Máma

Recenze

1. dybbuk – 17. 12. 2019

   iliteratura.cz, 1. 12. 2019
   Kateřina Bártková

   Lyrická výpověď Margarity Karapanou je poskládaná ze snových obrazů a vzpomínek hlavní hrdinky na matku. Mnohdy surový vypravěččin vnitřní svět odhaluje komplikovaný vztah obou žen a ukazuje starší z nich v nevšedním světle jako nenáviděnou a milovanou zároveň.
   Máma – milovaná, obdivovaná, nenáviděná

   Novela Máma je poslední vydané beletristické dílo řecké spisovatelky Margarity Karapanou (1946–2008). Lyrická koláž se pohybuje mezi vzpomínkami, snovými obrazy a metaforickými představami, zobrazujícími autorčinu matku, řeckou prozaičku a dramatičku Margaritu Lymperaki, ale i pokřivené polohy mateřské i milostné lásky. Lyrická mluvčí, která je vyobrazena jako autorka sama, v útržkovém monologu adresovaném právě matce vykresluje tuto mytologickou a komplikovanou postavu svého života.
   Karapanou se prodírá vzpomínkami naprosto surově, bez jakéhokoli patosu, zároveň ale v próze udržuje i výraznou polohu emotivní či senzitivní. Otvírá čtenáři intimní pohled na vztah dcery a matky. Láska, muži, matka – to jsou styčné body, mezi kterými vypravěčka rozprostírá svou poetickou výpověď, jež nezačíná ani nekončí.
   „,Mami, proč se na mě díváš tak divně?‘,Protože tě nemiluji.‘,Mami, proč mě nehladíš?‘,Protože tě nemiluji.‘“ (s. 62)
   Karapanou bolestně popisuje všechny emoce, pocity a konotace, které se v jejím monologu nespoutaně mísí a propojují. Vyprávění mnohdy spíše než k matčinu portrétu inklinuje k vykreslení dceřina vnitřního světa a nekontrolovatelné lásky, kterou k matce chová. Miluje ji nesobecky, mnohdy neopětovaně, avšak naprosto intenzivně. Surové obrazy umírající matky v nemocnici střídají dceřina milostná vzplanutí, která však končí jen dalším radikálním odmítnutím. Negaci lásky, jakou zná od ženy, jež ji porodila, pociťuje lyrická mluvčí rovněž ze strany mužů, do jejichž objetí marně uniká.
   „,Hele, Jacquesi, nepodniknem něco?‘,Máš nějaké porno?‘
   Zaslzela jsem. […]
   Je noc. Probouzím se. Vidím Jacquese, jak lhostejně onanuje, na videu je ohromná prdel.
   ,Chci něco sladkého!‘křičím.,Běž mi koupit dortíky. Běž mi koupit dorty do Everestu. Tady máš sto tisíc drachem.‘
   Jacques se vrací s jedním dortíkem a nespočítatelnými lahvemi vodky. Jsem nahá. Konstatuje odtažitě:
   ,Připomínáš mi Piggy. Obleč se.‘“ (s. 16)
   Strohý styl a krátké úderné věty vytvářejí kontrastní řeč, ve které se odráží komplikovaný vztah dvou žen spisovatelek. Holé promluvy zároveň vytvářejí metaforické črty, místy až snový projev. Obrazy se rozplývají mezi fantazií a vzpomínkami, jejichž nevinnost je neustále nabourávána doslovným erotismem. Matka ležící nahá v posteli s muži, matka dožadující se četby Bataille (jehož postavu matky ze stejnojmenné novely silně připomíná) nebo markýze de Sade. Sexualita je všudypřítomná a vypravěčka se snaží si ji podmanit, ovládnout stejně jako její starší a krásnější „nepřítelkyně“, ale neustále selhává. Pro muže, se kterými se snaží vytvořit podobné animální sexuální pouto, je neatraktivní nebo méně přitažlivá než vlastní matka.
   Tato mnohovrstevnatá koláž pocitů a vzpomínek postupně dává vyniknout klíčovému motivu celého textu: mateřství. To je líčeno jako něco problematického, pokaženého, což eskaluje zvláště v momentě, kdy Karapanou inscenuje narození vlastního dítěte.
   „,Za jak dlouho budu rodit?‘,Teď!‘
   Matka vsune ruku pod dceřinu sukni a vytáhne panenku.
   ,Dobrý porod!‘křičí.
   ,Nevidím! Nevidím!‘křičí dcera.
   Matka hází panenku dceři do náruče.
   ,Ani tohle jsi nedokázala udělat správně! Porodila jsi panenku!‘,Matko, jdi pryč…‘,S kým ji máš?‘,Už jsem zapomněla…‘“ (s. 64)
   Máma totiž líčí absenci klasického chápání mateřství. Místy drásavá a krutá promluva vypravěčky na jednu stranu vykresluje matku jako nelítostnou sobeckou bytost, která konzumuje dceřinu lásku, ale nedokáže ji opětovat. Zároveň však něžnými popisy vykresluje skrytou, romantickou polohu jejich vztahu. Tu ovšem umocňuje mámina smrt, která udává vyznění celého textu. Karapanou knihu stylizuje do podoby dialogu adresovaného zemřelé matce. Text ji tedy zpřítomňuje, připomíná a současně je autorčiným vyrovnáním se s její smrtí, stejně jako s vlastním životem. Karapanou se nechce vyzpovídat ze sebelítosti a ani nezamýšlí nikoho obviňovat. Místo toho text důmyslně staví na její upřímné výpovědi spisovatelky.
   Lyrický jazyk, naturalistické popisy, snové obrazy a noční můry vytvářejí komplikované metaforické čtení, které místy bolí, jindy šokuje, každopádně za sebou zanechává hlubokou stopu. Máma je na jednu stranu silný a drsný příběh plný nepoddajné feminity a pohlcující sexuality a na stranu druhou text založený na křehkých metaforách, orámovaný vztahem matky a dcery, který křičí nebo pláče spolu s jeho lyrickou mluvčí.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 15. 5. 2019

   Aluze 2/2012
   Pavel Očenášek

   „Matko, já jsem tě porodila.“
   Řecká spisovatelka Margarita Karapanou (1946–2008) není na českém knižním trhu personou neznámou. Roku 2007 vydalo nakladatelství Malvern její román Ano, terapeutický text vypořádávající se s onemocněním maniodepresivní psychózou, text oscilující mezi neovladatelnými výbuchy radosti a o to silněji pociťovanými smutky. Ano však naštěstí přesahuje formu léčivého vypsání se, otevírá se vnějšku, čímž se stává spíše svědectvím hrůzy z neovladatelnosti sebe samého a nekončícím bojem o vlastní záchranu. Nyní přichází nakladatelství Dybbuk s autorčiným posledním (pokud pomineme spoluautorství na knize Co kdyby?) dílem, novelou Máma. I tento text si s sebou nese všudypřítomné stigma maniomelancholie, to je však upozaďováno prožíváním mnohem silnější bolesti, hrdinčiným komplikovaným vztahem k matce.
   Příběh je tvořen formou krátkých útržků, fragmentů, které mnohdy obsahují jedinou větu. I když se kolem hlavní události novely, úmrtí matky, mezi segmenty vytváří jistá časová souvislost, často jsou mnohé pasáže, především dialogy a monology, vytrženy z kontextu izolací na nové stránce a strohostí uvozovacích vět, a tak spíš utvářejí lyrizující atmosféru, než že by se přímo podílely na výstavbě kauzality. Celá novela se tak může jevit jako soubor vzpomínek a úvah, které drží pohromadě spíše díky tématu a stylu.
   Jenomže právě téma a styl jsou v tomto díle nosnými prvky: téma svou bolestností, styl svou břitkostí. Vztah mezi matkou a dcerou je na hony vzdálen harmonii, mateřské pouto jako by bylo přetrženo již v období těhotenství: „Máma se mne ptá: ‚Kde jsi?‘ ‚V tvém břiše. Nechci ven. Jestli vylezu, všechno mne bude zraňovat, vím to.‘ ‚Já už tě nesnesu. Jsi netvor, co mi žere vnitřnosti. Chci, abys umřela, teď, abys mi vylezla z břicha mrtvá.‘“ (s. 70) Hrdinka tedy žije ve světě, kde nebyla přijata ani osobou nejbližší. Celá kniha je protknuta úpornou snahou odčinit tuto vinu zrození, v duchu maniodepresivních výkyvů se však až obsesivní lpění na projevení náklonnosti střídá s hněvem a vážně míněnou nenávistí. A i když se zdá, že v okamžiku očekávání matčiny smrti by mohlo dojít k rozhřešení, prominutí křivd, kruh se uzavírá a matka i na smrtelné posteli svou dceru odhání nebo ignoruje. Příběh tedy nepojednává o zapomenutí malicherností a opětovně nalezené lásce tváří v tvář přítomnosti smrti, ono vykloubení z přirozenosti má kořeny mnohem hlubší a temnější: „Mami, visím na niti. Pustila jsi ji…“ (s. 61)
   Hrdinka se v průběhu novely snaží vyvléci z těchto muk po svém. Nejprve vytváří svojí vlastní projekci matky, vytouženou představu o ní, kterou staví na piedestal; když se však na scéně objeví matka skutečná, celá modla se s burácením kácí. Po smrti však zůstávají již pouze vzpomínky a projekt zidealizované matky by se mohl stát hrdinčiným fetišem, jenž není ohrožován reálným předobrazem a jeho jednáním: „Mrtvá jsi moje. Mrtvou tě miluji víc. Mrtvou tě již nemohu zabít…“ (s. 27) Bohužel ani to nepomáhá, hrdinka si postupně uvědomuje, že všechny tyto snahy jsou zbytečné, stín reálné matky ji bude pronásledovat navěky: „Do prdele, přes to všechno je všechno jako dřív. ‚Mami, mami, dotkni se mě, pohlaď mě. Mami, sračky. Mami, sračky, sračky, sračky.‘“ (s. 97)
   Marný je i únik do náručí mužů. Od nich se hrdince dostává stejného pohrdání jako od matky. Nejsou ochotni ji projevit náklonnost ani během bezuzdně rozhazovačných stavů, chladně inkasují a odcházejí. Ponižujícím je potom fakt, že matka je oproti dceři velice žádoucí a muži, po kterých hrdinka touží, končí v jedné posteli s rodičkou, přičemž dcera jim posluhuje. To ještě více stupňuje nesnesitelnost situace: „‚Jdi pryč! Jdi pryč!‘ křičíš na mě. ‚Nechci tě vidět. Nikdy!‘ […] ‚Po nějaké době, v noci, ti budu házet kamínky do okna, jestli se nevzbudíš. Spíš se svým přítelem. V noci máš sny a shazuješ ho z postele. Spí na podlaze. A já, čekám…‘“ (s. 105)
   Karapanou dokáže žensky rafinovaným způsobem opatřit onen rozklad příslušnými kulisami. Rozpad citu je neustále provázen silnými, těžkými vůněmi, ne však pachy. Parfémy střídají intenzivně vonící květiny, slaný vítr střídá Paříž pročpělou gauloiskami. Ostatně těkání mezi řeckým ostrovem a Paříží se nese v duchu hrdinčina kosmopolitismu. Karapanou však nezaobaluje příběh do upovídaného estetizování, stále si drží syrový a minimalistický, avšak o to víc úderný styl.
   Máma je příběhem duše přecitlivělé, ne však bolestínské. Svůj smutek si nevolí, snaží se proti němu marně bojovat, i když se občas zapomíná a v manických záchvatech ztrácí energii snahou dohnat dávno ztracené, jestli vůbec kdy dosažitelné. Oproti románu Ano, kde byla nemoc jako problém poměrně jasně identifikovatelná, se jeví novela Máma jako dílo temnější, údernější, mnohoznačnější. Zároveň se však paradoxně svou zastřeností i přes deníkovou intimitu a jazykovou syrovost mírně znepřístupňuje čtenáři.
   Necelých 130 stran fragmentárních zápisků (mimochodem slušně typograficky zpracovaných) může na první pohled tvořit rozsahem skromně pojaté dílo. Jenomže takto syrový a vyhrocený příběh může fungovat jen na dost omezeném prostoru, než čtenář upadne do otupělosti a řeřavost textu se změní v nudný stereotyp. Což se naštěstí neděje.

   zobrazit celou recenzi