/ / / Mauzoleum

Hans Magnus Enzensberger

Mauzoleum

z němčiny přeložili Nikola Mizerová, Pavel Novotný

241 

Skladem

Garantujeme zabezpečenou platbu
Katalogové číslo: dybbuk-331 Kategorie:

Anotace

Mauzoleum patří k ústředním a ojedinělým dílům německé poezie. Třicet sedm Enzensbergerových balad pojednává o rozporuplnosti pokroku, o procesu trvajícím celá staletí, jehož významné, tragické, komické i absurdní problémy na nás dopadají dodnes. Text radikálně ruší tradiční představu o poezii jako tvorbě „krásného zdání“ a simuluje vědecký jazyk i myšlení, aniž se však zříká umělecké volnosti přetvářet fakta do „otevřeného“ celku, který obsahuje i mnoho nedořečeného, nedefinovatelného, ba tajemného. Přestože pokrok je kolektivním mýtem, personifikoval se v dlouhé řadě historických postav, průkopníků či vzájemných protivníků. Hrdinové balad jsou proto myslitelé, dobrodruzi, biologové (Darwin), vynálezci (Gutenberg), přírodovědci (Humboldt), lékaři (Guillotin), revolucionáři (Che Gue­va­­ra), politici (Machiavelli), umělci (Chopin) a další význačné postavy našich dějin. V knize jsou představeny ve fragmentárních zkratkách, které ukazují nejen jejich osudy (většinou ne právě šťastné), ale také jejich místo a význam pro vývoj naší civilizace.

Specifikace

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-221-5

Vazba

brožovaná

EAN

9788074382215

Počet stran

144

Formát

140 × 210 mm

Typ

tištěná

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 18. 3. 2021
    Milena Fucimanová

    TAKHLE HORLIVÍ JSOU JENOM ŠÍLENCI. ANO, MAMINKO

    Už při prvním čtení je zřejmé, že básnická sbírka H. M. Enzensbergera by si zasloužila důkladnou analýzu germanisty. Co znamená a co vyvolal tento počin v současné německé poezii? Takto hluboký rozbor bohužel podat nemůžu, ale pokusím se podívat na sbírku očima českého čtenáře, který básně tohoto typu nedostává do rukou příliš často.
    Kniha obsahuje třicet sedm balad, každá z nich je věnovaná významné evropské osobnosti především vědeckého, technického, politického i uměleckého světa. Z časového hlediska převládá osmnácté a devatenácté století, na počátku jsou připomenuti i myslitelé středověcí, v závěru je věnovaná pozornost badatelům, kteří dovršili dílo i životní pouť ve století dvacátém. Z geografického hlediska pak jsou nejčastěji zastoupeni myslitelé a občas umělci francouzští, němečtí a angličtí, italští, ruští, ojediněle odjinud.
    Po takovém úvodu člověka napadne automaticky
    označení hold – ovšem podnadpis hlásá, že jde o „třicet sedm balad z dějin pokroku“. Tedy balady, nikoli ódy, ačkoli bychom, je-li řeč o mimořádných osobnostech, očekávali právě velechvály. Proč zrovna balady? Proč ten tragický podtón? Při čtení jednotlivých básní pochopíme víc. Mezi jiným i to, proč autor nezvolil formu adorace, proč nemínil jednotlivé myslitele ikonizovat. Takový způsob v současnosti nebudí důvěru ani zájem, čpí poklonkováním, strachem dotknout se živého těla. A holdovat sedmatřicetkrát na jedné struně je skoro nemožné, pokud se autor nechce stát poslušným kolovrátkem. Tato sbírka je spíše drsná chlapská polemika. A přesto: proč balady? V souvislosti s pokrokem to zní skoro nepatřičně, ačkoli v tom je právě celá pravda. Dějiny pokroku sestávají z nedozírné řady osobních kolbišť, vedle vítězství také proher. Umět a dokázat víc, než je běžný standard, není žádný med. To chce brutální duševní sílu a odolnost.
    Sbírka nabízí řadu možností, jak se k básním přiblížit, co z nich vyčíst, co z nich přijmout, s čím polemizovat. První dojem je fonetický: Ačkoli vizuálně čteme text, v němž jsou jednotlivé výpovědi rozvržené do veršů, sice nepravidelných, nicméně psaných v řádcích pod sebou, při hlasitém čtení je zřejmé, že jde o věty oznamovací s klesající kadencí. Tedy takové, které fungují v próze: základní větné členy a kolem nich ostatní průvodní okolnosti. Verše jsou hutné, nejčastěji třináctiaž dvacetislabičné, nečekejme práci s vokály, zvukomalbu, dekorativní přirovnání – nic podobného. Slovosled odpovídá klasickému rozvržení věty, žádný emocionální úhyb z větné stavby. Pokud očekáváme, že struktura verše se bude opakovat také ve verších následujících, pak to v této sbírce neplatí zákonitě. Široce pojaté souvětí je znepokojivě přerušeno: „Hobbes, / nebo Job?“ Zkratkou je výstižně charakterizovaný styl doby: „Empire a empirie.“ Nebo: „Bující světové výstavy, vaudevilly. Zrození kýče…“
    Jindy jsme až familiárně osloveni: „Viděli jste?“ Nebo důvěrně kontaktováni: „Víme, že byl veselé dítě.“ Také: „Představte si…“ Najdeme i řečnické otázky. Verše mnohdy působí jako napěchovaný faktografický výčet, technologická opera světa. Termíny vyvolávají obraz nebo technický výkres, přesné parametry. Jsou i zhuštěnou biografií bez poetické pointy. Nutkavá přesnost někdy působí těžkopádně: „Permanentně zdravý a normální: neforemný, klímá vsedě / na neforemných / nakupených polštářích.“ Nebo: „Z kufru, jenž vypadne z kufru, vypadne nespočet dalších kufrů.“
    Kompozičně jsou tyto životopisy rozvrženy do slok o pěti, ale nejčastěji o deseti, dvanácti verších. Verše hutné v rychlém tempu: Pro názornost balada věnovaná anglickému inženýru I. K. Brunelovi, třináct strof po pěti šesti verších. Úvodní verše: „Vstupné: jeden šilink. V matném plynovém světle se tlačí turisté / a zírají na dělníky: polonahé, zvířecké, v hloubce osmi metrů / pod Temží.“ Ve třetí sloce inženýr a jeho dílo: „Burácející vodní vír… Účinek to byl grandiózní. Voda / nám stoupla až ke krku. Vlastně požitek! (šest mrtvých) / Krize, zasedání kabinetu, vzteklý křik v dozorčí radě. Pak / jej pohltilo moře slávy. Každá katastrofa byla vítězstvím. / Každé vítězství katastrofou. Tolik železné vůle má jen tonoucí.“
    V další sloce se praví, že inženýr byl malého vzrůstu, ale obřích nervů, maniakální pracant. Inženýrská balada je uzavřena takto: „Posledním dobrodružstvím byly lodi: každá dvakrát větší / než ta předešlá. Nespatřené se stává normou. Komorová konstrukce, / lodní šroub, kolesa ve tvaru cykloidy, kliková hřídel / ukovaná z jednoho kusu, čtyřicet tun. Šestkrát větší / než vše, co se kdy plavilo na mořích: Great Eastern.“
    Je zajímavé, že tito myslitelé jsou většinou zpodobněni jako malí, otylí, tělnatí, plešatí, kníratí, někdy také robustní, špinaví, neupravení… žádní fešáci. Ovšem jsou také představeni jako mágové, objevitelé, proroci, páriové vědy, fatalisté, dokonce břichomluvec Krista. Je příznačné, že proti nim stojí dav: hadrníci, chudáci, zločinci, prostitutky, spodina, pakáž, chátra, masa. To není sociální apel, jen konfrontace: odvaha myslet proti duševní lenosti. To vše s jistou dávkou ironie a škodolibosti, neboť objektivita autora je iluze: Má v rukou všechny otěže, jimiž nutí k zamyšlení: jak vymámit ze světastroje rozum? Ó kombinatoriko!
    Z doslovu Pavla Novotného se dovídáme, že autor zanevřel na poezii a nadlouho se jako básník odmlčel. To samozřejmě budí otázku PROČ? Možná autorovi s tak robustním záběrem vadila jistá poetická křehkost nebo metaforická neurčitost či naopak neodpovědná mnohoznačnost. Nebo chorobná přecitlivělost, zduřelá sebereflexe. Není jistě sám, kdo podobnou tvář poezie považuje za nepoctivou hru na stvořitele světa.
    Rozhodl se postavit holou životní pravdu proti subtilní nebo výstřední fantazii. Jeho výklad je postaven na svědomité analýze a ruku v ruce s ní i na odpovědné interpretaci. Neboť autor se nezříká vlastního pohledu, není jen posel zpráv. Cynik by řekl, že je to zparchantělá poezie, která se vysmívá dojetí. To je pravda – a vyhne se tak kýči. Místo toho je tu vyjádřen zvláštní způsob svobody: vztek i radost z vlastního objevu. Nechat se jím až orgiasticky usmýkat. Objev jako tíha i mystérium. Ty básně jsou mysteriózní.
    Ale je to maskulinní mystérium a jako takové charakterizuje společnost. Mužům společnost dovolila být umanutými, toleruje šílenost objevitelů, strůjců vědy, techniky, dokonce jen mužům bylo dovoleno nahlížet lidem do třinácté komnaty. Výsledky těchto opovážlivých čarodějů byly předány masám jako pověstný oheň z Olympu. Ženy by v takové situaci byly upáleny jako čarodějnice. Omlouvám se za toto extempore. Nenaběhnu si a nemíním se feministicky exponovat. V tom seznamu mi ani tak nechybí ženská jako spíš Gregor Mendel.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Právo, 10. 9. 2020
    Jakub Šofar

    Že je základem básnění především imaginace?
    Že je to v básníkovi jako v koze? Jenže napsal by Masters Spoonriverskou antologii bez studia faktů a jejich souvislostí? Asi nejvlivnější německý básník druhé poloviny 20. století, Hans Magnus Enzensberger, vydal v roce 1975 sbírku zcela odlišnou od očekávatelných poetických výkonů. Spojil analytiku s poetikou a na životech sedmatřiceti postav ze světových dějin z různých oborů, od 14. do 20. století, postav umíněných, umanutých, prostě s „tahem na bránu“, ukazuje pokrok a hledání a posunování i z té odvrácené strany, neboť hranice mezi normalitou a šílenstvím či dobrem a zlem jsou někdy sotva postřehnutelné. Setkává se zde Gutenberg s Méliesem, Malthus s Molotovem či Darwin s Reichem. O někom jsme u nás ani vůbec neslyšeli. Osvícené století. Ale masařkami se to jen hemží (Lazzaro Spallanzani, italský biolog, 1729–1799).

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Lidovky.cz, 26. 7. 2020
    Radim Kopáč
    Když se řekne mauzoleum, má každý asociaci jasnou: vysušený Lenin, zakletý na věky v mramorovém baráku na Rudém náměstí v Moskvě. Jsou naštěstí i jiná mauzolea, třeba to s velkým M: básnická sbírka Hanse Magnuse Enzensbergera z pětasedmdesátého roku. Právě vyšla v češtině. A o Leninovi je v ní mimochodem taky zmínka.

    Enzensbergera, ročník 1929, přivedl do češtiny Josef Hiršal. Ve třiašedesátém roce, tedy pouhých šest let po Enzensbergerově debutu, pořídil reprezentativní průřez jeho dosavadní tvorbou Zpěv z potopy. Hiršal (a jeho celoživotní spolupracovnice Bohumila Grögerová) byl s Enzensbergerem v přátelských vztazích dlouho. Padli si do noty osobnostně i umělecky: oba brali poezii a vědu jako rovnocenná zřídla, z nichž se dá napojit básnický text. Oba od konce padesátých let frekventovali experimentální přístupy k básni, spojování lyriky s matematikou, emoce s rozumem, lidskosti se strojovostí. V právě vydaném Mauzoleu, starém pětačtyřicet let, tahle podvojnost silně rezonuje. A co víc, neztratila na aktuálnosti. Mluví k dnešku stejně naléhavým hlasem, jako mluvila k včerejšku.

    Enzensberger vystupuje z Mauzolea jako autor bytostně hravý. Ostatně v češtině je možnost číst nejen jeho básně, ale i esejistiku (Eseje, 2008), knížku pro děti (Matematický čert, 2008) či text pro divadlo (Filantrop, 1987); píše i romány, překládá, věnuje se editorské práci. Ta šíře tvůrčího záběru je v Mauzoleu patrná na vertikále i horizontále. Podtitul knihy zní Třicet sedm balad z dějin pokroku. A dějiny, táhnoucí se v tomto případě od pozdního středověku po šedesátá léta minulého století, tady reprezentuje sedmatřicet vybraných osobností – od Gutenberga po Guevaru, od vynálezce knihtisku po revolucionářského naivku, který si popletl svobodu s totalitou, od osobnosti kreativní po osobnost destruktivní.Přirovnává se k cypřiši

    Enzensbergerovo panoptikum je ale daleko širší, v jeho soukromé galerii najdeme dobrodruhy a objevitele, matematiky, fyziky, biology, filozofy, ekonomy, architekty, dokonce politiky. Samé muže, žádnou ženu. A až na pár výjimek – jako jsou Piranesi, Chopin a Mélies – taky žádné umělce. Vědění a poznání vítězí, na koni je rozum, myšlení. Má to svou logiku. Jednak tím Enzensberger demonstruje výše řečené, že poezie a věda mají stejný kořen; jednak je věda v jeho podání vždy dvojsečnou, někdy dost brutální zbraní. Ztráty byly na obou stranách: někdo zaplatil za svého génia zneuznáním nebo šílenstvím, jiný se ve jménu člověka s chutí pouštěl do zločinů proti lidskosti. Třeba psychiatr Cerletti, který „léčil“ nemocného ducha tím, že nešťastníka týral dávkami elektrického proudu. Věda a objevy jdou často ruku v ruce se sadismem.

    Aby své postavy představil, zvolil Enzensberger strategii digestu z života a díla, zkratkovité, ostře tesané popisy, které jednou připomenou enumerační eskapády známé z Rabelaisova Gargantuy a Pantagruela, jindy vteřinovou grotesku, černou anekdotu, kterou pěstoval třeba Daniil Charms. O Fryderyku Chopinovi se dozvíme, že byl „minuciózní pracant. Legitimista. Dandy. / Nedůvěřivý vůči každé chvále. Přirovnává se k cypřiši.“ A v portrétu Tychona Braheho čteme: „Jeden fantasta se ujme druhého, Rudolf v Praze. / Proud zlata, proud hostí, ústav pro duševně choré.“ Objektivní, věcné, přesné. Jako encyklopedické nebo slovníkové heslo. Ale s něčím navíc. S tou baladičností vsazenou do podtitulu.Do fronty!

    Pokud Enzensbergerovy texty v dějové části baví a chmury tu rozptyluje občasná komika, finále je vesměs nešťastné, tragické. A nejen konkrétních kauz, i celku lidského poznání, takzvaného pokroku, jenž se kdykoli ochotně zvrtne a místo životu začne posluhovat smrti. Takže Mauzoleum jako báseň s vykřičníkem. Jako varování. Jako pobídka ke kritickému myšlení.
    Na tohle dílo by se měly stát fronty, ne na prožrané zbytky nějakého masového vraha…

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Literární noviny, 28. 5. 2020
    Petr Bílek

    Letos jednadevadesátiletý německý homme de lettres vydal tuto svou konceptuální básnickou sbírku v roce 1975. Do češtiny ji nyní převedli Nikola Mizerová a Pavel Novotný, který je také autorem doslovu.

    Enzensberger je živě přítomen v českém literárním kontextu už od šedesátých let minulého století.
    Výbor z jeho prvních dvou sbírek Obrana vlků a Zeměmluva pořídil a přeložil Josef Hiršal a v roce 1963 jej vydala Mladá fronta pod titulem Zpěv z potopy. V novější době je možné připomenout české vydání Enzensbergerových esejů v roce 2008 nebo sbírky Historie mraků o dva roky později.
    Germanisticky orientovaní mladí však vnímali tohoto autora v šedesátých letech také jako figuru povýtce politickou. Věděli o jeho revue Kursbuch i o jeho angažmá kolem tehdejšího německého studentského hnutí. V sedmdesátých letech se dostal zejména v souvislosti s činností svého bratra až do nepříjemné blízkosti kruhů kolem extrémně levicové a teroristické Rote Armee Fraction, což byl nucen opakovaně vysvětlovat, neboť v následujících desetiletích nezmizel z očí publika a nadále působil v roli veřejného intelektuála.
    Enzensbergerovo myšlení básníka, spisovatele, esejisty, publicisty, politika i aktivisty je vyhraněně dialektické a nutkavě směřuje k vyostřování protikladů. Stojí přirozeně i u zrodu Mauzolea, což je třicet sedm textů inspirovaných životními příběhy a objevy světových vynálezců, lékařů, techniků, politiků i umělců. Svou rešeršní práci na dějinách vědy a techniky započal Enzensberger za studijního pobytu ve Spojených státech a typicky zakončil pátráním po osudu Che Guevary na revoluční Kubě. Unikátní koncept sbírky je vystavěn chronologicky. Začíná verši o italském hodináři Giovannim de‘ Dondim, který žil v letech 1318 až 1389 a který postavil hodiny o osmi cifernících bez předlohy a „nepřekonaných po čtyři sta let“. Končí básní o Ernestovi Guevarovi de la Serna, jenž žil v letech 1928 až 1967: „Není to dlouho, a je to zapomenuto. Jen historici / se zahnizďují jako moli v suknu jeho uniformy.“
    Autorova poetika měla od počátku blízko k dobovému proudu konkrétní poezie a vycházela z jeho přesvědčení o společném kořenu vědy a poezie, dvou disciplín, které se v průběhu dějin bratrsky rozešly, ale jejichž příbuznost nezanikla. Bez tohoto pojetí by vznik Mauzolea nebyl vysvětlitelný a stěží pochopitelný by byl i jazykový materiál, s nímž autor pracuje. Varíruje autentické citáty z odborných prací, filozofické výroky protagonistů, charakteristiky životopisců s vlastním originálním hodnocením zvolených postav a smývá tradiční poetickou patinu z jazyka, s obrazností pracuje racionálně. Ratio a inspirace jsou spečeny k neodloučení.
    Druhým hlavním rysem utvářejícím fyziognomii této sbírky je básníkova meditace nad otázkou pokroku v lidských dějinách. Dýchá z ní přesvědčení o zhoubnosti slučování pokroku s technickými objevy. Stojí-li Enzensberger na platformě osvícenského racionalismu, je odhodlán bránit jej proti jeho pokleslé verzi kutilského, posedlého pokrokářství za každou cenu, bezohledného prosazování vlastních představ a svého ega. Verše o britském cestovateli, novináři a politikovi siru Henrym Mortonovi Stanleym až frapantně sedí na některé současné investigativce a válečné reportéry: „Nájemný novinář, idealista, žoldák, / žonglér s cestovními výdaji, snaživec, agent. / Turista po krvavých koupelích, / masařka genocidy: / porážka Kajovů, Komančů a Siouxů (1867), / expedice proti Habeši (1868), / masakr u Zlatonosného pobřeží (1873): / je vždy v centru dění se šlechetností sobě vlastní.“
    Kdo by si snad myslel, že poezie nemyslí, že jejím smyslem je cítit, s užitkem vezme do ruky tuto knížku a rozšíří si představu o možnostech, jimiž pravá poezie vládne. A bude se s překvapením ptát, čím prospěli lidstvu Gutenberg, Machiavelli, Leibniz, Guillotin,
    Malthus, Darwin, Chopin, Bakunin, Taylor, Molotov, Blanqui nebo Haussmann? Ve kterém okamžiku se jejich chorobná umanutost stala přínosem? A došlo k tomu vůbec?

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.