dybbuk-306

Zdeněk Barborka

Hommage

[básně a prózy]

Cena s DPH: 499 

Výbor z díla básníka, prozaika i operního libretisty Zdeňka Barborky chce představit a připomenout především jeho dílo básnické a prozaické. Oddíl básní zahrnuje texty, které vznikaly zejména v průběhu šedesátých let. Prozaické dílo, datované od poloviny sedmdesátých let do konce let osmdesátých, se skládá z několika povídek a novel. Barborkou jsou navíc tyto texty výslovně zahrnovány do volného cyklu prozaických „studií“. Zatímco v poezii se ukazuje postupný přechod od lyriky k experimentu, v prózách autor neexperimentuje ani tak s formou jako spíš s neustálou blízkostí poetických prostředků, s citacemi a s narážkami na řadu literárních i hudebních děl. Kniha vychází v roce autorových nedožitých 80. narozenin.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-196-6

Vazba

vázaná

EAN

9788074381966

Počet stran

600

Formát

156 × 225 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-196-6

Vazba

vázaná

EAN

9788074381966

Počet stran

600

Formát

156 × 225 mm

Zdeněk Barborka & Zdeněk Lukáš: Nezabiješ!
Oratorium „Nezabiješ!“ (1969) v podání souboru Česká píseň a v přednesu Radovana Lukavského.
[stáhnout ZIP]

Skladem

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 18. 4. 2019

    Veronika Košnarová
    MILUJ MILUJ MILUJ MILUJ MILUJ MILUJ MILUJ…

    Literární odkaz Zdeňka Barborky (1938–1994), básníka, prozaika, autora experimentálních textů a textů k hudebním skladbám a operám (mj. ke skladbě Karla Odstrčila Vox humana. Dialog pro varhany a lidský hlas či k elektroakustické opeře Jaroslava Krčka Nevěstka Raab), připomněla v roce 2017 kniha Štamgastovo zešílení (ed. Robert Janda). Po mnoha letech nabídla reprezentativní průřez autorovou různorodou tvorbou; jak se ovšem záhy ukázalo, šlo o „pouhé“ předznamenání pocty skutečné. Té se Zdeňku Barborkovi dostalo při příležitosti loňských nedožitých osmdesátých narozenin, a to v podobě rozsáhlého výboru Hommage, uspořádaného Michalem Jarešem ve spolupráci s Robertem Jandou. Ten ke knize napsal doslov a především se zasloužil o dohledání řady Barborkových textů v archivech básníkových známých, přátel, spolupracovníků apod. Výsledná publikace tedy sice není kompletním souborným vydáním – neboť některé texty se dohledat nepodařilo a část pozůstalosti (především libreta a dále mj. korespondenci) se editor rozhodl do přítomného svazku z opodstatněných důvodů nezařadit –, nicméně lze říci hned na začátek, že se v každém případě jedná o poctu více než důstojnou a že knihu je možné považovat za jednu z největších literárních událostí loňského roku.

    Básníkovo krédo
    Svazek Hommage otevírá esej „O novou poezii“, publikovaný poprvé v roce 1967 v Sešitech pro mladou literaturu. Od editora byla dobrá volba zařadit na úvod právě tento text, neboť shrnuje autorova tvůrčí východiska. Jsou sice dobově podmíněná, nicméně přístup k psaní, o němž zde Barborka mluví – psaní, které si vyžaduje tvůrčí kázeň a disciplínu, psaní, „kde nelze nic zamlžovat amorfními oblaky nejasných nálad a pocitů“ (s. 15) – je, domnívám se, platný pro celou autorovou tvorbu, a lze jej tedy vnímat jako jeho konfesi.
    Následující juvenilní cyklus Deset básní pro V. V. M. byl napsán v roce 1963 coby básnický hold obrazům plzeňského malíře Vladimíra V. Modrého (1907–1976), jako celek byl knižně vydán až v roce 2009 (eds. Petra Hynčíková a Václav Malina). Kompletně je ve svazku Hommage přetištěna také Barborkova knižní prvotina z roku 1970, básnická sbírka Plavba, shrnující lyrickou i epickou poezii, jakož i první ukázky experimentálních postupů. V souladu s již naznačeným autorovým postojem se jedná o poezii prostou jakéhokoli prvoplánového narcistního bolestínství a vylévání emocí. Za zvláště pozoruhodný je třeba považovat oddíl „Vyprávění“, kde se verš značně rozvolňuje, prozaizuje, narativizuje a zahrnuté skladby se nápadně přibližují narativní próze simulující mluvenou promluvu, resp. próze stylizované po vzoru spontánního proudu řeči. Těžko tu nepomyslet na Bohumila Hrabala, v Barborkových textech ovšem intuitivně, instinktivně cítím i jistou spřízněnost třeba i s texty Karla Malicha. Humor se ve „Vyprávěních“ propojuje s existencialitou, ta je však prostředkována nenásilně, jakoby „podprahově“, pod maskou všednosti, banality, bez náznaku patosu.
    Ze strojopisných Procesuálních textů vyšel na počátku sedmdesátých let německý výbor pod tit. Urteil (1970; překlad Godehard Schramm). U nás byly některé jednotlivé básně publikovány časopisecky či ve výborech; jako celek – byť se jej nepodařilo rekonstruovat ve stoprocentní úplnosti – se nám ovšem sbírka představuje až nyní. Výsledný konvolut lze považovat za jeden z nejzásadnějších edičních počinů předkládaného výboru, neboť sbírka existuje fragmentárně v několika různých strojopisech. Ty se nacházejí na různých místech, u různých osob, a pro zdejší vydání editor tedy musel veškeré dohledané texty porovnat a zkombinovat do výsledného celku. Některé texty jsou otištěny v podobě reprintu strojopisu, což je řešení nejjednodušší a zároveň nejčistší.
    V Barborkových „procesuálních textech“ se rozmývá hranice mezi poezií a prózou, jinak řečeno: tyto texty jsou za hranicemi podobného (striktního) žánrového dělení. Ačkoli sám autor považoval jejich vizuální aspekt za druhotný, nelze pominout, že texty působí velmi sugestivně i na pohled: především tam, kde jsou na stránce pouze jednotlivá slova či hlásky. Ta pak jako by na recipienta „mlčenlivě“, zatemněně „útočila“, pronásledovala jej. Pokud jde o experimentální aspekt, už k dříve publikovaným ukázkám byly připojeny autorovy podrobné vysvětlující „poznámky k metodě“, v předkládaném svazku jsou přetištěny v rámci „Ediční poznámky“. Není myslím nutné je zde reprodukovat, za důležité nicméně považuji „vypíchnout“ závěr jednoho z těchto autokomentářů, vyjadřující se k otázce působivosti, „poetické síly“ takto vytvořené poezie. Barborka k tomu říká: „Zdá se mi teď, když uzavírám tuto práci, že přes všechnu upřímnou demytizační snahu si i tato tolik racionální a spekulativní poezie zachovává i proti vůli autora svůj nezničitelný díl tajemství.“ (s. 584)
    Vedle dalších shromážděných experimentálních modelových textů, shrnutých do oddílu „Preludia, fugy a jiné básně“ (simulujících na rozdíl od procesuálních textů tentokráte procesy a děje umělé), výbor v úplnosti vůbec poprvé představuje i cyklus „Redukce aneb Sedm klenotů světového písemnictví“. Je asi na místě připomenout, že text byl použit pro libreto oratoria Nezabiješ Zdeňka Lukáše, jež bylo přímou reakcí na srpnovou okupaci 1968 a bylo nahráno v roce 1969 v elektroakustickém studiu Českého rozhlasu; reprízováno pak byla zcela nedávno, při příležitosti padesátého výročí upálení a úmrtí Jana Palacha.
    Dominantní téma smrti není charakteristické jen pro daný cyklus, ale pro Barborkovu tvorbu obecně. Výmluvné jsou v této souvislosti verše ze sbírky Plavba: „[…] kdyby nebylo smrti / Neměli by spisovatelé pomalu o čem psát od Homéra až dodnes“ (s. 63). Znamená to, že Barborka je básníkem totální, nihilistické, někdy snad až sarkastické skepse? Není pochyb o tom, že coby tvůrce jej námětově poutala fatální tragičnost lidského osudu. Jeho filosofické, ergo životní krédo bych nicméně hledala – nebo snad: troufala si hledat – spíše v závěrečných řádcích „Příkazů“: „Miluj a miluj! / Miluj a miluj! Miluj a miluj! / Miluj!“ (s. 277)

    Nové objevy: Prózy
    Osobně nejpřínosnější je pro mne druhá část Hommage, obsahující Barborkovy – v převážně většině zde poprvé publikované – prózy. O jejich „průzkumném“ charakteru svědčí již jejich podtituly „studie“; tomu ostatně odpovídá i to, že žánrově stojí – přinejmenším v některých případech – spíše na rozhraní prózy a umělecko-literárního eseje. Barborka zde nezapře svou básnickou i experimentální minulost. Do textů pronikají různé metody a postupy užívané v jeho experimentálním období; není to však pouhá navyklá manýra, nýbrž to má své opodstatnění: „experimentální“ charakter psaní zdá se být mnohem vice korelativní s povahou skutečnosti než psaní „uhlazené“, „učesané“: „A jestliže jsme před časem uvažovali o tom, že spodní text by byl jakýmsi stálým oslnivým spektáklem, jiskřivou slátaninou, není důvodu, proč by taková bizarní skládačka nemohla krýt docela poutavý děj; cožpak i v životě není dost dějů skrytých pestrobarevnými paravány, cožpak všechny pravdivé děje – ne ty šikovně odvyprávěné v knihách, hrách, filmech – nejsou skryty barevně slátanými cáry opon, cožpak takové povlávající cáry nejsou součástí oněm dějům vlastní?“ (s. 392)
    Vedle smyslu pro (sebe)ironii, (černý) humor, grotesku, sarkasmus patří k charakteristickým rysům Barborkových próz prolnutí snu a skutečnosti, fiktivní reality a fiktivní fikce (mýtů, literatury), rozostření hranic mezi těmito světy. Děj je obvykle potlačen na minimum, drama se odehrává spíše pod povrchem. Často jde o subtilní vhled do nitra postav, opět, podobně jako v poezii, bez jakéhokoliv (falešného) soucitu, melancholie, prvoplánového, podbízivého emocionalismu. Nápadná je zvukomalebnost, sémantizace hlásek – pro prózu ne zcela obvyklá; ruku v ruce s tím i jde i výrazná rytmizace, někdy se dokonce próza proměňuje v báseň v próze. Pozoruhodná je i neobvyklá obraznost. Ta přitom není samoúčelná, není snobskou libůstkou, estétskou dekorací, nýbrž koresponduje s vnitřním rozpoložením hrdiny, z jehož perspektivy je vyprávění předkládáno: „[…] znovu obrátil oči ke kuželům kopců, jejichž otevřené žíly teď naplno krvácely pod ostřím oblaků, které přispěchaly podobné čepelím; nejprve popravily Sivenec, potom odřezávaly vrcholy nižších pahorků“ (s. 318). Právě prostřednictvím jazykové aktualizace a nekonvenčnosti je pohled na (banální, všední) skutečnost aktualizován, ozvláštňován, znejišťován, dramatizován.
    Ilustrativní ukázkou Barborkovy (experimentální) hravosti a citu pro rytmus a hudbu (hudebnost) řeči je jeden z mála již dříve publikovaných textů, povídka „Z cest revizního technika“, v podtitulu označená jako „Studie s dvojníkem“ (poprvé in: Poeticko-policejní konfabulace, 1992). Pro doklad řečeného postačí citovat ze samotného úvodu: „Cílevědomě vlak vlaje končící vlahou nedělí, podobný vlasu v lázni panny, podobný hadu, jenž oživl v láhvi lihu, stejně cílevědomý a hrozivě dunící jako ta dešťovka v lůně zpustlého záhonku[…]“
    (s. 449). Text zároveň ukazuje různorodé polohy Barborkova díla: již zmíněná hra, hravost u něj prostupuje (resp. nevylučuje se) s existenciální reflexí: „[…] vločky strachu, vločky pohledu, jejž nomád vystřeloval vzhůru a jenž se ve výši lámal, rozpadal a vracel k zemi, vločky jeho úzkostného pohledu.“ (s. 505)

    … „píše jistý Zdeněk B.“ aneb Sebereflexe
    Nepřehlédnutelným rysem Barborkových próz je rovněž jejich sebereflexivní, metanarativní rozměr, výrazný především v prozách „Ignác. Literárněhistorická studie“ (jejíž pozdější básnická verze z přelomu osmdesátých a devadesátých je asi posledním autorovým básnickým textem), „Všední odpoledne učitelky Julie K. (Studie s čárou)“ a „Písni! (Studie kulturně-politického života)“. Metatextové poznámky v sobě přitom nesou nezakrytý (sebe)ironický podtón a odhalují Barborkovo „zápolení“ s prozaickým žánrem.
    Při četbě pasáže, v níž se autor činí postavou své prózy, nechává prostoupit rovinu psaní a psaného a svět textu proměňuje v další fikční rovinu, jsem nemohla nemyslet na Věru Linhartovou (její jméno ostatně v jednom z textů zazní v souvislosti s fenoménem obliby závorek): „‚Samé Z. Vždyť to by byl jako v té bláznivé próze, co o nás zrovna píše jistý Zdeněk B. Ten se snaží do každého odstavečku nacpat co nejvíce slov se Z, a abych se přiznal, já tomu chlapovi nerozumím. Co on tou exhibicí sleduje? Chce dokázat, že je schopen na nějakých pětašedesáti stránkách dodržet předsevzaté zvukové předznamenání? Nebo že si umí v četbě zaškrtat či ze slovníků vytáhnout výrazy, jichž má zapotřebí? A ta jména, co většině z nás dal! Ale jaký to má všechno smysl? Ukazovat, že mu z našeho shromáždění a jeho příprav táááááákhle bzzzzzzzzzzzzučí v hlavě? Pustý formalismus.‘“ (s. 557)
    V atmosféře Barborkových próz lze zaslechnout ozvuky surrealismu; jeho tvorba je tak dalším konkrétním příkladem (vedle kupř. Stanislava Dvorského či právě Věry Linhartové), dokládajícím plodné propojení experimentálních a surrealistických východisek (kritické funkce poezie; objevování poezie ve spodních vrstvách, různých zákrutách, záhybech skutečnosti). Intertextovostí a intermedialitou, tedy aluzemi či přímými zmínkami konkrétních děl literárních, výtvarných, hudebních, filmových, ovšem Barborka předznamenává i postupy postmoderny, postmoderní přepisování. Svými texty se rozchází se stávajícím řádem skutečnosti, jejím zažitým „čtením“, vnímáním, a vytváří řád nový; konvenční „rozčlenění“ světa ruší aktem psaní/vytvářením textu, do jednoho prostoru přivádí věci z různých řádů skutečnosti.
    V nedávné recenzi Příhod při shazování kůží Dylana Thomase jsem psala o průzkumech, na něž se tento velšský básník vydával. Jsem ráda, že podobnými zjevy disponuje i česká literatura. A ještě raději jsem za Hommage Zdeňka Barborky – jenž k těmto odvážným literárním dobrodruhům dozajista patřil. Zbývající část jeho díla, nezahrnutá do přítomného svazku, navíc skýtá naději, že je ještě stále nač se těšit.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Právo, 11. 4. 2019

    Jakub Šofar
    Zdeněk Barborka: Hommage (básně a prózy)

    Co je v literatuře důležité, se ukáže vždy až po čase. Každopádně, velký dluh teď umazalo nakladatelství Dybbuk, které vydalo pod názvem Hommage výbor z díla spisovatele a operního libretisty Zdeňka Barborky (1938–1994). Díky plzeňskému básníkovi Robertu Jandovi, jemuž se podařilo shromáždit rozeseté Barborkovy texty, se může čtenář seznámit se soubory jeho poezie z šedesátých let (používal místo pojmenování experimentální výraz nová poezie) i s prózou, kterou začal psát od poloviny let sedmdesátých. Zkusil někdo někdy odpovědět na otázku, proč se v tak malé literatuře, jako je ta česká, objevuje tak silný hlas surrealismu a experimentu? Co takhle: Češi jsou známí hračičkové, nástrojaři, schopní reagovat na určité situace nevypočitatelně, třeba se i vzbouřit proti klasické práci s jazykem…

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Týdeník Domažlicko, 27. 3. 2019

    Nakladatelství Dybbuk vydalo obsáhlou publikaci Zdeněk Barborka Hommage v roce autorových nedožitých osmdesátin. Rokycanský rodák, absolvent konzervatoře, působil jako hudební pedagog a rozhlasový redaktor v Plzni, než byl nucen se v rámci normalizace přemístit do Bohušovic nad Ohří. Jeden z našich nejvýraznějších představitelů experimentální poezie psal nejen básně a prózy, ale i libreta k dílům českých skladatelů. Šestisetstránková kniha soustřeďuje básně a prózy, které se povedlo shromáždit plzeňskému básníku Robertu Jandovi, jenž se již řadu let Barborkou systematicky zabývá. Spisovatel měl totiž ke své tvorbě bohémský přístup, řadu svých rukopisů rozdal, aniž by si je v kopiích archivoval. Pokud jde o poezii, kromě reedic básnických sbírek Deset básní pro V. V. M. a Plavba a básnických skladeb Příkazy a Ignác poprvé vycházejí mj. cykly Procesuální texty (ve kterých básník pracuje s rozkládáním a přeskupováním slovních útvarů), Redukce klenotů světového písemnictví (zhudebněné Zdeňkem Lukášem jako oratorium Nezabiješ!) a Preludia, fugy a jiné básně. Z próz byly zařazeny ty, které autor označuje v podtitulu jako studie a vytvářejí svým způsobem kompaktní celek. Bylo by milé, kdyby se po seznámení s publikací přihlásili majitelé textů, které se dosud editorům nezdařilo dohledat.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    ČRo Vltava, 4. 2. 2019

    Markéta Kaňková
    Hommage. Vychází první obsáhlý výbor z literární tvorby Zdeňka Barborky

    Do básnické i prozaické tvorby jednoho z předních představitelů české experimentální literatury nyní dává nahlédnout kniha Zdeněk Barborka: Hommage. Výbor z díla básníka, prozaika, operního libretisty a plzeňského redaktora Československého rozhlasu vydalo nakladatelství Dybbuk.
    Výbor z díla básníka, prozaika i operního libretisty Zdeňka Barborky chce představit a připomenout především jeho dílo básnické a prozaické. Oddíl básní zahrnuje texty, které vznikaly zejména v průběhu šedesátých let. Prozaické dílo, datované od poloviny sedmdesátých let do konce let osmdesátých, se skládá z několika povídek a novel.
    Barborkou jsou navíc tyto texty výslovně zahrnovány do volného cyklu prozaických „studií“. Zatímco v poezii se ukazuje postupný přechod od lyriky k experimentu, v prózách autor neexperimentuje ani tak s formou jako spíš s neustálou blízkostí poetických prostředků, s citacemi a s narážkami na řadu literárních i hudebních děl.
    O práci na knize i Zdeňku Barborkovi mluvila Markéta Kaňková s editorem knihy Michalem Jarešem.

    https://vltava.rozhlas.cz/hommage-vychazi-prvni-obsahly-vybor-z-literarni-tvorby-zdenka-barborky-7753863

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    Lidové noviny, 19. 1. 2019

    Radim Kopáč
    Básnický experiment žije!

    Experimentální poezie vyrostla v kulisách nové vědy a techniky, nových médií, nových možností. Šedesátá léta, a zejména v Československu, přála experimentu víc než kdekoli jinde na světě.

    Komu dneska řekne něco pojem „experimentální poezie“? Anebo poezie nová, vizuální, konkrétní? Prostě báseň, která revoltuje proti lyrismu a pomáhá si jednak matematikou, vědeckostí, jednak funkční koketerií s obrazem, hudbou nebo performancí? Zřejmě málokomu, nebo rovnou nikomu. A přece se čeští experimentální básníci, jimž patřila především šedesátá léta minulého století, hlásí poslední roky o slovo jako málokdy předtím. A jistě nejen skrz opakovaně vydávané Typogramy Václava Havla.
    Loni a předloni vyšel třísvazkový sebraný spis třebíčského Ladislava Nováka (Dílo), v roce 2016 úryvek z experimentálního díla Jiřího Golda (Liber sine nomine), aktuálně je k mání pocta Zdeňku Barborkovi (Hommage), vydaná k jeho nedožitým osmdesátinám.
    A dalo by se pokračovat: za posledních deset patnáct let přišli ke slovu, abecedně řazeno, například Vladimír Burda (Lyrické minimum), Josef Honys (Nesmelián), Miloš Horanský (Grafické básně), Miroslav Koryčan (Zamračené židle), Ladislav Nebeský (naposledy Obrazy ke čtení). Všechno krásně vypravené a vesměs pečlivě edičně připravené svazky. A většinou z produkce malého pražského nakladatelství Dybbuk. Kde se ten zájem bere a proč?
    Experimentální poezie provokuje, hraje si, bere drze z různých druhů umění. Novák nebo Barborka zkoušeli spojení textu s hudbou, Burda nebo Honys s obrazem, Nebeský pak rovnou s prázdnotou, s nebesky modrými anebo bílými místy mezi verši, slovy, literami. Nové básnění je dneska nakladatelsky „in“ možná i proto, že si rozumu s povahou naší (post)postmoderní doby, s jejím širokým záběrem, s její všetečností.
    Nakladatelsky ale nerovná se čtenářsky: Všechny ty knihy kladou na konzumenta vysoké nároky. Jednak proto, že jde vesměs o opulentní soubory celoživotní autorské práce (Novák má dohromady přes dva tisíce stran, Barborka „pouhých“ šest set), jednak proto, že básnický experiment je sympaticky nesnadný.
    Experimentální poezie vyrostla v kulisách nové vědy a techniky, nových médií, nových možností. Šedesátá léta, a zejména v Československu, přála experimentu možná víc než kdekoli jinde po světě. Hlavními hybateli, k nimž
    se výše jmenovaní opakovaně odkazují, byli Jiří Kolář, a především tandem Josef Hiršal – Bohumila Grogerová. Právě oni připravili klíčové knižní přehlídky nového básnictví: jak toho domácího, tak toho za hranicemi. V antologii Vrh kostek, která vinou režimní změny na sklonku šedesátých let vyšla až v roce 1993, představili mimo jiné kreace Burdy, Nebeského, Honyse, Nováka i Barborky.
    Je pak osudem vizionářů, že na svůj vlastní sebraný spis dodnes čekají jak Hiršal, který by příští rok oslavil sto let, tak o rok mladší Grogerová.
    Podle Zdeňka Barborky básnický experiment „klade své požadavky maximalisticky“. Podle Bohumily Grogerové neodezněla východiska: „V šedesátých letech jsme svým dílem reagovali na společenský i kulturní útlak, nelíbilo se nám, že jsme čeledíni režimu, nevyhovoval nám jazyk, kterým se psaly noviny. Možná že ta nespokojenost přetrvává dodnes…“
    A Jan Šavrda z nakladatelství Dybbuk, které většině experimentálních básníků v posledních letech postavilo knižní pomník? „Fandíme odvaze a hledání nových, neprobádaných cest. I když třeba nikam nevedou. Důležitý je už samotný průzkum.“
    Vyberte si. Básnický experiment za to i dekády po svém vzniku určitě stojí.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz