Letní světlo, a pak přijde noc

Recenze

1. dybbuk – 2. 5. 2022

   Tvar, 17. 2.2022
   Přemysl Krejčík
   „… JSOU TO VŽDYCKY JENOM FRAGMENTY…“

   Zazní-li pojem „severská literatura“, málokdo nejspíš jako na první pomyslí na islandskou. Přesto vyšlo v posledních několika letech i v překladu do češtiny několik mezi čtenáři rezonujících počinů z per obyvatel zmíněného vzdáleného evropského ostrova. Příznivcům thrillerů jistě není neznámá Yrsa Sigur?ardóttir, fanoušci klasičtějších detektivek nejspíš narazili alespoň na některou z více než dvou desítek u nás vydaných knih Arnaldura Indri?asona.
   Severská literatura ovšem pochopitelně sahá tematicky šíře než na škále od individuální
   vraždy k vraždě masové. Jedním z u nás adaptovanějších islandských autorů je právě Jón Kalman Stefánsson, jemuž nakladatelství dybbuk vydalo již čtvrtou knihu, přestože Letní světlo, a pak přijde noc vyšla v roce 2021 v dybbuku již podruhé.
   Stefánssonovu prózu by snad nejlépe charakterizovalo slovní spojení „přelévající se proud vyprávění“, neboť máme co dočinění s tak fragmentární a neukotvenou prózou, že jen zamýšlení se nad otázkou, zda Letní světlo, a pak přijde noc považovat více za sbírku vzájemně propojených povídek, nebo za román, by zabralo přinejmenším dvojstranu Tvaru. Spokojme se tedy s konstatováním, že kniha balancuje na pomezí těchto dvou útvarů, a nadále ji označujme – za jiných okolností poněkud nicneříkajícím – výrazem próza.
   Letní světlo, a pak přijde noc můžeme číst několika způsoby: Jako pábitelské vyprávění založené na volných asociacích, v nichž autor přeskakuje z jedné postavy na druhou, přičemž ty vedlejší se podle nám neznámého klíče dočasně stávají hlavními; jako kroniku fiktivní vesnice, jejíž zemitost a tradice narušují velké změny přicházející ze západní Evropy; jako příběhy obyčejných lidí, jejichž hyperbolizované podivínství má odhalit směšnost a krutost lidské povahy; či jako studii psychiky člověka, zživotněné ve fiktivní vesnici, jakéhosi (ne)ideálního vzorku lidského společenství. Možností je ještě více, a asi není třeba zdůrazňovat, že nejlepší možnost je nevybírat si z nich jednu, ale naopak objevovat další a další.
   Osobně se přikláním k tomu, že nejvýraznějším motivem je právě demaskování lidské povahy, spolu s ní odvrácené strany vztahů a nádavkem k tomu reflexe období velkých změn v devadesátých letech, a to se vším pozitivním i negativním, co zmíněné aspekty obsahují. A přestože autor často a s gustem demaskuje, činí tak rafinovaně a (ač to může znít paradoxně) svým způsobem vskrytu, což náročnějším čtenářům jistě vadit nebude.
   Narativní struktura příběhu je vcelku srozumitelná, ač náročná na pozornost: Steffánsson v osmi oddílech (či snad kapitolách nebo povídkách?) vypráví jednotlivé a víceméně uzavřené příběhy obyvatel islandské vesnice. Každá povídka se sice zaměřuje na jinou postavu či skupinu postav, uvedení však nemizejí ze scény a prostupují i dalšími texty. Přístup v podstatě postmoderní pak autor obohacuje o záchvěvy nadreálna a množství hyperbol (zejména v chování postav), což upomíná na některé latinskoamerické autory, zejména ty tvořící ve druhé polovině dvacátého století. To zároveň souzní se strukturou, jež může čímsi připomínat Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze, avšak o něco více ukotvených v našem aktuálním světě a odehrávajících se na menším časovém úseku.
   Mnohost a pestrost dějů, postav a témat, často zavánějící chaosem, avšak mající jistý řád, lze nejlépe vystihnout větou, jíž by snad bylo možné celou knihu stručně a výstižně vystihnout: „V pralese myslí člověk na leccos, zvlášť když jím protéká velká řeka.“ (s. 119 a 132) Topos pralesu a řeky by bylo možné vztáhnout prakticky na kterýkoli ze základních aspektů této prózy. Naturel knihy velmi přesně vystihuje i tato pasáž: „… příběhy vlastně nikdy nekončí, pokračují ještě dlouho poté, co za nimi uděláme tečku, a krom toho nikdy nedokážeme vyprávět příběh celý, jsou to vždycky jenom fragmenty, ale musíme se s tím spokojit.“ (s. 136)
   Ostatně bezbřehost a fragmentárnost příběhů a nemožnost poznat je – ať už v umění, nebo v aktuálním světě – komplexněji můžeme
   chápat jako hlavní téma této prózy. Tuzemským čtenářům tím může připomínat jeden z možných výkladů textů nadrealisty Michala Ajvaze.
   Vše zmíněné je coby pozadí dějů dotvářeno společenskými změnami na Islandu, kdy staré a tradiční ustupuje novému („V této době čili v polovině devadesátých let se Kristín nadchla pro módní vlnu zdravého životního stylu, která zaplavila svět jako vykoupení, nové myšlení, paradigma západní svět. Posilovny se šířily takovou rychlostí, že je už nikdo ani nestačil počítat, brzy jich bylo víc než škol, mnohem víc než kostelů, což je celkem pochopitelné […]. Mimochodem, je docela pikantní náhoda, že se zmiňujeme o Bohu a farářích, protože nad vchodem do Valliho posilovny stojí: Tělo je tvůj chrám a ti z nás, co tam byli na hodině spinningu
   […] jsou zajedno v tom, že […] člověk má pak pocit něčeho natolik velikého, že to musí být jedině Bůh“, s. 92–93).
   Všechny příběhy pak autor důsledně prokládá otázkami (a někdy i hledá a nabízí odpovědi) po primární podstatě bytí, lidství či společnosti – někdy nenápadně, jindy poněkud zbytečně flagrantně („Proč žijeme?“ coby úvaha na stranách 117–118), většinou však i ze zdánlivě banálních témat dokáže vytěžit více než uspokojivý účinek, k čemuž si často dopomáhá příjemnou básnickou obratností kombinovanou se zdánlivě jednoduchými – avšak ve skutečnosti záludnými – filosofickými zamyšleními: „A Kjartan prodal půdu, každé stéblo, každý hrbolek a dolík nad domem a tajné místo z dětských let a výhled na široký fjord se všemi ostrůvky a útesy, prodal dobytek, stroje, stavení a pak odjeli, odstěhovali se, ale jak se člověk má rozloučit s horou, jak s hrbolem a stéblem a s kameny na zápraží?“ (s. 115)
   Letní světlo, a pak přijde noc patří k prózám definovaným kontrasty. Na jedné straně je to kniha zábavná a narativně divoká, nacpaná bizarními a legračními (zároveň často krutými a/nebo smutnými) historkami. Avšak zároveň jde o prózu, v níž dle mého soudu naleznou zalíbení především náročnější čtenáři, ochotní probírat se houštinou textu a ztrácet se ve zdánlivě bezbřehém vyprávění a často roztěkané fabuli. Odměnou jim budiž nejen množství více či méně nečekaných a zajímavých příběhů, ale i exkurz do severské krajiny, kde se nejen nevraždí, ale kde se ani – slovy vypravěče – „skoro neumírá“.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 23. 1. 2022

   svetovka.cz, 14.10.2021
   Kristýna Králová

   Čas plyne, my žijeme, umíráme
   Román Letní světlo, a pak přijde noc o vzájemně propojených osudech obyvatel jedné islandské vesnice rozhodně není pouhým vyprávěním o lokálních vztazích a aférách. Jónu Kalmanu Stefánssonovi, který za toto dílo získal v roce 2005 Islandskou literární cenu, se podařilo vtisknout ději téměř univerzální platnost. Kniha dalece přesahuje hranice Islandu a čtenář postupně zjišťuje, že se ho mnohé z vypravěčových úvah osobně dotýká bez ohledu na geografickou situovanost. Možná i to je důvod, proč román oslovil české publikum natolik, že se po dvanácti letech dočkal druhého vydání.
   Vypravěč se čtenářem od samého začátku udržuje kontakt, text dokonce občas nabývá rysů ústního vyprávění, v němž se mluvčí mezi řečí obrací na posluchače: Zajímavé, jak se vše nakonec změní, železná opona, černobílá televize, psací stroje, kdy se asi tenhle vývoj zastaví, nemusíš samozřejmě odpovídat, jenom si tak nahlas přemýšlíme (…). (38) Čtenář, vtažený do tohoto dialogu, se po boku vypravěče zařazuje mezi vesničany, kteří pozorují místní události a tráví dlouhé chvíle jejich hodnocením: Tyhle otázky nás přímo pálily a byly častým tématem rozhovorů za dlouhých zimních večerů, kdy na nás svět jakoby zapomněl a nic se nedělo kromě toho, že nebe měnilo barvu. (29) Tímto způsobem se vlastně vytvářejí novodobé ságy o Islanďanech z devadesátých let minulého století, kdy se román odehrává. Literárnímu stylu ság se ostatně text v určitých rysech přibližuje, například narativní perspektivou, kdy děj je zobrazen jakoby neutrálně, vypravěč popisuje příčiny a následky událostí, aniž by otevřeně stranil jedné ze zúčastněných stran, anebo v kresbě postav, které často skrývají své emoce v nitru a nedávají je znát navenek. Vypravěč se o nich však dozvídá z jejich korespondence, kterou otevírá zaměstnankyně poštovního úřadu a jejíž obsah se stává veřejným tajemstvím.
   Na rozdíl od hrdinů staroseverských ság, kteří bojovali o svou čest, postavy Stefánssonova díla svádějí souboj se svou dobou, jež na ně klade nové nároky. Během devadesátých let se na Islandu prosadily určité ekonomické změny, jimž vzhledem ke své odlehlosti dlouho odolával. Na jednu stranu tak došlo k rozvoji poněkud ustrnulého ostrovního světa, na druhou stranu sem pronikly pokřivené ideály společnosti ovládané konzumem a honbou za perfektním životem. Současně začala klesat dosud uznávaná hodnota vzdělávání, tradice nebo duchovna, protože jejich rozvíjení negeneruje okamžitý zisk. Není divu, že nikdo z vesničanů nechápe chování hrdiny úvodního příběhu, který zčistajasna opustí lukrativní pracovní pozici, prodá svůj dům (největší ve vesnici), range rover i luxusní obleky na míru, aby za získané peníze nakoupil latinské knihy o astronomii, studoval je a pořádal přednášky o nebi nad Islandem. Hrdinové dnešní společnosti již nejsou kosmonauti vzhlížející ke hvězdám, jako byli před půl stoletím, ale mediální hvězdy, interiéroví architekti a kuchaři. Namísto hledání vyšších cílů lidstva nastoupil kult těla: Posilovny se šířily takovou rychlostí, že je už nikdo ani nestačil počítat, brzy jich bylo víc než škol, mnohem víc než kostelů, což je celkem pochopitelné, cvičitelé a trenéři v posilovnách ovlivňují náš život víc než faráři, jejichž doba se už chýlí ke konci, brzy ve svých černých talárech zkamení chválíce Boha, kterého nikdo už dva tisíce let neviděl, ale kterého přesto přivoláváme, když se blíží náš konec. (93)
   Zatímco staří Islanďané měli otázky fungování světa, koloběhu života a smrti vyřešené pomocí mýtů, jejich potomci nevědí, jak k nim přistoupit, a tápou v základní otázce, jak vlastně žít. Někteří následují současné trendy, aniž jim přinášejí pocit štěstí, jiní se uzavírají před světem. Samotář Benedikt odmítá pokusy o sblížení ze strany své známé Thuríd a místo toho propadne kouzlu krásné dívky na fotce z cestovního katalogu. S vidinou setkání za ní odjíždí do Londýna, kde si až příliš pozdě uvědomí, že ve skutečnosti miluje Thuríd. Ta sice postrádá rysy modelky, zato je však živou ženou, ochotnou zahrnout ho láskou.
   Vedle kritiky konzumní společnosti je výrazným tématem románu také plynutí času a lidská pomíjivost. Život se podobá severskému létu, je krátký a prchavý, ale zato intenzivní, často spojený s živočišnou touhou po sexu, která některé postavy popadá. Záblesky životní energie, letního světla, jsou však záhy pohlcovány tmou v podobě umírání. Oproti svým předkům žijí obyvatelé vesnice sice v blahobytu, ten ale není zárukou šťastného života, který ani sebelepší péče nemusí zajistit: Všichni potřebujeme jít někdy k lékaři (…), od začátku nás rozřazují, umísťují do tabulek, proměňují v body v grafech, porovnávají vzhledem k průměru, očkují skoro proti všemu kromě smutku, zklamání, smrti. (183) Společnost nepříjemné pocity vytěsnila a nechala každého, aby se s nimi vyrovnal sám. Jakýsi pevný bod ve víru neustálých změn, kterým jsme vystaveni, tvoří islandská příroda, moře a samotná země. Jejich neměnnost uklidňuje, pohled na mořskou hladinu umožňuje člověku na chvíli uniknout z toku času: Je zbytečné na něco myslet, člověk prostě je, poslouchá, hledí vstříc světu, tichému jitru, světové velmoci se v takových chvílích mění v prach. (175)
   Mimo výše nastíněné hlavní náměty Stefánsson rozvíjí i mnoho dalších, vyprávění je protkané pronikavými myšlenkami, které vypravěč vždy prohodí jakoby mimochodem. V důsledku toho román přináší aktivnímu čtenáři množství intelektuálních podnětů, nutí ho uvažovat nad konkrétními problémy moderní doby a hledat možná řešení.

   zobrazit celou recenzi