka snaživě využívá principu deus ex machina – Eva a Kateřina, kamarádky právě ukončivší základní školu a chystající se na gymnázium. Tyhle pubescentky se zakoukají do hochů, jako se to kdysi za války přihodilo Lídě a Valje.
    U Juráčkové často nevíme, zda to vůbec myslí vážně, tak strojené a hladce humanistické to v Lizuše vše je. Román přetéká mírností a laskavostí; i to totální nasazení je vylíčeno hygienicky, asepticky, nic se našim hrdinkám a hrdinům opravdu hnusného stát za války nemůže, to je po pár stránkách nabíledni. Apo osvobození se Lída s mužem Karlem a synkem nastěhují do domu po vyhnaných Němcích, což sice berou na vědomí, ale ne zas natolik, aby to narušovalo jejich dělnost a mírnost. O slovníku, jímž se vyjadřují nynější pubescenti Eva a Káťa a jejich chlapci Tomáš a Jakub, se dá říci to, že přání je otcem myšlenky – hovoří tak ryze a uvědoměle, že by se rovnou mohli stát parťáky Rychlých šípů. Aby vyprávění dodala náležitou uměleckost, pentlí Juráčková román výrazy a větami, jež má nejspíš za ozvláštňující, jsou však nepřesné, až legrační. Například: „zkontrolovala synova zaťatá víčka“, „ponořil tělo jejich malého plaváčka do hladiny“, „chvíli jí trvalo, než celá ta informace překročila všechny mozkové i srdeční přepážky“, „hlavní dveře vsrkly Evu dovnitř“, „překvapilo ji, že kytky proměnily studené zdi v ještě útulnější hnízdo“ či „nebe modře vrnělo“.
    Pokud Juráčková zamýšlela sepsat vznešeně a závažně se tvářící čtivo, úkol splnila. Ale jsou důvodné obavy domnívat se, že její úmysly byly ambicióznější. Ve sbírce Čemeřice, kterou vydala vloni, se mimo jiné objevují týž náměty a motivy jako v Lizuše. Třeba v básni Grossdubrau, 1943 stojí verše „v upominku / milovanomu Karluši / vinuje Liduška“, což jsou na sto procent táž Lída a týž její muž Karel, figurující v románu. Když v prvním letošním čísle časopisu Tvar recenzoval Čemeřici Tomáš Gabriel, psal kupříkladu o tom, že „druhý a třetí oddíl sbírky by chtěly řádně proškrtat“, a to třeba proto, že v přítomných verších je „laskavost snad až příliš školkově prvoplánová“. Jako kdyby mluvil o většině partií z Lizuchy! Zatímco však recenzent usoudil, že básně, jež by vyškrtl z druhého (milostného) a třetího (mateřství a dětství) oddílu sbírky, odvádějí „od mimořádných textů, které jsou jádrem knihy“, pak v Lizuše se takové jádro nevyskytuje. Lenka Juráčková by měla zcela vážně zvážit, zda v psaní próz vůbec pokračovat, neboť Lizuchou svoji tvorbu jen a pouze devalvuje.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz