dybbuk-125

Josef Janda

Dohořívající filozof

Cena s DPH: 97 , e-kniha:

Nová sbírka Josefa Jandy nazvaná Dohořívající filozof přináší texty z období posledních pěti let. Autor v nich rozvíjí svůj pohled na absurdní divadlo dnešního světa, jehož krédem se stalo nemyslet – což jen stěží může představovat završení přirozeného gnozeologického vývoje. Na pozadí nenávratně mizejícího času se objevuje tušení možného konce současného civilizačního cyklu. A všeobecné zblbnutí, k němuž jak se zdá globální společnost nezadržitelně směřuje, je toho tak pouze nutným předpokladem. Textům dodává groteskní charakter černý humor, jímž básník nešetří, přičemž groteska, i když se jí smějeme, je sama o sobě krutá a vážná věc. V tomto ohledu přesahují texty rovinu pouhé individuální výpovědi a stávají se kritickou sondou, zaměřenou na znepokojující jevy konkrétní iracionality naší psychosociální reality.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-015-0

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380150

Počet stran

72

Formáty e-knihy

PDF

Formát

110 × 165 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-015-0

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380150

Počet stran

72

Formáty e-knihy

PDF

Formát

110 × 165 mm

Katalogizace

Žánr:

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Deník Referendum, 16.06.2010

    Jakub Vaníček
    V příkopu u silnice dohoříval potulný filosof

    Nová sbírka textů Josefa Jandy sice nenadchne čtenáře Poezie, rozhodně však překroutí skutečnost a ukáže, jak pevně je spojena s reklamou a jinými novodobými duchovními statky.
    Čím dál častěji se na stránkách některých literárních časopisů objevují eseje a úvahy na téma současná česká poezie. Jejich autoři se snaží s kritickým odstupem dobrat klasifikace vývojových tendencí české poezie vydané po roce 1989 anebo alespoň popsat rozdíly, jež se stávají s uplývajícím časem mnohdy markantními značkami protichůdných tvůrčích stylů.
    Nejednou se už v těchto textech účtovalo s básníky, kteří se stále zdráhají vystoupit z pověstné slonovinové věže Poezie a zapomenout na své rozbolavělé, silně centrické ego. Stejně tak se připomínalo, že by se tito poetové jednak měli vzdát tvorby přiškrcené existenciální úzkostí anebo opatrně zahalené ve formální jazykové experimentaci, jednak vztáhnout své texty k všední a banální realitě postavené z umělé hmoty a slepené všudepřítomnou reklamou.
    Někteří kritici – za všechny uveďme alespoň Karla Pioreckého – si už dnes nejspíš uvědomují, že tato hermetická „kuchyňská poezie“ à la Petr Hruška, jež k sobě magnetickou silou strhla celou generační linii básníků a láká dokonce i ty nejmladší (Jonáš Hájek), jako by jen opatrně překlenula dobu, kdy bylo velmi ožehavé vykročit směrem k ideovému angažmá a zaujmout postoj ke skutečnosti v celém jejím rejstříku. Je až příliš mnoho témat, která se za dobu dvaceti let nahromadila mimo reflexi básníků.
    S kritikou nicméně přichází i otázka, jaké sbírky by měly ukázat i jinou tvář současné české poezie, než je ta oktrojovaná – mimochodem i v nedělním výběru Deníku Referendum pořádaném Petrem Borkovcem. Řekl bych, že mezi texty, do nichž se naplno promítá neútěšná skutečnost, nutno zařadit i ty, jež byly vydány v poslední knize Josefa Jandy nazvané Dohořívající filozof.
    Josef Janda (narozen 1950) je znám především čtenářům Analogonu. Publikuje od osmdesátých let, věnuje se literární a výtvarné publicistice. Knižně mu vyšlo více než deset básnických sbírek. Pro ty, kdo Jandovo básnické dílo neznají, bude asi nejzajímavější výbor z autorových textů z let 1984–2004 nazvaný Básně (Edice současné české poezie, Klokočí a Knihovna Jana Drdy, 2004 – titul je momentálně bohužel vyprodán).
    Dohořívající filozof je sbírkou textů, které lze jen těžko označit za Poezii, alespoň co se formálních znaků týče. Seifertovci nebo halasovci si v Jandově sbírce věru nepočtou. Texty totiž postrádají rytmus a nejsou psány ani v řeči vázané, jak se obyčejně praví. Jejich strukturace do veršů se zdá náhodná, ale odpovídá významovým předělům v toku řeči.
    Janda je dlouholetým členem surrealistické skupiny a své texty prezentoval v antologii surrealistů Letenka do noci (Petrov 2003). Dohořívající filozof se ale ani zdaleka nepodobá imaginativní a náročné tvorbě surrealistů, kteří se odmítli odklonit od radikální bretonovské linie. Pokud bychom měli Jandovy „básně“ z Dohořívajícího filozofa k něčemu přirovnat, pak by to byla pseudolidová tvorba Ivana Wernische. „Dejte šanci díru / Vona do ní vleze / A máte ji v pasti / Počkejte chvíli / Nabídněte míru / A když po tom skočí / Bude taky v hajzlu.“
    Jazyková kromobyčejnost, posílená pásmem vulgarit, které tolik rezonují s tím, co ještě i dnes mnozí chápou jako jedinou možnou poezii, nás rozhodně nemůže šokovat – není totiž jediným tvůrčím nástrojem, na nějž autor sází, aby zaujal vrstvu nejmladších čtenářů. Připomíná spíše, že i do literatury pronikl verbální smog, který s příchodem komerčních radiostanic a televizních programů snad už definitivně zamořil veřejný prostor. Janda ho pouze zbavuje kontextu reklamních znělek a vyživuje jej humornými asociacemi: „Naše řetězová pila AKU – AKU / se ovládá velice lehce / její tichý zvuk / je biograf pro Vaše uši / Když nemáte čas na kadeřníka / Stačí položit hlavu na špalek / jako skutečná oáza Vám dodá / nový životní pocit / Získáte profesionální vzhled / Zvládne to každý / Udělejte si radost / Za tuto úžasnou cenu / Plyšová zvířátka navíc.“
    V anotaci, jež knihu doprovází, čteme, že v Jandových textech „se objevuje tušení možného konce současného civilizačního cyklu“. Představa stabilního světa, který si může dovolit vše, jen ne zkolabovat, je v Dohořívajícím filozofovi konfrontována se zánikem člověka. Tato „přemnožená breberka“ se totiž až příliš jistě ukotvila v souřadnicích technologického rozvoje a mechanizace života.
    S tím souvisí i téma ekologické katastrofy, které do Jandovy poezie proniklo (a nechalo Jandu vystoupit z řady těch, kdo si udělali básnickou živnost na soustavném přehlížení této nepříjemné skutečnosti). „Tuhle jsem se dočetl / v nedělní příloze sobotních novin / že naši planetu zase pokryjí ledovce / V knize Život a smrt planety Země / to prý předpovídají vědci / Globální oteplování bude jen krátkou mezihrou / před návratem doby ledové // To jsem si teda fakt voddych / protože jsem se už začínal obávat / že celou planetu definitivně zasere umělá hmota / A každej ten prázdnej igelitovej pytlík / bude mít ze zákona nárok na vlastní mobil / aby mohl komunikovat s vostatníma prázdnejma pytlíkama / a necítil se tak existenciálně vosamělej.“
    Čím by Janda mohl přesvědčit i poslední váhavce, je černý humor. Všeobecné blbnutí, z něhož se obyčejně o člověka pokoušejí mrákoty, totiž může posloužit i jako substrát pro vtipné obrazy kulturního úpadku. V této transformaci je autor věrný své umělecké orientaci. Nicméně nejde o stálost ve věci uctívání surrealistického kultu – za důležitější považujme fakt, že humor jako „poslední pevnost kritického myšlení“ je stále vepsán do jedné přežívající linie evropského umění. A musíme se věru divit, že možnost rozlomit pomocí něj korzet reality nechává drtivou většinu našich slovesných umělců – a možná i čtenářů – naprosto chladnými.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    A2, 15/2010

    Bruno Solařík
    Nehoráznost jako šestý smysl

    Dohořívající filosof Josef Janda

    V nové sbírce Josefa Jandy opět nacházíme poezii, která se vymyká všem běžným klišé i titulnímu filosofování. Spíše než básník zde promlouvá plebejec, který se své posluchače snaží omráčit naprostými zhovadilostmi. A naplňuje tak svou tezi, že základní vlastností lidstva je blbost až na půdu

    Na nás neplatí
    ni pouta, okovy ni řetězy
    Pouta zrezatí
    a svoboda v řetězech nevězí
    V+W: Pochod plebejců

    Malíř Mikuláš Medek se kdysi pozastavil nad inflací toho, čemu v rámci poezie říkal „surrealistický kýč“. Jako příklad takového lyrizujícího kýče uváděl následující verše: „Kdykoli zavřeš oči/ zhasnou všechny hvězd/‘. V poezii surrealisty Josefa Jandy, autora čerstvě vydané sbírky Dohořívající filozof, bychom „surrealistický kýč“ hledali marně. Janda je všechno, jenom ne lyrik, to za prvé. A za druhé má zvláštní schopnost udržovat se při psaní v bezpečné vzdálenosti jak od vyčtených vzorů, tak od protivné básnizující stylizace. A to v dnešní české poezii, včetně té surrealisticky orientované, není zrovna pravidlem.
    Mnohem víc než oblíbenými autory z oblasti vysokého umění se Janda inspiruje prostořekými promluvami ulice. To je zřetelné v každé jeho básni bez výjimky. Příznačně se to projevuje například ve smyslu pro lidovou transkripci seriózní mediální informace. Ta dovede u Jandy vykrystalizovat (když už jsme u těch hvězd) například takto: ,Astronomy překvapily mladé hvězdy/ v místech kde nemají co dělat“.

    Poezie, rozpustilost a zhovadilost
    Tato lidová, „nízká“ povaha Jandovy poezie přitom není falešnou stylizací, která především v takzvané alternativní kultuře bují už celá desetiletí (samozřejmě spolu s okázalou přisprostlostí). Nikoli: Jandovy texty jsou vulgární tak nějak samozřejmě – a vlastně se přitom dokonce obejdou víceméně bez vulgarismů. – O tom, že si Janda na žádného plebejce nehraje, protože jím v tom nejlepším smyslu je, svědčí ostatně fakt, že jeho „pouliční“ ladění přináší spolu s formou automaticky též funkční znaky onoho řekněme plebejského stylu. Například v básni Pandořina skříňka Janda bez vzdělaneckých skrupulí nemilosrdně trhá na kusy důstojný háv tragického mýtu a činí z něj klukovsky rozpustilou hříčku: „Z Pandořiny skříňky/ jsme nakonec vytáhli za panděro/ samotnou Pandoru/Vztekle přitom prskala/ kousala a škrábala“.
    Trvalým rysem Jandovy tvorby je zkrátka až infantilní smysl pro nehoráznost – A právě tento šestý smysl (já tomu říkám modrý humor) oživuje v Jandově případě – jako by nic a s brutální, neukecanou stručností – i na pohled banální postřehy do podoby rafinovaného, bezmála filosoficky vybaveného soukolí: „Sedím v křesle/ a potichu tikám/ Napodobuji čas.“ Nebo: „…do rakve mi dejte samopal a baterku/Já se totiž potmě bojím.“ – A aby si z toho (a koneckonců už z názvu knihy) někdo mylně nevyvodil, že by zde snad mohla být přítomna vážně míněná ambice po mudrující filosofizaci zmatku, strašící rovněž v tolika současných básních, vymršťuje Janda čas od času zmíněnou nehoráznost do natolik přesčárových postavení mimo hru, že by si to žádný samozvaný filosof s lyrou za rámeček nedal: „Velryba je samozřejmě také pták/sice špatný letec/ ale výborný plavec.“
    Podobná sdělení, upomínající nejvíc ze všeho, jak už bylo naznačeno, na klukovskou zlobivost posedlou omračováním posluchačů nikoli hrdinskými činy, nýbrž naprostými zhovadilostmi G,Úderné oddíly bojovných slepic/ už druhý den mašírují Prahou“), tvoří základ Jandovy poetiky a nad slunce jasněji prozrazují, že jeho nutkání k tvorbě opravdu nevychází z touhy génia po uznání, tedy z běžné umělecké iluze štěstí, nýbrž výlučně ze slastné potřeby lekat své okolí nečekanými explozemi nehorázné krásy, tedy vlastně ze zdrojů řekněme psychologických. Jinými slovy: nikoli upachtěný a sám sebou unavený artismus, nýbrž lstivá a dětsky svěží hravost: „Dejte šanci díru/Vona do ní vleze/A máte ji v pasti“.

    Slova z potrhlého snu
    Hravost, ale taky velmi, velmi seriózní naštvanost. Nadávat Janda umí. Opět kupodivu (skoro) bez jadrných slov, každopádně ale s až zákeřnou ironií. Svůj náhled, že základní vlastností lidstva je blbost až na půdu, konkretizuje v zlomyslných komentářích, v nichž nešetří systém ani antisystém: „Zapojte se a vyhrajte s Friskies/Zájezd pro vaši kočku na Kypr“; „Občas si pár lidí usmyslí/ že z gruntu změní svět/ Pochopitelně k lepšímu/A potom zkurví co se dá.“ Není zkrátka pochyb, že Janda to opravdu vidí bledě s lidstvem jako celkem. Viz jeho báseň Nic víc: „Z pozice nezávislého pozorovatele/ Odkudsi z vesmíru/ Sledujícího dlouhodobě tuto planetu/ se lidstvo v globálu nutně jeví/Jako přemnožené breberky/ Nic víc o nás do vědeckého hlášení/ odeslaného na mateřskou základnu/Nemůže seriózní badatel napsat.“
    Zmíněnou hravost či naštvanost svých dravých žertů Janda někdy zcela bez varování zbaví i onoho soukolí, které je jinak udržuje v jakési logice, byť třeba inverzní či perverzní. – Někdy zkrátka naplňuje dávné Rimbaudovo přiznání, že když píše, vznikne mu buď tvar nebo beztvarost, a to nezávisle na jeho vůli. Taková „beztvarost“ se pak trochu podobá hovorům ze spaní, které bývají o to přeludnější, že přes svou nelogičnost jsou přímo sugestivně naléhavé. Hleďme: „Rozsviťte trumpety/ a přineste je na náš stůl/ Potom laskavě odejděte/ a nechte nás dál šlapat zelí/ Máme ho plný dvůr“. – To není pasáž násilně vytržená z kontextu, to je celá, plnohodnotná báseň. Nehoráznost v celé své kráse, n’est pas?
    Připomíná mi to Bretonovo nadšení pro ^Rimbaudóvu báseň Sen: ,,[…] Vojáci ukrajují si chléb:/ Takový je život!/ Duch: Jsem Roquefort!/To bude naše smrt! [..,]“ Podle Bretona se v oné básni „bez překážek snoubí zázračno s věcností“. – Upřímně řečeno působí ta Rimbaudova báseň spíš jako nedokončený záznam potrhlého snu. Byla však (a snad dodnes je) považována za dokončenou. A právě to jí dodává podobný nádech jako těm několika básním, jimž Janda úplně popustil uzdu.

    Trochu to chrustlo
    To ovšem není vyloženě typická Jandova poloha. Jemu se většinou ty verše přece jen jaksi samovolně uspořádávají, asi jako kovové pilinky v magnetickém poli. A přitom, jaká lyrika se v nich skrývá! – Jak bylo řečeno, lyrizujícím klišé se Janda vyhýbá (není v tomto smyslu lyrikem). Vyhýbá se jim, jako se toulavý pes bezděky, a přece s jakousi instinktivní záměrností, vyhýbá rasovi. – To tedy ano. Ale lyrika v původním smyslu (tedy – přihlouple řečeno – cit pro cit), se tím z Jandovy poezie přece jen nedala vyhnat. Její žilky vyšlehují čas od času z oné drahocenné bedny plné prskajících, kousajících a škrábajících nehorázností – a na chvilku jim nasazují nepředstírané ušlechtilé rysy (byť s téměř monolízovským úšklebkem): „Hnízdo polárních sršňů v závěji zlověstně hučí.“
    V básni Sen o zelené kočce se objevuje dokonce cosi jako něha: „Dneska se mi zdálo/ že si u nás na zahradě/hrály čtyři kočky/ […] Nejhezčí z nich byla celá zelená/ […] a moc jí to slušelo/ Když si všimla že se na ni dívám/ zanechala skotačení/ přišla ke mně a řekla/ ,Bonjour mon amť /Byla to malá Francouzka.“ Na závěr nelze opomenout jeden pozoruhodný přírodní úkaz: v Jandově básni Andílek se totiž nehoráznost s lyrikou na okamžik pevně spojují vjedno. A to už je opravdu co říct. Člověk by si totiž myslel, že toho se lze nadít jen v legendách a přesto je to nejskutečnější skutečnost.
    Snad by byla škoda necitovat zde zmíněnou báseň vcelku: „Autobus nedobrzdil na přechodu/Trochu to chrustlo/Duše nebohé Mařenky vzlétla na nebesa/ Když byla konečně nahoře pohlédla dolů/ Z té výšky se jí zatočila hlavinka/ a poblinkala se/ Potom škytla/ její ultralight se propadl do vývrtky/a zmizela navždy v tajemném světě studní.“
    Takhle má v té poetické žvanírně mluvit pravý surrealista.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz