Ne zcela obsazené

Recenze

1. dybbuk – 14. 2. 2018

   Tvar, 07/2011

   Simona Martínková-Racková
   Za hranice dorozumnění

   Debut Pavly Vašíčkové (nar. 1980) s příznačně nedořečeným názvem Ne zcela obsazené je všechno, jen ne takzvaně přátelský ke čtenáři. Je to poezie sevřená a až křečovitě obrácená dovnitř, která jako by v obranném gestu dokázala vydat jen trny, střepy, úlomky a útržky, a to ještě nerada a s přemáháním. Verš jako fragment, osamocený zlomek vytržený z kontextu, který se dá v lepším případě alespoň matně tušit, většinou se však na iluzi celku rovnou rezignuje. Zůstává jen to, co se dá teď, v tuto chvíli vydělit z chaosu, zachytit a pojmenovat – s tím umanutějším lpěním na každé nuanci: „Z dolíků po slovech / polámané jiskry / sešívané v bludnou mlhu / drásají mraky kvůli bleskům / bezchutím ostří / cukernatou labuť na omítce“
   (s. 18).
   Básnířka je (každému) slovu tak intenzivně blízko, že pro listy není vidět strom jazyk tu není nástrojem dorozumění a srozumění, naopak, maximální možnou měrou zdůrazňuje odcizení, samotu verše a samotu i konflikt slov, řazených k sobě natěsno, a přesto leckdy jaksi beze smyslu. Pokud její poetika, v současné české poezii příznačně ojedinělá, na okamžik připomene něco ze surrealistických postupů, je to jen zdání: místo volně plynoucích obrazů, z nichž se rodí další a další, je tu úmyslné zaseknutí v jednom bodě, místo kypivé vitality gesto nedůvěry a šifrovaného zou
   falství, místo hry, která může mít mnoho podob, zůstává jen hra doopravdy, ta jediná možná, plná existenciální úzkosti. Odtud snad pramení ta téměř programová komplikovanost, zaklínání i vklínění slov, skrývání se za nimi… zkrátka kladení překážek před každým krokem, jen aby nebylo možné proniknout – kam? Básnířka jako by nedůvěřovala světu, a v důsledku toho ani vlastnímu jazyku, a přesto (nebo právě proto) mu věnuje největší možnou pozornost, pečlivě vybírá každý detail, souzvuk nebo, častěji, jeho vyostřený opak, nelad. Řeč, ten milovaný nepřítel, a možnost vyjádření jako by byly tím posledním, co zbývá v nesrozumitelném světě, roztříštěném na fragmenty.

   Příznačné je, že tuto kompaktní a málo přístupnou poetiku, kterou Božena Správcová na předsádce označuje jako „verše škobrtavé, odírající jazyk na kost“, autorka opouští ve chvíli, kdy se dotkne jisté hraniční zkušenosti: „Jednoho rána / místo budíku / zvonil Bůh //Zelená hora na dlani/oliva v droxitašce / – víc s sebou / na druhý břeh / nikdo nepotřebuje // oblíklajsem se /jako do práce Zajela do Bohnic“ Citovaná báseň, navíc opatřená překvapivě hravým názvem Bůhnice, je náhlým a rázným úkrokem z poetiky prakticky celé sbírky. Může a nemusí být klíčem k ní, rozhodně však uvozuje její nejvýraznější, umělecky nejpřesvědčivější část.
   Naopak nepříliš šťastnou volbou bylo zařadit na samý závěr více než šestistránkovou poemu Balada Berounka. V narážce na její název se sama nabízí poznámka, že tahle „umělecky zakódovaná“ vzpomínka na první lásku není ani ryba ani rak: ano, docela příjemně plyne, čímž je čtenář odměněn za dosud vynaložené úsilí, ale umělecky je spíše kompromisem a její sentiment sice přirozeně souzní s tématem, ale přece jen je ho poměrně dost.
   Co s tím vším? Skrytá konfliktnost, rozporuplnost a vnitřní napětí, které z poezie Pavly Vašíčkové vyvěrá, se vcelku logicky promítá i do recepce těchto veršů. Čtenář, který se prodírá záměrně neprostupnou houštinou slov, se dost možná přistihne při otázce, zda jde pokaždé o promyšlený
   záměr a o vyhraněné básnické gesto, anebo čte „zběsilé“ zápisky chrlené odnikud nikam, které jsou spíš výrazem komunikační, a vlastně i umělecké bezradnosti.
   Ať už se u jednotlivých básní přikloní tu k lichotivější, tu k méně lichotivé variantě, sbírka Ne zcela obsazené svým experimentálním i existenciálním rozměrem zřetelně převyšuje mnohé z nedávných debutů, které jsou víceméně jen kultivovaným, avšak nepřekvapivým potvrzením tradice, a co je horší, konvence (to je, zdá se, případ sbírky Jakuba Kostelníka Ptáci v orchestřišti či Soudného potoku Radka Štěpánka). Zatímco tyto hladce čtivé sbírky stvrzují dávné odpovědi, razantně antipoetické verše Pavly Vašíčkové dokážou znovu vyvolávat věčně inspirativní otázky po hranicích či bezhraničnosti poezie. Po jejích podobách, posunech i smyslu.

   zobrazit celou recenzi