dybbuk-238

Standa Černý

Jsem v rozpacích

Cena s DPH: 101 , e-kniha:

Básnická sbírka Standy Černého pokračuje ve stopách jeho předchozích vydaných textů. Tématem krátkých básní jsou životní zkušenosti, iluze, stihomam a klam a kličkování mezi nastavenými překážkami, dotýkají se „zakletosti“ světa, jeho mizení a trvání, vztahu reality a ireálna, kdy „bílý den prolamuje noc, která užuž básní je“ a ďábel (rarach, satan a čert, staročesky „črt“) „se skryl v detailech“.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-128-7

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381287

Počet stran

64

Formáty e-knihy

PDF

Formát

126 x 192 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-128-7

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381287

Počet stran

64

Formáty e-knihy

PDF

Formát

126 x 192 mm

Katalogizace

Žánr:

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar 21/2016

    Milena Fucimanová
    KDO JINÉMU JÁMU JÁMU, SÁM SI DO NÍ MAMUT

    Kdybych měla charakterizovat básnickou sbírku Standy Černého co nejstručněji a nejvýstižněji, asi bych napsala, že jde o antiromantickou výpověď, místy pubertálně provokativní, s cíleným přešlapem za hranici bolavého sarkasmu. Básně nejsou samomluvou, jsme oslovování po jednom i společně. Jindy jsou to neadresné krátké sentence, několikrát se mihne náznak příběhu nebo aforismus. Je tu patrný vnitřní svár. Potřeba se vyslovit, a zároveň snaha „zasklít“ právě vyslovené, znevážit přiznání, odvést čtenářovu pozornost.
    Může to samozřejmě odpovídat věku autora. První část sbírky Jsem v rozpacích napsal jako dvaadvacetiletý. V tomto období bývá člověk obzvláště zranitelný, ale zároveň je světapánem. Není snadné přiznat se ke slabosti, prozradit úzkostné stavy. Proto básník balancuje mezi přímou výpovědí a hrou se slovy. Nemůže se vyhnout ani základní existenciální otázce odkud jsem, třebaže i s ní si pohrává jako s mičudou.
    Vypadá to, že takovým spouštěčem básnické výpovědi je sen, či spíše strach z bezesných nocí. Ovšem nejde o sny jako fotogenické příběhy, ani o zběsilé surrealistické řetězce metafor. Vlastně pořádně nic o autorových snech nevíme. Jen tušíme, že nejsou příjemné. Nemají dramatické rozměry, není v nich krize ani katarze. Žádná pointa. Sen je v autorových verších nosné logo, nárožní kámen, jenže čtenář čeká víc: emoční vypětí. Zatím zaznamenává spíše deficit spánku. Místo rozehraného dramatu jsou tu noční esemesky, ale i ty – jak jinak – jsou lakonické. A přece: „Je hrozba dávící se vlastním strachem o nepřežití noci.“
    Druhým „emblémem“ jsou zrcadla. Básník praví: „Mezi mnou a zrcadlem se (samo sebou!)/ nenachází nic.“ Jindy čteme: „Zdál se mi sen. Pohled upřený do velikého / rozbitého zrcadla nad postelí.“ Zrcadlení však není v této poezii jiskřivé, nepableskuje. Možná čtu z jiného úhlu, ale cítím v tom slově jinotaj: nechuť, skoro až strach uvidět sama sebe na vlastní oči.
    Básně, které nejsou okořeněny konkrétním detailem, většinou plynou na povrchu. Přitom autor dokáže dát slovům chuť i vůni, viz babiččino „Necigaň!“ Už Michelangelo věděl, že síla obrazu (i básnického) spočívá v přesvědčivých, až uhrančivých detailech. V tomto ohledu je zajímavé, jak často Standa Černý používá slovo „detail“, ale nedává mu žádný speci fický rozměr. Až v druhé části sbírky nazvané „Nevím, jak to vím“ přidává tomuto pojmu jistý varovný (?), výhrůžný (?) příznak: „Ďábel sdílí detaily“.
    V poezii Standy Černého nenacházíme konkrétní barevnou a živoucí krajinu. Pokud se zmíní o stromech nebo řece, nejde o skutečný podnět z přírody. Strom nebo řeka – to je autorův duševní stav. Čteme-li pozorně, zjistíme, že Černý vytváří vlastní „reálné“ kulisy zase jen ze slov. Je to průhledné, dokonce stabilní, ale poněkud odosobněné. Ale dovede to i jinak, třeba ve virtuózním záblesku: „Jak ponížit strom?“ Příznačným rysem autorovy metody je i opakování celých scenérií – leckdy velice přesvědčivých –, někdy přesně, jindy v obměně: „Byla to noc s papíráky do spaní, pokaždé když zafoukalo, / holá, holá noc.“ Obraťme stránku: „Byla to noc s papíráky do spaní, pokaždé když zafoukalo / Holan, Holan, noc.“ Myslím, že právě bezesné noci, možná strach usnout stejně jako strach probdít noc je onen polotajný, zastíraný zdroj většiny básní. Takový básnický revers.
    Avers, jak už to bývá, je živelnější. Sebeironie, přehrávaná pojistka kluka, který píše básně, a ostatní si myslí, že je na hlavu. Takže se s chechtotem ohradí : „Stačilo jen dáti držce / na křídový papír, a už tu byl verš. Poezie vzpouzí… Básník, co to zkonil!“ Jindy:
    „Prdel se mi svírá, když na mě Pán zírá – po veliké výtce / přichází mi prd.“ Některé provokující verše jsou velice sugestivní: „Jak tak sem tam chodím městem a tou spoustou lidí, / taky třeba v tramvaji, vždy se ptám sama sebe, / jestli se ta spousta lidí ráno dobře vytřela, / nebo zda s tím přes den chodí tak jako náš pes. / Ale zadek ženy! Nepřestávám žít.“ Čtenář si dovede představit reakce lidí, pokud by mu mohli nahlédnout do hlavy. Tímto způsobem se báseň dává do pohybu. Vyvolá další konotace. Je jedno, že nebudou zrovna salónní. Je to mnohem lepší než všechny letmo nahozené vycpávkové výtrusy typu: kecy, šumafuk, to je o ničem, Nacojsemtochtělmyslet…
    Ovšem kniha, zejména pak její druhá část, přináší třetí faktor: osobitý noetismus, hledání pravdy. Ale možná jde spíše o to, jak takovou pravdu ustát. Je znát, že autor je o deset let starší. Z poezie předcházejícího období přetrvává svérázná práce s veršem, který i nadále zůstává samostatnou větnou jednotkou s klesavou kadencí. Verše se seskupují do souvětí, která občas připomínají kubistický obraz. Jednotlivá souvětí získávají další rozměr. Prolnutí slovesných vazeb nebo použití nečekané spojky umožní obsáhnout větší prostor pro básnické sdělení. Zdá se, že tento způsob jazykového prolamování je současné básnické generaci blízký. Nejde o logiku gramatickou, ale logiku básnického vidění. Autor velmi promyšleně pracuje s pointou básní, vytváří nové průhledy: „Ticho věří dvojsmyslem.“
    Většinu básní druhého oddílu (ale nejenom) vnímám jako výsledek pozorování běhu světa. Autor volí přesnou dikci, ale bezděčně také uvolňuje místo pro polemiku: „Vina je virtuální, bezpředmětný, nadbytečný ba / autodemagogický pocit. Iluze, stihomam, klam, / důležitý kvůli tomu, že udělá intim a vynutí stud.“ Toto už je střídmost na samém kraji nepoetična. Černý to vyrovnává zpětným ohlédnutím do hry – zvolí si imaginárního souputníka: „Jestli jdeš spát, zavři oči! Jmenuješ se Výmyslo!“ Je to v trefné. Komenský by měl radost. Ale jak jdou básně jedna za druhou, hraní ubývá. Standa Černý čím dál přesněji a nekompromisněji míří – řečeno jeho slovy: na brňavku. Bez bolestínství. Jeho Imperium diabolica.
    Je tu ovšem reálné nebezpečí komorních morytátů o vraždě našeho svědomí. A pořád jde o avers a revers. Smích a pláč. Báseň a vtip k pláči. Znalosti a bezmoc. Láska a záhuba. To vše pod střechou současného technického ráje. Poezie psaná do mobilu. Facebookový profil, aby si lidi mohli autora odebírat z přátel. Lidé tlučou hlavou, jako kdyby zadávali PIN. Ano, připomínání našeho internetového sbližování a virtuální existence jsou právě ony kulisy, o nichž už byla řeč. Černý občas vypointuje báseň anglickým nebo latinským citátem, ale to je spíš dekorace. To nejdůležitější sděluje bez okras: „Nultým členem desatera je milujte se a škoďte si!“ „Čekal jsem satana, ale dostavil se bavič.“ „Že je všeho přes moc u nás, / včetně účastenství, ale málo víry.“ „Znalosti a bezmoc jsou dvě strany bianco šeku, / kterým platíš kredit.“ Pokračujme: „Kdo neumí odsuzovat, chodí vlastním stínem.“ „Hřích, který jsme promlčeli, i když nelze promlčet.“
    Autor dospěl k poznání, které předává jako štafetu. Jenže čtenář k takovému poznání dospěl možná také – nezávisle na něm. Verše jsou to přesné, až doslovné. Eticko-modální dedukce. Básně místy gnómické, jednou připomínají novodobá přísloví, jindy moralistní povzdech. Nejsou v pravém smyslu básnicky objevné, spíše apelativní, s lehkým kazatelským podtónem. Někdo je může číst jako stoický komentář „pěny dní“. Ovšem proč vyčítat básníkovi, že nemůže mlčet, když ho přítomnost svědí?
    Přesto se mnohem víc zadřou do povědomí básně, ve kterých pravda nepůsobí jako faktum. Podle básníka nevíme, jak to víme, a přece to víme. Bez definic, úsudků a důkazů: „Můj bůh řekl, ať je šero.“
    V takových a jim podobných verších vnímám budoucí tvůrčí kládu, která možná básníka ponese: „Ale říkám si: Až Ti bude v noci nejhůř, / vzpomeň na kříž, který neseš (jako teenky vnady) / a tlačí Tě do žeber. Protože je chaos, / ano, a tante cose da veder.“ Vnitřní logika celé výstavby básnické sbírky nedovolí žádné uhýbavé gesto: „Trpělivě jako práce namáhám svůj strach.“
    Podle mého jsme v oku poezie.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    A2, 04/2016

    Jakub Vaníček

    Druhá sbírka autora, s jehož texty to není vůbec jednoduché. A znovu úzce zaměřená na postavu básníka, od kterého se musí směrem ke světu projít mnoha předpokoji. V každém z nich je třeba prohlédnout obrazy, co neustále někam ubíhají, neseny nutkáním vymanit se z řeči a zároveň dát prostor mohutné výmluvnosti. Opravdu mi šlo o to číst texty Standy Černého jinak: jako akt zpředmětnění jazyka, jen zřídkakdy přerušený nečekaně se objevivším smyslem řečeného. Jako záznam šílenství zachycený narychlo na krátké ploše několika desítek znaků. Jako pokus sestavit
    náhradního člověka a užít k tomu nesourodou mozaiku vět. Vět, které sice postrádají smysl v jednotlivém užití, ale v nové sestavě se vzájemně udržují svým opakováním. Vět, které se doplňují a vyživují automatickou imaginací. Jenže tenhle plán musel utrpět už na prvních stranách knihy, kde se
    čte Holan, a stejně tak byl narušen nepříjemnou, v jejím celkovém ladění i cizorodou gnómičností, k níž má právě tento způsob psaní ustavičné sklony. Ne a ne se od Holana oprostit.
    Stále tu zbývá cosi velkého z tradice hermetického básnění, dotýkajícího se jakýchsi mimojsoucích pravd. Stále to tu je; a aby bylo zřejmé, že ne každý čtenář má k těmto objektům přístup, je nutné adresáta upřesnit jmenovitým věnováním. Takové kolísání mezi absolutním a privátním ponechává i mě v rozpacích.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Weles 63

    Miroslav Chocholatý

    Velmi pestrou směsicí stylů je sbírka Standy Černého (*1984) nazvaná Jsem v rozpacích. Objevují se v ní nejrůznější slovní hříčky, nejčastěji v podobě deformovaných rčení a ustálených slovních spojení a přísloví. Bohužel nezřídka se jedná o balancování na hraně srozumitelnosti, kdy absence slova či verše by nebyla příliš poznat. „Trčí samé poznání, když se vzdáváš od bližního k sobci./ Imago, tvé maso… vysvětluje srdíčko jak na dlani. A chlopněmi mluv./ Lepší mlčet vraždu, nežli lajdat smrt a liskat tělo kecy./ Chtěl jsem říci, kdo z nás viděl vyoranou myš? Pod narkózou/ moci nebo nemoci si držím pevnou nohu, a nemusím stát. Neuslyším ale.“
    Tematizována je řeč ve svých různých podobách. Téměř vše se odehrává v horizontální podobě jazyka. Básník zkouší jeho možnosti. Sází na rozrušování slovních a syntaktických vazeb a tíhne k neologismu. Složitost a nesamozřejmost promluvy má evokovat život. Obdobné je to i v případě tematizování vlastní tvorby, kdy básně získávají metatextový ráz. Obzvlášť v těchto momentech se musíme ptát, kudy vede hranice mezi originalitou a manýrou, mezi poezií a hrou na ni.
    Básně jsou výpovědí o životní pozici mluvčího, o jeho vidění současného světa, o tom, co má trvalou, či pouze dočasnou platnost. Sbírky bohužel představuje verbální „eintopf“, který rozhodně není stravitelný pro každého. Typickým znakem je tentování k tvrzením, která jako by měla mít obecnou platnost. Texty se pohybují mezi ironií a vážností; pokus o slovní komiku nevychází: „Někdo se mě ptá: Jen aby to k čemu bylo! Já povídám/ kdo jinému jámu jámu, sám si do ni mamut.“ A ještě hůře je u pólu vážnosti. Celkově jsme tedy svědky obrazné mizérie a manýristického deformování jazyka, kdy podstatné sdělení je směšováno s planým žvaněním. A to všechno do omrzení pořád dokola-la-la-la, pořád stějně dokola, nebo že by dohola?

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz