dybbuk-296

Gyrðir Elíasson

Měděné pole

z islandštiny přeložila Lucie Korecká

Cena s DPH: 211 

Je lidský život na první pohled plochá, průhledná a uzavřená vodní hladina? Takový je první obraz, který ve svých krátkých textech povídkového souboru představuje islandský autor Gyrðir Elíasson. Samozřejmě ihned zjistíme, že věci se mají jinak. Nehybná realita se vnitřním nebo vnějším vpádem rozruší a rozvíří, změní se vnímání času a prostoru, které se zkracuje či prodlužuje, lidé se zarážejí uprostřed věty a kamení. Vše zůstává nevysvětleno, panuje nejistota ohledně toho, co bylo řečeno, co to znamenalo, a hlavně co zůstalo nesděleno. Věci se bez upozornění stávají něčím jiným, stíny se zabarvují a nevyřčená slova získávají život, z banálního je najednou smrtelně důležité. Lidé bez jakékoli projevené milosti balancují na hraně v očekávání přepadu buď na jednu nebo na druhou stranu. Hladina se však brzy zase uzavře a vše znehybní. Je to však stejný obraz jako na začátku?

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-186-7

Vazba

vázaná

EAN

9788074381867

Počet stran

128

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

132 × 205 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-186-7

Vazba

vázaná

EAN

9788074381867

Počet stran

128

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

132 × 205 mm

Skladem

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Lidové noviny, 14.7. 2018
    Ondřej Horák

    Jak inkoustový sedlák potkal murénu
    Island vnímáme z pevninského odstupu jako zemi literatuře zaslíbenou. Fakt, že Gyrđir Elíasson už za svou tvorbu obdržel největší skandinávské literární ocenění, to jen potvrzuje. Není tedy divu, že česky vychází jeho již třetí kniha. Měděné pole je souborem krátkých prozaických textů, v nichž autor předvádí svérázné umění literárního bublifuku.

    Kniha Měděné pole Gyrđira Elíassona je plná podivných příběhů, ale nejdřív je tu jeden, který v tomto svazku chybí… Chystáte se číst soubor Měděné pole, neboť vás islandský autor zaujal už předchozími dvěma tituly – a najednou se vám do mysli s téměř hulvátskou neotesaností nahrne myšlenka, že byste si měli z knihovny po letech vyndat výbor z povídek argentinského spisovatele Julia Cortázara s názvem Změna osvětlení. Zprvu se vám to zdá nesmyslné. Ale nedá se nic dělat, musíte odstranit několik vrstev knih, vytáhnout tu kýženou a číst. Vyberete si namátkou povídku Zakryté dveře, v níž hlavní hrdina v montevidejském hotelu neustále slyší z vedlejšího pokoje dětský pláč. Pak konečně začnete číst i Měděné pole – a příběhů, v nichž je vypravěč v osamělém domácím tichu náhle čímsi vyrušen, tam najdete hned několik.
    V próze Tvář je to „veliká, zlověstná tvář“: „Zírala na mě z bílých záclon, vyjímala se na nich jako nějaký zlosyn v detailním záběru na filmovém plátně, a jízlivě se na mě šklebila.“
    V textu s názvem Obrazovky v očích je zas vypravěč při únavném smolení slíbeného příspěvku o Stéblech trávy Walta Whitmana nemile zaskočen: „Právě jsem se chystal zařadit do článku verš z jedné básně ve sbírce, když jsem uslyšel zakašlání. Ztuhl jsem strachy a okamžitě se zarazil v psaní. Nikdo jiný než já by tu kašlat neměl.“
    To proto se ten Cortázar tak neodbytně vnucoval…

