/ / / Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech
Sold Out

Jan Švankmajer

Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech

Velký dobrodružný román

Ilustrace: Jan Švankmajer

1 499 

Není skladem

Garantujeme zabezpečenou platbu
Katalogové číslo: dybbuk-330 Kategorie: , ,

Anotace

Číslovaný výtisk s podpisem Jana Švankmajera.

Pro rozsáhlé dílo Jana Švankmajera je typické nejen překračování hranic tvůrčího projevu, které se bohatě ukazuje v jeho filmové, výtvarné i slovesné tvorbě, ale i schopnost vtisknout těmto objevným cestám jedinečný a zcela nezaměnitelný charakter. Vyplývá to z pevného ideového ukotvení jeho tvůrčího pohledu na svět (i vhledu pod jeho povrch) v doméně surrealismu, jehož konstantou a přímo nezbytnou podmínkou je schopnost neustále obnovovaného kritického pohledu na současnost a na její převládající společenské a ideologické pseudohodnoty.

Ve Švankmajerově nejnovější knize se volně prolínají jeho hlavní autorské přístupy. Obsahuje fragmenty scénářů, včetně jeho milovaných taktilních fantasií, příběhy složené z koláží, záznamy snů, reflexe každodenního života, to vše pod jednotícím úhlem imaginace, která si neklade žádné meze, neboť pak by podle autora byla pouhou zradou svého výsostného poslání. Právě ona dává jeho knize — přes její rozmanitost a zdánlivě nahodilou členitost — jednotící linii. Tu však nelze v ničem přirovnat k literárně rozvíjenému syžetu, ale daleko spíše k pocitu z jízdy po peřejích horské řeky, která přes svou divokost pevně drží čtenáře v jeho loďce a nedovolí mu polevit v pozornosti.

Specifikace

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-220-8

Vazba

vázaná

EAN

9788074382208

Počet stran

296

Formát

185 × 250 mm

Typ

tištěná

Recenze

  1. dybbuk

    Host, 13. 5. 2021
    Viki Shock

    VŠECHNU MOC IMAGINACI!

    „Kousek za tratí, pod viaduktem, se klepali zimou tři bratři: první byl bezdomovec, druhý břichomluvec a třetí bratrovrah. Bratrovrah nejprve zavraždil bratra břichomluvce, potom bratra bezdomovce, a nakonec ze samého smutku nad ztrátou bratrů spáchal sebevraždu.“ Takto nějak by asi vypadala filmová pohádka Tři bratři, kdyby ji nenapsal slavný tatínek slavného režiséra, nýbrž jeho generační souputník a autor citovaného díla Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech. Velký dobrodružný román. Co znamená osobnost Zdeňka Svěráka pro „realisty“, to znamená osobnost Jana Švankmajera pro surrealisty, do jejichž skupiny patří více než půl století. Letos v září oslaví celosvětově proslulý výtvarník, scenárista, filmový režisér a předseda surrealistické revue
    Analogon sedmaosmdesáté narozeniny. Přesto se stále těší pevnému zdraví, což dokazuje i jeho nová, výše zmíněná kniha, vydaná nakladatelstvím dybbuk, které stojí i za jeho tři roky starým prozaickým debutem Cesty spasení.
    V případě Švankmajerova Jednotného proudu myšlení se samozřejmě nejedná o klasický román. Na druhou stranu může mi někdo stručně a jasně vysvětlit, co to takový klasický román vlastně je? Pokud se týká Švankmajerova narativu, můžeme snad zčásti hovořit o interakcionistickém přístupu. Ano, skutečně zde existuje jedna linie vyprávění s postavami lékárníka Přívala a jeho neteře Emílie (která mu běžně poskytuje felaci, překřtěnou autorem na feudalizaci), pohřebního zřízence Fráma, bijícího svou ženu jen tak z rozmaru, s manželi Kowalskými a šišlavou autorkou taktilních scénářů Lucií Hromovou, jež po útěku Emílie s uznávaným spisovatelem Schweigstillem zastupuje roli sexuálního objektu. Mimo jiné se zde dočkáme i velmi překvapivého zvratu v ději: „Pátá kapitola je totožná se třetí kapitolou, jen má jiný konec.“ Třeskutě vtipnou jeví se také historka o tom, kterak díky pokusu o znásilnění nezletilé cikánečky chlípným Frámem a felaci faráře církev k majetku přišla. (Tato linie svou hravostí a humorem může čtenáři připomenout prózu Alexandr v tramvaji dalšího surrealisty a člena brněnské bohémy Pavla Řezníčka.) Nicméně tento děj neustále přerušuje autor v ich-formě se svými autobiografickými poznámkami psanými v ich-formě, denními reflexemi (například o umírání své sestry), vzpomínkami na již zesnulou manželku, záznamy snů, zamyšleními nad stavem světa a jeho budoucností, fragmenty filmových scénářů, citáty ze svých oblíbených autorů (například Absolutního hrobaře od Vítězslava Nezvala), fotografiemi skutečných osob, které se mihnou textem, a hlavně kolážemi.
    Těch se tu nachází osm cyklů, přičemž pět z nich tvoří v druhé půli samostatný
    Velký dobrodružný román. Jedná se vlastně o černobílé ilustrace vytrhané ze starých dobrodružných knížek, které Švankmajer dotvořil většinou barevnými prvky. Můžeme zde například vidět vousatého muže v černém obleku s černým kloboukem, jak se na rohu temné uličky loučí s osobou ve vojenské uniformě, přičemž popisek pod obrázkem praví: „Neopomiň tedy dle rozkazů mých se zachovati!“ Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby ovšem voják neměl místo hlavy penis s obřími varlaty. Jinde zase skupina primitivních venkovanů napadá v křesle sedící bytost v kněžské sutaně s výkřiky: „Ukaž se nám v celé podobě, ty ptáku černý!“ A kněz má skutečně nelidskou horní polovinu těla, korunovanou velkou ptačí hlavou. Švankmajer přiznává, že se ho leckdo může ptát, zda mu nevadí, že jeho rozverné kolážové cykly se až příliš podobají tvorbě Maxe Ernsta, který s tímto způsobem práce přišel jako první, nicméně ihned si na to sám odpovídá lapidárním: „No a!?“ Švankmajer čtenáře seznámí i se svými obsesemi, jako je třeba démon světlíkového okénka na záchodě, který by jej odtud mohl při defekaci napadnout, a proto si nechal doma postavit hned dvě toalety (to aby si démon nebyl jistý, na které autor zrovna sedí) a samozřejmě bez okének.
    Součástí románu je také sedmistránkový rozhovor s názvem „Vždy bude dost důvodů k revoltě“, který se Švankmajerem vedl Lukáš Senft a jenž byl otištěn v obtýdeníku Tvar (1/2019). V něm Švankmajer deklaruje, že již skončil s natáčením filmů (posledním tedy byl Hmyz z roku 2018, v němž autor originálním způsobem adaptoval divadelní hru bratří Čapků Ze života hmyzu ). Zde se také dotkne tématu boha, kreacionismu a vlivu církve na náš současný svět, ale i antropocentrismu, racionalismu a revolučního řešení. On sám však jako bytostný surrealista věří v návrat Magického světa a v osvobozující imaginaci. A čtenář s ním tuto utopii rád sdílí.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    iliteratura.cz, 11.11.2020
    Marek Lollok

    Jan Švankmajer je stále věrný surrealismu. Čtenáře tedy jistě nepřekvapí, že se textový i obrazový obsah jeho knihy nese na vlnách asociací, že si s ním autor neustále pohrává a mnohé zůstane nedořečeno. Příběh tohoto „románu“ je roztříštěný natolik, že je těžké ho postihnout; přesto, nebo možná právě proto na nás autorova imaginace působí tak osvobodivě.
    Surrealismus navždy
    Jan Švankmajer : Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech. Velký dobrodružný román. Dybbuk, Praha, 2020, 296 s.
    Druhý Švankmajerův surrealistický román představuje opětovnou syntézu umělcovy tvorby, tentokrát především literární a výtvarné. Po obsáhlé „románové dystopii“ Cesty spasení se knize nyní dostává podobně otevřeného titulu – Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech –, přičemž významová otevřenost, jak je ostatně u surrealistických děl zvykem, je jednou z jejích nejvýraznějších vlastností.
    Konstantou rovněž zůstává princip hry se čtenářem, třebaže Švankmajer na jednom místě naznačí, že má při tvorbě na mysli jiné priority než recipienta: „Ostatně ‚nedělám umění‘, jen ve své tvorbě dávám volný průchod své touze. To je vše. Nic víc než její ukojení si od svojí tvorby neslibuji.“ Už podtitul Velký dobrodružný román je bezesporu pokud ne zrovna nadsázka, žánrové určení veskrze přibližné, akceptovatelné nanejvýš ve velmi širokém slova smyslu. Máme co do činění s narací záměrně rozbíhavou a digresivní, s takovou, která se v textových partech spíše jen proklamuje (například i pomocí průběžného rámování do číslovaných kapitol), než že by se skutečně dála.
    Verbální „kapitoly“ s víceméně ilustrativním obrazovým doprovodem různé provenience jsou soustředěny do první části knihy, nějakých sedmdesáti stran. Do jisté míry je lze chápat jako předvoj následující, již dominantně obrazové části, od 38. kapitoly pojmenované přímo Velký dobrodružný román. Tomu je (od 31. kapitoly) předsazena ještě
    Předmluva, též převážně mimoslovní. V pasážích předcházejících samotnému románu nacházíme mix úvah, různorodých dialogických hříček, všelijakých explikací, rýmovánek, zmínek o privátním Švankmajerově životě, jeho snech, jakož i o vlastní – literární, výtvarné i filmové – tvorbě (včetně např. přetištění časopiseckého rozhovoru s ním). A vedle toho též – řekněme – náběhy na avizované epické dílo, jeho různá předznamenání a prolepse. Tak se spíše zlomkovitě, v relativně krátkých vstupech (někdy třebas jen o rozsahu jedné věty) vícekrát zjeví patrně hlavní postavy fragmentarizovaného románu jako pohřební zřízenec Frám, lékárník Příval, jistá Emílie ad. Víckrát je zmíněn Frigo, známý z filmových grotesek, a také „hosteska“ jménem Lucie Hromová (jakési Švankmajerovo alter ego), autorka řady krátkých taktilních scénářů a posléze i asamblážově pojatého „taktilního románu“, jež jsou do knihy rovněž včleněny.
    Už z nemožnosti postihnout příběhovou linku je zřejmé, že Švankmajer se skutečně podřizuje toliko mimologickému „jednotnému proudu myšlení“, když svůj text rozvíjí hlavně asociativně, ať už cestou návazností slovních, sémantických, zvukových, nebo vizuálních.
    V předmluvě k obrazové části autor vysvětluje její motivaci i podstatu, což mimo jiné odpovídá surrealistické tendenci soustavně reflektovat vlastní tvorbu: „Jako dítě jsem miloval dobrodružné romány a jejich ‚realistické‘ilustrace. Jejich prostřednictvím jsem se přenášel do dalekých krajů, a když jsem se dokázal identifikovat s jejich hrdiny, zažíval jsem neskutečná dobrodružství. Jen mi na těch ilustracích vadila malá odvaha ilustrátorů rozvinout dobrodružství do vyšších (snových) oblastí imaginace.“ Na následujících stranách jsou pak reprodukce koláží vytvořených na podkladě obligátních černobílých ilustrací dobrodružných románů o Vinnetouovi, Old Shatterhandovi a dalších, u kterých je většinou ponechán i původní textový doprovod odkazující na příslušnou stránku originálního díla. Výjevy na nich jsou obohacovány průhledy do jiných světů, případně jsou situace a postavy rekontextualizovány různými pornografickými, živočišnými, anatomickými aj. motivy. Například v oddílu Zatím se nic neděje je většině postav zasazených do reálií (pravděpodobně) 19. století přičiněna ďábelsky rudá hlava s rohy a vyplazeným jazykem.
    Kromě mnoha již zmíněných prvků a modelů surrealistické práce bychom na patřičných místech mohli sledovat i další. Objevuje se příznačné odkazování k ideovým souputníkům (od v českém surrealismu takřka všudypřítomného Nezvala po „Vráťu“ Effenbergera ), dokonce sama závěrečná kapitola nazvaná Kdo je jak v Čechách surrealistou je variací na část Bretonova Manifestu z r. 1924. Rovněž je patrný silný sklon k experimentaci (někdy až na hraně celkové srozumitelnosti), stejně jako ke hře, nonsensu, ale i k humoru, přičemž se potvrzuje, že Švankmajer mezi současnými českými surrealisty patří k těm nejvtipnějším. Zaznamenáme též subverzivní odmítání (nejen) kapitalistického, liberálně demokratického zřízení. (Aktuálně stojí za pozornost, že civilizační rozměr má i závěrečná autorova douška: „P. S.: ‚Tuto knihu jsem dokončil někdy v listopadu 2019. Následný vývoj ve světě ji v podstatě deaktualizoval. Covid-19 a další epidemie, které nás čekají a které je globalizace schopna distribuovat do celého světa během pár dní, vnáší do vývoje naší civilizace novou perspektivu do budoucna. Výhled vyhynutí. V tom případě již žádné knihy nebudeme potřebovat.?‘“)
    Šestaosmdesátiletý Švankmajer dosud nepochybně patří k těm, kteří stále vlající prapor surrealismu (či spíše surrealismů?) pevně třímají. Ve svém „velkém románu“ dává znovu do krajnosti, bez ohledu na čtenářská očekávání i módu, prostor své nebývalé a na uměleckých druzích a technikách téměř nezávislé imaginaci; v souladu s jedním z nejsilnějších a nejtrvalejších surrealistických postulátů ukazuje, jak neuvěřitelně osvobodivá může být…

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    dennikn.sk, 6. 11. 2020

    Juraj Mojžiš
    Bola polnoc, dnes už druhá

    Švankmajerov (románový) jazyk je obraznou rečou snov. Svedčí o tom aj jeho kniha Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech.

    Jan Švankmajer (1934) vydal svoj druhý román Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech. Názov má trochu dlhší, hoci od vydania prvého románu Cesty spasení prešli len dva roky. Podtitul však vzdialenosti vyrovnáva, pretože hovorí o veľkom dobrodružnom románe. Obe knižky vyšli v pražskom vydavateľstve Dybbuk.

    Menej znalého čitateľa by mohol údaj o veku autora popliesť na ceste porozumeniu zdanlivo poriadne oneskorenému debutu. Jan Švankmajer totiž patrí ku globálne najpreslávenejším českým umelcom. Preslávil sa tvorivosťou, fantáziou a fantastickou pracovitosťou.

    Rátajme spolu, hoci aj s rizikom, že rátame len zhruba. Od roku 1962 mal viac ako 25 samostatných výstav, z toho niekoľko retrospektívnych rovno v newyorskom Museum of Modern Art, v Tokiu a vo Viedni. Spolu s manželkou Evou mal výstav vyše štyridsať ozaj po celom svete a zúčastnil sa aj na 60 kolektívnych výstavách umenia jednoznačne surrealistickej proveniencie, rovnako ozaj po celom svete.

    V divadle režíroval vyše desať predstavení, najmä v pražskom Semafore a Laterne magike. Švankmajerova filmografia obsahuje 36 titulov, z toho od roku 1968 výlučne v koprodukcii s rakúskymi, americkými, talianskymi, nemeckými, anglickými, švajčiarskymi a slovenskými produkciami. Nazdávame sa, že k tomu akože oneskorenému debutu autora románov nemohlo nedôjsť. Znamená to teda, že naše rátanie nebolo len také voľajaké rátanie nerátanie.

    Povedzme, mohla by to byť rozprava o metóde

    Román Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech samozrejme vie veľa o voltairovskom kritickom osvietenstve, descartovských princípoch vedomia seba i o podvratnom experimentovaní Laurencea Sterna. Predovšetkým však o rozprave, ktorú počalo vydanie Nadje André Bretona roku 1928. V zadefinovaní Jana Švankmajera znie ako „písanie z huby do ruky a na papier čo slina prinesie“.

    Povedzme aj, že nejaký rodiaci sa znovunadšenec pre nadreálnu imaginatívnosť sa zhlboka nadýchne Švankmajerovho snívania, ktoré sa niekedy začína ako štvrtá kapitola románu a rovnako aj tento text. Bola polnoc. Dnes už druhá.

    Súrodé spojenie nesúrodých komponentov

    s názvami a osloveniami to vie byť ošemetné. Jan Švankmajer však nepochybne má koláž a kolážovanie jednoducho v kostiach ako ono jednoliate spájanie nerovnorodých častí. Ako bábkar, ako ilustrátor, ako scenárista, ako divadelný a filmový režisér a aj ako románopisec. Príkladom za ostatné je aj tridsiata prvá kapitola románu nazvaná Veľký dobrodružný román a autor ju napísal zhruba na pol strany.

    Švankmajerova (románová) rozprava o metóde akosi z princípu nemohla vzniknúť vari ani o hodinu skôr, ako vznikla a vyšla. Prečo? Pretože vznikla ako koláž spomienok, desiatok zapísaných úvah a scenárov realizovaných aj nerealizovaných, stoviek koláží, niekedy použitých vo filmoch, niekedy ako ilustrácie, niekedy ako samostatné romány-koláže. Summa summarum veľký dobrodružný román Jána Švankmajera Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech sa vysvetľuje sám sebou, a teda metódou kolážistovou. Napríklad ako rozprava o metóde.

    Zvedavosť, zvedavosť, zvedavosť

    Švankmajerov (románový) jazyk je obraznou rečou snov. Nie však preto, že by sa autorovej zvedavosti vyhýbal diskurzívny rozum. Skôr naopak, práve ten si s chuťou vyhľadáva rafinované spony na švíkoch jednotlivých kapitol románu. Práve tam je dosť času na exaktné komentáre aj na sny a hry. Kapitol je 41 a veľa z nich je ozaj nezvyčajných kolážových románov.

    Sú jednak poctou surrealistu „realistickým“ ilustrátorom dobrodružných príbehov zo Švankmajerových detských rokov, ale najmä poctou inšpirácie originálnou – ba, rovno objaviteľskou – metódou románu-koláže Maxa Ernsta.

    Švankmajer si zrejme uvedomil, že tak ako animácia dokáže oživiť imaginárny svet detstva, rovnaký návrat do pôvodnej dôveryhodnosti ponúka aj naratív koláže. Stačí narušiť, porušiť či rozrušiť reálne rozmery úradníkov života. Spomínaných kolážových románov v Švankmajerovom veľkom dobrodružnom románe je osem. Vizualizujú rozprávanie príbehov pomenovaných Vinnetou – rudý gentleman, Zatím se nic neděje, V tenatech zrození, Dno lásky, Závazná zauzlení, Jazyk smrti, Ošidnost touhy a ešte aj jedného taktilného románu s doslovným názvom V žáru taktilní puberty.

    Taktilný objekt a koláž vznikajú dotýkaním

    Bez dotýkania sa erotiky veru nedorežeš. A erotiky je v Švankmajerovej tvorbe habadej. Nečudo, že erotika prešla aj dodnes nekončiacim obdobím gestického sochárstva. Navyše ak je pre Švankmajera odtlačok gesta hnetúceho hmotu vyjadrením psychického stavu, a teda emocionálnym výrazom. Pričom táto estetická transformácia „skamenelej“ formy nepodlieha žiadnym estetickým konvenciám.

    Vari trochu zložito vyzerajúcu – takmer – definíciu si však môžeme zjednodušiť príkladmi uvádzanými samotným Švankmajerom. Tie sa dovolávajú symbolov analogických gest, akými sú pohladenie psa, hnetenie cesta či ruky siahajúcej do rozkroku. Čiže odvekých taktilných pohybov vyzrádzajúcich naše pocity, povahu, pohlavie.

    Prežiť svoj život

    Z dielne Jurija Lotmana pochádza výrok o tom, že z hĺbky času sa nám javí hocijaký úsek človekových dejín ako hŕba náhod, neprekonateľných rozporov, všakovako možných nemožností, prerušení a zvratov. Avšak z opačného konca onoho – už zavŕšeného – úseku poznávame históriu ako príbeh pozošívaný železnou logikou dejín. Vo filme Jana Švankmajera Prežiť svoj život tieto dva – konkuren¬čné a neľútostné – pohľady z dvoch protiľahlých brehov radikálne banalizuje metafora príbehu pacienta a jeho terapeutky.

    Zároveň ide o metaforu odohrávajúcu sa na úrovni mierne rozhojdaného sna. Lenže sna čičíkaného a priživovaného v dvoch zarámovaných portrétoch doktora Sigmunda Freuda a doktora Carla Gustava Junga. Tí však románopiscovi Janovi Švankmajerovi zanechali – žiarlivo strážené – posolstvo, aby sa nikdy nespreneveril jednotnému prúdu myslenia Freuda alebo Junga.

    Presnejšie napísané, aby Freuda ctil výlučne a Junga tiež výlučne. A čo zato? Namiesto deravého groša nič viac a ani nič menej ako pozvanie na (virtuálnu) návštevu k duchovnému otcovi realizovaných básní z uzlíkov konopných povrázkov, útržkov papiera s písomnými odkazmi, farebným, šepkom napísaných krátkych ľúbostných vyznaní, ba aj z vypchatého hrdzavosivého hlodavca. A to všetko v objatí jednoduchou drevenou lištou lásky.

    Bretonova lekcia sa vlastne ani nemohla nepodieľať na stúpajúcej erotickej hustote, až sa tá sama začala krájať. Frekvencia erotických zauzlín v Švankmajerovom románe je pozoruhodná, spojenie emócie vyvolanej naratívom koláže s hmatateľnou formou prečačkaných detailov stupňuje a zároveň aj u čitateľa/diváka zneisťuje záhadnosť taktilnej stopy prejavenej emócie.

    Bolo by však zbytočnou chybou, keby sme si v naznačovaných súvislostiach nepripomenuli krutú kreativitu zvláštne erotických drevených bábok Hansa Bellmera z polovice 30. rokov minulého storočia. Napokon, bábkar už len bábkarovi predsa oko nevytlčie.

    A ešte treba povedať, že Jan Švankmajer formou taktilnej koláže ozaj nápadito obohatil v nenápaditých rokoch husákovskej normalizácie nejednu kolektívnu hru surrealistickej skupiny.
    Pravda, tú najzávažnejšiu chybu by sme spáchali, keby sme nebodaj prepočuli asi naj-vnútornejší hlas autora románu Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech. Hlas jeho ideálneho ega.

    Ideálne ego

    Ideálne ego (asi) nejestvuje. To však Švankmajerovmu uctievaniu jeho ideálneho ega nijako neprekáža. Po prvé, vie, že práve takých ľudí veľa nie je, a preto – po druhé – vie, že je naslovovzatým odborníkom na romány: „Napsal jsem Cesty spasení. Jsem vystudovanej loutkař. Proto asi moje knihy nikdo nečte. Román od loutkaře, si říkaj, to musí bejt pěkná volovina. Jako loutka vyrobena Balzakem nebo Zolou.“ A po tretie: „Ostatně nedělám umění, jen ve své tvorbě dávam volný průchod své touze. To je vše. Nic víc než její ukojení si od svoji tvorby neslibuji.“

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Lidové noviny, 22. 10. 2020

    Možná že smrt neexistuje…
    Radim Kopáč

    Jan Švankmajer už sice netočí filmy, ale píše. V jeho „velkém dobrodružném románu“ je prostě všecko
    Před dvěma lety, kdy skončil s filmovým Hmyzem, vydal knižně Cesty spasení. S vyloženě funerální, smuteční obálkou. Černá měla být obálka i jeho novinky, „velkého dobrodružného románu“ s názvem Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech, nakonec je ale bílá. Je to příznačné: tahle kniha rozhodně není autorským odcházením. Švankmajer, ročník 1934, je „živý jako nikdo z nás“.

    Žádný plán Pokud v Hmyzu účtoval globálně proslavený filmař s bratry Čapky, hlavně s regresivním Karlem, a přes ně vlastně se vším lidským, od globálních totalit přes kulturní kánon po všednodenní pinožení, pak v aktuálním románu je to vlastně stejně. Rámec zůstal, zůstaly i základní orientační body, jen se přeskupily jejich vztahy, pořadí, místa. Je to kniha-koláž, kniha-deník, kniha, ve které je všechno možné, protože nemá žádný plán. Vznikla z přítomné chvíle, z okamžitého podnětu, z reflexe denních i nočních snění, a možná sekundárně i z řečí, které proletěly kolem Švankmajerova ucha na ulici.
    Nejdřív ty jmenné, potažmo motivické a tematické rezonance. Odkazy jsou už v názvu, na Ladislava Klímu a Tristana Tzaru, velkého českého filozofa a šéfa mezinárodního dadaismu. A pak to jde ráz na ráz celou knihu, textem i obrazem, protože Švankmajer přirozeně montuje ke slovu vizuální doplňky, takzvané ilustrace, a hlavně do těla knihy vsazuje i celé „obrazové romány“, série koláží, kde ideálně dotváří svou dětskou četbu, své dětské fantazie. Takže Ernst, Štyrský, Teige za výtvarno, a pak Effenberger, Freud, Marx za esejistiku a myšlení, a taky němá groteska, Buňuel, Fellini nebo Lynch za film. Ta odkazová síť je hustá a dělá knize pevnou základnu. Pevnou základnu, která slouží jako odrazový můstek radostné a svobodné hře, maximální kreativitě, maximální poezii.

    Frigo & Lucie

    Osoby a obsazení? Příběhová linka, dějové zákruty, gradace, happy end? V takových kategoriích Švankmajer nehraje. Tradiční románové vyprávění ho nezajímá. Ale není to ani svévole postmoderny, ani konceptuální třeštění. Je to text, který vždycky řeže do živého, vždycky se z něj valí živá krev. Autorova vlastní. A z hlubin se pak vynořuje romantický model „já proti světu“, subjektivní touha proti brutálně neměnnému masivu objektivní reality. Švankmajer ví dobře, že s tím masivem nehne, že ho nejrůznější civilizační démoni nepřestanou otravovat a svádět. Takže se brání: fetiši, kouzly, přirozenou magií. Realitu kolem zaříkává a hypnotizuje. A nejen vážně, taky s humorem; Švankmajer je zábavný, vtipný.
    Emilie v Argentině, Frigo na mašině, trio Mazánek, Příval a Uhlíř, ale i Vítězslav Nezval a Milan Kundera a taky autorovo alter ego Lucie Hromová, co chodí ulicí pro mléko nahá a podstrkuje Švankmajerovi do vznikajícího díla své „taktilní scénáře“. Ostatně v textu si zahraje i sám Švankmajer, i jeho Cesty spasení, i jeho Hmyz. A pak ty deníkové fragmenty: jednou scénář, jednou verše, zápisy snů, komentáře k dějinám, ke společnosti, kultuře a vybrané literatuře, reflexe vlastní práce, anekdoty, aforismy. Třeba tenhle: „Možná že smrt neexistuje, že si ji lidi jen vymysleli, aby už nemuseli dál žít.“

    Naše chyba

    Ve Švankmajerově „velkém dobrodružném románu“ je prostě všecko: nahoře i dole, bdění i snění, poezie i próza, realita a fikce. Celek i detail: kritika lidského směřování napříč tisíciletými dějinami i fascinace jídlem, potažmo defekací. Všecko najemno semleto autorovým géniem. Ta kniha drží čtenáře v napětí, co bude na další stránce, co je hra a na čem doopravdy záleží. Možná že právě nejvíc na té hře. Možná že člověk má šanci na obrodu, jen pokud nepřerve komunikační linku se svým dětstvím, s čistým viděním, se stavem, kdy jedinec a svět byli v harmonii, ne ve fatálním, krvavém rozporu, v likvidační řeži takzvané dospělosti.
    Autor je sice skeptik, ostatně aktuální covidové šílenství jeho temnou vizi ohledně lidské budoucnosti potvrzuje, ale tím spíš vyniká jedno: pokud se svět hroutí, mizí v nenávratnu, je tu dílo Jana Švankmajera jako kruté memento. Tohle jsme ztratili, o tohle jsme přišli. Tuhle jedinečnou možnost jsme prošvihli. Naše chyba.

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    Reflex, 24. 9. 2020

    JAN ŠVANKMAJER s „velkým dobrodružným románem“

    Ať si každý o surrealismu myslí, co chce, ale Janu Švankmajerovi dobíjí tento -ismus, který je většinou české umělecké kritiky pravidelně odvážen na skládku nepotřebností, baterie tvorby, jako kdyby mu nebylo 86 let, ale třeba… Není to vlastně úplně jedno? Po Cestách spasení (2018), souboru deníkových záznamů, her a různých textů v nezvyklé černé sametové obálce, vydává tentokrát Dybbuk bílou, bezmála třísestránkovou, co do prózy o něco sevřenější Švankmajerovu knihu

    Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech. Ta obsahuje komentáře ke svému vzniku s reflexemi každodenních událostí (i covidových), záznamy snů, taktilní scénáře nebo rozhovor otištěný loni v Tvaru. A jako kdyby autor věděl, že má lidstvo málo času, tak otevřeně a jasně definuje problémy, které vidí v oblasti sociální, ekonomické, demografické a ekologické. Vzkazuje nám tím: Vy jste z mého vizuálního díla asi nepochopili vůbec nic, tak tady to máte napsáno natvrdo, černé na bílém. Podtitul Velký dobrodružný román je jakousi svébytnou poctou dobrodružné literatuře; do knihy je vložen obrázkový příběh složený z koláží, k nimž byly použity stránky s klasickými černobílými ilustracemi Věnceslava Černého a spol.
    V závěrečném postskriptu pak filmový režisér, výtvarník, animátor, dramatik a spisovatel sumarizuje: „Covid-19 a další epidemie (…) vnášejí do vývoje naší civilizace novou perspektivu do budoucna. Výhled vyhynutí. V tom případě již žádné knihy nebudeme potřebovat.“ Surrealistická skládka nepotřebností…

    zobrazit celou recenzi
  6. dybbuk

    Lidové noviny, 20. 6. 2020
    Klára Čikarová

    Velký loutkář znovu tahá za nitky

    Proslul jako filmař, výtvarník, spisovatel a loutkář a ve své nejnovější knize se Jan Švankmajer představuje i jako romanopisec. Nejde o obyčejný román, nýbrž o literární koláž obsahující typické „švankmajeroviny“. Co na mysli, to na papíře. Mluvící penisy a rozkládající se mrtvoly jsou však jen satirickou kulisou pro hluboké myšlenky o stavu dnešní civilizace.

    Nová kniha Jana Švankmajera s názvem Jednotný proud myšlení aneb život se rodí v ústech sice nese podtitul Velký dobrodružný román, na čtenáře je to ale tak trochu bouda. Přední představitel českého surrealismu se drží své obvyklé literární formy v tom, že se žádné literární formy nedrží. Románová linka je zde jen záminkou, aby se vyznal z toho, jak mu jsou stylistické škatulky cizí. Místo toho v duchu hesla „co na jazyku, to na papíře“ volně vrství asociace a útržkovitě prolíná různé styly od deníkových záznamů přes básně, fiktivní novinové články až po koláže a scénáře animovaných filmů.
    V posledně jmenované disciplíně všestranný tvůrce, který původně vystudoval loutkářství, vyniká celý život. Jan Švankmajer (* 1934) natočil na čtyři desítky animovaných filmů, v nichž dokázal rozhýbat různé materiály od sušených brouků po syrové maso, a za řadu z nich získal významná umělecká ocenění: jeho celovečerní film Něco z Alenky (1988) a krátkometrážní snímek Možnosti dialogu (1983) například uspěly na Mezinárodním festivalu animované tvorby v Annency, druhý jmenovaný titul získal také Zlatého medvěda z Berlinale. Jeho autor se ovšem za filmaře nepovažuje. „Film byl pro mne jen jedním ze (zaměnitelných) výrazových prostředků. Hmyz (z roku 2018 – pozn. red.) byl můj poslední celovečerní film. Říkám to bez slzy v oku. Jsou i jiné výrazové prostředky, ale Poesie je jen jedna,“ vyjádřil se loni v rozhovoru pro časopis Tvar.

    Vypustit démony

    Ovšem ani za spisovatele se Švankmajer nepovažuje: „Jsem vystudovanej loutkář. Proto asi moje knihy nikdo nečte. Román od loutkáře, si říkaj, to musí bejt asi pěkná volovina. Jako loutka vyrobená Balzakem nebo Zolou,“ zamýšlí se ve své nejnovější knize, již 30. června vydá nakladatelství Dybbuk. I kdyby s románem neuspěl, nic si z toho dělat nebude: svou tvorbu bere jako formu autoterapie, zbavuje se jejím prostřednictvím „vnitřních démonů“. Ti mohou mít podobu bájných tvorů, pornografických scén, jídla i fotografií různých typů vyrážky. Lhostejno, zda je vypustí ven formou filmu, obrazu, sochy nebo textu.
    Koneckonců, Jan Švankmajer se nepovažuje snad ani za umělce: „Nedělám umění, ale ve své tvorbě jen dávám volný průchod své touze. To je vše. Nic víc než její ukojení si od své tvorby neslibuji,“ cituje ho Bruno Solařík ve velké monografii Švankmajer, již předloni vydalo nakladatelství vydalo CPress. Umění totiž podle Švankmajera nemusí být krásné na pohled, a tak se vyžívá v kuriózních kombinacích motivů, které zpracovává formou koláže – jak na papíře, tak ve hmatatelné formě.
    Vášnivý sběratel různých fetišů od bizarních přírodnin po africké okultní sošky si vytvořil vlastní kabinet kuriozit, nazvaný podle renesančního konceptu Kunstkamera. Místo pro neobvyklou sbírku našel ve zchátralém zámku v Horním Staňkově, který si v 80. letech koupili s ženou Evou (zemřela 2005), taktéž umělkyní, aby v něm vytvořili keramickou dílnu. Zde čerpal inspiraci nejen pro své filmy a artefakty, ale i pro novou knihu, v níž se vedle textů a fotografií objevují také koláže.
    Podtitul Velký dobrodružný román odkazuje k cyklu koláží, který Švankmajer vytváří vlastně už od dětství. Podobně jako Max Ernst ozvláštňuje ilustrace z klasických literárních děl (například Vinnetoua), ale různě je prostřihuje, slepuje či doplňuje o fotografie, sošky, přírodniny, kusy jídla nebo nákresy z učebnic anatomie. Nejčastěji k tomu však používá pornočasopisy. Kromě cyklu koláží, jímž vzdává hold své mladické zálibě v dobrodružné literatuře, do nové publikace zahrnul také sérii Zatím se nic neděje (2000), kde v romantických ilustracích z přelomu 19. a 20. století nahrazuje obličeje lidí rudou hlavou ďábla.

    Za všechno může Freud

    Novou knihu autor koncipuje jako vyznání spisovatele, který se zavázal napsat každý den jednu kapitolu románu, ale ne vždy se mu to daří, protože v myšlenkách neustále odbíhá někam jinam. Často to vyznívá až cimrmanovsky. Podobně jako hrám Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka předcházejí přednášky, i Švankmajer kapitoly často uvozuje přímou promluvou ke čtenáři. Třeba na začátku čtyřicáté kapitoly píše: „Dovolte mi, abych připomněl, že jsem vám v 23. kapitole slíbil hnusnou sadistickou vraždu, která se odehraje v bytě Kowalských.“ Místo jiné z kapitol si zase čtenář přečte jen strohou noticku: „Pátá kapitola je totožná se třetí kapitolou, jen má jiný konec: Fráma nakonec přemůže vlčí hlad, který přehluší i jeho xenofobii, a on zajde do nejbližší večerky, kde si koupí u Vietnamce deset deka gothaje a jednu housku z pátku.“ Ve třetí kapitole si postava jménem Frám do vietnamské večerky nedošla, protože je „rasista, sadomasochista a šachista“.
    Důležitější než děj onoho „románu“ jsou ale autorovy úvahy a osobní zpovědi, které na čtenáře chrlí s lehkostí, jako by si mazal máslo na chleba. „Když píšete stejně rychle, jako myslíte, takže nemáte čas si promyslet, co chcete napsat, hezky napřed v klidu, nemůžete se pak divit, že z vás občas lezou blbosti, který nemůžete zastavit, protože je vidíte až napsaný, a to už je pozdě. Ale někdy z vás vypadne něco, co nevymyslíte, ani kdybyste mysleli celej den nebo tejden a leželi přitom ve vatičce a lidi kolem vás chodili po špičkách jako baletky v Labutím jezeru. Kvůli těmhle okamžikům stojí za to zapisovat, co vám slina přinese na jazyk,“ popisuje autor svou metodu psaní založenou na volném proudu myšlení. K tomu přidává ještě náhodně zaslechnuté věty od kolemjdoucích, sny, které se mu zdály v noci předtím, a reflexe osobního života. „A jelikož jsem to, co myslím (v tomto případě co říkám – píši), lze říci, že, život se rodí v ústech‘. A za to všechno může Freud,“ vysvětluje autor v jedné z pasáží koncept a název nové knihy, jejímž jednotícím prvkem je imaginace. Nakladatel její čtení přirovnává k pocitu z jízdy po peřejích horské řeky, která přes svou divokost pevně drží čtenáře v jeho loďce a nedovolí mu polevit v pozornosti. A není daleko od pravdy.
    Co věta, to hláška. Některé úryvky by snad dokonce uspěly i jako vystoupení stand-up komiků, a kdyby se objevily na sociálních sítích, málokdo z mladé generace by uvěřil, že je autorem téměř pětaosmdesátiletý muž. Švankmajer stále srší vtipem a pro oplzlé obraty či ostřejší slova nikdy nechodí daleko. Zaběhnuté literární postupy s radostí staví na hlavu, text odvíjí od volného proudu myšlení. V jeho dialozích spolu mluví třeba i jednotlivé části těla, nicméně v jeho podání to vůbec nezní absurdně. Je to prostě typický Švankmajer, jak ho známe, a ten si se čtenářem může dovolit hrát různé hry. Například uprostřed vyprávění o jedné z postav napíše: „Literatura by v tuto chvíli vyžadovala, abych popsal jeho celý život, ale na to literatuře seru.“ Překračování hranic zavedených tvůrčích přístupů je mu odjakživa vlastní, ostatně stejně jako všem surrealistům.

    Bezpečně na záchodě

    Jan Švankmajer i jeho žena Eva byli od roku 1970 členy Skupiny československých surrealistů, kterou vedl jejich přítel Vratislav Effenberger. Součástí aktivit skupiny se staly i textové interpretační hry, v nichž jeden z členů reagoval na text svého kolegy a dál jej rozvíjel. Takové hry hraje Švankmajer v poslední knize sám se sebou, když nový odstavec propojuje s tím předchozím díky asociaci na poslední slovo: „Co chvíli přehazovala pravou nohu přes levou a naopak. U ní to bylo obzvláště pikantní, protože nenosila spodní prádlo. Prý stejně není vidět, a tak je škoda ho mazat. – Mazat, mazat a zase mazat, důrazně připomínal panu Uhlíři pan Mazánek, když mu předával do opatrování píst od lokomotivy…“
    V jinou chvíli zase popisuje, jak „myslivci střílejí kance nakažené kapavkou“ a pak do textu zamíchá, co zrovna prožívá ve chvíli, kdy kapitolu píše (například smrt sestry nebo získání literární ceny). Čtenářům tak odhaluje mnoho intimních detailů ze svého života – například že nerad chodí na záchod s okénkem do světlíku, protože se tam necítí bezpečně.

    Gottwald versus Masaryk

    A podobně jako Švankmajerovo výtvarné dílo vzdává hold Giuseppu Arcimboldovi, jsou i jeho texty protkané aluzemi na film, literaturu, výtvarné umění i politiku. Za popisem podivných sadistických hrátek proložených neobvyklými nadávkami („ty specificky zarudlý hnide, ty zafačovaný lejno, ty kurvo rezavým hřebíkem přitlučená na vrata Notre Dame“ atd.) se například zčistajasna objevuje fotografie Fráni Šrámka. O souvislosti se čtenář může nejdříve jen dohadovat, svébytné vysvětlení pak najde o pár stránek později.
    Podobně autor provokuje například fotografií Klementa Gottwalda, když přemítá, co měl společného s T. G. Masarykem: oba byli z chudé rodiny, neměli na petrolej, a tak museli číst pod svitem měsíce. „Co tenkrát četli, se neví, ale asi každý něco jiného, protože je jen velmi malá pravděpodobnost, že by četli oba to samý. Je však ale známo, že každý vyvodil z chudoby, ve které vyrůstal, jiný závěr.“ Masaryka si bere na paškál také v jednom z takzvaných taktilních scénářů (to jsou takové, které lze vnímat hmatem), v němž se Karel Čapek prezidenta ptá, jestli ho už z neustálého ježdění na koni nebolí zadnice, a záhy dodává fotografii TGM na koni.
    Autorství „taktilních scénářů“, které tu a tam odlehčují text, v knize Švankmajer svěřil jedné z postav románu, Lucii Hromové. Do děje ji zařadil jen jako milenku jednoho z protagonistů a nevíme o ní nic víc, než že prý chodila nahá pro rohlíky. Do textu ostatně erotické napětí vnáší často. Lechtivé pasáže si Švankmajer stále užívá, a jak sám přiznává, do knihy je přidal jen tak pro potěšení. Nicméně i tak gradují napětí a udržují čtenáře ve střehu.

    Nový řád

    Obnažují se ovšem nejen hlavní postavy románu, ale obrazně také samotný autor, který odhaluje vnitřní myšlenkové pochody a otevřeně předkládá své názory na svět. Když se čtenář pobaví nad odlehčenými pasážemi, najde mezi literárními hrátkami i vážné politické úvahy. Například o tom, jak by dnes dopadlo nové nastolení komunismu: „Lidi jsou dobytek, a jako se jim nepodařilo realizovat Ježíše, tak se jim nepodaří realizovat ani Marxe.“ Když Švankmajer popisuje vizi, že kapitalisté budují komunismus, aby bohatí mohli zůstat bohatí a chudí neremcali, a tak jim občas něco přerozdělí, mezi řádky vyplývá, že má na mysli Evropskou unii. Stejně ostře se pouští i do současné Číny, která podle něj sáhla po Leninově „zapomenutém řešení“ – nejdřív vybudovat kapitalismus, aby ho potom mohli zničit.
    Podle Švankmajera je třeba vypracovat „sociálně-ekonomický a ekologickodemografický revoluční program pro nový civilizační cyklus“, tradiční levice ani pravice už prý současnou situaci zvládnout nemůže. A řešení? „Všechnu moc imaginaci!“ Knihu, jež vyjde 30. června, ovšem dokončil v listopadu 2019, a jak sám přiznává v doušce na konci, následný vývoj ve světě ji v podstatě deaktualizoval: „Covid-19 a další epidemie, které nás čekají a které je globalizace schopna distribuovat do celého světa během pár dní, vnáší do vývoje naší civilizace novou perspektivu do budoucna. Výhled vyhynutí. V tom případě již žádné knihy nebudeme potřebovat.“

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.