dybbuk-252

Knut Hamsun

Hlad

z norštiny přeložila Helena Kadečková

Cena s DPH: 251 , e-kniha: 125 

Tématem románu Hlad (1890) norského autora, nositele Nobelovy ceny za literaturu Knuta Hamsuna je hlad ve dvojím smyslu. Protagonista a zároveň vypravěč románu, začínající spisovatel, se snaží prosadit bez valného úspěchu v norském hlavním městě Kristianii (dnešní Oslo) a trpí chudobou a nedostatkem jídla. Dlouhá období fyzického hladu se podepisují nejen na jeho tělesném zdraví, ale vyvolávají v něm i nezvládnutelné proměny psychického stavu, nepředložené činy a chaotické projevy mysli až halucinační deliria. V protikladu k poetice realistického románu žije hrdina Hladu bez účasti na společenském dění a ani nepomyslí na jakýkoliv sociální protest. Věnuje se pouze vlastní situaci v obdobích hladu a z ní plynoucí neschopnosti komunikace s jinými lidmi. Tady nastupuje druhý – a důležitější aspekt titulního hladu. Hlad je zde metaforou hledání vlastní identity v existenciální prázdnotě, jakési vnitřní emigraci ze zavedených společenských pravidel. Záznamy vnitřních monologů a proudu vědomí hlavní postavy činí z Hladu předchůdce poetiky modernistických románů. Horečnatý románový debut Knuta Hamsuna je z velké části vzpomínkou na jeho vlastní umělecké začátky.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-142-3

Vazba

vázaná

EAN

9788074381423

Počet stran

240

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

122 × 190 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-142-3

Vazba

vázaná

EAN

9788074381423

Počet stran

240

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

122 × 190 mm

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    http://www.iliteratura.cz/, 12. 6. 2016

    Petra Johana Poncarová
    Úzkost a hlad v Kristianii: norské počátky evropského modernismu

    První evropský modernistický román Hlad norského autora Knuta Hamsuna se dočkal po mnoha desetiletích moderního českého překladu, a to z pera Heleny Kadečkové. Ačkoliv již dnes Hlad nepůsobí tak revolučně jako v době prvního vydání v roce 1890, stále jde o podmanivé a podnětné dílo, s nímž se stojí za to seznámit jak pro jeho nesporné literární kvality, tak pro nesmírný vliv na mnoho dalších autorů.