    Ty jsi tak žábromantický
    Islandský autor je rovněž překladatelem, vedle titulů Williama Saroyana a Richarda Brautigana má na svém kontě taktéž povídkovou knihu Oty Pavla Jak jsem potkal ryby, kterou si nejprve objevil díky anglickému překladu. A ryby, to je další návratné téma próz Gyrđira Elíassona. Třeba text Lov končí takto: „Bezhlavá ryba leží vedle nás na terase. Ještě ráno plavala za východu slunce s otevřenýma očima v jezeře.“ To je ale pořád ještě realistický popis rybolovu.
    Potom je tu však próza Dvě ryby, v níž venkovský učitel, zcela zaujatý Schopenhauerovou filozofií, potká cyklistu, jenž má v koši dva vlkouše. Následně kantor na mostě neodolá, skočí do ledové řeky a začne pod vodou i dýchat: „Neptejte se mě, jak to, prostě to tak bylo. Psychologie by to pravděpodobně nazvala žábromantismem. Ponořil jsem se do hloubky a ležel tam bez hnutí… Cítím, že ocasní ploutev ještě roste. Zlehka jí mávnu a zajedu hlouběji pod ledovou krustu. Už nikdy nebudu muset dávat prádlo do pračky.“
    Jenže v Měděném poli lze najít dále i text s názvem Tropická ryba, který je přímo křižovatkou všeho, o čem byla dosud řeč, jak ukazuje hned jeho úvod: „Když mi umřelo morče, nedokázal jsem si představit, že bych si ještě někdy pořídil nějaké zvíře. Nedlouho potom jsem četl román Ludvíka Vaculíka Morčata a brečel jsem u něj.“ Takže česká literatura a taky ryby, protože ve zverimexu prodavač na vypravěčův smutek doporučí silný lék: murénu ve velkém akváriu, jež údajně naprosto nahradí nejen morče, ale i televizi.
    Zde se musíme ještě jednou vrátit k Juliu Cortázarovi. Ve výboru Změna osvětlení je taktéž slavná povídka Axolotl, jejíž vypravěč je těmito tvory tak fascinován, až se stává jedním z nich: „Nyní jsem definitivně axolotl, a pokud uvažuji jako člověk, je to proto, že všichni axolotli ve své podobě růžové kamenné figurky uvažují jako lidé.“
    Mimochodem, nejde o autorův výmysl, jak by se možná mohlo zdát, axolotl mexický má i české označení vodní dráček či chodící mlok… Rovněž tato Cortázarova povídka si totiž nakonec vynutila po letech novou pozornost. Bylo to, jako kdyby se do lýtka zakousla dravá ryba, a teprve když dosáhla svého, zase pustila a klidně odplula.

    Hemingwayův prázdný list
    Gyrđir Elíasson (1961) se poprvé českým čtenářům představil novelou Kniha od řeky Sandá (2007), jež zde vyšla v roce 2013 v překladu nedávno zesnulé Heleny Kadečkové (vzpomínku na ni přinese příští vydání Orientace – pozn. red.), díky níž můžeme v češtině číst dlouhou řadu skvělých islandských děl. Tato „pastorální sonáta“ je příběhem, tedy spíše popisem přežívání utrmáceného malíře v karavanu zaparkovaném v lese.
    Je otázkou, jestli jde spíš o útěk před civilizací, nebo o návrat k přírodě. Zda se jedná o krok zbabělý, či odvážný. V samotném závěru umělcova kapitulace – nebo je to jen smíření se s reálným stavem? – vrcholí: „Myslím na svého syna, kterého skoro nikdy nevidím. Myslím na svou dceru, kterou nevidím nikdy. Myslím na ženu, která byla jejich matkou. Myslím na všechny obrazy, které jsem nikdy nenamaloval…“
    V Knize od řeky Sandá islandský autor použil tradiční úhybný manévr literátů ve chvíli, kdy chtějí psát o údělu umělce, ale nechtějí, aby hlavní postavou byl spisovatel – pak píšou třeba o malíři, navíc Gyrđir Elíasson jich má hned několik v rodině. Samotný text ale stejně nezapře, že se pohybujeme spíše ve světě literárním než v tom výtvarném: „Goethe potkal sám sebe na náměstí ve Výmaru a k smrti ho to vyděsilo, myslel, že to znamená jeho blízkou smrt, utíkal domů a ulehl do postele… Ačkoliv nemám v úmyslu zanést na bílý papír slova, naprosto teď rozumím tomu, co řekl Hemingway o prázdném listu.“ V Měděném poli, které nyní vydalo nakladatelství Dybbuk v překladu Lucie Korecké a Marie Novotné, pojednává hned první text, Zimní zahrada, o tom, jak vypravěč tiše přežívá dny vedle své manželky, přičemž píše román. Což může působit, jako kdyby autor neměl o čem psát. A taky se to může jevit jako netaktické – takový úvod některé čtenáře možná odradí.
    Jenže pro Gyrđira Elíassona je to naprosto všední situace a též často opakovaná. Moudře se chce podotknout, že je to odraz odlišné situace na Islandu, kde je umělců spousta a nikdo se s tím, že dělá umění, neskrývá, je to řemeslo jako každé jiné. Na Islandu jako by byla cítit zemitost z každého literárního díla, i když se v něm nakrásně píše o tom, že spisovatel píše.
    Pro tuto hypotézu najdeme oporu v próze Žíly ve skále, kde je vypravěčem pochopitelně literát, jenž srovnává vlastní situaci s egyptským nositelem Nobelovy ceny za rok 1988 Nadžíbem Mahfúzem, jenž v horkých letních měsících nepsal, jenže na Islandu žádné opravdu srovnatelné období stejně není: „Proto jsem se snažil udržet své běžné tempo, ale přesto jsem se nedokázal zbavit neodbytného a v podstatě nevyhnutelného pocitu, že jsem líný. Stará selská kultura přebývá v nás všech a popohání nás, obzvláště za slunných dnů, kdy bychom měli za každou cenu sušit seno a svážet ho na zimu do stodoly. Asi proto se také tady na Islandu spisovatelům říká,inkoustoví sedláci‘.“

    Kdo smutní po knihách Zmíněné Žíly ve skále pocházejí ze souboru Mezi stromy, za nějž autor získal v roce 2011 nejprestižnější skandinávské ocenění – Cenu Severské rady za literaturu. Česky vyšel o dva roky později v překladu Lucie Korecké, Markéty Podolské, Jana Marka Šíka a Pavla Vondřičky a tento kolektiv vedla právě jejich profesorka Helena Kadečková. Na třech knihách Gyrđira Elíassona tedy vlastně došlo k pomyslnému předání žezla v království českého překladu islandské literatury. Mezi stromy a Měděné pole si jsou velmi podobné jak tematicky, tak autorovým přístupem. Častým motivem v krátkých textech islandského prozaika je stěhování. První próza ze souboru Mezi stromy, s názvem Inferno, tak začíná větou: „Právě jsme se nastěhovali do bytu na okraji města.“ Třetí text z této knihy, s titulem Kámen, pro změnu uvozuje věta: „Nedávno se s rodinou přestěhoval do tohohle paneláku…“

    Truhlář v kostkované košili
    Gyrđir Elíasson má evidentně své oblíbené postupy a též jakýsi ideální rozsah těchto drobných próz – to, čemu Jan Balabán říkal „stopa“. Zdá se, jako by byl islandský spisovatel vždy zaujat či dokonce sevřen jakousi představou, jež má kořeny v zahlédnuté realitě, a následně ji začne ve své mysli nafukovat. Mohli bychom to odbýt tím, že bychom použili autorova slova proti němu samému a tuto činnost označili za snahu nebýt líný. Ale snad bude pravdě bližší i nosnější, když v tomto způsobu psaní spatříme též pokus zaplnit prázdnotu vyprávěním či zastavit, zvěčnit pomíjející okamžiky.
    I proto se zdá označení krátkých próz Gyrđira Elíassona jako povídek nepřesné. Stačí si představit všechny ty mistrovské kousky Antona Pavloviče Čechova, Ernesta Hemingwaye, Ivana Bunina, Flannery O’Connorové, Jorgeho Luise Borgese či Raymonda Carvera a hned je jasné, že by to vůči prózám islandského literáta bylo nefér, neboť by se jednalo o srovnávání hrušek s jablky.
    V prozaických textech Gyrđira Elíassona totiž není příběh tím hlavním – jako by se v nich zračilo, že jejich autor je původem básník, lyrik. Jde spíše o obrazy, které díky autorově představivosti otěhotněly, a tak se z nich staly situace, často modelové situace. Jsou to tedy prózy, v nichž se zvláštním způsobem snoubí dvě zdánlivě protichůdné činnosti: snaha nebýt líný se snahou o maximální úspornost. Zkrátka inkoustový sedlák.
    Patrně to však lze říci ještě přesněji, Gyrđir Elíasson prostě není líný být co možná nejúspornější, proto z jeho textů cítíme, jak byly pozvolna vytesávány. V souvislosti se stručností drobných próz islandského autora by se dalo přiléhavě odcitovat jedno z „beskydských haiku“ Jaroslava Žily (1961–2017) ze sbírky Nejstarší žena vsi: „Slova píšu tesařskou tužkou / nemám jinou ve svém domě / bolí mě z toho ruce.“
    Nejdřív sedlák, teď zas tesař, a tak přidejme ještě truhláře. Próza Na malé scéně začíná naprosto typicky: „Nedlouho potom, co jsem se nastěhoval do panelového domu…“ Novým sousedem se stává člověk, v němž vypravěč rozpozná autora druhdy slavné divadelní hry. Při náhodném setkání se tento dramatik zeptá: „,Jste truhlář?‘ Podíval jsem se na svou kostkovanou košili.,Jo,‘ přisvědčil jsem bezmyšlenkovitě. Vlastně jsem měl v úmyslu říct ne. Ale nebylo to poprvé, co mi někdo tuhle otázku položil. To kvůli té košili.“
    Takže pozor, na Islandu i ten chlápek v kostkované košili, co vypadá jako truhlář, může být spisovatelem. A když se ho právě kvůli té košili zeptáte, jestli není truhlář, hrozí, že se tento absurdní rozhovor v jeho představách následně rozvine, otěhotní. Pod kostkovanou košilí okamžitě vystoupne břicho v očekávání dalšího plodu tohoto literárního bublifuku.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    iliteratura, 2.8.2018
    Barbora Grečnerová

    Islandský spisovatel Gyrđir Elíasson (nar. 1961) se českému čtenáři představuje již potřetí. V roce 2013 se na našem trhu objevil poprvé a vyšly mu hned dva texty – novela Kniha od řeky Sandá a sbírka povídek Mezi stromy, za niž získal v roce 2011 prestižní Cenu Severské rady za literaturu. Aktuálně se nám dostává do rukou autorova další povídková kniha, Měděné pole.
    Oproti spisovatelskému triptychu Sjón (nar. 1962), Jón Kalman Stefánsson (nar. 1963) a Ófeigur Sigurdsson (nar. 1975), jejichž texty jsme mohli v posledních letech číst v překladu, je Elíasson výrazově výrazně prostší, a to jak ve vyjadřovacích prostředcích, tak v dějové lince. Poetika aktuální sbírky Měděné pole, jejíž povídky nejsou často delší než dvě strany, je vystavena na popisu krátkého momentu z každodenního života hrdinů či na jejich vzpomínce na dětství. Ve vyprávění se na první pohled neděje nic výjimečného, Elíasson přibližuje jeden z mnoha dnů, jež jsou si podobné jako vejce vejci, vaří se večeře, spisovatel píše knihu, venku prší, jde se na procházku, nevýznamná zastávka u stánku během jízdy autem, běžná cesta taxíkem na letiště, rodinné odpoledne u jezera. Do zdánlivého klidu však cosi zasáhne – zjeví se tvář či stopy neznámé osoby, v bytě se objeví věci, které tam nikdo nepřinesl, koutkem oka zahlédne postava nečekaný výjev, člověk pozorující hladinu se mění v rybu. Moment fantaskna, který posouvá hranice reality, je někdy přítomen napříč povídkou, jindy se jako nepatrná zmínka vyskytne až na posledních řádcích, čímž naruší dosavadní všednost obrazů a nutí čtenáře vše přehodnotit.
    Elíasson umísťuje svá vyprávění do nekonkrétní současnosti či do dětství hrdinů, netematizuje Island tolik jako jiní autoři, byť i u něj se do textů specifikum ostrova dostává – některé povídky jsou spojeny s mořem, rybami či okolní krajinou. Hlavním dojmem je jakési pomalé bezčasí, za nějž postavy prožívají své dny – často v osamění, jen se svými myšlenkami a každodenními rituály. Ty jsou nečekaně či plíživě narušeny něčím mystickým, co není možné racionálně vysvětlit, není jisté, zda se to skutečně stalo, nebo zda se to odehrává jenom v představách. Věci se ale najednou stávají něčím jiným a vzbuzují nejistotu. Je zřejmé, že mnohem více zůstalo nevyřčeno a skryto. Svébytný dialog potom vede Elíasson skrze své protagonisty s řadou světových spisovatelů, jejichž díla hrají v povídkách menší či větší roli. Jako milé propojení s naší zemí se objeví Vaculíkova Morčata.
    Povídky navzdory zdánlivé jednoduchosti otevírají bezbřehé možnosti interpretace a jsou zvláštně neukončené. Relativizováním skutečnosti nám nedávají spát a my se stále ptáme, co se vlastně stalo. Nejde však ani tak o vysvětlení, ale o porozumění tomu, co postavy prožívají, jaké jsou jejich tužby a také jaké jsou ty naše. Hrdinové jsou nám vzdálení, ale zároveň jsme k nim přitahováni a toužíme pochopit, kým jsou. Z náznaků tušíme, že jsme je zastihli v kritických momentech jejich existence, na nebezpečné hraně mezi snem a skutečností, životem a smrtí, vědomím a šílenstvím.
    Elíasson ve čtenáři vzbuzuje napětí a otázky, které v sobě nosíme ještě dlouho po zavření útlé knihy, což je její největší dar. Děl, která v nás dokáží vyvolat existenciální nervozitu, nepotkáváme v dnešní literatuře tolik.
    Měděné pole lze přečíst jedním dechem nebo si je dávkovat postupně. Jeden dvoustránkový text ve vás zanechá tolik dojmů, že s ním vystačíte na dlouhou cestu vlakem.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz