Jóko Tawadová

Emisar

z japonštiny přeložila Klára Macúchová

111  | 223 

Garantujeme zabezpečenou platbu
  • Karta Visa
  • Mastercard
  • Karta Discover
  • PayPal
  • Apple Pay
Katalogové číslo: dybbuk-322 Kategorie: ,

Anotace

Dystopická sci-fi novela oceňované japonské spisovatelky žijící od roku 1982 v Německu. Autorka přináší vizi rodné ostrovní země, která se uzavřela před ostatním světem. Veškeré cizí vlivy a jazyky byly postaveny mimo zákon a staly se nežádoucími. Stoletý Joširó přežívá se svým pravnukem na okraji Tokia zdecimovaného katastrofou lidského původu. Oproti svému pradědečkovi, jehož zdraví se jen utužuje, je malý Mumei, neboli Bezejmenný, slabý a nemocný, stejně jako ostatní malé děti má tenké kosti a strádá. Žijí spolu melancholický život v téměř neobyvatelném světě a dýchají nedýchatelný vzduch, zatímco v znečištěném oceánu si ryby dělají hotely z vyhozených praček ležících na dně. Emisar je příběh o nezdolném optimismu, vítězícím nad zdánlivě všeprostupujícím pocitem zmaru.

Specifikace

Hmotnost-
Rok vydání

ISBN

978-80-7438-212-3

Vazba

vázaná

EAN

9788074382123

Počet stran

128

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

122 × 190 mm

Typ

tištěná, e-kniha

Recenze

  1. dybbuk

    A2, 12. 8.2020
    Karel Kouba
    Novela Emisar od japonské spisovatelky žijící v Berlíně je podivné čtivo. Jóko Tawadová vykresluje znepokojivý svět budoucnosti, v níž se Japonsko po blíže nespecifikovaných událostech vrací k izolacionismu, který praktikovalo jako šogunát v období Edo. Nacionalistické tendence, zákaz cestování, zahraniční literatury i slov přejatých z cizích jazyků jsou brány jako dané a nejsou příliš komentovány, stejně tak se jen z nejasných náznaků postupně dozvídáme, že jsou staří lidé prakticky nesmrtelní a vykonávají veškerou fyzickou práci, kdežto lidé mladí a především děti trpí všemožnými degenerativními onemocněními, kvůli nimž se nemohou dožít vyššího věku. Na počasí se nedá spolehnout, potraviny jsou jedovaté a venkovní příroda prakticky neexistuje. Jistá vodítka, proč tomu tak je, v ději sice nalezneme, ale není jich moc a ani o ně nejde. Vyprávění se totiž zaměřuje především na vztah spisovatele Joširóa, kterému je přes sto let a je v plné síle, a jeho pravnuka Mumeie, který stejně jako ostatní děti – trpí různými zdravotními problémy. Dočteme se o složité rodinné historii, péči i drobných radostech života v rozpadajícím se světě. Děj se přelévá jako oceán mezi japonskými ostrovy – fragmenty z Jóširóova a Mumeiova života na sebe navazují spíše nahodile a epizodicky, aniž by děj spěl kupředu. Novela působí poněkud naivním dojmem a její tvar je příliš fragmentární na to, aby se dala číst jako příspěvek k žánru dystopie. Není to ale ani alegorie rozpadající se rodiny a vztahů, ani experimentální průzkum literární divnosti.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Tvar, 2. 4. 2020
    Přemysl Krejčík

    (NE)IZOLOVANÝ ROMÁN O IZOLACI
    Nejdříve něco málo historie: žánr dystopie zažil v několika posledních letech menší boom. Mohly za něj především romány ve verzi young adult (tedy literatury pro „mladé dospělé“), o další vlnu zájmu se pak postaraly jejich filmové adaptace. V hledáčku čtenářů se znovu objevila i díla starší – obrovské pozornosti se nedávno dostalo Příběhu služebnice, jejž Margaret Atwoodová publikovala již v 80. letech, před třemi lety byl ovšem podle zmíněného románu uveden úspěšný seriál. Tradice antiutopií však sahá mnohem dál – většině se nejspíš vybaví nejslavnější dílo George Orwella: 1984. Ke kořenům se ovšem musíme ponořit ještě o více než dvacet let hlouběji. Mnozí si snad vzpomenou na My Jevgenije Zamjatina – první antiutopii vůbec, poprvé vydanou roku 1924. Několik velice kvalitních dystopií (a to i od českých autorů) vyšlo ještě na konci 20. let a později; po druhé světové válce se východní spisovatelé ve velké míře přeorientovali na kritiku zbrusu nového totalitního režimu, západní autoři koneckonců taktéž, ač trochu jinými způsoby. A život literárního směru se vyvíjí a pokračuje až doposud. Nebýt této (byť možná relativně mladé) tradice, pravděpodobně by nevznikl ani Emisar japonské spisovatelky Yoko Tawady (na obálce českého vydání jako Jóko Tawadová). A bohužel, nebýt této tradice, byl by Emisar mnohem zajímavější knihou, než jakou v porovnání s desítkami a desítkami próz podobného ražení může být. A to i přes skvěle zvládnutý styl a místy neotřele metaforický jazyk, čímž nemálo dystopických próz hravě převyšuje. Ukazuje se tu ovšem, že v některých žánrech zkrátka styl a obrazotvornost nestačí.
    Jak je u žánrové literatury obvyklé a koneckonců nutné, setkáváme se zde s mnoha prvky, které v různých podobách známe z jiných děl téže žánrové varianty. Klasickými dystopickými prvky v novele Yoko Tawady jsou především izolace státu, s ní související až kafkovsky absurdní zákony a v neposlední řadě redukce jazyka (motiv nejznámější z Orwellova newspeaku). V Emisarovi redukce jazyka úzce souvisí s odstraňováním cizího – děj je totiž umístěn do Japonska patrně nedaleké budoucnosti, které se zcela uzavřelo před světem a postupně likviduje všechny vnější vlivy. Místní „newspeak“ patří k základním a často se opakujícím motivům. Mimo jiné jde – v jinak většinou vážné próze – o dobře zvládnutý prvek humorný („vznikl také nový svátek, Den offline. A protože offline se nesmělo psát slabičnou abecedou, přestože to bylo tak jako tak slovo cizího původu, kdosi vymyslel kombinaci znaků, foneticky znějících o-fu-la-in, ovšem s významem obscénní nahota dam“; s. 46), což může být příjemným osvěžením této jinak spíše kontemplativní antiutopie.
    Kromě prvků pro žánr signifikantních pracuje Tawada s dalšími zajímavými science fiction motivy. K těm nejvýraznějším patří podezřele vysoký věk stárnoucích osob (setkáme se mimo jiné se stopadesátiletým pekařem, velmi čilým, razícím zásadu, že po překročení stovky už člověk nepotřebuje odpočívat) a v kontrastu k tomu s nejmladší generací, která trpí zdravím tak chatrným, že slova jako bolest a utrpení ztratila na významu a tyto pocity se staly tak každodenními, že svou trvalou přítomností paradoxně v podstatě zmizely. V případě mladých je příčina stavu víc než zřetelná – na vině je kontaminovaná půda a všeobecné znečištění. Důvod vysokého věku starých však není moc logicky podepřen, a tak tento motiv působí jaksi samoúčelně, ač jinak funguje a ukazuje mnohé neřečené. Přiblížení důvodů a logických návazností v románu ovšem chybí častěji. Vezměme to však popořádku.
    Emisar, na rozdíl od většiny jiných dystopií, prakticky vzato nemá příběh, alespoň ne v tradičním slova smyslu. Pozoruhodná a neobvyklá je nálada textu – působí melancholičtěji a do určité míry smířeněji než jiné antiutopie, zaměřené nejčastěji na nějakou formu odporu proti režimu (nebo naopak na kolaborantství). Ve středu děje stojí dvě postavy: chlapec Mumei (příslušník nejmladší generace) a jeho jediný příbuzný, pradědeček Joširó. Mnohem víc než na ně je ovšem perspektiva vypravěče zaměřena k retrospektivnímu vyprávění jejich rodinné historie a také k popisu vývoje Japonska poté, co došlo k izolaci země. Problém je, že pokud chybí příběh a obraz současného světa není výrazně originální nebo šokující (viz např. brilantní novelu Maso Martina Harníčka), nemá dystopický román mnoho co dalšího nabídnout. Pokud se tedy nezaměří na okolnosti, které vedly ke vzniku totalitní společnosti. Ani touto cestou se však Tawada nevydala. Počátek separace ukazuje z perspektivy většinové společnosti – obyčejní lidé (a vlastně ani většina prominentních) moc netuší, proč k ní došlo, zkrátka se o ní jednoho dne rozhodlo a od té doby je všechno jinak.
    Nečekaný a nezvratný začátek nového řádu může být silný motiv a pro autorku odvážný krok, avšak stále něco schází. Ve světle ostatních nejasných motivů působí ničím konkrétním nezdůvodněný počátek izolace spíš jako projev autorčiny bezradnosti. Na druhé straně, odmyslímeli si jiné logické výpustky a zkratky (či snad chyby?), najednou lze lépe chápat, co z nejasné situace vyplývá: katastrofa může nastat kdykoli a bez příprav, bez vysvětlení. Ovšem toto téma mnohokrát a lépe přiblížila literatura postapokalyptická (výmluvně a mistrně např. Cesta od Cormaca McCarthyho).
    Tawada čtenáři postupně odhaluje, co se dělo od doby, kdy k izolaci došlo; vedle toho také, jak žily poslední generace před ní či snad ty první po jejím začátku. Mezi linií rodinné historie a linií popisující společenské (a taky osobní, zdravotní, zákonodárné, zemědělské, geografické atd.) změny však chybí jasnější souvztažnost – v tomto ohledu působí román chaoticky, neboť není možné s přesností určit, kterou z popisovaných generací zasáhl začátek separace a která se naopak už narodila do uzavřené země. Abych byl upřímný, nejsem si jistý, zda jde o záměr.
    Přesto nechci tvrdit, že je to špatná kniha. Mezi řádky prosvítá řada zásadních otázek a témat (například křehkost a úplná nejistota takzvaných životních jistot, na něž všichni tak nějak spoléháme), autorka má navíc neoddiskutovatelně výborný styl. I přes chaotičnost vyprávění (v níž někteří čtenáři mohou najít i zalíbení) a velmi podivné zakončení ukazuje Emisar zajímavou variantu vývoje země uzavřené před zbytkem světa (kdo viděl třináct let starý japonský anime sci-fi film Vexille 2077, možná si rád přidá další alternativu – ostatně Japonsko uzavřené okolnímu světu je aluzí vlastní historie, patrně proto můžeme tento motiv potkat ve více japonských dílech). Bohužel tak, jak je Emisar napsaný, by fungoval o něco lépe ve světě, kde by byl izolovaný od veškeré dystopické literatury – přebírá mnoho žánrových zvyklostí, avšak trpí tím, že tak nečiní důsledněji, nebo naopak nejde důsledněji proti nim, například originálněji pojatými prvky antiutopického žánru. Výsledek tak zůstává kdesi na půli cesty mezi fantastickou a „vysokou“ literaturou. Pokud ho budeme vnímat v kontextu té fantastické, ze zjevných důvodů jde o román přinejlepším průměrný?

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    iliteratura, 6.1.2020
    Veronika Abbasová

    V dystopickém románu se Japonsko zcela uzavřelo zbytku světa a zakázalo veškeré cizí vlivy. Brilantní jazykovou stránku textu bohužel sráží nedůsledně vybudovaný svět blízké budoucnosti.

    Hravá, ale chaotická vize budoucnosti

    Jóko Tawadová se narodila v roce 1960 v Tokiu. Po studiích ruské literatury na univerzitě Waseda se odstěhovala do Hamburku, kde vystudovala současnou německou literaturu. Do Japonska se již nevrátila a v žije v Berlíně.
    V Německu vyšla v německo-japonském dvojjazyčném vydání její prvotina, sbírka básní Nur da wo du bist da ist nichts / Anata no iru tokoro dake nanimo nai (Nic pouze tam, kde jsi ty, 1987). Novela Kakato o šicu kušite (Bez podpatků, 1991) získala cenu Gunzó pro nové autory a o dva roky později byla další novela Inu mukoiri (Psí ženich) oceněna prestižní Akutagawovu cenu. I její následující díla obdržela uznání v Japonsku, Německu a jiných zemích.
    Zatím poslední dílo autorky, dystopický román Emisar (2014, česky 2019), se odehrává v blíže neurčené postapokalyptické budoucnosti poté, co lidstvo svou činností poničilo klima do té míry, že se od základů proměnily základní zákonitosti života. Staří lidé, kteří se narodili ještě před ekologickou katastrofou, nemohou zemřít a naopak i po dosažení sta a více let překypují energií, zatímco mladí a obzvláště děti fyzicky chátrají, což je i případ hlavních postav, starce Joširóa a jeho pravnuka Mumeie.
    Z tohoto popisu by se mohlo zdát, že se jedná o science fiction, avšak není tomu tak; s čímkoliv z oblasti vědy se v románu pracuje způsobem, který ze všeho nejvíc připomíná poezii. I z hlediska struktury namísto rigorózně vystavěného příběhu, jaký bychom ve sci-fi žánru čekali, vypadá Emisar místy spíše jako dadaistický či automatický text. V některých aspektech má blízko k magickému realismu, což se projevuje hlavně v užívání snových, dětsky působících obratů a obrazů jako například „miliony vyhozených praček potopených na mořském dně teď slouží rybám jako kabinové hotely pro ryby“, ale zároveň připomíná dílo Franze Kafky, kterého ostatně Tawadová často uvádí jako svou inspiraci.
    Dystopie totiž panuje i na úrovni společenského zřízení. Japonsko se v románu podobně jako v 17. století naprosto uzavřelo světu, přejatá slova jsou postupně nahrazována domácími, a dokonce existuje zákon, který zakazuje vyslovovat názvy cizích měst, ačkoliv není známo, že by byl kdy uplatněn. „Není nic děsivějšího než zákon, který dosud nebyl vymáhán. Nikdy nevíte, kdy si úředníci zamanou a uplatní ho. Budou-li chtít někoho uvěznit, stačí, aby oběť zčistajasna zatkli pro nedodržování zákona, který do té doby každý s klidem porušoval,“ zní vpravdě kafkovský komentář k tomuto nařízení. Výsledkem je velmi zvláštní budoucnost, která částečně působí dystopicky depresivně, ale současně láká jako pestrobarevná mozaika originálních nápadů.
    Všechno je umocněno použitým jazykem, který text jednoznačně kóduje jako postmoderní. Jazyk samotný je pro Tawadovou jedním ze zásadních témat tvorby. Život v zahraničí ji přiměl k úvahám nad tím, jak jazyk určuje naši realitu, a rovněž se zajímá o vztah mezi jazykem a nacionalismem, což se silně projevuje právě v románu Emisar.
    Autorka v díle užívá velmi originálních metafor, v nichž například mozek a střeva jsou přirovnány k horní a dolní komoře parlamentu: „Volby do horní komory se konají častěji, a proto se má všeobecně za to, že právě dolní komora reflektuje posuny v názorech lidí lépe než horní komora. Obdobným způsobem odrážejí střeva momentální tělesný stav přesněji než mozek, protože střevní obsah se projevuje rychleji,“ vysvětluje Joširóovi a Mumeiovi chlapcův zubař.
    Hlavně se však specificky postmoderní přístup Tawadové projevuje v tom, že se snaží zobrazit jazyk ve stadiu rozkladu. Rozpadlý jazyk, kde jakékoliv slovo každou chvíli zastará, symbolizuje rozpadlou lidskou společnost. Hrátky se slovy a jejich významy připomenou například ruského postmoderního autora Viktora Pelevina a jeho Generaci P, jsou však oproti němu méně vtipné.
    Aby totiž jazykové hrátky správně fungovaly, měly by být zakotveny v určité společenské realitě nebo alespoň v přesvědčivě vykreslené realitě alternativní. Bohužel vize zřejmě totalitního Japonska, ve kterém se příběh beze zbytku odehrává, je nejméně fungující prvek románu. Toto Japonsko má být nedemokratické, kdy lidé žijí ze strachu z neustále se měnících zákonů, ale zároveň se v něm vláda řídí vůlí lidu a přejmenovává národní svátky například z „Dne díků za práci“ na „Den díků za to, že prostě žijeme“, aby tím nebyli zraňováni mladí lidé, kteří kvůli špatnému zdravotnímu stavu pracovat nemohou. Toto jednání vykazuje i rysy politické korektnosti, kterou si s totalitními a fašizujícími systémy nespojujeme, naopak je obvykle ve své přehnané podobě vytýkána demokratickým státům. Rovněž to, že jsou ve světě Emisara umožněny sňatky stejnopohlavních párů, pravděpodobně proto, že se lidem v důsledku toxických změn prostředí může i několikrát za život samovolně změnit pohlaví, vypadá spíše jako pravicová kritika genderové volnosti než cokoliv jiného.
    Pokud tedy máme před sebou společenskou satiru, není román ve své nekonzistenci příliš funkční a spíše rozčiluje a autorka by byla udělala lépe, kdyby se držela poeticky snových aspektů vyprávění. Právě tam totiž
    Emisar dosahuje největší působivosti a přináší poselství o nezlomnosti lidského ducha, která trvá i v zdevastovaném světě. Děti jako Mumei, jejichž zdravotní stav je tak zoufalý, že většinou nemůžou doufat ani v to, že se dožijí dospělosti, své osudy na rozdíl od prarodičů nevnímají jako tragické, ale vychutnávají si každý přítomný okamžik i v bezútěšném prostředí, které je obklopuje. Když se s Mumeiem převrhne invalidní vozík, nepláče a nestěžuje si, ale je rád, že se může vleže na zádech dívat na nebe.
    Celkové vyznění knihy je rozporuplné. Na jednu stranu je třeba ocenit originalitu Tawadové, projevující se jak v obsahové, tak v jazykové stránce díla, na druhou stranu by románu prospěla větší strukturovanost a důslednost, co se týče budování světa blízké budoucnosti. Zmíněná nedůslednost totiž možná byla autorským záměrem, který měl navodit představu chaosu postapokalyptického Japonska, ve výsledku však působí trochu jako lenost.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    fantasyplanet.cz, 25. 11. 2019

    Martin Bečvář
    Emisar: budoucnost ve střípcích všedního dne

    Budoucnost Japonska není zrovna růžová. Ostatně, kdo jiný by to měl vědět lépe než sami Japonci? Jóko Tawadová vás vezme na výlet do budoucnosti, kde věci nejsou ani v nejmenším tak, jak je znáte nebo očekáváte – to vše v knize, která vám doslova vyrazí dech.

    Pokud se řekne Japonsko, představíte si v souvislosti s literaturou nejspíš nějakou mangu, hentai nebo jinou šílenost. Nyní tu máme nefalšované postapo a dystopii v jednom japonské autorky Jóko Tawadové – a slovo šílenost, byť v nejpochvalnějším smyslu toho slova a se širokým úsměvem, je zcela na místě i v tomto případě!
    Bude, nebude
    Emisar vychází z klasického námětu. Japonsko je v nedaleké budoucnosti poničeno katastrofou, která má dopad na celou zemi. Byť není tato katastrofa nikde blíže specifikována, vede k tomu, že Japonsko se izoluje vůči ostatním státům a odmítá veškeré mimojaponské vlivy. To vede k potlačování cizích slov, redukci zeměpisných map a mnoha dalším jevům. Tawadová se nebojí být uštěpačná, glosuje s ironií, humorem i smutkem a především popouští uzdu své imaginaci a domýšlí věci do absolutních detailů.
    I uspořádání společnosti se radikálně změnilo: staří lidé žijí dlouho, věk přes sto let není žádnou výjimkou; a právě tito senioři jsou motorem chřadnoucí společnosti. Mladí lidé jsou totiž „chcípáčci“, nedokáží sami téměř ani chodit, mají problémy najíst se, jakákoliv námaha, změna či rozrušení znamenají vážné zdravotní problémy.
    Středbodem Emisara je stoletý zdaleka-ne-stařec Joširó, vitální muž pamatující si staré dobré časy, kdy vše bylo ještě normální. Ten má v péči svého pravnuka Mumeie (jehož jméno znamená v překladu Bezejmenný), mladíka, jehož zdraví j stejně bídné jako všech ostatních mladých lidí.
    O to přece nejde…
    Nastínili jsme si několik základních stavebních kamenů příběhu a nyní je čas vrátit se na samý počátek recenze. Vše, co bylo doposud napsáno, je v kontextu knihy poměrně nevýznamné! Nezapomněli jste? Emisar je z pera japonské autorky, a tím pádem absolutně nekoresponduje s pojetím postapa jak ho stereotypně chápe evropský čtenář.
    Výše popsané skutečnosti si totiž čtenář musí pracně vydestilovat. Jóko Tawadová totiž neservíruje čtenáři ucelenou příběhovou linku, ale malé střípky každodenního života, drobné epizodky poskládané vedle sebe a propojené pouze kontextem s dalšími drobnými epizodami. Tento vypravěčský postup je naprosto neotřelý a díky tomu si Emisara buď rychle zamilujete nebo ho naopak zavrhnete.
    Chytlavost tohoto příběhu spočívá v tom, že se nebojí proprat téměř nic, co k životu patří, a je v něm vše, co čtenářovo srdce žádá. Občas se díváte pohledem dospělého, který teskní po starých časech, vzpomíná na minulost, upíná se k budoucnosti, zažívá lásku i hořké zklamání, přemýšlí o svém pravnukovi se snahou udělat mu radost a ozvláštnit život… Dobře, uznávám, v tomto podání to nevyzní tak dechberoucně jak je naservírováno v knize, ale vězte, že Tawadová se nebojí přidat pořádnou dávku patosu, poetiky, emocí, ale i ironie, sarkasmu, skepse a světabolu. Emisar během čtení předává spoustu drobných poselství; nečte se snadno a občas budete mít problém zachytit myšlenkovou propojenost jednotlivých výjevů, ale pokud se nebudete bát, máte šanci objevit část geniality, která je evropským žánrovým klasikám žánru zcela upřena.
    Na druhé straně sledujeme věci i z pohledu Mumeie – mladý, nezkažený a životem nedotčený chlapec přemýšlí o věcech jinak, vrhá se do života s nadšením, aby ho srážely jeho fyzické limity, snaží se roztáhnout křídla a vyletět nad šedou mlhu každodenní reality s touhou objevovat…
    Jeden příklad za všechny: nebudete věřit, kolik věcí člověku prolétne hlavou během obyčejného krájení pomeranče. Autorka nabízí hořkodsladkou poetiku plnou vzletných přirovnání, nádherného barvitého jazyka plného popisů na hranici básně a přitom je to pořád jen malá část naprosto běžného života se všemi důsledky a příčinami.
    Za hranicí všednosti
    Budu se opakovat, ale ducha téhle knihy je proklatě těžké vystihnout. Emisar je velmi nesourodou spletí myšlenek, mezi kterými musíte lovit a pátrat. Najít ty pravé perly, výpovědi, poselství stejně jako nahořklý humor či úsměvnou ironii však není nikterak těžké. Autorka se nesnaží je skrývat – ba naopak, vypráví a nechává své vyprávění ve čtenáři znít. Jde jen o to do jakého místa čtenářovy duše se který střípek trefí a jaký tón z ní vyloudí. Ale věřte, že Emisar vaše nitro rozezní, protože i když pojednává o Japonsku, většina popisovaných věcí se dotýká nebo každodenně děje i vám.
    Velký podíl na úžasnosti téhle knížky má i úžasný překlad z japonštiny od Kláry Macúchové. Přeložit všechny ty vzletné obraty, slovní hříčky a vtípky i vysvětlování přepisu cizích slov do foneticky podobně znějících japonských znaků – klobouk dolů.
    Emisar je zvláštní knihou. Na sto dvaceti stranách skrývá silnou výpověď o mezigeneračních vztazích, ekologii, izolaci i budoucnosti stejně jako mnoho témat k zamyšlení, to vše podáno se směsí naprosté vážnosti i ironického humoru. Roztříštěný příběh, který si musíte poskládat dohromady sami, vás s přibývajícími stránkami bude okouzlovat čím dál více. Japonská podivnost, kterou slupnete jako malinu. Šílenost, která vás dokonale rozebere a bude vám strašit v hlavě hodně dlouhou dobu. A podobných příměrů by se jistě dalo najít mnohem, mnohem více!

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.