Dílo II

Recenze

1. dybbuk – 27. 6. 2018

   Bubínek Revolveru 25. 6. 2018

   Marek VAJCHR
   Cantor Novák redivivus

   Dvousvazkový výbor z tvorby Ladislava Nováka, zvíci více jak půldruhého tisíce stránek, opatřil editor Petr Kuběnský lapidárním názvem Dílo (I: – 1963, II: – 1999; Dybbuk 2017). Mimořádnost edičního počinu již zhodnotil na stránkách i-kanon.cz Jiří Flaišman, který vyzdvihuje pozoruhodné editorovy objevy a upozorňuje i na nesamozřejmost některých jeho rozhodnutí. Přes svou monumentalitu zůstává tato čtenářská edice výborem – bezpochyby reprezentativním. Novákovu tvorbu představuje od ukázek juvenilií z poloviny čtyřicátých let přes výrazově povětšinou konvenční, spirituálně i surreálně laděné básně z „přípravné“, doposud takřka neznámé tvůrčí fáze, až k nejrozsáhlejší a nejzávažnější části Novákova díla, již tvořila od konce padesátých let zhruba do první půle let sedmdesátých poezie v širokém slova smyslu „experimentální“; tvorbu z pozdějších roků lze povětšinou pokládat za její více či méně invenční dozvuky.
   Nemáme nejmenší důvod pochybovat o tom, že Flaišman právem vyzdvihl význam Kuběnského počinu pro všechny, kdo v budoucnu budou chtít „zacházet s Novákem“; nesdílíme pouze jeho názor, že edice je zároveň prvním „komplexním výkladem díla Ladislava Nováka“. Při četbě Novákova Díla jsem měl neodbytný pocit déjà vu: ze stovek stran přede mnou vyvstával barvitý a čím dál tím sytější obraz, který ale vlastně již ničím podstatným neproměnil utkvělou vzpomínku na jednou pevně načrtnuté kontury. Takto „definitivní“ skicu, jež s obdivuhodnou interpretační suverenitou vystihla niternou soudržnost i dramatickou logiku Novákova tehdy ještě zdaleka neuzavřeného díla, podal Jindřich Chalupecký ve své ani ne dvacetistránkové studii napsané již roku 1973 pro zahraniční katalog, která se s názvem Příběh Ladislava Nováka později stala jednou z kapitol v knize Na hranicích umění (Mnichov 1987). Právě v konfrontaci s Novákovým literárním dílem, představeným nyní v tak rozsáhlém výboru a v obou přítomných svazích doprovázeným sice nečetnými, ale dostatečně ilustrativními ukázkami z umělcovy výtvarné tvorby, dnes můžeme plně docenit bez nadsázky geniální prozíravost Chalupeckého průkopnické eseje. Petr Kuběnský knihu opatřil také zevrubným a zasvěceným doslovem o Novákově životě a díle; portrét umělce i díky němu nyní vidíme znovu a v něčem snad i lépe a můžeme na něm ocenit řadu pamětihodných detailů – v zásadě ale ani z doslovu nevyvstává jiná podoba, než jakou svého času vystihl Jindřich Chalupecký. Novákovu tvůrčí dráhu představil – opíraje se ovšem přitom o Novákovy vlastní psané vzpomínky – jako vpravdě dramatický příběh s několika body obratu: patřil k nim zejména iniciační vídeňský „úlovek“ publikace s informacemi o abstraktním umění, tehdy (roku 1957!) v Československu naprosto nedostupnými, či následné setkání s Jiřím Kolářem, díky němuž Novák teprve mohl zjistit, že své „samoúčelné“ experimenty na pomezí výtvarného a slovesného umění v Čechách neprovozuje coby zcela izolovaný a osamělý podivín.
   K paradoxům uměleckého osudu Ladislava Nováka patří, že dnes sice bývá obvykle jmenován vedle Jiřího Koláře, Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové jakožto významný představitel takřečené experimentální poezie, která se u nás ve druhé půli šedesátých let nakrátko stala do určité míry tolerovanou – byť ovšem ortodoxními dohlížiteli nadále nevybíravě napadanou – součástí veřejného literárního prostoru; jmenován je však zpravidla jenom do počtu. V porovnání s hvězdným pražským triem Ladislav Novák byl a je asi podnes vnímán jako sice vcelku sympatický, ale z podstaty věci přece jen poněkud inferiorní maloměstský satelit.
   O tom, jak se osobnost prosadí v dějinách umění, zřejmě nezřídka rozhoduje mimo jiné souhra všemožných náhodných jednotlivin, vytvářejících v konečném součtu osudovou konstelaci. Experimentální slovesné a výtvarné techniky, s nimiž pracoval (a které někdy i vynalézal) Ladislav Novák, nelze myslím v řadě případů označit za méně invenční než ty, které ve stejné době, nebo dokonce o něco později používal Jiří Kolář. Pražský umělec měl ovšem například i v dobách kulturní reglementace a represe díky spolehlivému kolegiálnímu zázemí, jehož příslovečným symbolem se stal stolek v kavárně Slavia, o poznání lepší podmínky k tvorbě než kantor z Třebíče, který před svými kolegy musel svou suspektní „mimopracovní činnost“ skrývat – jinak by v maloměstském prostředí neobstál. Kolářovo spektrum experimentálních postupů a technik je ve výsledku mnohanásobně širší nežli Novákovo; podobně by dopadlo třeba i srovnání nečetných, byť zdařilých Novákových překladů s překladatelským impériem Hiršal & Grögerová.
   Za nanejvýš sympatický rys Novákova životního díla pokládám jeho věcné přijetí daných podmínek. Ladislav Novák bez naděje i na jen trochu širší odezvu na periferii periferie dostupnými prostředky rozbíjel literátské konvence a osvobozoval významové potence jazykové matérie v jejích vizuálních i fónických aspektech s radikalitou, která nijak nezaostávala za počiny jeho úspěšnějších souputníků – a to, jak svědčí některé zdokumentované ohlasy, dokonce i v mezinárodním kontextu. Současný čtenář ovšem leckterou stránku Novákova Díla nejspíš rovnou blazeovaně přeskočí coby redundantní doklad jednou nalezených postupů; ochudí se tak ovšem o hojné záblesky potutelného humoru a (sebe)ironie, jimiž Novákovy experimenty vynikají – na rozdíl třeba právě od leckdy až sveřepě vážného díla Kolářova. Zároveň je ale mimo pochybnost, že uznání vtipnosti jistých „proklamativně vtipných“ Novákových pasáží je věcí čtenářova úsudku, libosti a svobodné volby, stejně jako rozhodnutí, zda je u Nováka někdy až okázale vystupňovaná banalita textu rafinovaně budovanou stylizací, anebo spíše nezáměrným projevem autorské infantility.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 9. 3. 2018

   8. 3. 2018, http://i-kanon.cz

   Jiří Flaišman
   Pocta Ladislavu Novákovi

   Nakladatelství dybbuk manželů Šavrdových nemůže sice svou velikostí konkurovat zavedeným nakladatelským domům s produkcí mnoha desítek titulů za rok, loni ale vydalo knižní edici, na kterou by si větší nakladatelství možná netrouflo. Tímto edičním podnikem je do dvou objemných svazků rozvržené Dílo Ladislava Nováka, jehož editorem je Petr Kuběnský. Přičiněním nakladatele a editora je tak k dispozici první ucelený pokus zpřítomnit Novákovo rozlehlé literární dílo.
   Novákův slovesný odkaz je pastvou pro každého editora, který nechce pracovat jen na „standardních“ edicích a který je spokojenější tím více, čím je katalog vydavatelských problémů obsažených v jednom trsu textů pestřejší. U Ladislava Nováka nalezneme mnohé, s čím se setkali v případě jiných autorů druhé poloviny 20. století jistě i jiní editoři (např. opožděný knižní debut, celé roky bez možnosti texty oficiálně publikovat, řada ineditních vydání, polistopadové „kompenzační“ edice apod.), současně ale obsahuje řadu prvků unikátních. U Nováka najdeme interdisciplinární přesahy (zvuk, obraz, akce), pohyb v rozdílných proudech české poezie od té spirituálně založené až po například experimentální větev období šedesátých let, jedinečnou provázanost jeho textů a zarputilou vůli vyčerpat bezezbytku možnosti zvolené metody apod. Mnohé práce jsou dochovány ve značném množství, ve variantách, v mnoha přepracováních, současně jsou v autorově díle i černé díry, rukopisy (dokonce celých knih – protektorátní sbírka Zpívající tulák a kniha z roku 1968 Ortodoxní hereze), které se nedochovaly.
   Petr Kuběnský, kterému redakčně asistoval Michal Jareš, se s tím vším musel ve své čtenářské edici, jež je vybavena pouze nerozsáhlým edičním aparátem, vypořádat. Edici rozvrženou do dvou svazků s předělem v roce 1963 koncipoval velkoryse do více jak padesáti oddílů, které přinášejí autorovu tvorbu od první poloviny čtyřicátých let po léta devadesátá. Textovou část doprovází bohaté výtvarné přílohy v obou svazcích a na internetových stránkách nakladatelství přístupná kolekce zvukových nahrávek. Ediční řešení se opírá o Kuběnského interpretaci Novákova díla, jímž se editor zabýval již v době svých vysokoškolských studií, a základní obrysy se pokusil shrnout – sympaticky fascinován Novákovým až Lutherovým „zde stojím, jinak nemohu“ – v závěrečné studii (sv. 2, s. 767–788). Ta nabízí Novákovu biografii, včetně shrnutí významných událostí a setkání, ale i resumé polemik z devadesátých let o to, „čí je Novák“ (např. spirituálně orientovaný I. Slavík vs. P. Řezníček v Analogonu), ale hlavně vykresluje logiku, posloupnost Novákova literárního i výtvarného díla. Tento prvek se promítá do tvaru dvousvazku, kde se kritérium chronologické návaznosti jednotlivých publikovaných celků stává ústředním hlediskem. Tím prvním, zásadnějším, je přirozená editorova orientace na práci s texty, jež mají docelený tvar, o nichž se může domnívat, že jsou konečnou autorskou redakcí. Toto kritérium ovšem v praxi koliduje se stupněm dochovanosti jednotlivých pramenů, a tak je editor přirozeně nucen „slevovat“ ze svých hlavních zásad pro výběr výchozích textů a sahat k jiným, materiálovou nouzí vynuceným řešením. K tomu se přidává editorova snaha zaplnit lakuny v Novákově díle a saturovat některá období výborem z dochovaných textů mimo celky. V důsledku vede tato cesta k zajímavě členěnému tvaru, jenž ovšem v některých částech zůstává zcela závislý na editorově výběru z dochovaných textů toho kterého období, k novému svébytnému uspořádání díla, které nutně vede k jeho nové stratifikaci (např. z Novákova díla tak „mizí“ sbírka/kniha Pocta Jacksonu Pollockovi z roku 1966, jež byla de facto autorským výborem, na druhé straně „nabývá“ Receptář a dostává značně jinou podobu, než jakou zná čtenář z vydání z 90. let).
   Dvousvazková Kuběnského edice pretenduje na to, stát se během času příkladem edičního zpracování celku autorova díla, které zásadním způsobem ovlivní obraz autorské osobnosti v celém kulturním horizontu, a to nejen proto, že se za edicí samou skrývá velké heuristické nasazení editorovo (a současně i jeho zjevné velké nadšenectví pro věc samu), ale zejména proto, že vydání je vlastně prvním komplexním výkladem díla Ladislava Nováka. Zkrátka to vypadá tak, že příští generace, budou-li zacházet s Novákem, budou zacházet s Novákem Kuběnského.

   zobrazit celou recenzi