dybbuk-011

Jan Kameníček

Mezi spánkem

Cena s DPH: 200 

Kniha Jana Kameníčka není pouze obrazem životní dezorientace dnešního člověka. Sled událostí, v textu nazíraných jako podobenství současnosti, je bezcílným pohybem „mezi“, a především cestou ke své vlastní podstatě v příběhu začínajícím i končícím zdánlivým návratem k „prvotnímu“. Pokusy bezejmenného hrdiny, lépe řečeno antihrdiny, o identifikaci okolního světa se stávají mostem k znepokojivému zjištění, že člověk je součástí nadmíru dobře zinscenované hry, jež se místy neznatelně prostupuje s realitou. Vědomí konce, strach, otázka oprávněnosti pocitu viny, manipulativní pojetí života jako hry a opakující se návraty již jednou prožitého se stávají hlavními principy osamělého hledání a putování životním prostorem „mezi spánkem“.

Rok vydání

ISBN

80-86862-00-3

Vazba

vázaná

EAN

9788086862003

Počet stran

208

Formát

122 × 190 mm

Rok vydání

ISBN

80-86862-00-3

Vazba

vázaná

EAN

9788086862003

Počet stran

208

Formát

122 × 190 mm

Není skladem

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Host 10/2005

    Petr Lyčka
    Model k&k

    V řadě próz publikačně započaté roku 1988, tempo jejíhož růstu svědčí o solidní autorské produktivitě, se Jan Kameníček opakovaně vrací k existenciálním otázkám lidského života v současném světě, k hledání jeho duchovního rozměru, utvářenému dobou zdánlivě „neomezených‘ možností. Ke svému tématu přistupuje zpravidla s využitím interpretačně otevřených modelových příběh budujících svá podobenství pomocí různých nejednoznačných symbolů a antihrdinských postav, které balancují na hraně alegoričnosti v prapodivných, mnohdy absurdních situacích, do nichž jsou autorem nastrčeny. Nepřehlédnutelným vzorem Kameníčkova způsobu psaní, k němuž ve svém díle on sám opakovaně odkazuje (mimo jiné prostřednictvím citací celých pasáží z dopisů ve Vzniku románu v sonátové formě, 1992), je Franz Kafka, guru některých prozaiků v letech šedesátých, vytěžujících – obdobně jako Kameníček – možnosti literárních modelových konstrukcí a podobenství. Kafkovská paralela prostupuje také román Mezi spánkem. Celá jeho ústřední „zápletka (v závěru ovšemže jen nejednoznačně „rozpletená) působí, jako by byla transponována z Kafkova Procesu. S touto literární výpůjčkou si v narážce intertextuálně pohrává sám autor: „Připadal si jako odsouzený K. v jakémsi Procesu, ale na rozdíl od Kafkova hrdiny si myslel, že situaci zvládá s přehledem. Později zjistil, že ani on situaci nerozumí a jak je mylné si představovat, že on je režisérem svého vlastního příběhu‘ (s. 143).

    Protagonistovi románu Mezi spánkem je jednoho dne neznámým mužem zčistajasna oznámeno, že mu zbývá jen půl roku života, ačkoli je právě v letech „nejlepších“. Tento absurdní, nevysvětlený soud, tak blízký tomu Kafkovu, stojí na počátku vytrvalého rozvíjení tématu viny a následného trestu, jejich přijetí či vzpoury proti nim, které se táhne napříč celým románem. V kontextu hrdinova dosavadního i současného života však tento rozsudek nabývá rozměru jakéhosi metafyzického trestu za zmarňující způsob, jímž je žit. Román je neútěšným (a také dosti rozvleklým) putováním egocentrickou myslí hrdiny, pohybujícího se vesměs mezi nesmyslným lhaním a manipulováním druhými, které mu přináší samolibé uspokojení. Zároveň v něm však rozpoznáváme postavu velice osamělou (jeho jediný přítel je zároveň jeho psychiatrem) a takřka „modelové“ zosobnění samoty jedince moderního věku odpadlého Od tradičních vazeb a způsobů spolubytí, které však technické vymoženosti dneška dosud nedokážou uspokojivě zastoupit. V hodinách osamělého pití je mu společníkem televize (Kameníček zde nepřímo kritizuje tristní pokleslost jejích pořadů) a komunikace s „blízkými“ se odehrává převážně prostřednictvím mobilního telefonu, který se v motivické struktuře románu objevuje až s iritující frekvencí jako ústřední symbol současného čím dál virtuálnějšího bytí. Neustálé návraty tohoto motivu však s přibývajícími stránkami působí také čím dál stereotypněji. Tento dojem bohužel provází rovněž většinu hrdinových aktivit celé střední části románu, což by tolik nevadilo, kdyby tuto monotónnost překlenul dynamizující způsob jejich podání nebo ztvárnění. K ničemu takovému však nedojde. A tak čtenář spolu s vypravěčem zabředá do kolotoče stále se opakujících vytáček hlavní postavy, jejího opíjení se a bolestných kocovin, dalších a dalších telefonování „mobilem“, a sebelítostných litanií. Kameníčkův hrdina sice nevyužije lhůty, která mu zbývá, ke smíření s rodinou a blízkými, a tím snad i se sebou samým, zato se pod existenciálním tlakem blížícího se konce rozpomene na četbu literárních klasiků (,‚Šťasten, kdo dokáže poznat příčiny skutečností vzpomněl si na Vergiliův citát“; s. 154) a především svých oblíbených filozofických autorů (zejména pak Schopenhauera), z nichž Kameníček zařazuje – obdobně jako ve výše zmíněném díle – obsáhlé citace. Románový protagonista tak působí sice poněkud inkoherentně – dokáže se nadchnout Baconovým esejem O zahradě stejně jako tím, že si z lidí tropí žerty prostřednictvím falešných inzerátů nebo že svým „podnikatelským“ telefonním hovorem zaimponuje chlapci obsluhujícímu v Mac Donaldu –‚ avšak dovoluje autorovi vnést do textu závažné myšlenky k oněm existenciálním tématům, která tímto způsobem nastoluje jakoby s ještě větší vahou. Postupně se zde tedy seznámíme s úvahami různých autorů (včetně Kameníčka) nad problémy viny, smrti, pasivity a plynoucího času, avšak v díle, z nějž vyzařuje spíše jeho konstruovanost a určitá nekompaktnost nežli naléhavost, jež by sugerovala reálnost prožitku všech těch palčivých návratných tázání. Kameníčkův román tak bude zřejmě působit spíše jako více či méně umně vystavěná alegorická hra na existenciální motivy než jako příběh k těmto existenciálním otázkám provokující, třebaže autor tuto hru nejspíš bral doopravdy.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Tvar 14/2005

    Milan Jungman
    Román až příliš obratný

    Jméno spisovatele Jana Kameníčka (1955) nepatří k příliš známým. Ve skutečnosti je už léta profesionálem, tj. žije na tzv. volné noze a adaptuje romány pro rozhlas i televizi a je zároveň autorem próz Rekviem za kantora Bacha, Dům, Vznik románu v sonátové formě, En ten tý ny, Konvikt a Daidalova zoufalství. Loni vydal román (či novelu?) Mezi spánkem. Už titul vyjadřující smysl obsahu naznačuje, že půjde o cosi „za“ životem, o cosi mimo něj, o bytí žité jakoby ve spánku. Záložka vysvětluje, že bezejmenný „anti hrdina“ se pohybuje bezcílné při osamělém hledáni vlastní identity, jsa uhranut hrozbou neznámého muže, že mu zbývá do konce života půl roku. Tato postava rozvedeného otce malého chlapce Jakuba, který žije s maminkou Alicí, herečkou, je naprosto rozvrácena představou zabitého muže na silnici a tajemným sdělením o svém blízkém konci. Má jediného přítele lékaře (zřejmě psychiatra), který mu poskytuje uklidňující léky a dokonce mu na několik dní umožni pobýt v nemocnici, v níž šéfuje. S tím si rád povídá, přesněji se mu zpovídá, zatímco s vlastní matkou vdovou má vztahy napjaté, prostě si s ní nerozumí…
    Příběh, se pohybuje na rozhraní reality a zamlženého snu, fikce – přesněji řečeno halucinací, výmyslu, fantazie, smyšlenky. Náš bezejmenný „antihrdina“ pracuje jako architekt v jakémsi ateliéru, kam nikdy nenahlédneme, komunikuje vlastně jen s pomocí mobilu a pohybuje se výhradně v autě. Bezbřeze si vymýšlí (nejen své křestní jméno: Pavel, pak Jaromír) to, co prožil, a byl „schopen nakonec jít jen s kurvami“. Tyto jeho duševní propady jsou důsledkem nezřízeného pití, zaháněl napětí a úzkost, ale tím už spěl „k vrcholné formě alkoholismu“, Bývalá žena ho považuje za blázna, ostatní mu radí, aby si odpočal od přepracování na dovolené, ale on se stále jen domnívá, že jde o pouhou „ztrátu rovnováhy“.
    Tento technik je zároveň zasvěceným čtenářem filozofických knih Schopenhauera, Plotina, Montaigna, Epikteta a esejů Baconových (zejména O zahradě), z nichž jsou zde kurzivně citovány dlouhé pasáže. Když se vydává na cestu, přibaluje si do tašky Cestu ke stáří, Tři muže ve člunu a Mezi spánkem od Steinmanna (Kameníček?) – je to snaha dovést příběh k jakémusi hlubšímu smyslu, nikoli pouze „realisticky“ popisovat, co se se světem děje. Jeho „antihrdina“ např. říká svému lékaři: „ani nevím, co je sen, a co není. Nevím, jestli nespím zrovna teď.“
    Líčením hrdinových halucinací chce autor na samém začátku navodit zdání skutečnosti. Děj začíná tím, že nalezne na silnici mrtvého muže, jemuž z ucha vytéká pramínek krve – vydržel totiž „pít v jednom kuse, do totálního vyčerpáni organismu“. Závěr tuto situaci doslova opakuje, jenže už zřejmě „v reálu“: „(…) v rychlosti devadesáti kilometrů najel do mužových zad (…) několik metrů od něho ležel na zemi muž (…) z ucha mu vytékal pramínek tmavé krve.“ Vypravěč nasedl do vozu a rozjel se…
    Autor bohužel nedokázal sklenout mezi začátkem a koncem spojovací oblouk. Jan Kameníček si – po mém soudu – nabral tolik úkolů, že je dokázal jakžtakž splnit tím, že jim propůjčil svou vypravěčskou obratnost, ale nestačila mu už síla splnit je na umělecké úrovni, která vykoupí všechna ta záhadná místa příběhu, v nichž se člověk stává součástí „nadmíru dobře inscenované hry“, jak to slibuje záložka obálky.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Lidové noviny, 3. 11. 2004

    Aleš Haman
    Pokus o protějšek Kafkova Procesu

    V románě Jana Kameníčka Mezi spánkem demonstruje člověk duchovní chudobu, jakou trpí postmoderní kultura.

    Jan Kameníček (nar. 1955) zaujal svou knihou Daidalova zoufalství (2003), teď se objevuje jeho další román Mezi spánkem. Již v dřívějších pracích (Dům, Konvikt) se prosazoval výrazný rys autorovy poetiky – směřování k abstraktním modelovým fikcím působícím spíše jako podobenství úzkostného niterného hledání či bloudění v labyrintu neznámého a nepřátelského světa. Nová autorova próza nese zřetelné stopy kafkovské inspirace. Projevuje se to zejména v konstrukci zápletky: architekt středních let potká na náhodné projížďce autem neznámého muže, který mu oznámí, že do půl roku zemře. Jak si nevybavit Kafkův Proces, v jehož základu je rovněž ortel, jejž sdělují nevinnému a nic nechápajícímu úředníkovi dva neznámí muži.
    Autor knihy Mezi spánkem však situaci komplikuje tím, že postižený muž je neurotik, navíc se sklonem k alkoholismu, jenž u něho vyvolává výpadky paměti. Na rozdíl od Kafkovy postavy je ženatý, ale žena se synem žijí odděleně. Příběh se rozvíjí v jakýchsi dvou liniích, jež se vzájemně proplétají; jednu tvoří pátrání po neznámém zprostředkovateli rozsudku nad architektovým životem, druhou pak jeho soukromé problémy (deprese, sklony k sebevraždě) projevující se v opětovných poradách s psychiatrem, v náhodných setkáních se sexuálními partnerkami, v občasných (neúspěšných) kontaktech s rodinou, s manželkou a se synem, ztroskotávajících na neporozumění, zejména ze strany mužovy, a nakonec i v pobytu v psychiatrické léčebně (bylo by zajímavé pokusit s o přehled psychicky vyšinutých protagonistů v naší současné próze – možná i to by něco napovědělo o mentálním stavu naší společnosti).V stereotypech životní banality zaniká dramatický základ zápletky a příběh svou rozvláčností, zpestřovanou jen občas protagonistovými pijáckými excesy, se nebezpečně blíží nudě (možná že ve čtenáři měl být vyvolán pocit prázdnoty života).

    Postavy „bez těla“

    Problém je v tom, že autor zápasí se dvěma protikladnými poetickými postupy – na jedné straně setrvává u svého alegorizujícího, abstraktně modelového postupu, jímž vytvářel své dosavadní fiktivní světy. Projevuje se to nejen v lokalizaci příběhu odehrávajícího se v abstraktních kulisách interiérových i exteriérových, ale také v „stínové“ výstavbě vedlejších i hlavních postav (protagonistův lékař i další postavy, přítel Pavel, manželka, syn, jsou postavy „bez těla“, pouhé hlasy a také postavy, u nichž je tělesnost podmínkou jejich funkce, nahodilá sexuální partnerka nebo milenka a nakonec i tlumočník ortelu – jakési ztělesněné fátum protagonisty, jsou jen náznakově naznačeny.
    Na druhé straně se u Kameníčka prosazuje sklon k niternému prokreslení hrdiny i jeho matky (a jejich vztahu), což odvádí záměr románu poněkud jiným směrem k psychologické próze tradičního rázu.
    U obou těchto postav nalézáme shodné rysy, které určují jejich charakter. Obě totiž neustále něco předstírají. Nejvýraznější je to u ústřední postavy neurotického architekta, jenž je přímo posedlý nutkáním lhát druhým i sobě. Právě to možná měl být onen zdroj pocitu viny, z něhož vyplýval i nesmiřitelný rozsudek nad jeho životem. Kameníčkovi však to nestačilo – cítil potřebu dodat příběhu navíc i metafyzické rozměry; jeho hrdina se pod vlivem hrozby blízké smrti snaží zprostředkovaně – cestou citátů z různých filozofických spisů (zejména Schopenhauera) – dobrat jistoty ve vztahu k smrti. Útěchy se mu však dostává jen v poznání, že nemá smysl projektovat nejistou budoucnost ani evokovat nenávratně uplynulou minulost; život v jeho jedinečnosti se dá prožít jen v přítomnosti – tak aspoň to napovídá citát z filozofa, jenž praví: „…každý den pokládej za celý život, a tento jedině skutečný čas zpříjemněme si, jak jen možno… všechno omezení činí šťastným. Čím je užší náš obzor, naše působiště menší, lépe pro nás…“
    Autorův hrdina se rozhodne řídit se touto životně minimalistickou tezí a zbavuje se symbolicky obavy z budoucnosti i výčitek minulosti tím, že zabíjí nositele osudového ortelu (scénou s jeho mrtvolou román začíná i končí).
    Nedá se říci, že by Kameníčkova poslední práce patřila k jeho nejlepším. Nejen zůstává mnoho dlužen své dosavadní koncizní poetice, nýbrž bezděčně ponechává otevřené otázky, jimiž svůj román vyplnil, především otázku, která je pro jeho román významnou, ačkoliv zůstala stranou pozornosti – totiž otázku mravní opravdovosti a odpovědnosti. Protagonista – byť bychom připustili jeho symbolický význam – je člověk chorobný a ve své sebestřednosti morálně nezodpovědný (přestože některé jeho reakce naznačují spíše moralistní skrupule).
    I když se autor svým románem snažil vytvořit protějšek Kafkova Procesu, jeho existenciální řešení zůstává nedůsledné přes všechnu snahu o protiklad vůči předloze. Spokojuje se totiž nakonec s životním minimem omezeným na přítomnost za cenu odstranění toho, co zakládá lidskou totožnost, tj. vědomí minulosti, i toho, co je neoddělitelně spjato s lidskou svobodou – projekce budoucnosti.
    Člověk v jeho poslední próze tak demonstruje duchovní chudobu, jakou trpí postmoderní kultura spokojující se životem ze dne na den.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz