Anotace
Román Gstaad oceňovaného nizozemského autora Arnona Grunberga mapuje zrod a vývoj pokřiveného člověka, jehož nesnadná životní cesta zavádí do stále větší temnoty. Příběh ve zjevně věčném hledání původu zla poukazuje na vzájemnou propletenost vlivů dědičnosti a výchovy. Může za to pochybný původ chlapce, podle jeho slov „tradice hrací kostky na jedné straně zatížené“, nepřítomný otec, obchodník s peřím, který jako hotelový host strávil s jeho matkou, pokojskou, „bestiální“ noc? Nebo je tím vinna jeho tvrdá, pragmatická matka kleptomanka, která dělá vše pro to, aby v nelítostném prostředí přežila, a tyto hodnoty předává i svému synovi? Či snad za tím jsou předsudky, projevované okolím vůči opožděnému nemanželskému, snad autistickému dítěti projevujícímu se jen slintáním a vyznačujícím se vyrážkou, nebo podivní hoteloví hosté se zvláštními zálibami? Co začíná jako pitvorný příběh nevšedních postav, to díky jejich stále více zkreslenému vnímání skutečnosti končí v samém srdci zla.
Specifikace
Rok vydání | |
---|---|
ISBN | 978-80-7438-126-3 |
Vazba | vázaná |
EAN | 9788074381263 |
Počet stran | 328 |
Formáty e-knihy | ePUB, Mobi, PDF |
Formát | 132 × 205 mm |
Typ | tištěná, e-kniha |
Recenze
Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.
Rozhovor a autorem
6. 11. 2015
Všechno je marnost
Arnon Grunberg (1971) je rodák z Amsterdamu, několik let už ale žije v New Yorku a jeho romány byly přeloženy už do třiceti jazyků, mimo jiné i do češtiny – nejnověji vychází v nakladatelství dybbuk jeho román Gstaad, z něhož najdete ukázku v rubrice Čtení. Krátce před cestou do Prahy, kde bude na Festivalu spisovatelů mimo jiné moderovat diskusi o mnoha podobách strachu, odpověděl Literárním novinám na několik otázek.
Na svém blogu jste nedávno zmínil, že i „válka může být přece potěchou oka“. Mínil jste to vážně, nebo jste si jen utahoval z mladé architektky, která chce zkrášlovat kasárna západních okupačních vojsk kdesi v Afghánistánu či Iráku?
Nebyla to legrace ani v nejmenším. Jen se podívejte na válečné filmy nebo videohry. Násilí nás přitahuje, možná jsme jím přímo posedlí. Válka prostě svou estetiku má, to nelze popřít.
Strávil jste nějaký čas s nizozemskými vojáky v Afghánistánu. Jaký dojem z toho západního „vývozu demokracie“ máte?
No, nepovedlo se nám to, ale skutečné dopady pokusů o vývoz demokracie zatím nejsou jasné. Nesmíme se vzdávat naděje, že ve finále bude celá ta katastrofa alespoň o něco menší, než si dnes myslíme. Možná v budoucnu zahlédneme nějaké záblesky světla. Jsem sice skeptik, ale to neznamená, že bychom neměli být otevření vůči překvapením.
V Čechách se lze setkat s názorem, že za vlády komunistů vznikala oproti současnosti kvalitnější literatura, neboť byla psána pod režimním tlakem. Dnes může každý psát cokoli, ale výsledky nejsou přesvědčivé. Vy jste kdysi prohlásil, že „potřebujete nepřátele, protože bez nich ztrácíte svou identitu“. Znamená to, že jste s to se do naší současné situace vcítit?
Nejspíš ano. Bez nepřátel opravdu není identity. Nejsem ale velký fanoušek nostalgie, který by obhajoval minulost. Ta nebyla ve skutečnosti nijak lepší, to jen my jsme vyrostli a vadí nám, že jsme ztratili mládí.
Na Pražském festivalu spisovatelů budete moderovat diskusi o „strachu“, který je hlavním tamtamem letošního ročníku. Čeho se vy – nizozemský autor s židovskými kořeny žijící v Americe – bojíte nejvíc?
Strach je fantazie. Mým strachem je má fantazie. Bojím se života, bojím se štěstí a bojím se věrnosti.
Na pohled se zdá, že žijeme v éře strachu: lidé se bojí ekonomického kolapsu, válek, terorismu, epidemií, srážky s asteroidem… Lze to vše nějak „léčit“? Nebo je už naším osudem stát se – s vydatnou „strašící“ pomocí médií – čímsi jako generacemi neurotiků?
Mám dojem, že jsme neurotici už pěkně dlouho a že pro dohlednou budoucnost neurotickými taky pěkně zůstaneme.
Proslul jste satirickým přístupem k seriózním věcem, stejně jako výrazným smyslem pro ironii. Myslíte, že tím lze řešit individuální „přežití“ v časech totálního a kafkovského šílenství. A může to být receptem pro všechny?
Svou „satiru“ považuji za přesný popis toho, čemu se jinak říká realita. Potřebujeme iluze, ale máme jich v současnosti až moc. Smířit se s určitým šílenstvím je pro mě nezbytným výchozím bod takřka veškerého snažení.
dybbuk –
http://www.iliteratura.cz, 10. 11. 2015
Jan M. Heller
Anatomie zla v kulisách horského luxusu
Nejnověji do češtiny přeložený román Gstaad nizozemského prozaika Arnona Grunberga na první pohled splňuje vnější charakteristiku psychologického románu. Pokud však čtenář chce, najde v něm mnoho významů, které překračují rovinu „psychické vivisekce“ deviantní lidské mysli. A jsou to zjištění dosti znepokojující.
Už samotný hlavní hrdina nahání strach. V románu sledujeme život duševně zdeformovaného jedince, a to od dětství po zralý věk. Jeho život určuje několik faktorů: skutečnost, že je synem svobodné matky, kleptomanické pokojské Matyldy, na kterou je celoživotně chorobně fixován; chudoba, které v dětství a mládí čelí a která je oba nutí vydělávat si na živobytí (vedle krádeží) mezi lidmi, kteří s jejich situací nemají zrovna slitování; vlastní mentální stav, který vykazuje rysy poruchy autistického spektra; a ovšem všelijak pokřivené lidské charaktery, které matka se synem po laciných hotýlcích a penzionech na své cestě Německem, Francií a Švýcarskem potkávají. A tak tu máme oidipovský komplex, chorobnou vazbu na řitní otvor a postoj k sexu, který je buď čistě utilitární (pro obživu), anebo se v něm odrážejí potlačované temné touhy, pokládané většinově za nenormální. A zároveň nevykazuje tento člověk ani náznak ochoty nebo jen připuštění možnosti stát se „normálním“. Grunberg si zde pohrává s pojmoslovím psychoanalýzy, aniž by však kreslil psychologickou studii; jeho antihrdina se nedá zařadit pod nějakou lékařskou diagnózu (ani jako čtenáři necítíme takovou potřebu), přesto je jeho pohled na sebe sama, okolní svět a zločiny, kterých se nakonec dopouští, mrazivě uvěřitelný.
zobrazit celou recenziGstaad, ve kterém děj románu vrcholí, je ovšem mondénní lyžařské středisko ve švýcarských Alpách, obývané sezonními hosty, kteří zde většinou buď tráví podzim života, nebo sedí na barových stoličkách a hledají ten pravý život – je z nich znát, že čekají na něco, co už pravděpodobně nepřijde, a je z nich na pozadí nejkrásnějších evropských přírodních scenerií a v obklopení nejvybranějšími pochoutkami a prvotřídními službami cítit obrovská únava. V každém případě je Gstaad povedená metafora určitých rysů současné evropské civilizace, respektive její vládnoucí buržoazní třídy: přejedené, unavené, apatické a mírně dekadentní. Na druhé straně stojí syrové popisy nejrůznějších perverzit, kterých se hlavní hrdina či jeho partneři dopouštějí. Nejde jen o sexuální perverze, ale i o násilí a drobné činy na pokraji legality či přímo za ní. Náš muž se v Německu stává zubařem, aniž by se cokoli ze stomatologie někdy naučil, a vydělává si „léčením“, ve skutečnosti šarlatánským trápením těch, kteří nemají jinou možnost – ilegálních přistěhovalců bez dokladů a bez zdravotního pojištění. Stává se sommelierem v luxusním alpském hotelu, ačkoli o vínech neví o mnoho víc než pár náhodně posbíraných snobských frází. Jeho „business modelem“ je starý dobrý obchod s teplou vodou: dopřává zoufalým, nebo naopak uzívaně blazeovaným lidem jejich iluze, říká a dává jim právě to, co chtějí.
Jestliže tu hlavního hrdinu nejmenujeme, má to svůj důvod. Narodil se jako François Lepeltier, ale jméno několikrát změnil podobně jako svou společenskou roli; v Gstaadu je Brunem Ritterem. Nejenže tedy na jménu nezáleží, dokonce u něj platí, že opakované změny jmen a identit jsou paradoxně součástí jeho identity. Jako by tato amébovitá unikavost hlavní postavy měla poukazovat na neuchopitelnost toho, co ztělesňuje, na nejednoznačnost nebo přímo nepojmenovatelnost zla, které se nějakým způsobem jako amorfní hmota rozlévá světem, jenž je navenek úplně v pořádku.
Grunberg tak neustále provokativně útočí na naše vnímání hranic normálnosti a perverzity: mnohé z toho, co se v hotelových pokojích, kuchyních a prádelnách odehrává, se odehrává dobrovolně. Tím, že všechno sledujeme perspektivou jeho samotného, vzniká napětí mezi vnějším světem a jeho morálkou na jedné straně a zákonitostmi jeho vlastního, „autistického“ světa na straně druhé.
A tak se dostáváme k práci s jazykem. Lepeltier podobně jako jeho matka a podobně jako jiní lidé, účastníci jejich společných sexuálních hrátek, mluví o „dobrotě světa“, když jim svět nastavuje svou extrémně nepřátelskou tvář; užívá slova jako „hlídání” nebo „slitovávání se”, přičemž má na mysli úplně jiné činnosti. Tímto způsobem si François-Bruno podvědomě buduje paralelní svět, ve kterém platí paralelní zákony. On sám je v něm zákonodárcem a stanovuje pravidla tím nejstarším, starozákonním demiurgovským způsobem – pojmenovává.
„Tohle není žádný Bildungsroman“ (s. 27), upozorňuje Lepeltier na samém začátku románu psaného v ich-formě. Také žádnou iniciací nekončí, pomyslný klimax představuje jeden z nejodpornějších zločinů, jaký si lze představit, který se Lepeltierovi nakonec stane osudným. A ačkoli on sám, jak se zdá, neunikne spravedlnosti, jak ji reprezentuje vnější svět, anatomie zla mezi lidmi zůstává.