    Knut Hamsun (1859–1952) patří k největším autorům norské literatury a je rovněž významným představitelem raného modernismu, podle I. B. Singera dokonce otcem celé moderní evropské literatury. Uznání, jehož se mu v prvních dekádách dvacátého století dostávalo, stvrdila roku 1920 Nobelova cena za literaturu. Hamsunovo renomé však utržilo těžké rány během druhé světové války, kdy již v dosti pokročilém věku začal ke všeobecnému zděšení okupovaného Norska podporovat pronacistický režim Vidkuna Quislinga a setkával se s čelními představiteli třetí říše. Po válce byl odsouzen za kolaboraci a umístěn do psychiatrické léčebny. Navzdory této skandální epizodě, která stejně jako v případě Ezry Pounda vyvolává diskuse o tom, jak se stavět k zavrženíhodným politickým postojům velkých umělců, je Hamsun dále čten a uznáván jako klasik, zejména díky románům Hlad, Mystérie a Pan.Hamsun vyrůstal v chudých poměrech a dlouho se protloukal za pomoci různých příležitostných zaměstnání. Coby spisovatel se poprvé výrazně prosadil právě románem Hlad (1890). Hlavní postavou, částečně odrážející Hamsunovo vlastní nelehké mládí, je začínající literát, živořící na ulicích Kristianie (dnešního Osla). Román prakticky nemá děj v tradičním slova smyslu – tvoří jej sled blouznivých myšlenkových pochodů hlavní postavy a jeho tématem je nevyzpytatelnost lidské psychiky. Jak podotýká v doslovu ke knize Martin Humpál, jeden z předních českých odborníků na Hamsunovo dílo, Hlad byl v době prvního vydání velmi novátorské dílo a v mnohém se ostře vymezoval vůči převládající naturalistické a realistické próze tzv. moderního průlomu. Tento rozchod je jasně patrný právě v pojetí nuzného hladového protagonisty – namísto aby autor zevrubně vylíčil, jak jeho životní dráhu ovlivnil původ a společenská nerovnost, nedozvídáme se o jeho předchozí existenci vůbec nic. Hladovění je pak v románu nejen fyzickým, ale především existenciálním stavem a symbolizuje mimo jiné marnou touhu po naplnění uměleckého ideálu. Hlavní hrdina nedostatkem potravy sice strádá, ale zároveň se brání nasycení, které vnímá jako zpronevěru svým ideálům, neboť články, za které jsou noviny ochotné platit, je třeba psát v souladu s poptávkou a nikoliv tak, jak mu velí jeho osobitá estetická vize.Někteří odborníci zastávají názor, že Hlad je předchůdcem modernistické literatury a podle některých výkladů vůbec prvním modernistickým románem v Evropě. Celý text totiž zaznamenává roztěkané, horečnaté uvažování hlavní postavy, čímž předznamenává techniku „proudu vědomí“. Tematizuje také prostředí velkoměsta, osamělost jednotlivce i tlak, který na něj vyvíjí moderní průmyslová společnost, a Kristianie se v Hladustává horečnatým obrazem protagonistovy rozpadající se identity. Román v sobě spojuje existenciální tíseň neukotveného člověka i jistou groteskní komiku, vyvěrající z kontrastu mezi protagonistovými velkolepými uměleckými plány s neslavnými konci a upachtěnými, nezdařilými pokusy navázat kontakt s lidmi. Bezejmenný umělec, který se nemůže realizovat, pak předznamenává další postavy Hamsunových děl – individualisty, kteří nedokáží zapadnout do okolní společnosti. Hlad ovlivnil mnoho evropských spisovatelů včetně Franze Kafky, který si Hamsunovy rané tvorby vysoce cenil, či Stefana Zweiga.Do češtiny se Hamsunova díla hojně překládala v prvních dekádách dvacátého století, tedy v době celoevropského rozmachu skandinávských literatur (je zajímavé si uvědomit, že v letech 1901–1945 putovala do Skandinávie čtvrtina Nobelových cen za literaturu). Intenzivně se mu věnoval zakladatel Moderní revueHugo Kosterka (1867–1956) a dalšími aktivními překladateli jeho děl v meziválečném období byli Milada Lesná-Krausová (1889–1961) a Ivan Schulz (1871–1935). Nejvýznamnější moderní Hamsunovou překladatelkou je pak Helena Kadečková, přední česká odbornice na norskou a zejména islandskou literaturu. V českém překladu je dostupný i román Hamsun švédského prozaika a dramatika Pera Olova Enquista (č. 2003, Havran, přel.Z. Černík), který se zaměřuje na poslední roky autorova života a stal se předlohou pro úspěšný stejnojmenný film Jana Troella (1996) v hlavní roli s legendárním Maxem von Sydowem. Přeloženy byly i Hamsunovy pozoruhodné zápisky nazvané Po zarostlých stezkách (č. 2002, přel. V. Dudková), v nichž reaguje na obvinění z kolaborace, soudní proces i psychiatrická vyšetření a jasně dokazuje, že snahy prokázat mu trvale oslabené duševní schopnosti, a tím pádem snížit jeho odpovědnost za proněmecké postoje byly pouze projevem zbožného přání norské veřejnosti.Hlad byl do češtiny přeložen hned třikrát: poprvé Hugem Kosterkou dvanáct let po vydání originálu (1902) a později znovu Lesnou-Krausovou (1932). Jak podotýká Martin Humpál, ačkoliv byly tyto starší překlady na svou dobu velice kvalitní, již poněkud zastaraly. Nyní se čeští čtenáři mohou seznámit s tímto zásadním dílem skandinávské i evropské literatury v novém překladu, jejž pro nakladatelství Dybbuk pořídila Helena Kadečková. Nové vydání se vyznačuje i elegantní grafickou úpravou a příhodně zvolenou obálkou, pro niž byl použit obraz Hamsunova krajana a současníka Edvarda Muncha (1863–1944) Večer na třídě Karla Johana, který odráží horečnatost, existenciální úzkost i samotu jedince uprostřed velkoměsta. Dotyčná hlavní třída norské metropole je v románu navíc několikrát zmíněna. Ačkoliv již dnesHlad nepůsobí tak revolučně jako v době prvního vydání, stále jde o podmanivé a podnětné dílo, s nímž se stojí za to seznámit jak pro jeho nesporné literární kvality, tak pro nesmírný vliv na mnoho dalších autorů.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    http://haiku-etc.bloger.cz, 6. 7. 2016

    Knut Hamsun napsal „kafkovský“ román dávno před Kafkou…

    Román Hlad, který Knuta Hamsuna záhy po svém vydání proslavil, lze sice nahlížet pod různými úhly pohledu, ovšem určujícím motivem je zde bezpochyby existenciální aspekt, konkrétně fyzické a zároveň metafyzické nepřátelství mezi duchovně zaměřeným, byť nekonformním jedincem na jedné a bezduchou, třebaže racionálně fungující společností na straně druhé. Duševní balancování hlavního hrdiny mezi okamžiky chvilkové euforie a převažujícími černými myšlenkami naprostého zmaru, přičemž tyto periodicky se opakující stavy mají svou příčinu v permanentním hladu, resp. v uvědomování si nezadržitelného tělesného chátrání, beznadějné sociální vyloučenosti a blížící se smrti – to vše je zde podáno způsobem, díky němuž si tento román bude vždycky nacházet své čtenáře a obdivovatele.
    Je zde prakticky vše, co posléze charakterizovalo autorovu celoživotní tvorbu, především tedy vášnivé odmítnutí kapitalismu, industrializace, městských aglomerací a vůbec všeho, co člověka odvádí od přirozeného způsobu života a dělá z něj pouhou součástku státního stroje. Nápadná je podobnost s Kafkovou Proměnou, kdy obě ústřední postavy, jak obchodní cestující Řehoř Samsa, tak Hamsunův bezejmenný pisatel novinových článků jsou společenskými outsidery, nezapadajícími do schémat rádoby moderní doby, uzurpující si nepřiměřené nároky na všechny oblasti lidského života. Dlužno ovšem dodat, že norský spisovatel dospěl k poznání odlidšťující podstaty tzv. průmyslové revoluce a jejímu grandióznímu literárnímu ztvárnění dávno před Franzem Kafkou.
    Příběh se odehrává v Kristianii, napolo imaginárním městě, po němž se potuluje přízračný muž, který umanutě a do posledních detailů popisuje svoji ubohou existenci, především však své myšlenkové pochody. Je vlastně polovičním bezdomovcem – dny tráví nekonečným procházením ulicemi, náměstími, mořským nábřežím a krámky, po nocích pak přespává v těch nejubožejších špeluňkách, které je však pro nezaplacení nájemného pravidelně nucen opouštět. Nic o něm nevíme – jeho jméno, věk, vzhled atd. nám zůstávají utajeny, protože (jak je zřejmé od první stránky) to, co je u „normálních“ lidí tak důležité, je u našeho „nenormálního“ muže naprosto nepodstatné.
    Víme, že je příležitostným spisovatelem a občas se mu podaří napsat nějaký zajímavý článek, který je následně přijat redaktorem místních novin, ovšem nuzný výdělek stačí toliko na pár nocí pod střechou a chvilkové zahnání hladu. A právě hlad je tím, co by se u tohoto muže dalo označit za druhou přirozenost, která determinuje jeho život a kolem níž se točí všechny jeho myšlenky.
    Kromě ustavičného přemýšlení o obstarání si potravy však hlad současně mění jeho psychiku – původní charakter počestného občana se začíná drolit pod náporem horečnatých úvah, zda ten či onen způsob, jak přijít k penězům, je ještě morální, nebo již zavrženíhodný. Prázdný žaludek zároveň „umožňuje“ tělu spotřebovávat energii, běžně určenou na trávení, k nadměrné mozkové činnosti, jejímž výsledkem je mimořádně ostré vnímání sebe sama a okolního světa. Dochází tak k paradoxu, kdy úvahy a postřehy, vykazující evidentní halucinační symptomy, mají v sobě fakticky i mnoho racionálna a dokonce životní moudrosti. Při občasné komunikaci se strážníkem, majitelem zastavárny, prodavačkou či bytnou si tak jeho protějšek není jistý, zda mluví s bláznem, nebo naopak s člověkem výjimečné inteligence. Tyto tragikomické situace však vždycky nakonec vyzní v neprospěch hlavní postavy, čímž se její odcizení od „zbytku světa“ víc a víc prohlubuje.
    V románu Hlad poukazuje Knut Hamsun na absurditu lidské existence, ovšem s opačnými znaménky. Není to totiž nakonec onen psychicky vyšinutý vypravěč, kdo je tu „blázen“, ale naopak ta masa „normálních“, přesně podle vyžadovaných konvencí jednajících lidských loutek, v jejichž hlavách se nikdy nezrodí nějaká vyšší myšlenka. A ani nic „šíleného“…
    Závěrem několik „technických“ věcí – čtyři tiskové chyby, skvělý překlad, vkusná, decentní obálka s výřezem z obrazu Edvarda Muncha, tématicky výborně se hodící k obsahu knihy. Jednoznačně doporučuji!

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    TVAR, 18.11.2016

    Martim Charvát
    UTRPENÍ, AFEKTIVITA A LITERATURA

    Nemá asi cenu dlouze hovořit o Hamsunově Hladu z hlediska dějin literatury či s ohledem na jeho postavení v kontextu literatury moderní. Kniha poprvé vyšla roku 1890 a její nadčasovost je patrná po přečtení několika prvních stran. Četba Hladu, nyní uvedeného v novém překladu, je dobrodružství; člověk se může ponořit do přerývavého monologu hlavního hrdiny či se zaměřit na jeho obtíže spojené s láskou. Co ale román definuje, je téma psaní. V rámci jednoduché perspektivy tu nejde o nic jiného než o to, že spisovatel nemůže nepsat, ovšem akt psaní samotný je plný překážek, pochybností, nemožnosti. Ve své podstatě nelze napsat román, nelze napsat dílo, které by nebylo prosto diseminace významu, které by bylo úplné.
    Co v knize určuje pozici spisovatele? Zaprvé Hamsunovy zkušenosti s prací v USA, díky nimž nabyl znechucení nad moderním kapitalismem, zadruhé jeho život mladého kočovníka/nomáda. Hamsun se neustále stěhoval, byť primárně nikoliv po kontinentech, ale „jen“ po městě. A zatřetí je to úporná touha psát za jakýchkoli okolností.
    Mladému spisovateli velmi znepříjemňuje život materiální nedostatek, chudoba; musí se vystěhovat z podnájmu, a dokonce prodat svou vestu, aby měl alespoň na jídlo. Kvůli hladu a nejistotě je mu velmi zatěžko soustředit se, kvůli svému vzhledu nemůže dostat práci. Celé dílo tak prostupuje atmosféra zmaru. Přese všechny „objektivní“ problémy, kterým je hlavní postava Hamsunova románu vystavena, v nich ale musíme spatřovat výsadní kompoziční motiv díla a psaní vůbec. Mám tím na mysli zejména to, co bychom mohli nazvat nekonečným odkladem.
    Jakmile se po všech peripetiích spisovateli podaří získat nějaké peníze za publikovaný článek, rychle vrací dluh na nájemném v místě, kde už nebydlí a kam se ani nehodlá nastěhovat. Zbytek peněz buď rozdá, nebo utratí za zbytečnosti (nájemné v drahém bytě, o němž ví, že ho nebude schopen platit více než pár dní). Protagonista se tedy brzy ocitá ve stejné situaci jako před týdnem: bez peněz, hladový, ovládaný horečkou a fantazmatem mnoha nápadů, které jen čekají, až se na ně dostane. Každý další článek, který hrdina v horečném stavu píše, nepochybně bude tím nejlepším, co kdy vytvořil. Proto musí být neustále přepisován, proškrtáván a vylepšován, a to ve stavu autorova naprostého fyzického vyčerpání.
    Utrpení je podmínkou aktu psaní jako takového, hlavní hrdina tak neustále brání tomu, aby se ocitl v jakékoliv (tělesné i duševní) konformní situaci. Veškeré možnosti, jak svůj stav zlepšit, odmítá různými gesty, které mají nakonec vždy stejný význam – hlavně zůstat spisovatelem: „Mít tak skývu chleba, alespoň tu kdyby člověk měl! Kousek báječného žitného chleba, co by se do něj zakousl, když tak chodí ulicemi. A představoval jsem si takový ten zvláštní druh hodně tmavého chleba, který by mi teď tolik přišel k chuti. Hladověl jsem krutě, přál jsem si, abych byl nadobro mrtvý. Začal jsem být sentimentální a rozbrečel jsem se. Copak má ubohost nikdy neskončí? A zničehonic jsem se na ulici zastavil, dupl do dláždění a hlasitě jsem zaklel. Jakže mi to řekl? Hlupáku? Já tomu strážníkovi ukážu, zač je toho loket, říkat mi hlupáku! Načež jsem se otočil a běžel zpátky. Cítil jsem, jak přímo hořím vzteky. O kus dál jsem zakopl a upadl, ale nic jsem nedbal, zase jsem vyskočil a běžel. U Železničního náměstí jsem však byl už tak unavený, že jsem až na nábřeží nedokázal pokračovat, krom toho mě za běhu vztek přešel.“ (s. 74)
    Toto je typická pasáž románu; hrdina si vybaví okamžik, který jej afektivně zasáhl, a ihned se rozhodne, že zjedná nápravu. O chvíli později již plán opouští. Bytostná afektivita je rysem, který román artikuluje za každé situace: jakýkoliv, byť sebebanálnější, každodenní moment dokáže v hrdinovi vyvolat erupci pocitů a dojmů, které však vzápětí zase odezní. To znamená jediné: protagonista Hladu žije v konstantní přítomnosti; budoucnost ani minulost neexistují, nemají žádný význam. Ostatně ani o hrdinovi samotném nám vlastně není nic řečeno; neodhalují se v plnosti jeho původ či předchozí osudy. Jsme vhozeni in medias res, život sám se nikam neodvíjí, pouze se točí v kruhu.
    Konec románu nabízí možné vystřízlivění, ovšem pouze v náznaku. Vždy totiž existuje možnost, že i nově nabytou práci na lodi hrdina případě opustí: „A opakoval jsem, že se můžeme v Anglii rozloučit, jestli to nepůjde.“ (s. 230)
    Svět, respektive město Kristianie (dnešní Oslo), je přeplněné významy. Každý šramot, pochůzka, dialog nebo i jen nenápadné pozdvihnutí obočí mají vlastní intenci, kterou je nutno dešifrovat, jak je o tom hrdina románu přesvědčen. Zůstává tak v pozici symptomatologa světa; vše hovoří, vše je příznakem nějakého podpovrchého procesu, jehož smyslu je nutno se dopátrat. Samozřejmě nejde o sociální revoltu či kritiku poměrů, toho je Hamsun prost, ale o popis stavu psychiky jedince, který se ocitl na pokraji vyčerpání a veškeré jeho úvahy, i kdyby měly naprosto logické vysvětlení, jsou zahaleny podivnou mlhou horečnatého záchvatu. Svět není přátelským místem, ale spíš dějištěm tajného komplotu, který se rozehrává podle not tajemného sadistického boha: „Byl jsem krajně roztrpčen. Kráčel jsem ulicí a brečel, proklínal jsem ty hrůzné mocnosti, které mě pronásledovaly, ať to byl kdo byl, zatracoval je do pekel a přál jim za jejich bídáctví věčná muka.“ (s. 137)
    Ovšem bez toho by nebylo možné psát. Bez těchto stavů by nebylo možné pokusit se o rozepsání slova na čistý arch papíru. Bez těchto emocí by nebyla literatura.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz