Hovory s ptákem

Recenze

1. dybbuk – 18. 2. 2018

   A2, 20. 7. 2011

   Jan Švestka

   Tvorba Gabriela Lauba není u nás příliš známá, přestože tento fejetonista a překladatel žil v Československu od padesátých let do sovětské invaze. V šedesátých letech publikoval mj. v Literárních novinách, Hostu do domu či Plameni, po emigraci v publicistice pokračoval a na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let působil jako předseda exilového PEN klubu německé jazykové oblasti. Přítomná kniha je souborem jakýchsi dialogů na principu platónského (sokratovského) rozjímání. Pták je starý vědoucí dravec, člověk „zastupuje svůj vlastní, individuální názor, který se dá ovšem od individuálních názorů ostatních lidí těžko odlišit“. A v tom je právě háček – již formálně má těchto šedesát krátkých textů velmi blízko k mechaničnosti (a následné nudě), avšak ve spojení s ptákovým neustálým generalizováním jsou takřka k neučtení. Z hlediska formátu by texty byly vhodné pro noviny, ale otištěny hromadně vyznívají jako povrchní ponaučení „O lásce k přírodě, O dovolené, O pokroku…“ Rozprava člověka a ptáka je zákonitě zkratkovitá, čímž se vytrácí chuť číst dál, navíc ani jejich pozice se nemění. Člověk je trochu nervózní, v práci i manželství nepříliš spokojený měšťák, pták je sice neznalý poměrů na zemi, ale právě proto vidí její problémy ostře a nebojí se být upřímný. Nevím, jak dlouho by člověk s takovým ptákem vydržel mluvit, ale čtenář ztrácí trpělivost po prvních dvaceti textech.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 18. 2. 2018

   Tvar, 21. 10. 2010

   Erik Gilk
   DIALOGY O LIDSKÝCH ZVÍŘATECH

   Jméno humoristického prozaika, aforisty a všestranného překladatele Gabriela Lauba (1928–1998) dnešnímu čtenáři nejspíš mnoho neřekne, přestože jeho pohnutý životní příběh lze považovat za typický osud Středoevropana dvacátého století. Laub se narodil v rodině židovského obchodníka nedaleko polského Krakova, po vypuknutí války rodina žila krátce ve Lvově, posléze byla deportována na Ural a zbytek války prožila v uzbekistánském Samarkandu. Po maturitě v Krakově v roce 1946 přesídlil Laub do Prahy, kde vystudoval žurnalistiku, avšak kvůli přesídlení rodičů do Izraele nebyl přijat do stálého zaměstnání. Teprve v šedesátých letech působil jako redaktor Plamene, v roce 1968 byl přijat do redakce Lidových novin, které však nezačaly vycházet. Po srpnové invazi odešel autor do Německa a usadil se v Hamburku jako novinář, později spisovatel z povolání.
   Pro Laubovo dílo je příznačné pomezí beletrie a publicistiky, žurnalistika ovlivnila jeho uměleckou tvorbu natolik, že v ní dominoval žánr krátkého prozaického útvaru; výjimkou je snad jen román Povstání tlouštíků z roku 1983. Laub se prezentoval jako bystrý novinář (v roce 1994 získal hlavní cenu v soutěži Evropský fejeton), humorista a satirik, autor originálních úvah a především vtipných aforismů, jejichž první soubor Zkušenosti vyšel ještě v Československu v roce 1967. Jejich společným rysem je relativizace a demytizace společenských, filozofických a uměleckých témat z perspektivy všedního lidského života.
   S výjimkou souboru krátkých povídek Největší proces dějin (1990) – převzatého z exilového vydání v kolínském Indexu – nevyšlo z jeho četného díla publikovaného v emigraci dosud nic. Teprve letos se nakladatelství Dybbuk odhodlalo vydat v jednom svazku dva spřízněné soubory pozoruhodných úvah o rozdílech mezi lidmi a zvířaty. Hovory s ptákem, jak se knížka jmenuje, obsahují stejnojmennou sbírku původně vydanou v roce 1984 a o tři roky mladší soubor Můj milý člověče. Vzhledem k nepřítomnosti byť stručné ediční poznámky se můžeme jen domnívat, že jednotlivá čísla obou souborů vycházela nejprve časopisecky na pokračování.
   Celkem šedesát epizod má naprosto shodnou strukturu, čemuž také odpovídají jejich stereotypní názvy (O spoření, O kráse, O osamělosti, O lásce k přírodě atp.). Za velkým ptákem neuvedeného druhu, avšak značného stáří pěti set let přichází do zoologické zahrady muž středního věku a rozpráví s ním o všem možném. Téma jejich dialogu vždy vyplyne ze vstupní situace: pták buď potřebuje vysvětlit nějaký svůj postřeh z předešlých dnů, anebo se člověk svěřuje se svým současným problémem v rodině nebo v zaměstnání. Pták se za dlouhou dobu svého věznění sice naučil lidské řeči, ale život lidské společnosti s jejími zákony, pravidly a zvyky je mu zpočátku zcela nepochopitelný. Proto se pták snaží přimět člověka, aby mu přiblížil význam konkrétního pojmu nebo vzorce lidského chování.
   Téměř ve všech rozmluvách se ukazuje, že muž jako vybraný vzorek lidské společnosti není schopen ptákovi vysvětlit bazální hodnoty, na kterých moderní euroamerická civilizace stojí. Přestože člověk se snaží ptákovi ukázat, že lidstvo je nejpokročilejší živočišný druh, ptákovy argumenty naopak dokazují, že člověk se od ostatních zvířat ničím podstatným neliší. Proto pták tvrdošíjně trvá na označení lidí jako lidských zvířat, o národu mluví výhradně jako o stádu, majetek nazývá kořistí a podobně. Přestože člověk se ve své řeči zaklíná myšlením, které jeho druh od ostatních živočichů údajně odlišuje, je to právě logické uvažování, jímž pták člověka jednoznačně převyšuje. Rozhovory proto shodně kulminují ptákovým vítězstvím či přímo výsměchem do tváře muže, který není schopen obhájit své názory a znalosti. Těmito příznačnými slovy končí dialog O sportu: „Řekněte mi tedy, k čemu jste vynalézali svoji celou techniku. Abyste si pěstovali těla schopná vrcholných výkonů, které nemají žádný praktický význam? Ta vaše logika… Právě v tomto oboru byste měli trochu víc trénovat a soutěžit.“ (s. 35) Přestože pták svojí neúprosnou analýzou nejednou zažene člověka do úzkých, pyšný muž neoblomně trvá na nadřazenosti druhu homo sapiens a žádnou deziluzi si nepřipouští. Teprve v posledním rozhovoru O odzbrojení člověku nezbývá nic jiného než obhajovat lidstvo ptákovou argumentací a tím tedy přitakat jeho názorům:
   „»Ach jo,« povzdechl si člověk, »odstraňovat nepřátelství… Sám jste přece prohlásil, že nepřátelství vůči příslušníkům cizího druhu je zvířecím instinktem.« / »Správně. A vy přece nechcete být zvířaty. Nebo snad ano?«“ (s. 251)
   Laubovy texty jsou psány lapidárně, nenajdeme v nich snad slůvko nazbyt, vše je podřízeno stavbě dialogu, který má potřebnou svižnost a spěje pravidelně k ironické pointě. Jejich styl tak rovněž přispívá k hlubšímu čtenářskému zamyšlení nad idejemi naší společnosti, které se zde sice neotřásají v základech, ale neobvyklá optika, jíž jsou vystaveny, umožňuje přinejmenším jejich přehodnocení a relativizaci.
   Překladatelům patří dík za zprostředkování nabádavých polobajek, jen v případě pojmu „soukmenovec“ bylo vhodnější najít příhodnější synonymum, neboť přeložený výraz až příliš asociuje nacistický režim, patřil totiž k nejfrekventovanějších nástrojům Goebbelsovy ideologické demagogie.

   zobrazit celou recenzi