dybbuk-331

Hans Magnus Enzensberger

Mauzoleum

z němčiny přeložili Nikola Mizerová, Pavel Novotný

Cena s DPH: 241 

Mauzoleum patří k ústředním a ojedinělým dílům německé poezie. Třicet sedm Enzensbergerových balad pojednává o rozporuplnosti pokroku, o procesu trvajícím celá staletí, jehož významné, tragické, komické i absurdní problémy na nás dopadají dodnes. Text radikálně ruší tradiční představu o poezii jako tvorbě „krásného zdání“ a simuluje vědecký jazyk i myšlení, aniž se však zříká umělecké volnosti přetvářet fakta do „otevřeného“ celku, který obsahuje i mnoho nedořečeného, nedefinovatelného, ba tajemného. Přestože pokrok je kolektivním mýtem, personifikoval se v dlouhé řadě historických postav, průkopníků či vzájemných protivníků. Hrdinové balad jsou proto myslitelé, dobrodruzi, biologové (Darwin), vynálezci (Gutenberg), přírodovědci (Humboldt), lékaři (Guillotin), revolucionáři (Che Gue­va­­ra), politici (Machiavelli), umělci (Chopin) a další význačné postavy našich dějin. V knize jsou představeny ve fragmentárních zkratkách, které ukazují nejen jejich osudy (většinou ne právě šťastné), ale také jejich místo a význam pro vývoj naší civilizace.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-221-5

Vazba

brožovaná

EAN

9788074382215

Počet stran

144

Formát

140 × 210 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-221-5

Vazba

brožovaná

EAN

9788074382215

Počet stran

144

Formát

140 × 210 mm

Skladem

Katalogizace

Žánr:

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Lidovky.cz, 26. 7. 2020
    Radim Kopáč
    Když se řekne mauzoleum, má každý asociaci jasnou: vysušený Lenin, zakletý na věky v mramorovém baráku na Rudém náměstí v Moskvě. Jsou naštěstí i jiná mauzolea, třeba to s velkým M: básnická sbírka Hanse Magnuse Enzensbergera z pětasedmdesátého roku. Právě vyšla v češtině. A o Leninovi je v ní mimochodem taky zmínka.

    Enzensbergera, ročník 1929, přivedl do češtiny Josef Hiršal. Ve třiašedesátém roce, tedy pouhých šest let po Enzensbergerově debutu, pořídil reprezentativní průřez jeho dosavadní tvorbou Zpěv z potopy. Hiršal (a jeho celoživotní spolupracovnice Bohumila Grögerová) byl s Enzensbergerem v přátelských vztazích dlouho. Padli si do noty osobnostně i umělecky: oba brali poezii a vědu jako rovnocenná zřídla, z nichž se dá napojit básnický text. Oba od konce padesátých let frekventovali experimentální přístupy k básni, spojování lyriky s matematikou, emoce s rozumem, lidskosti se strojovostí. V právě vydaném Mauzoleu, starém pětačtyřicet let, tahle podvojnost silně rezonuje. A co víc, neztratila na aktuálnosti. Mluví k dnešku stejně naléhavým hlasem, jako mluvila k včerejšku.

    Enzensberger vystupuje z Mauzolea jako autor bytostně hravý. Ostatně v češtině je možnost číst nejen jeho básně, ale i esejistiku (Eseje, 2008), knížku pro děti (Matematický čert, 2008) či text pro divadlo (Filantrop, 1987); píše i romány, překládá, věnuje se editorské práci. Ta šíře tvůrčího záběru je v Mauzoleu patrná na vertikále i horizontále. Podtitul knihy zní Třicet sedm balad z dějin pokroku. A dějiny, táhnoucí se v tomto případě od pozdního středověku po šedesátá léta minulého století, tady reprezentuje sedmatřicet vybraných osobností – od Gutenberga po Guevaru, od vynálezce knihtisku po revolucionářského naivku, který si popletl svobodu s totalitou, od osobnosti kreativní po osobnost destruktivní.Přirovnává se k cypřiši

    Enzensbergerovo panoptikum je ale daleko širší, v jeho soukromé galerii najdeme dobrodruhy a objevitele, matematiky, fyziky, biology, filozofy, ekonomy, architekty, dokonce politiky. Samé muže, žádnou ženu. A až na pár výjimek – jako jsou Piranesi, Chopin a Mélies – taky žádné umělce. Vědění a poznání vítězí, na koni je rozum, myšlení. Má to svou logiku. Jednak tím Enzensberger demonstruje výše řečené, že poezie a věda mají stejný kořen; jednak je věda v jeho podání vždy dvojsečnou, někdy dost brutální zbraní. Ztráty byly na obou stranách: někdo zaplatil za svého génia zneuznáním nebo šílenstvím, jiný se ve jménu člověka s chutí pouštěl do zločinů proti lidskosti. Třeba psychiatr Cerletti, který „léčil“ nemocného ducha tím, že nešťastníka týral dávkami elektrického proudu. Věda a objevy jdou často ruku v ruce se sadismem.

    Aby své postavy představil, zvolil Enzensberger strategii digestu z života a díla, zkratkovité, ostře tesané popisy, které jednou připomenou enumerační eskapády známé z Rabelaisova Gargantuy a Pantagruela, jindy vteřinovou grotesku, černou anekdotu, kterou pěstoval třeba Daniil Charms. O Fryderyku Chopinovi se dozvíme, že byl „minuciózní pracant. Legitimista. Dandy. / Nedůvěřivý vůči každé chvále. Přirovnává se k cypřiši.“ A v portrétu Tychona Braheho čteme: „Jeden fantasta se ujme druhého, Rudolf v Praze. / Proud zlata, proud hostí, ústav pro duševně choré.“ Objektivní, věcné, přesné. Jako encyklopedické nebo slovníkové heslo. Ale s něčím navíc. S tou baladičností vsazenou do podtitulu.Do fronty!

    Pokud Enzensbergerovy texty v dějové části baví a chmury tu rozptyluje občasná komika, finále je vesměs nešťastné, tragické. A nejen konkrétních kauz, i celku lidského poznání, takzvaného pokroku, jenž se kdykoli ochotně zvrtne a místo životu začne posluhovat smrti. Takže Mauzoleum jako báseň s vykřičníkem. Jako varování. Jako pobídka ke kritickému myšlení.
    Na tohle dílo by se měly stát fronty, ne na prožrané zbytky nějakého masového vraha…

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Literární noviny, 28. 5. 2020
    Petr Bílek

    Letos jednadevadesátiletý německý homme de lettres vydal tuto svou konceptuální básnickou sbírku v roce 1975. Do češtiny ji nyní převedli Nikola Mizerová a Pavel Novotný, který je také autorem doslovu.

    Enzensberger je živě přítomen v českém literárním kontextu už od šedesátých let minulého století.
    Výbor z jeho prvních dvou sbírek Obrana vlků a Zeměmluva pořídil a přeložil Josef Hiršal a v roce 1963 jej vydala Mladá fronta pod titulem Zpěv z potopy. V novější době je možné připomenout české vydání Enzensbergerových esejů v roce 2008 nebo sbírky Historie mraků o dva roky později.
    Germanisticky orientovaní mladí však vnímali tohoto autora v šedesátých letech také jako figuru povýtce politickou. Věděli o jeho revue Kursbuch i o jeho angažmá kolem tehdejšího německého studentského hnutí. V sedmdesátých letech se dostal zejména v souvislosti s činností svého bratra až do nepříjemné blízkosti kruhů kolem extrémně levicové a teroristické Rote Armee Fraction, což byl nucen opakovaně vysvětlovat, neboť v následujících desetiletích nezmizel z očí publika a nadále působil v roli veřejného intelektuála.
    Enzensbergerovo myšlení básníka, spisovatele, esejisty, publicisty, politika i aktivisty je vyhraněně dialektické a nutkavě směřuje k vyostřování protikladů. Stojí přirozeně i u zrodu Mauzolea, což je třicet sedm textů inspirovaných životními příběhy a objevy světových vynálezců, lékařů, techniků, politiků i umělců. Svou rešeršní práci na dějinách vědy a techniky započal Enzensberger za studijního pobytu ve Spojených státech a typicky zakončil pátráním po osudu Che Guevary na revoluční Kubě. Unikátní koncept sbírky je vystavěn chronologicky. Začíná verši o italském hodináři Giovannim de‘ Dondim, který žil v letech 1318 až 1389 a který postavil hodiny o osmi cifernících bez předlohy a „nepřekonaných po čtyři sta let“. Končí básní o Ernestovi Guevarovi de la Serna, jenž žil v letech 1928 až 1967: „Není to dlouho, a je to zapomenuto. Jen historici / se zahnizďují jako moli v suknu jeho uniformy.“
    Autorova poetika měla od počátku blízko k dobovému proudu konkrétní poezie a vycházela z jeho přesvědčení o společném kořenu vědy a poezie, dvou disciplín, které se v průběhu dějin bratrsky rozešly, ale jejichž příbuznost nezanikla. Bez tohoto pojetí by vznik Mauzolea nebyl vysvětlitelný a stěží pochopitelný by byl i jazykový materiál, s nímž autor pracuje. Varíruje autentické citáty z odborných prací, filozofické výroky protagonistů, charakteristiky životopisců s vlastním originálním hodnocením zvolených postav a smývá tradiční poetickou patinu z jazyka, s obrazností pracuje racionálně. Ratio a inspirace jsou spečeny k neodloučení.
    Druhým hlavním rysem utvářejícím fyziognomii této sbírky je básníkova meditace nad otázkou pokroku v lidských dějinách. Dýchá z ní přesvědčení o zhoubnosti slučování pokroku s technickými objevy. Stojí-li Enzensberger na platformě osvícenského racionalismu, je odhodlán bránit jej proti jeho pokleslé verzi kutilského, posedlého pokrokářství za každou cenu, bezohledného prosazování vlastních představ a svého ega. Verše o britském cestovateli, novináři a politikovi siru Henrym Mortonovi Stanleym až frapantně sedí na některé současné investigativce a válečné reportéry: „Nájemný novinář, idealista, žoldák, / žonglér s cestovními výdaji, snaživec, agent. / Turista po krvavých koupelích, / masařka genocidy: / porážka Kajovů, Komančů a Siouxů (1867), / expedice proti Habeši (1868), / masakr u Zlatonosného pobřeží (1873): / je vždy v centru dění se šlechetností sobě vlastní.“
    Kdo by si snad myslel, že poezie nemyslí, že jejím smyslem je cítit, s užitkem vezme do ruky tuto knížku a rozšíří si představu o možnostech, jimiž pravá poezie vládne. A bude se s překvapením ptát, čím prospěli lidstvu Gutenberg, Machiavelli, Leibniz, Guillotin,
    Malthus, Darwin, Chopin, Bakunin, Taylor, Molotov, Blanqui nebo Haussmann? Ve kterém okamžiku se jejich chorobná umanutost stala přínosem? A došlo k tomu vůbec?

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz