dybbuk-150

Ismail Kadare

Kdo přivezl Doruntinu?

z albánštiny přeložila Orkida Borshi

Cena s DPH: 199 

Děj novely s názvem Kdo přivezl Doruntinu? význačného albánského spisovatele Ismaila Kadareho vychází z tajemné události, jejíž záhadu není snadné rozluštit. Doruntina, před třemi lety proti vůli bratrů a matky provdaná do dalekých českých zemí, se jedné noci objeví u vrat rodného domu a tvrdí, že ji na koni přivezl bratr Konstantin. Zdá se, že to však není tak jisté, neboť v nedávné válce se všech jejích devět bratrů nakazilo morem a všichni do jednoho zemřeli. Následující den leží obě, matka i dcera, na prahu smrti, a tak otázka zůstává stále nevyřešena: Byl to snad opravdu Konstantin, zmrtvýchvstalý a do hrobu se poté zpět navracející, který pro ni přijel? Či to byl podvodník, který se za něj vydával, nebo snad tajný milenec, jenž s ní ujel? A jakou roli v tom hraje starodávná „besa“, daný slib, který je nutno splnit děj se co děj?
Ismail Kadare, známý svými literárními výpůjčkami z albánské mytologie, nabízí příběh, ve kterém se logika současného uvažování prolíná s odlišným, předdějinným a neměnným časem. Pod tenkou vrstvou horizontály tak tu a tam probublává vertikála, znejisťuje mysl a roztáčí vír myšlenek nepředvídatelným směrem, čímž vytváří výzvu k následování jak pro hlavní postavy novely, tak i pro čtenáře samotné.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-040-2

Vazba

vázaná

EAN

9788074380402

Počet stran

144

Formát

122 × 190 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-040-2

Vazba

vázaná

EAN

9788074380402

Počet stran

144

Formát

122 × 190 mm

Není skladem

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Reflex, 12. 5. 2011

    KATEŘINA KADLECOVÁ
    Albánská balada

    Držitel mezinárodní Man Bookerovy ceny se ptá: KDO PŘIVEZL DORUNTINU?
    Albánie od nás není tak daleko, že ne? Přesto tuhle drsnou, bohem i lidmi pozapomenutou balkánskou zemičku příliš neznáme. Dobrým průvodcem po své vlasti je nejproslulejší albánský literát, pětasedmdesátiletý Ismail Kadare – dvacítka jeho románů tvoří kroniku albánského života od počátku věků. V češtině právě (po celosvětově úspěšném románu Generál mrtvé armády a doslova dech beroucím Krvavém dubnu) vychází jeho třetí próza – novela Kdo přivezl Doruntinu? Kadare v ní oživuje již několikrát literárně ztvárněnou albánskou předkřesťanskou legendu a prastarým jazykem nově tká mlhovinu domněnek, polopravd, tajemství a dohadů.
    Věci se mají takhle: Krásná Doruntina, sestra devíti bratří z rodu Vranajů, se proti vůli většiny příbuzenstva vyvdala do české země. Po třech letech nečekaně zabuší na vrata rodného domu, který mezitím postihlo hrůzné neštěstí, a tvrdí své matce, že ji na koni přivezl bratr Konstantin. Ten však už dlouho není mezi živými – a Doruntina s matkou z neznámé příčiny umírají hned nazítří … Vyšetřování a rozplétání klubka zmatených výpovědí se ujme kapitán Stres.
    Nebyl by to Kadare, aby nenadzdvihl hustou pavučinu věků a v bezčasí prostém jakýchkoli identifi kátorů doby opět nevzbudil starověký zákoník Kanun. Tentokrát však ústřední téma nepředstavuje krevní msta jako v excelentním románu Krvavý duben, ale besa, povinnost splnění daného slibu přes jakékoli překážky. I kdyby snad onou překážkou měla být smrt toho, kdo se k činu zavázal.
    Čtenář se neubrání pocitu, že jisté prvky syžetu zná – a vybaví si Svatební košile z Erbenovy Kytice. Stejně jako v ní i v archetypálním příběhu Doruntiny je motiv cesty do daleké ciziny a opuštění, i tady při neurčitě dlouhém putování „den je noc a noc je den“, i zde se létá v oblacích, a „nežli zvíš, jsi hrobu blíž“ – vše končí za hřbitovní zdí. Folklórní podstatu novely Kadare podtrhuje formou; kapitánovo vyšetřování rámuje jádro baladického příběhu, v němž se klíčové události stále vracejí jako refrén, jsou vyprávěny znovu a znovu, jen z jiné perspektivy a s novými, leckdy přimyšlenými detaily, jako se ústy lidu nese pověst.
    Ačkoli jsou v tiráži českého vydání knihy uvedeny hned tři korektorky, pozornému čtenáři doslova polezou oči z důlků nad množstvím chyb na všech jazykových rovinách překlepy a gramatikou počínaje a zauzlenou stylistikou konče. Překladatelka Orkida Borshi našponovala původní prostý styl barda k metaforické květnatosti stojící na hraně gramatičnosti a z důstojné archaičnosti se místy stala skřípající rigidita, v níž knižnost necitlivě, nekonzistentně střídají nepatřičné výrazy jako „pošahaný“. Je otázka, zda za zmateným jednáním nedůvěryhodných postav nestojí špatný překlad – Doruntina podle téhož vypravěče jednou ví, že jsou všichni bratři mrtvi, o chvíli později to netuší; říká také, že „svému muži nelhala“, když mu na cedulku napsala vzkaz, že odjíždí s bratrem, neboť „on nevěděl, že Konstantin již nežije“ … Co je to za podivné vysvětlení? Ismail Kadare je už dlouho kandidátem na Nobelovu cenu, avšak dvaatřicet let stará novela o záhadném příjezdu mladé ženy nás o autorových kvalitách možná nepřesvědčí. Obraťme se raději k jeho zbylým česky vydaným prózám. Obě jsou fenomenální.
    Srovnávali ho s Gogolem, Kafkou a Orwellem. Ale Kadareho hlas je jedinečný, univerzální, a přitom hluboce vrostlý do jeho vlastní půdy.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Hospodářské noviny, 28. 4. 2011

    Ondřej Horák
    Ismail Kadare prozaik patří ke špičce současné evropské literatury Nová kniha přináší příběh dívky, která byla provdána do Čech

    V Evropské unii se žije dobře, to nikdo nemůže říct… Na eurodotace je sice potřeba vyplnit tolik lejster, že to nikdo nedokáže, a lovecký salám se musí v Bruselu obhajovat stejně jako masový vrah ze Srebrenice. Ale i když po tom všem už člověk někdy kouká, jako kdyby měl prázdný eurovčelín, ještě vždycky se může dosyta nalokat rumu, i když se mu teď může říkat jenom Tuzemský.
    Proto je jen těžko pochopitelné, že jsou v Evropě státy, které stojí mimo. Třeba taková Albánie, země, o které člověk, jak je rok dlouhý, nic neslyší. Jako by snad ani v Evropě nebyla. „Albánie se od svého kontinentu odtrhla před šesti staletími,“ řekl před čtyřmi lety v rozhovoru v souvislosti s českým vydáním knihy Krvavý duben albánský prozaik Ismail Kadare, jenž se stal v roce 2005 prvním nositelem Man Booker International Prize.
    Exotičnost Albánie jako by potvrzovaly i jeho knihy, vždyť v Krvavém dubnu stála zápletka na takzvaném kanunu, tedy zvykovém právu, při němž je smrt trestána smrtí. A v nyní vydané próze Kdo přivezl Doruntinu? zas zápletku tvoří besa, tedy daný slib, jenž musí být splněn navzdory jakýmkoliv překážkám, třeba i smrti.
    Nejkrutější a nejprimitivnější Ale na druhou stranu, jaká exotičnost? Vždyť i v Albánii žijí lidé, a navíc tam také vládl komunistický režim, takže lze nalézt mnoho známých prvků již v životopise Ismaila Kadareho (1936). Studoval na moskevském Gorkého institutu, ale poté se několikrát odhodlával k emigraci na Západ, do Francie však odešel až v roce 1990.
    Jeho knihy mohly v Albánii vycházet, neboť nebyl disident a hrál s komunistickými pohlaváry hru na „socialistický realismus“, často však byly krátce po vydání staženy z prodeje. Prózy Ismaila Kadareho nicméně směly být zároveň publikovány v zahraničí.
    To vše je tedy českému čtenáři velmi povědomé, i když Ismail Kadare upozorňuje: „Albánie byla nejkrutější, nejprimitivnější zemí východního bloku.“ Ovšem i v těchto podmínkách mohlo vznikat opravdové umění, které – jak také z vlastní zkušenosti víme – se ovšem s naplňováním požadavků socialistického realismu vylučuje.
    Důkazem toho budiž právě knihy Ismaila Kadareho, z něhož čeští čtenáři již mohli číst román Generál mrtvé armády (1963), jenž byl přeložen v roce 1990 z albánštiny, před čtyřmi roky pak vyšel již zmíněný Krvavý duben (1978), který byl přeložen z francouzštiny – autor od té doby, co opustil Albánii, francouzské verze autorizuje. Nyní vydaná próza Kdo přivezl Doruntinu? (1979) byla opět přeložena z albánštiny, ovšem s přihlédnutím k francouzskému, necenzurovanému vydání.
    Kapitán Stres vyšetřuje Už podle počtu stran se dá odhadovat, že půjde o novelu, tedy o jakousi příběhovou přímku. Což se také při čtení knihy potvrdí. ZároAlbánský však jde i o prozaický mnohostěn – je to stejně tak detektivka jako historický román, duchařský příběh i drsná horská story. Jenže to vše Ismail Kadare nerozmixoval do nepoživatelné kejdy, nýbrž dokázal, aby se tyto příběhové roviny v jeho stručné próze v náznacích vzrušivě prolínaly.
    Příběh je prostý. Matka vdá jedinou dceru do strašné dálavy, do Čech, kam se jede dva týdny na koni. A krátce na to v důsledku války a morové nákazy zemře všech jejích devět synů. Po třech letech se najednou dcera vrací domů a následně si obě ženy navzájem přivodí těžký šok. Doruntina matce oznámením, že ji přivezl bratr Konstantin. Matka Doruntině pak odpovědí, že Konstantin stejně jako další bratři je již tři roky mrtvý… Kapitán Stres se ujímá tohoto neuvěřitelného příběhu a snaží se vypátrat, kdo Doruntinu skutečně přivezl.
    Stejně jako v předchozích dvou knihách, ani tentokrát tedy Ismail Kadare nešetří smrtí. Jeho ponurá próza v sobě však skvěle mísí albánskou mytologii s moderními postupy. A tak je člověk rád, že se může opět s vynikajícím dílem tohoto albánského autora setkat. Tuzemskému čtenáři však především nejde na rozum, že mohla Doruntina tak snadno hodit za hlavu veškerou českou pohostinnost a vrátit se do té smutné země. Od začátku bylo přece patrné, že se jedná o mrtvý projekt.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Týden, 9. 5. 2011

    Vojtěch Varyš
    Ismail Kadare: Kdo přivezl Doruntinu?

    Ačkoli albánská literatura nepatří k nejsledovanějším fenoménům nejen u nás, jméno Ismaila Kadareho (nar. 1936) jsme již zaregistrovat mohli: česky kdysi vyšel jeho nejslavnější román Generál mrtvé armády a nedávno i Krvavý duben. Kdo přivezl Doruntinu? je novela, která se na celém prostoru zabývá odpovědí na titulní otázku. Doruntina se kdysi proti vůli rodiny provdala do dalekých krajin (do Čech!) a milovaný bratr Konstantin slíbil, že kdyby bylo nejhůř, přiveze ji zpět. A nebylo to jen nějaké plácnutí do větru, nýbrž starodávný závazný slib (besa). A tak když se Doruntina jednou z ničeho nic objeví v rodné vesnici a tvrdí, že ji přivezl právě Konstantin, nebylo by na tom nic divného – kdyby Konstantin nebyl už tři roky po smrti. Vyprávění v mytologicky nadčasovém prostoru je vedeno prostým stylem, avšak udržuje ve zvláštním napětí novými a novými zvraty. Strhující čtení!

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Tvar, 9. 6. 2011

    Jakub Vaníček
    PŘÍBĚH MUŽE, KTERÝ POVSTAL Z HROBU, ABY KÁZAL PRAVDU

    Ismail Kadare patří bezpochyby k autorům, kteří svým dílem zastupují určitou národní literaturu, o níž by se bez nich snad ani nevědělo. Kontroverzní Albánec (nar. 1936, Ďirokastra) je znám jako první nositel Man Booker International Prize (2005) a autor řady románů, povídkových knih a sbírek básní. Několikrát o něm bylo slyšet v souvislosti s nominacemi na Nobelovu cenu za literaturu. Do češtiny byly zatím přeloženy tři Kadareho prózy, včetně nejznámějšího románu a zároveň i prvotiny Generál mrtvé armády. Přesto lze konstatovat, že vzhledem ke Kadareho věhlasu zatím bylo do češtiny převedeno jen pouhé torzo díla a že na skutečný průnik do myšlení a imaginace tohoto autora si ještě nějakou dobu počkáme.
    Od roku 1990 Kadare žije ve Francii, kam – jak sám uvádí – uprchl před nereformovatelnými albánskými politiky. Jeho dílo bývá často chápáno jako projev opozičního myšlení, jež svého nositele nakonec přivedlo do politického exilu. Objevují se však i hlasy, které Kadareho viní z úmyslné participace na stalinském Hodžově režimu – v letech 1970–1982 byl totiž poslancem albánského parlamentu. V jeho rozsáhlém díle najdeme vedle textů, které podle kritiky odhalily mechanismy totalitní moci a jejího mytologického podloží, i několik příspěvků k estetice socialistického realismu: například v románu Velká zima z roku 1977 líčí okolnosti rozchodu Albánie se Sovětským svazem, jimž dominuje heroická role vyjednavače Hodži. Nejen kvůli této knize bývá Kadare obviňován z loajality albánskému vůdci; „literaturymilovný“ Hodža se ostatně Kadareho veřejně zastal proti albánské rozběsněné kritice, která volala po autorově uvěznění. Můžeme se tomu dnes už jen divit, ale i budovatel albánského komunistického státu v případě Kadareho dal přednost umění před dogmatickou a státem vynucovanou estetikou. Kadare v očích Hodži navíc požíval určité úcty jako tehdy již mezinárodně známý autor. Přesto se nevyhnul perzekucím; některé jeho texty mohly v Albánii buď vycházet pouze pod ostrým dohledem kulturního aparátu, anebo byly rovnou zakázány (srov. článek Hany Tomkové v Přítomnosti z léta 2005).
    V nakladatelství dybbuk letos vyšla Kadareho
    novela nazvaná Kdo přivezl Doruntinu? (přel. Orkida Borshi). Jde o text napsaný v úplném závěru 70. let, kdy autor dokončil jedno ze svých nejlepších románových děl (Krvavý duben, 1978, česky 2007), kdy se věnoval problematice tradičních albánských zákonů (zvykové právo zvané Kanún nebo „besa“) a kdy mu končil tříletý zákaz publikování.
    Kdo přivezl Doruntinu? je možno vykládat jako podobenství, v němž má být země vyvedena z područí mocenských sil a ideologických schémat. Příběh se odehrává „za starých časů“ a jeho hlavními protagonisty jsou vyšetřoval Stres, mrtvý voják Konstantin Vranaj a jeho sestra Doruntina. Ve zkratce: Doruntina Vranajová se vdá do českých zemí a naruší tak přísně dodržované schéma endogenních sňatků, jež připouští pouze manželské svazky uvnitř určitého společenskokulturního tělesa. Vydatnou podporou v jejím osobním rozhodnutí zlomit prastarý imperativ jí je bratr Konstantin. Aby Doruntině napomohl vymanit se ze svazku zvykového práva, přislíbí matce, že pokud zatouží po setkání s dcerou, sám Doruntinu z Čech kdykoli přiveze. Jenže přijde válka s Tureckem (země je v neustálém mocenském tlaku ze strany Turecka a na jejím území spolu soupeří západní a byzantské křesťanství) a Konstantin spolu se všemi svými bratry umírá. Zůstává jen matka a daleko od ní žijící Doruntina. Těžká životní situace matku vede k různým činům – mimo jiné nad hrobem Konstantina pronese kletbu a zapřisáhne jej, aby Doruntinu podle slibu přivezl zpět na rodnou hroudu. A ejhle, Doruntina se za čas a za okolností nanejvýš prapodivných skutečně objeví. V tu chvíli přichází klíčový zlom v ději – mezi lidem vyvstává kardinální otázka „Kdo ji vlastně přivezl?“ a o něco později i radikální odpověď: „Mrtvý Konstantin.“ Lidová představivost začne neodkladně pracovat a roznášet po dalekém okolí subverzivní ideový kontraband. Krajem letí pověst o Konstantinovi, který po matčině výčitce povstal z hrobu, kdesi v Čechách naložil Doruntinu a za jedinou noc ji přivezl až do Albánie. Do hry vstupuje Stres, který je pověřen úředními místy, aby celou situaci vyšetřil. Je nutné si uvědomit, že jakkoli se nám dnes může zdát, že tu jde jen o pověru, v čase kulturní i politické nestability Konstantin ohrožuje základy křesťanské věrouky. Lid si totiž našel svého vlastního Pána. Dlužno podotknout, že Konstantin nepatřil k oddaně naslouchajícím služebníkům a že aktivně prosazoval ideu člověka osvobozeného od nadvlády světských i církevních institucí, člověka, který se opírá pouze o své vlastní vnitřní zákony. Takto rozmlouval se svými přáteli: „(…) stávající instituce [budou] nahrazeny jinými, neviditelnými, nedotknutelnými, ne však snovými, papírovými, ba naopak, solidními a nesmlouvavými, které by neměly lehčí váhu než ty původní. Jenže tyhle bude mít člověk v sobě, ne jako výčitky svědomí nebo něco na ten způsob, ale jako přesně vymezenou zásadu. (…) Šlo by tedy o cosi uvnitř člověka, ne však skrytého, nýbrž viditelného, všeobecně známého, jako by se hruď člověka stala neprůhlednou clonou, jež by ovšem dovolila nahlédnout do jeho smutku i radostí, rozhodnutí i váhání, velikášství i úzkoprsosti.“ K tomu, aby byly načrtnuty podstatné body vyprávění, je třeba už jen podotknout, že Doruntina spolu s matkou v průběhu vyšetřování umírají.
    „Besa“ se stává ústředním tématem knihy a jádrem, k němuž Stres jako spiritus movens nezadržitelně spěje. Na význam „besy“ upozorňuje i autor doslovu Jiří Našinec – „besa“ se v příběhu o Doruntině odhaluje v celé své síle; je společenským i kulturním pojivem („propojuje blízké a vzdálené, tradici a inovaci, rodovou omezenost a velikost nadnárodního prostoru“) a jako taková musí být zachována zvláště v době, kdy je země ohrožena vnějšími nepřátelskými mocnostmi a jejich expanzivní, „jinakou“ kulturou.
    Kadareho novelu ale můžeme číst i odlišným způsobem a zdůraznit přitom, jak silný ideologický potenciál s sebou zachycená situace nese. V tomto punktu její poselství vyznívá s nadčasovou silou, přesahuje území Albánie, kde je problematika Kanúnu i „besy“ vnímána velmi vyhroceně. K novému výkladu se lze přiklonit o to spíše, pronikajíli k nám dnes opatrně myšlenky francouzského filozofa Alaina Badioua (nar. 1937).
    Ismailu Kadaremu se podařilo převyprávět starý albánský příběh tak, aby byla náležitě zdůrazněna Událost obecné kulturní transformace. Pokusme se tuto Událost načrtnout: Před Konstantinovou smrtí a před vypuknutím válečného konfliktu v oblasti, kde rod Vranajů žije, se mezi lidem vede polemika o exogenních a endogenních svazcích. Ačkoli dojde i na násilí, je spor přísně ohraničen a nikterak nenarušuje politické ani církevní mechanismy. Chtělo by se říci, že vše běží jako na drátkách, nebýt občasných excesů, které je nutno vyšetřit a potrestat. K zásadnímu zlomu dojde ve chvíli, kdy se krajem rozběhne pověst o zmrtvýchvstání Konstantina Vranaje – tu se vše začne dít jakoby navzdory moci. Kadare je výtečným autorem v tom smyslu, že tento proces pochopil, že mu rozumí a že je schopen jej hluboce promýšlet a rozvíjet. Inspirován lidovou baladou, konstruuje příběh o jedinečné, a přitom už tolikrát opakované epifanii. Do svého vyprávění zakomponovává mnoho detailů, které tuto epifanii potvrzují a zároveň i vystihují, jak může být v určitou chvíli společenská atmosféra napjata až k prasknutí. Jen tato nečekaná tenze společnost – zpětným chodem – pobízí k horečnatým vizím a krkolomnému běhu vstříc neznámému cíli. Jedním takovým detailem je pasáž, v níž Kadare popisuje rituál oplakávání Doruntiny: plačky jakoby v odpovědi na podivuhodnou událost skládají přímo před očima vypravěče nové verše svých žalozpěvů. „Rodí se nám tu před očima báje,“ konstatuje vyšetřovatel Stres nad zachycenými variantami písně. „Až do včerejšího dne bylo veškeré lamentování ještě poměrně jednoduché, ale od předešlého večera a dnešním dnem počínaje nabývají ta vyprávění podoby balady.“
    Není náhodou Kadareho novela nanejvýš podařenou uměleckou ilustrací Badiouových myšlenek? Nedochází tu k onomu nečekanému průlomu, který Badiou popisuje jako vznik Události? Skutečně ano, ve světě Doruntiny a Konstantina se naplnily určité předpoklady k tomu, aby se mohla zrodit Událost i se svou pravdou. Třebaže všechny církevní i státní instituce dělají vše pro to, aby hanebnou pověru o zmrtvýchvstalém chasníčkovi potlačily, v lidech se začíná probouzet zbožná úcta k novému symbolu všeobecné obrody. Paralela mezi filozofickým konstruktem a příběhem albánského autora se přímo nabízí a nakonec i sama prosazuje ve chvíli, kdy Stres uvažuje o tom, kdo vlastně Doruntinu na koni přivezl. Badiou ve své nauce hovoří o tom, že člověk-subjekt není vůbec obvyklý, že se běžně nevyskytuje. Člověk-subjekt je vzácný úkaz, ne jako dnes zcela běžný člověk-individuum. Subjekt se projeví teprve tehdy, pokud vstoupí do Události a nese její Pravdu. Velmi podobně tomu je i v Kadareho příběhu – subjekt, Konstantin, se rodí ve víru Události. Není to žádný zombie, natož jiná hororová postavička, podobná třebas zjevu z Erbenových Svatebních košilí. Je to všeobecný stav mysli, zničehonic vytrysknuvší pramen kolektivní imaginace, jenž ze dne na den ohrožuje v zemi to, co se ještě včera jevilo jako neotřesitelné. Sám Stres, jehož prvotním úkolem bylo potlačit lidové tmářství, nakonec přiznává, že Doruntinu přivezl Konstantin, nikoliv nějaký neznámý zločinec či nastrčený agent: „»Doruntinu přivezl Konstantin,« opakoval Stres (…) hrobové ticho naznačovalo, že jeho slova k davu dorazila (…) tato cesta [přízračná noční cesta z Čech do Albánie, pozn. J. V.] nemá a ani nemůže mít jiné vysvětlení. Není třeba řešit, zda někdo vstal, či nevstal z hrobu, aby vykonal to, co vykonat měl. Ani to, na kterém koni jeli a zda byl osedlaný, dokonce ani to, kdo držel otěže (…) Každý z nás se na tomto putování podílel svým dílem, protože zkrátka Konstantinova besa, která přivezla Doruntinu, se zrodila tady mezi námi. [zvýraznil J. V.] Budu tedy přesný a řeknu rovnou, jak to bylo. Doruntinu jsme Konstantinovým prostřednictvím přivezli my všichni, i ti mrtví, jejichž ostatky spočívají u kostela, vy já…“
    V novele Kdo přivezl Doruntinu? se i na omezeném prostoru podařilo zobrazit téma, jež je svou povahou naprosto nečasové a jehož realizace se nám dnes tak zoufale nedostává. Její autor zároveň vystihl, kolik nejrůznějších faktorů musí vstoupit do děje, aby došlo k Události, k transformaci individuálního utrpení na rovinu společenskou a odtud i politickou. Že se jeho příběh v mnohém dotýká nejaktuálnějších filozofických témat, je snad projevem jisté kongeniality – ale možná také faktu, že potenciál obecné kulturní změny je latentně stále přítomen a že někteří lidé si k němu dokážou zjednat přístup. A za druhé: Kadare svým dílem dokládá, že imaginativní práce vůbec nemusí být prováděna jen tam, kde se tvůrce-individuum odpojuje od společnosti a nastupuje velkou cestu osamělého vytržení. V případě recenzované novely totiž imaginace slouží především k tomu, aby novým způsobem ztvárnila prastaré téma a aby je zasadila do působivých, zároveň i srozumitelných kulturních kulis.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz