Félicien Rops

Recenze

1. dybbuk – 18. 2. 2018

   Kontexty literární vědy V., 2015

   Miloš Zelenka
   Evropská dekadence v interkulturních souvislostech

   V korespondenci českého dckadenta Arnošta Procházku s bytostné spříznéným polským modernistou Stanislawem Przybyszewským, inklinujícím k satanismu, se jako klíčový leitmotiv objevuje připomenutí díla kontroverzního belgického malíře, grafika a ilustrátora, ale i příležitostného básníka Feliciena Ropse (1833-1898), který proslul otevřenou prezentací skrytých krás lidského téla a provokativním vyjádřením živočišné sexuality jako principu nové estetiky analyticky pátrající v hlubinách lidské psýchy.14 R o psovy Les Diaboliques „samy o sobe jsou veskrze uměleckým Jílemnadšené sdčlujc Przybyszewski v dopise A. Procházkovi 10. 4. 1896. Společné přesvědčení o kongeniální transpozici slovesného textu do výtvarné podoby prozrazuje inspirační zdroj středoevropské dekadence, která na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století se ohlašuje jako proud moderního umění demonstrující svou noetickou skepsí a krajním subjektivismem odvržení tradičních výrazových forem. V českém uměnovědném kontextu však Ropsovo dílo zůstávalo i přes svůj zakladatelský význam obestřeno mýtickým oparem záhadnosti, exotické nepří- stupnosti a odstrašujícím příkladem tabuizovaného překračování tematických a morálních hranic umělecké exprese, která šokovala svou pudovostí a intencionálni syrovostí, jak o tom svědčí nedopsaný rukopis pro Moderní revui od dalšího českého dekadenta Karla Hlaváčka.
   Tento dluh české historiografie úspěšné napravuje mladá kun- sthistorička Barbora Pútová ve své monografii Félicien Rops. Enfant terrible dekadence, která usiluje o kritické zhodnocení života a díla klasika evropské výtvarné dekadence. Třeba zdůraznit, že jde o graficky reprezentativní publikaci s bohatými ilustracemi, poznámkovým aparátem, bibliografii a cizojazyčnými resumé, rejstříkem jmen i uměleckých děl. Monografie, kterou v úvodu uvítal renomovaný výtvarný teoretik Petr Wittlich, představuje vzorně sestavenou kroniku klíčových momentů Ropsova individuálního osudu v dobových souvislostech evropského uměleckého vývoje. Tento „pohanský křesťan** byl vášnivým milovníkem života fascinovaným lidským tělem, ale i paradoxně sadařem. systematickým botanikem a cestovatelem, který se v Americe obdivoval indiánskému splynuti s přírodou, ale i technice moderní civilizace. Pútová v této souvislosti přehledně vykresluje autorův proces profesní i lidské mobility na pozadí sociálních otřesů. Rekapituluje tradice a vlivy, které formovaly jeho originální poetiku (např. setkání s Baudelairem, život v bohémské Paříži, experimentování s ilustrací a grafikou, která od popisné ikoničnosti přechází k šokujícím obsahům ,.re-prezentace“ tělesnosti jako způsobu s vnějším světem – např. grafické cykly Ďábelské nebo Žena a loutka). U Ropse lze nalézt na straně jedné politickou satiru a drobnokresebnou techniku odkazující ke kořenům vlámské kra- jinomalby, na straně druhé hledání nových možností estetiky, které autor nacházel v příklonu k tetování jako kresbě na lidském těle chápané jako nulový stupeň malířství (logicky se zde nabízí analogie s Barthesovým „nulovým” stupněm rukopisu). Rops vytváří i nový druh vizuální poezie založený na semiotickém spojení slova a obrazu, kde „signifians** konotativně akcentuje implicitní významy neobvyklého výrazového kódu. který svou podstatou a funkcí vzdáleně připomíná konkrétní (experimentální) poezii šedesátých let 20. století.
   Jestliže je možné mít připomínku, že Pútová mohla více upozornit na Ropsovy souvislosti ěi kontakty s českou výtvarnou a literární dekadencí především ve smyslu poetiky (např. střet západní smyslovosti a slovanské dekorativnosti), celkově však autorce patří historické prvenství z hlediska vzájemného poznávání a ovlivňování české kultury s velikánem evropské výtvarné dekadence.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 18. 2. 2018

   Kulturní magazín UNI 10/2014

   Radim Kopáč

   V pražském dybbuku vydali nedávno monografii Félicien Rops: enfant terrible dekadence. Napsala ji Barbora Půtová a jde prý o „první původní českou synteticky koncipovanou knihu, která představuje život a dílo předního reprezentanta evropského symbolismu a dekadence v komplexních biografických, uměleckých a historických souvislostech“. Publikace čítá bezmála tři sta stránek, je krásně vypravená, luxusního formátu, na kvalitním papíře a přináší 1) kolem stovky převážně barevných ilustrací, 2) resumé ve čtyřech jazycích, 3) tři druhy rejstříků, 4) důkladný poznámkový aparát, 5) soupis cizokrajné literatury atd. atp. – prostě chce působit odborně, seriózně, monumentálně. Na první pohled se jí to daří. Na ten druhý už ale tolik ne: kniha je po přečtení spíš zklamáním.
   Průvodní text Barbory Půtové (1985), která nechala vysadit v tiráži své jméno včetně nabytých titulů hned pětkrát, aby měl čtenář jasno, s kým má tu čest, není totiž víc než přehledová studie, která jde v Ropsově životě a díle do nejmenšího detailu. Půtová dala dohromady obdivuhodné množství informací, chronologicky je seřadila, ale dál už jaksi nevěděla co s nimi. Interpretace, souvislosti, kontext? Rops v Čechách za časů Moderní revue nebo po roce 1989? Rops napříč evropskou kulturou dvacátého století? Rops dnes? Autorovo místo v dějinách umělecky zpracované erotiky, ať té literární nebo výtvarné? Pro nic z toho nemá autorka ve svém pragmatickém přístupu místo. Dává přednost datům, jménům, místům, faktům, popisu, evidenci. Prostě próze před poezií. Účelové exhibici značky „koukejte, tohle všecko jsem přečetla“ před nějakým hlubším smyslem. V obsahu i ve stylu.
   Félicien Rops (1833–1898), spjatý s Belgií a Francií, byl přitom opakem pragmatika: jeho tvůrčí duch povstal ze stínu, vyrostl z iracionálního kořene, z hlubinných vášní. Celoživotně sázel na odvrácenou stranu moderního člověka, na jeho úzkosti, strachy, slabosti, prokletí. Tím člověkem mu byla v první řadě žena. Přistupoval k ní z pozic libertinismu: jako osvoboditel utlačovaného libida i jako karikaturista a neslitovný kritik společenských mechanismů, respektive morálky a mravů, které ji soustavně degradovaly a odlidšťovaly. Ropsova žena je nejčastěji prostitutka, její svůdce pak personifikovaný ďábel. Viz klasické mistrovy práce z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, kdy byl Rops na vrcholu – cykly Satanské a Ďábelské, kresby Pokušení svatého Antonína nebo Pornokrates.
   Jeho hlavní technikou byla grafika a kresba, jen výjimečně volil olej nebo akvarel. Odtud Ropsova bohatá a ceněná aktivita na poli knižní ilustrace (např. Barbey d‘Aurevilly, Mallarmé, de Musset, Péladan, Verlaine). Byl vlastně podobný případ jako světoznámý Dalí: klasický ve formě, moderní v obsahu. Výrazově průměrný, ovšem v tématech, která otvíral, mimořádný, obrazoborecký, šokující. V lidské sexualitě mu nebylo naprosto nic cizí. To by ocenili na jedné straně zmínění autoři libertinské literatury (de Sade & spol.), na druhé pak třeba psychoanalytik Freud. Z Ropsova díla čiší smyslnost, poživačnost, dionýské rozkošnictví. Právě proto jeho práce „fungují“ skvěle napříč časem, podobně jako je věčná lidská sexualita a slasti i strasti, které jsou s ní spojeny.
   Barbora Půtová se s Félicienem Ropsem spíš minula, než protnula. Ve své monografii ho bere jako exotické zvíře zalité v průhledné kouli, která jí zaručuje bezpečí a dostatek času na důkladné pozorování. Spřízněnost volbou vystřídal v jejím případě „odborný zájem“, povinnost realizovat „výstup projektu specifického výzkumu č. 263106/2011 řešeného na FF UK“. Je sice hezké, že autorka si, jak se chlubí v závěru své práce, „vychutnávala debaty“ s recenzenty publikace (Roman Prahl, Otto M. Urban), ale to základní zřejmě nepobrala. Dějiny umění začínají tam, kde ona skončila. Sebrat kvantum informací dokáže už jistou dobu jakýkoli počítač. Na člověku pak je, aby nabytý materiál zlidštil, dal mu tvář s osobitým výrazem – prostě přetavil obecné v jedinečné. To je práce, která čeká toho, kdo přijde k Ropsovi po Půtové.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 18. 2. 2018

   Anthropologia Integra 5/2014

   ZDENKA MECHUROVÁ
   Katedra kulturológie Univerzity Konštantína Filozofa v Nitre

   Félicien Rops – umělec, jemuž sudičkou byl ďábel sám

   „Th rough those black eyes, by which your soul respires, Pitiless demon! pour less scorching fi res.“
   Charles Baudelaire

   Barbora Půtová, Czech culturologist and art historian, presents in her new book the life and work of the Belgian painter, graphic artist and illustrator Félicien Rops in a broader historical and sociocultural contexts. It is a unique publication not only in the Czech Republic, but also in a narrower Central Europe at all. Contribution of this publication lies in several aspects: in the topic itself and the chosen approach to its elaboration, in the art analysis of selected works, in the conception and interpretation of his work and in portrayal of his path through life, which makes clear the nature of his work. In our opinion, the mysterious personality of Félicien Rops is still poorly researched in the Central European context. Especially if we take into account professional publications and studies, not only the gallery and museum activities. Rops’ work was despised for some time, so the lack of research works is not surprising. On the other hand, when we consider its overall importance in terms of art history with a focus on symbolism and decadence and his impact on the improvement of artistic techniques, it is more than surprising. Th ere were, of course, feedback and criticism on the works of Félicien Rops in the Czech environment, but it lacked a detailed visual analysis of his works. Barbora Půtová, on the contrary, has created an extremely complex and precise visual and art analysis. Galleries introduced the work of Rops not only in Czech Republic but also in Hungary. Rops had a special mysterious relationship to this country. He created a series of paintings here and made friends with one of the most important fi gures of Hungarian romantic painting, with Mihály Zichy. Rops’ individuality and his uniqueness disappeared behind the curtain, which was formed over the aesthetics of realism. Legend says that the genius was breathed into Felicien Rops by the Devil himself. It seems that serious and at the same time frivolous Rops was really always in thrall to the devil. Th is would perfectly explain his penchant for enjoyment, but also in the demonism and death. Rops brilliantly handled the symbolism that comes from medieval thought that everything physical, instinctive and sexual comes from the devil. Th e artist only gives aesthetic context forms of sexuality and demonism of the 19th century.
   Furthermore, the author’s publication contributes to the disruption of unspoken myth that artistic creation (especially symbolic and decadent) is a tool of autopsychoterapeutics for desperate persons, on the contrary,it demonstrates that it is valuable and that otherness is not bad, but it just may be a very desirable factor affecting the overall result. Anyway, (neo)psychoanalytically oriented readers will enjoy it. This work is beneficial, because it reveals that Rops, in essence, was neither decadent, as it may seem to be at first glance and nor deviant (neither Půtová nor other authors mentioned this information), but first and foremost he was an artist who watched the world through the prism of symbols, he loved elation, sadness, joy and bliss. Last but not least, his focus on erotic illustrations shows that he had also a business sense, although it was not proved to be fully effective. Sometimes it seems that Rops criticizes his work and himself too. Rops liked criticizing, and ironically pointed to corrupted and warped morals just by using symbols that can be easily termed as bold. One of the minor characters of Lawrence’s novel Lady Chatterley’s Lover says: “My God, the world needs criticizing today – criticizing to death” (2009: 37). This enables us to keep value, importance and timeless meaning of Rops´s work for former and later generations. Félicien Rops was certainly a man with an exciting special restless character full of contradictions and ambivalence. It certainly requires a particular amount of courage “to peek” into the soul, mind and work of Félicien Rops.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 18. 2. 2018

   idnes, 5. 4. 2014

   Ondřej Bezr

   Ženy, satan a Félicien Rops. Vyšla monografie kultovního dekadenta
   Na jedné straně skandalista, nonkonformista a protispolečenský živel, na straně druhé zámožný umělec a v mnoha oborech vzdělaný muž, k němuž se odkazuje řada následovníků. To byl belgický výtvarník Félicien Rops.
   „Všechno, před čím se lidé se svými malými tělesnými žádostmi a strachem z nepopsatelných něžností zaleknou, se mi zdá již od nejranějšího mládí prosté, přirozené a pěkné. Muž, který věnuje tělu své milenky všechny extáze, které jenom její ústa mohla vymyslet. Dvě ženy, které se pokrývají polibky – toto já pokládám na tomto světě již jednou provždy za to nejkrásnější, co pero nebo tužka může oslavovat. Proto moje nenávist vůči hlupákům a proto také toto umění, které se nikdo neodváží realizovat společně se mnou.“
   Tento citát je pro dílo i život belgického grafika, ilustrátora a malíře Féliciena Ropse (1833-1898) signifikantní. Čteme jej v monografii kunsthistoričky a antropoložky Barbory Půtové Félicien Rops – enfant terrible dekadence, kterou právě vydává pražské nakladatelství dybbuk.
   V českých poměrech není Ropsova osobnost příliš známá. O to větší význam má vydání jeho životopisné monografie, zvlášť jde-li o původní domácí dílo. Umělec přitom platí za jednu z nejvýznamnějších osobností dekadence a symbolismu. Jeho vliv coby ilustrátora pronikl i do literatury a inspiroval významné umělecké osobnosti, jako byl třeba norský malíř Edvard Munch, ale i celé směry.
   Jeho erotická otevřenost, silné protináboženské motivy a vůbec dráždění měšťáckého vkusu, z něj udělaly jednoho z nemnoha představitelů staršího umění, kterého přijímali obrazoborečtí surrealisté, a jeho postavení v subžánru erotického umění je přímo kultovní. A jako perličku dodejme, že umělcovo příjmení najdeme i v současné české literatuře: vypůjčil si je beletrista Miloš Urban pro hlavní postavu několika svých knih, kunsthistorika Romana Ropse.

   Proti měšťákům
   Félicien Rops přitom rozhodně neměl rysy, které obvykle přičítáme uměleckým rozervancům a provokatérům. Narodil v belgickém městě Namuru do zámožné rodiny, nicméně nenávist vůči „buržoarznímu“ způsobu života, jež se u něj projevila zejména po smrti otce, kdy jej začal vychovávat strýc, spojená s výtvarným talentem, začala rychle vyúsťovat v postoje, které ve své době byly považovány za víceméně protispolečenské.
   Z jezuitského gymnázia jej v šestnácti letech vyloučili kvůli karikaturám profesorů, posléze si za svůj první umělecký obor zvolil ostrou politickou karikaturu, kterou publikoval v časopisech. Zároveň se zdokonaloval v dalších disciplínách, zejména v technice aktu, jenž se pro něj v dalších letech stal tématem číslo jedna.
   Životní názory Féliciena Ropse významně ovlivnilo seznámení s prokletým básníkem Charlesem Baudelairem, jehož potkal v závěrečné fázi literátova života. Souviselo to s Ropsovým celoživotním zaměřením na knižní ilustraci a grafiku.
   Hlavním odbytištěm umělcových litografií, rytin či leptů byly především tzv. frontispisy, tedy díla, stojící v knize po jejím otevření vlevo vedle titulního listu. Brzy se stal pro belgické a francouzské nakladatele erotické, ale i „standardní“ literatury hvězdou a přišel ke značnému majetku, který byl ještě znásoben faktem, že se umělec tzv. „dobře oženil“ s dcerou bohatého namurského soudce, sídlícího v zámku Thozée.
   Ten se stal jeho sídlem, které proměnil nejen v místo své tvorby i odpočinku, ale i centrum setkávání s přáteli z uměleckých kruhů. Svoje postavení si velmi užíval. „Prokládám každé sousto jedním madrigalem a mezi dvěma sklenkami bordeaux čichám ke kopretině,“ poznamenal.

   Do Paříže
   Nepoddajná povaha a silně erotický náboj v povaze ale Ropsovi velely stále častější úniky do bohémské Paříže, kde udržoval milostný poměr zároveň se dvěma sestrami, v počátcích vztahu „-náctiletými“ švadlenami Aurélií a Léontine Dulucovými, s nimiž po definitivním přestěhování do francouzské metropole žil po celý zbytek života, samozřejmě provázený kratšími vztahy s dalšími ženami.
   Vedle umělecké činnosti mu finančně zajištěný život umožňoval realizaci dalších snů, zejména cestování. Projel Skandinávii, USA či severní Afriku, věnoval se i sportu a podle pamětníků měl encyklopedické znalosti z botaniky a zahradnictví.
   Právě rozsáhlé volné dílo, vzniklé v Paříži, je pro význam Féliciena Ropse nejvýznamnější. Některá díla mohou působit i dnes značně kontroverzně, například dva obrazy na téma Pokušení sv. Antonína, kde se v první verzi světec vine vleže k praseti se svatozáří, ve druhé se vzpíná ke kříži, z něhož odpadává Kristus a na jeho místě se objevuje nahá žena.
   Stejně tak kresba nahé ženy v černých punčochách a vysokých rukavicích, vedoucí na vodítku – opět – prase, obletované anděly, a nazvaná Pornokrates. Anebo cyklus barevných grafik Satanské, zpodobující nahé ženy, které si podmaňuje ďábel v nejrůznějších podobách, a v podstatě navazující řada ilustrací Ďábelské ke stejnojmennému souboru novel francouzského dekadenta Julesa Amadéeho Barbey d’Aurevillea.
   V Ropsových pracech, jak ukazuje bohatá ilustrační výbava monografie, ovšem nacházíme i prvky sadistické, masochistické, zoofilní či homosexuální, stejně jako fascinaci lidskou kostrou, kterou získal v době přátelství s Baudelairem, a kterou uvádí často do erotických souvislostí.
   Posledních čtrnáct let života strávil Félicien Rops na venkovském sídle La Demi-Lune, kam se uchýlil před vyčerpávajícím pařížským životem. I zde dále tvořil a přijímal desítky přátel z uměleckých kruhů. A zároveň se obával stáří a smrti: „Bojím se ‚být starý‘ a nemoci se už nikdy inspirovat láskou k ženě; to by byla pro muže jako já opravdová smrt,“ napsal. Zemřel v objetí obou svých múz, sester Dulucových, a dcery Claire, kterou měl s jednou z nich.

   zobrazit celou recenzi

5. dybbuk – 18. 2. 2018

   Půlnoční expres, 5/2014

   O životě a díle „příliš hlučného melancholika“

   Za jeden z významných nakladatelských počinů letošního roku lze již nyní označit vydání první české monografie o Félicienu Ropsovi (1833–1898). Někdo bude možná překvapen tím, že taková publikace vyšla v nakladatelství Dybbuk orientujícím se trochu jiným směrem, než je právě odborná reflexe výtvarného umění, a jiného zase třeba udiví fakt, že se takového úkolu zhostila mladá historička umění a etnoložka specializující se především na pravěké umění. Velkoryse vypravená a erudovaně napsaná kniha Barbory Půtové (*1985) však nepochybně zaplaší obavy jedněch i druhých.
   Je až s podivem, že umělec Ropsova formátu a životního osudu byl v českém prostředí dosud tak přehlížen. Od prvních let 20. století, kdy se jeho dílo dočkalo příznivého ohlasu mezi českými dekadenty a symbolisty – jeho grafiky obdivovali, ba dokonce sbírali Jiří Karásek ze Lvovic, Arnošt Procházka či Karel Hlaváček, kteří rovněž patřili mezi čtenáře celé řady francouzských autorů (od Charlese Baudelaira po Joséphina Péladana), jejichž knihy v originálním vydání často zdobily právě Ropsovy frontispisy či ilustrace, – uplynulo několik dekád, než se jméno Félicien Rops u nás opět začalo hojněji skloňovat. V roce 1994 se konečně dočkal reprezentativní výstavy nazvané Félicien Rops a pořádané Národní galerií v Klášteře sv. Anežky České. Z pozdějších projektů je pak třeba jmenovat úspěšnou výstavu V barvách chorobných. Idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914 a zvláště stejnojmennou publikaci, jejímž editorem je Otto M. Urban a která figuruje v práci Barbory Půtové coby jediný český zdroj s Ropsem přímo související.
   Těžiště i největší přínos této monografie spočívá nepochybně ve shromáždění, roztřídění a podrobném popisu Ropsovy velmi rozsáhlé a rozmanité tvorby. Autorka při svém sledování malířova životaběhu a jeho uměleckého vývoje kombinuje hledisko chronologické s tematickým a v několika kapitolách představuje stěžejní místa, osoby, motivy, výtvarné techniky i konkrétní díla spjatá se životem a tvorbou Féliciena Ropse.
   Je přitom nutno ocenit badatelčinu práci s bohatým cizojazyčným materiálem, ať už povahy pramenné či odborné, z něhož zde také nalezneme četné ukázky a s jehož překladem Půtové vypomohlo několik dalších spolupracovníků. Nechybí bohatý poznámkový aparát, praktické rejstříky, rozsáhlá bibliografie (ještě rozšiřující již tak úctyhodný seznam autorkou citované literatury) nebo – vzhledem k nutnosti šířeji představit Ropse české laické veřejnosti – nadmíru užitečný přehled klíčových okamžiků Ropsova osobního i profesního života na pozadí významných dobových událostí.
   Kniha Barbory Půtové má nepochybně co nabídnout i čtenářům, kterým není Ropsovo jméno a dílo zcela neznámé. Přestože rozšířený obraz Féliciena Ropse coby umělce šokujícího soudobou společnost svou tvorbou, v níž převládají motivy erotiky, smrti a satanismu, stejně jako samotným životním stylem (múzami i družkami mu byly až do smrti sestry Dulucovy) se zakládá na pravdě, rozhodně si s ním při charakteristice tohoto výtvarníka nevystačíme. Jak se totiž dočteme ve zmiňované monografii – jejíž vlastní titul („enfant terrible dekadence“) se ve světle podávaných informací jeví sice atraktivním, ale mírně zavádějícím, – máme co do činění s osobností plnou protikladů (Rops jako krajinář, sportovec, zahradník, obchodník apod.).
   Středobod celého svazku ovšem představují desítky velmi kvalitních reprodukcí Ropsových děl, jejichž analýza zabírá převážnou část textu. Za čtenářsky nejšťastnější konstelaci lze pak považovat místa, kde nacházíme autorčin komentář v těsném či alespoň blízkém sousedství reprodukce popisovaného díla, neboť obdobné pasáže postrádající obrazový doprovod mohou působit trochu nezáživným dojmem. Přítomné Ropsovy malby, ilustrace a frontispisy přesto tvoří velmi rozsáhlou galerii, která nejednoho čtenáře jistě přiměje vracet se k této knize opakovaně i po jejím přečtení, listovat v ní a nechat se opájet nevšední tvorbou tohoto geniálního výtvarníka. Navíc v případě u nás pohříchu málo známého Ropse není tato převaha katalogizování a charakterizování umělcovy tvorby nad jejím hlubším interpretováním (případně bližším vztažením k dějinám českého umění, ať už výtvarného či literárního) nikterak na škodu a nic to nemění na faktu, že monografie Barbory Půtové je velmi vítaným splacením jednoho z dosavadních dluhů české kunsthistorie.

   zobrazit celou recenzi

6. dybbuk – 18. 2. 2018

   Institut pro studium literatury

   Luboš Merhaut

   Kniha historičky umění a antropoložky Barbory Půtové Félicien Rops: enfant terrible dekadence (dybbuk 2013, 272 s.) je v češtině prvním komplexním obrazem života a díla proslulého belgického grafika, kreslíře, malíře a ilustrátora (1833–1898), jenž na přelomu 19. a 20. století významně ovlivnil rovněž vyhraněné polohy českého modernismu. Autorka se opakovaně hlásí k inspiraci přednáškami a postupy svého učitele Petra Wittlicha. Inspirativní je ostatně i Wittlichova předmluva v její knize, podtrhující ve výstižné zkratce Ropsovo svébytné estétství a zároveň „posedlost tělesností“, jeho „hledání nových formulí“: „Rops vyznával svůj vlastní hermetismus, jemuž říkal druidismus. Byl to postoj silné individuality, jenž odporoval všemu banálnímu davovému vkusu, čímž navazoval na Baudelairova dandyho. Rops chtěl ale jít mnohem hlouběji pod povrch. Hlouběji než smutný hrdina epochálního Huysmansova románuNaruby. Požadoval princip intenzity a ten ho vedl k erotice jako zdroji vitality. Sexuální spojení mu bylo modelem tvůrčího gesta. Erotické perverze ale představovaly jenom náznak něčeho podstatnějšího, co mělo povahu přírodní síly. / Tak se rozvinul Ropsův zajímavý primitivismus, když hledal úkazy této síly, zachytitelné vizuálním obrazem nebo slovem“ (s. 13).

   Velkoryse vypravená publikace (grafická úprava Jan d’Nan) přináší vedle množství kvalitních reprodukcí vskutku systematicky rozvržený výklad, který podrobně v chronologii prozkoumává život a tvorbu Féliciena Ropse. Autorka vychází ze studia bohaté, zvláště francouzské ropsovské literatury i z vlastní zkušenosti. Spoléhá zejména na jistoty evidence a popisu, postupuje od dětství a mládí a počátků umělecké tvorby, osvětluje Ropsovo působení v Bruselu a posléze v Paříži, věnuje se jeho tvorbě časopisecké, společensko-kritickým a politickým karikaturám, jeho krajinomalbě a vztahu k tradici, osobitému pojetí knižní grafiky, ilustracím a frontispisům i tzv. volné tvorbě; nezapomíná ani na jeho mimoumělecké zájmy. Zastavuje se přitom u mnohých děl, momentů a motivů (signifikantní je tu přirozeně téma ženy), mapuje Ropsovy vztahy k různým uskupením, institucím, nakladatelstvím, načrtává dobové přijetí jeho děl. Defiluje zde množství dalších osobností různých oborů, hlavně spisovatelů (od Baudelaira k Péladanovi). Kniha zahrnuje navíc užitečnou Kroniku Ropsova díla a života na pozadí společenského a uměleckého vývoje (s. 191–196), mapy (týkající se Ropsova působení, cest atd., připravil je Jan Daniel Bláha) a aparát, který vedle bibliografie skládají tři rejstříky (jmenný, místopisný, uměleckých děl). Postradatelná je naopak závěrečná kapitolka, v níž autorka citovým střihem podlehla pokušení projevit své okouzlení Ropsovým světem a odkazem, zvoleným tématem, ve znamení – zdá se módního – trendu osobně stylizovaných vyznání coby doprovodů textů o umění.
   Dosud bylo u nás Ropsovo dílo představováno především jako součást tematických projektů, vycházejících buď z kontextu (belgické) grafiky nebo (eroticky laděného) symbolismu. Spíše tedy jako doklad určitých tendencí – nejvýrazněji v konceptu a pojmu dekadence ve výtvarném umění, který v rámci kunsthistorie nově rozpracoval a doložil Otto M. Urban. Výjimkou byla výstava na přelomu let 1994/1995 v Klášteru sv. Anežky české, již připravilo Muzeum Féliciena Ropse v Namuru ve spolupráci s Národní galerií (kurátoři Bernadette Bonnierová a Roman Musil) a kterou provázel katalog Félicien Rops (1994). Tuto ani další práce, které vyšly k tématu u nás, bohužel rozsáhlý bibliografický soupis Půtové příliš neregistruje. Usiluje „podat komplexní a ucelenou představu o vývoji v bádání, poznávání a interpretaci“ (s. 227) Ropsova díla i života, stopy předchůdců však namnoze pomíjí: kromě katalogu z roku 1994 mj. polemiku Jiřího Karáska s F. V. Krejčím v Moderní revui v červnu 1896 (sv. 4, č. 3), edici a překlad Jarmila Krecara Félicien Rops: Dopisy a zápisky (Ludvík Bradáč 1924, publikaci recenzoval František Kobliha v Moderní revui, sv. 39, 1923/34, č. 9–12), v poslední době text Gustava Erharta v knize Barevné dráhy snů (H&H 2007). Z literárněhistorického hlediska je vůbec škoda, že nedochází k propojení s českým modernismem přelomu století a jeho ohlasy, jež by mohlo osvětlit nové souvislosti i posílit mezioborový aspekt.
   Pozoruhodné jsou kapitoly, v nichž je Ropsova metoda opakovaně a oprávněně charakterizována prostupováním výtvarnictví a literatury, tedy jako průkopnický, originální projev i příklad postupného sbližování těchto uměleckých oborů ve znamení modernistického, individuálního stylového a syntetizujícího hledačství, snahy po odlišení, zrušení hranic a tabu. „Ropsovo dílo je vrcholnou ukázkou symbolistické estetiky a ‚nové krásy dekadence‘. Kromě dekadence a symbolismu ale v jeho pracích nalezneme také projevy realismu, naturalismu a impresionismu. Pro Ropsovo dílo je charakteristický volný anachronismus a umění výtvarné juxtapozice coby prostředku k sepětí prvků tradičního a moderního umění. Hranice Ropsova umění jsou však rozvolněné a nejasné, neboť představuje průnik mezi odlišnými oblastmi a zájmy umělců, literátů [sic], nakladatelů, sběratelů i bibliofilů. Tím, že Rops vstoupil do prostředí literární tvorby, začalo se v jeho knižních ilustracích opakovaně projevovat umění fin de siècle“ (s. 182).
   Je dobře, že máme Féliciena Ropse již ne jen v emblematizujících fragmentech nebo redukcích, nýbrž v reprezentativní celistvosti, které dosáhla oborově fundovaná monografie Barbory Půtové. Může být i užitečným základem dalších, speciálních průhledů.

   zobrazit celou recenzi

7. dybbuk – 18. 2. 2018

   Dobrá adresa 9/2014

   Ivo Harák
   Předchůdce i souputník dekadence

   Poslední třetina 19. století patří v západní a střední Evropě k obdobím, v nichž dochází k silnému myšlenkovému a uměleckému kvasu: přehodnocování starých koncepcí, věr a nauk – vzniku řady nových filozofických a uměleckých směrů a skupin, z nichž mnohé zůstávají živými až posaváde: transformovány avantgardou a permutovány postmodernou. Možná je tomu tak proto, že se právě tehdy – nikoli bez vazeb na rychle se proměňující vůkolní svět – formuje také nová senzibilita: schopnost nového, zdánlivě nepředsudečného pohledu na mezilidské vztahy, místo a roli člověka ve světě i pro svět, na vztah mezi mužem a ženou, postavení ženy ve společnosti, na úlohu společenských skupin v ekonomice, politice a kultuře, na místo a roli víry náboženské, na vztah mezi příslušností ke státu a k rase – Dozajista bychom vyjmenovali ještě celou řadu témat a problémů, které tehdejší společnost a její velcí duchové najmě usilují se nastínit a řešit; aniž jsou si vědomi nedostatečnosti vlastní – jež euroatlantickou civilizaci přivedla až ku kataklyzmatům dvou rozsáhlých válečných konfliktů. Úkolem umění však není věci řešit. Jeho velmi citlivá čidla to, co je ostatním patrno až se zpožděním (mnohdy vůbec pozdě), často zachytí s dostatečným předstihem, aby citliví a chápající vnímatelé byli včas upozorněni – aby, vytrženi ze spánku blaženého posavadní nevědomostí, neuměli ano nesměli zůstávat nepopsanou tabulí – aby koneckonců na tuto tabuli cizími křídami sice, leč svojí silou kreslili či psali své tušení a poznání.
   Jedním z představitelů nového přístupu (nejen) k umění byl předchůdce i souputník dekadence Félicien Rops (1833–1898), rodák z belgického Namuru – po většinu tvůrčího života dlící ovšem v Paříži a pevně svázaný s tamní uměleckou (nejen výtvarnou) bohémou snah, jež bychom mohli – také s ohledem na tradici domácí – nazvati modernou. Ono domácí, české prostředí zde zmiňuji záměrně, neboť Rops je mu – a české dekadenci najmě – osobností vpravdě ikonickou a jeho jméno se objevuje v soukromých dopisech i na stránkách Moderní revue. Bez vztahu k tomuto umělci nelze plně interpretovat ani počiny tvůrců si ideově a generačně vzdálených jako Karel Hlaváček (cyklus Prostibolo duše) či Felix Jenewein (cyklus Mor).1
   Takže nejen pro plné poznání dobového umění cizozemského, leč také pro pochopení a uchopení tehdejšího domácího kontextu bychom tohoto umělce měli plně znáti, a to přesto, že mnohá druhdy šokantní témata (jež Ropsův literární souputník J. Péladan vymezuje: „Muž posedlý ženou a žena posedlá ďáblem.“ ztratila na své brizanci. Možná dokonce právě proto: abychom pod vyvanulými plevami nalezli tvrdé ještě zrno.
   Míním tolikéž, že o umělci svého času kontraverzním je potřebí psáti s osobním zaujetím a nasazením; s rizikem třebas i jednostranných soudů, chyb a omylů. Domnívám se, že všechno toto monografie mladé ještě kunsthistoričky a kulturní antropoložky Barbory Půtové (nar. 1985) splňuje. A rovnou dodávám, že její objemná kniha Félicien Rops: enfant terrible dekadence mne svedla strhnouti (třebas i k nesouhlasu; od toho ale přece velké umění je, že?!) právě tam, kde přestává býti přísně věcným i poněkud chladným pojednáním vědeckým a kde se proměňuje na osobní vyznání: vztahu k umělci, jeho tvorbě, době, v níž žil a pracoval, k tématům, kterých se dotýkal a jež – po svém – pojednával.
   A čerta starého mi nakonec je po tom, v čem a o čem bychom si s Ropsem asi nerozuměli; ostatně něco takového po mně ani nikdo nechce, ostatně byl i sám Rops ochoten spolupracovat s názorovými antipody (takový Barbey d Aurevilly – jemuž libertin a antiklerikál Rops ilustruje Ďábelské novely2 – je Janem Tomešem charakterizován jako konzervativec, tradicionalista a katolík). A stejně málo mi vadí, pokud se sama pisatelka stává nekritickou a nedohlédne, nakolik se Ropsova šokantnost (explicitní erotika kopulující se satanismem) mohla na straně jedné stávat (opakováním, rozřeďováním) machou, na té druhé výhodnou obchodní značkou. Děti milujeme věru nekriticky. Zejména pak ty, u nichž jsme musili vynaložiti nemalé úsilí, abychom si je přisvojili.
   Problém s právě recenzovanou výtvarnou monografií mám ovšem tehdy, pokud v autorčině textu vytuším nepřepodstatněnou, patrně ze sekundární literatury (jíž je však požehnaně – řada těžko dostupných cizojazyčných titulů svědčí o zevrubném a zaujatém studiu) převzatou frázi („politické spojenectví katolické hierarchie elit a liberální buržoasie“), jež se tu objeví na místě nuancovanějšího, přesnějšího a především konkrétnějšího podání. Nepřesná až zavádějící jsou také slova o ničím nespoutané Ropsově imaginaci: domnívám se, že něco podobného je prakticky nemožné (více je v tomto případě také více – tj. konkrétní doložení Ropsovy tvůrčí svobody; připusťme navíc, že každá volnost je tu poutána: schopnostmi, námětem, okrajem plátna neb papíru, zvolenou technikou…).
   A jak si tak čtu: „Ve druhé polovině 80. let 19. století byl Rops vystaven první významnější kritice svého díla a odmítl vystavovat;“ maně přemýšlím, kdo jej to tehdy vlastně kritizoval a proč…? V samotném textu, pravda, nalezneme také další drobná klopýtnutí. Skutečně Rops navazuje na tvorbu generačně mladšího a méně známého Henryho de Grouxe (1866–1930)? Není na leptu ze str. 43 spíše anthurie než orchidej? Nebylo lze uvésti v poznámkách, že Henry Beyle ze str. 59 je v literatuře zná-mější jako Stendhal? „Motiv pokušení svatého Antonína“ zřejmě není „biblický“, ale křesťanský. Na str. 172 stojí na kresbě psáno Roma, nikoli Rome. A nad pasáží ze str. 172 – „moderní Salome nebo Judity“ – si postesknu cosi o nerozlišující pozornosti příliš rozmáchlých příměrů, do jichž obecného podání se nevejdou jemné nuance rozlišení mezi starým a novým zákonem nebo odlišným osudem, kontextem obou postav a konotacemi s nimi spjatými.
   Nejsilnější se mi Barbora Půtová zdá býti tam, kde se od pouhé evidence – popisu (až na výjimky však natolik precizního, že jsme si schopni dobře představit také díla v knize nereprodukovaná) dostává k analýze výtvarných technik a následné interpretaci díla, jež zasazuje do širšího uměleckého (a to nejen synchronního, ale také diachronního) kontextu. (Trochu je mi líto, že nevyzbylo místa na onen kontext domácí, český.) V tomto ohledu je velmi zdařilou například pasáž Žena a loutka.
   Je pro mne radostným objevem, jestliže zjišťuji, že tvůrci místně a časově nám vzdálení nalézají v mladších a nejmladších velmi kvalitní ozvučné desky, ba lépe a přesněji – interprety. To dokazuje, že jejich dílo je živé a schopné nás oslovit, oslovovat. A také to, že i my a po nás další žijeme a žijí uměním a pro umění: onou schopností téměř nesobecky si přivlastniti a po svém prožíti cizí… Příběhy?
   Ó ano, příběhy! – ale ne už bezezbytku cizí. Tož na závěr (ale snad to není úplně nepodstatné) dodám ještě, že Ropsova tvorba je pro mne dokladem, kterak se v nás a kolem nás vrství i to, co odmítáme (Rops přece není myslitelný bez znalosti křesťanské ikonografie) – tedy: nejdříve musím znát, abych mohl zaujmouti stanovisko vlastní. Pak snad ještě zbývá říci, že Félicien Rops je velkým vypravěčem: přes množství užitých technik neschází většině jeho děl to, co bych postmoderně nazval narativem. Z nějž pak výklad Barbory Půtové učiní celistvý příběh.
   Přijměme jej (i s jeho nedokonalostmi). Už jenom proto, abychom se vposledku také my nebáli rizika vyprávění: Nad umělcovu smrt je přece věc ještě smutnější – lhostejnost k jeho dílu.

   1 Ropsova suchá jehla Mors syphilitice z r. 1866 zřejmě přiměla představitele druhé literární generace naší dekadence A. Breiského k tomu, aby do svého překladu Poeových povídek přičinil vlastní dílko stejnéhonázvu; tím tehdy zmátl dokonce F. X. Šaldu, jež daný výtvor považoval za nejlepší z Poeových textů.
   2 V případě jedné z novel jsme dokonce svědky jakési podivné trojčlenky výtvarné dílo – literární text – výtvarné dílo. O ní (a o d Aurevillovi zvláště) píše Jan Tomeš: „…nikdy nezapomněl na zvrácený pohyb kurtizány svádějící světce, spatřený na Veronesově Pokušení svatého Antonína, jemuž se (…) obdivoval, který připomněl později na klíčovém místě jedné ze svých povídek (Pomsta ženy).“ Dodejme ještě, že Rops ilustruje nejenom Pomstu ženy, ale tolikéž – a to několikráte – proslulý motiv světcova pokoušení.

   zobrazit celou recenzi