dybbuk-274a

Ladislav Novák

Dílo I

— 1963

Cena s DPH: 541 

Ladislav Novák vydal za svého života oficiálně pouze malou část svého rozsáhlého díla. Tyto dva svazky poprvé přináší autorovo literární dílo v relativní úplnosti. První svazek pokrývá léta 1941 až 1963. Součástí prvního dílu jsou ukázky z Novákovy výtvarné tvorby a zvuková příloha Fonická poezie a další zvukové nahrávky.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-436-3

Vazba

vázaná

EAN

9788074384363

Počet stran

832

Formát

156 x 225 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-436-3

Vazba

vázaná

EAN

9788074384363

Počet stran

832

Formát

156 x 225 mm

Fonická poezie a další zvukové nahrávky
Historické nahrávky L. N. z autorovy pozůstalosti ve formátu MP3.
[stáhnout ZIP] (394 Mb)

Skladem

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Recenze

  1. dybbuk

    A2, 4. 7. 2018
    Miroslav Olšovský

    MÁM PRÁVO SKUČET
    SISYFOVSKÉ DÍLO LADISLAVA NOVÁKA

    Básník, výtvarník a překladatel Ladislav Novák byl souputníkem Jiřího Koláře, Josefa Hiršala i Mikuláše Medka. Zatímco jeho výtvarné dílo se dostalo do povědomí kulturní veřejnosti, to básnické bylo dosud prakticky neznámé. Dvousvazkový soubor, jejž editorsky zpracoval Petr Kuběnský, postihuje autorovu básnickou tvorbu v celé její šíři.

    Představme si malého chlapce namáčejícího prst do inkoustu. Čím víc se blíží tomu, co po sobě zanechávají jeho prsty, když jimi píše, tím více cítí, jak se slova začínají vlnit a písmena téct. Jazyk mu odhaluje svůj rub, stává se nečitelným – převrací písmo ve skvrny, které chlapce děsí svou nesrozumitelností. Skvrny nelze číst, pouze je přijmout za alfu a omegu psaní. Všechno, co se před ním přehledně skládalo ve smysluplnou řeč, je nyní zcela rozcupováno. Jazyk se rozevřel a malý chlapec do něj skočil, stal se součástí jeho toku: „Nedej se mýlit, budeš až k šílenství šťasten jako dítě, které namočí prst do kalamáře a olízne jej.“
    Experimentální tvorbu Ladislava Nováka – jejíž literární část vyšla ve svazcích Dílo I (roky 1941-1963) a Dílo II (roky 1963-1999), edičně připravených Petrem Kuběnským – nestačí charakterizovat jen autorovým příklonem k surrealismu a využitím psychického automatismu. Měli bychom uvažovat i o jeho blízkosti k akční malbě. „Mám právo skučet,“ píše Novák v básnické skladbě Twelve 1961 čili Pocta Jacksonu Pollockovi, kde srovnává svůj osud s osudem amerického malíře. Skučet, proplétat se šlahouny Pollockových obrazů a vytvářet své vlastní texty. Tato rozsáhlá báseň, jež jako jedna z mála vyšla knižně pod názvem Pocta Jacksonu Pollockovi (1966), je důležitým klíčem k porozumění básníkovu dílu, neboť v mnohém předjímá to, co Novák vytvořil později. Podstatná je právě volba Pollocka, tedy protipólu statického a geometrického Maleviče z Kolářova básnického cyklu Pocta Kazimiru Malevičovi z roku 1959.

    Akční psaní
    Roku 1957 si Novák na zájezdu třebíčského divadla zakoupil ve Vídni knihu o abstraktním malířství, kde se dočetl o Pollockově malířské technice zvané dripping, spočívající v lití barev na malířské plátno. A zanedlouho sám vytvořil několik „litých obrazů“, které pro něj znamenaly „vnitřní šok“. Přestože se od Pollocka později odpoutal, akční malba dál utvářela kontext jeho tvorby. Novák začal vytvářet první konstelace, které pohyb dostávají přímo do textu, objevovat nejrůznější techniky, jako jsou preparované texty, spečené texty, čtvrcené básně, derealizace, alchymáže, topologické kresby či froasáže. Propojení básnické, výtvarné a zvukové složky se pro něj stalo charakteristickým rysem.
    Novák nechává „stékat“ slova do neznámých tvarů podobně, jako Pollock nechává stékat barvy. Výsledkem jeho „akčního psaní“ může být text, ale i kresba. Jako by šlo o to propojit oba umělecké druhy jedním tahem linky, ať už výtvarné nebo básnické. Novákovo akční psaní dynamizuje samotný tvůrčí akt nejen tím, že umělec do procesu tvorby vstupuje jako autorský subjekt, ale především tím, že do něj proniká jako autorské tělo, které napsaný text následně destruuje.
    Zásahy do struktury textu, jako je tomu například v Preparovaných textech, odhalují magii jazyka. Text je pro Nováka čímsi posvátným, čím prosvítají starodávná vyprávění – stačí vzpomenout jeho překlady eskymácké a indiánské poezie. Třeba v cyklu Ptáci s lidskými hlavami stojí, že ptáci, kteří se vylíhli z „půltuctu kropenatých vajec“, jež snesl vousatý hajný, byli údajně „jednotlivé listy jeho mytické knihy“. Nakonec jediným dokladem o ptačím zpěvu zůstala básníkova tvorba: „všechny mé písně nejsou než odleskem jejich odlesku“.

    Významy se spekly
    I další Novákovy texty těží z prvotní zkušenosti setkání s akční malbou. V Malém slovníku naučném nebo v Textamentech se splétá „živé a cukající se maso vět“, které se kamsi ženou, aby z nich před očima čtenářů ne -očekávaně vyrostl jednou „poskok“ chovající doma „poskočici“ a jindy zase „rozložený muž“. Věty zaujímají k sobě navzájem protikladnou pozici – nejenže postrádají centrum, ale od začátku do konce víří v jakémsi kruhu, jako by se větná vlákna splétala, vrstvila přes sebe a vytvářela dojem hloubky. Čtenář se musí do textu vnořit pohledem jako do nějakého obrazu, rozpustit se v něm, aby mohl rozplést nejrůznější jeho linie. Akční psaní je tělesné a text se stává prodloužením autorova (anebo čtenářova) těla. Nakonec v Receptáři, nejobsáhlejší Novákově knize, se z tohoto křížení automatické (topologické) kresby a psaní zrodí zrůdy, které Novák nazve „ichichvoři“.
    Pollockovy obrazy vyžadují přijmout ptačí perspektivu, ze které se bude básník „snášet dopro -/ střed One 1950“, aby „jako archeolog/ či/ spíše jak situacionista/ bloudil“ a „pátral“ po měnící se perspektivě toho, co je samotnou změnou. Znamená to psát z ptačí perspektivy i perspektivu neustále měnit – psát z hlediska trávy, mravence, kolejí, heřmánku a vřesu, holubů, zajíců a lišek, sumců a milenců, cvrčků a plynoucích oblak. Leitmotivem Novákovy tvorby je zobrazení zmnožené skutečnosti coby neustále vzdouvajícího se pole podobného moři: „jsi jenom ty, hmoto vzdutá a bož -/ ská, jsi všude, hmoto, tělo boží,/ chtěl jsem říct moře“. Jedná se o moře básnické, o temnou hlubinu, ukrývající vše na povrchu a vyjevující ve své hloubce. Moře jako symbol umělecké skutečnosti, která připomíná sopečnou lávu. Moře jako rozteklý a žhavý povrch nemající dno, takže se básník do něj musí neustále nořit a zase z něj vynořovat – plavat v něm. A jako plavec opěvovat trosky času, jež vyplavou na povrch. Ostatně i Mallarméův Vrh kostek, jeden z vrcholů moderní poezie, zachycuje odvěký odysseovský svár dvou živlů – psaní a moře. Rovněž Novákův Pollock nejdříve rozlije barvu na plátno, aby do ní vstoupil jako do moře a jako námořník se s ním „pral a zápasil“.
    Novákovi je blízká představa rozbouřené básnické řeči, na jejíž hladině se pění nejrůznější významy, které se neustále vlní, rozpínají a smršťují, vzdouvají a tříští o sebe, zatímco se z hloubky textu vynořují zapomenuté příběhy. V Příběhu se sépií se umělecké dílo přirovnává k mořské obludě, obrovské a nestvůrné sépii, zatímco ve Spečených textech k setření hranic mezi významy dochází pomocí ohně: „Má potřeba dýchat má své kořeny v mém dětství, které se neopírá jen o slabý luk a malátné kopí z vrbových proutků, nařezaných nad kalným proudem.“ Významy „se spekly“ dohromady a vytvořily text, jenž zdánlivě nesmyslně přechází napříč jednotlivými větami, míří z jedné perspektivy do druhé, takže se každá věta stává uzlem či křižovatkou různých vyprávěcích perspektiv – je prolomeným prostorem, z něhož můžeme do nedovyprávěných příběhů nahlížet.

    Ztráta živlu
    Novák se navrací svou tvorbou do dětství jako do stavu plného možností, kdy se před člověkem rozprostírá nepopsaný papír a člověk svůj prst do inkoustu teprve namáčí. A i když nám společnost přikazuje, co smíme s papírem udělat – ve škole napsat slohový útvar nebo diktát -, ve skutečnosti jej můžeme zaplnit, čím chceme. Třeba magickými čárami nebo nesmyslnými klikyháky, které následně ponoříme do vody a nakonec spálíme.
    Novák akčním psaním zesiluje napětí, které panuje mezi živly, a sám se s nimi ocitá ve sváru. Nám jako čtenářům se však může stát, že sotva nepatrně pootočíme hlavou, nic z toho už neuvidíme: „Ne, opravdu se nebojte, neuvidíte ani balon, jak se pomalu nadouvá, stoupá a mizí v oblacích. Neuvidíte ani postavičku, zvedající ruce a ječící v balonu, z kterého právě vyšlehly plameny.“ Co nám opravdu hrozí, není ztráta ani výbuch balonu, ale ztráta živlu. Hrozí nám, že to jediné, co uvidíme, budou naše vlastní „šlépěje ve sněhu, pomalu se proměňující v bláto“. Hrozí nám, že do balonu spolu s básníkem nenastoupíme a zůstaneme trčet někde na zemi. Hrozí nám ztráta snu a že se sami připravíme o své dětství. Protože strčit prst do kalamáře a pak jej olíznout je největší štěstí, jakého můžeme dosáhnout. Pak už nám nezbývá než tím prstem aspoň psát a pokoušet se živly znovu rozpoutat.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Horácké noviny, 1. 8. 2018
    Arnošt Pacola

    Závratě, zdoufalství a proměny pana Hadlíze

    Básník, překladatel a výtvarník Ladislav Novák ( 4. srpna 1925, Turnov -28. července 1999, Třebíč) vnesl do českého umění nové kvality. Reagoval na civilizační fenomény, spjaté především s fungováním masmédií a jejich literárního i výtvarného jazyka. S Novákovým mnohostranným dílem se mohou zájemci po devatenácti letech od jeho smrti konečně podrobně seznámit v souborném dvousvazkovém díle, které vydalo již v závěru loňského roku nakladatelství Dybbuk.

    Ladislav Novák je jediný československý umělec, který vystavoval a publikoval v nejrůznějších souvislostech, počínaje ortodoxní pražskou Surrealistickou skupinou přes nadnárodní hnutí Phases, přehlídky vizuální a konkrétní poezie, expozice typu Obraz a písmo, až po sborníky akčního a konceptuálního umění. Byl hluboce přesvědčen o nezbytnosti individuálního přístupu k tvorbě a jejího podřízení nejsubtilnějším niterným pocitům. Důležité pro něj bylo překračování hranic mezi literaturou a výtvarným uměním, mezi tradičními uměleckými kategoriemi vůbec a formování nových sfér tvorby. V padesátých letech začal Ladislav Novák svoje rukopisy signovat pseudonymem „Jaroslav Hadlíz“. O něco později – aby se odlišil od všech dalších Nováků – se začal podepisovat jako „Ladislav Novák z Třebíče“.

    Běh na dlouhou trať
    Úkol stát se editorem souborného vydání díla Ladislava Nováka vzal na sebe mladý literární historik Petr Kuběnský (1986). Jeho několikaleté práci editora Novákova díla předcházelo dobré východisko, když si jako téma své diplomové práce na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně vybral „Literární dílo Ladislava Nováka“. „Byla to doslova detektivní práce, protože Novákův archiv, uchovávaný v rodině, byl torzovitý a neuspořádaný a bylo nutné ho doplňovat z jiných zdrojů, zpravidla z pozůstalostí přátel, kterým básník své strojopisy zasílal. Tím se protáhlo nejen psaní diplomky, ale i příprava k vydání, která nakonec zabrala něco přes šest let. Kdybych tehdy tušil, že to bude běh na tak dlouhou trať, nevím, jestli bych se odvážil do toho pustit,“ přiznal Kuběnský.

    Dílo v relativní úplnosti
    Pro velký rozsah nakonec vydavatelství Dybbuk Novákovo „Dílo“ rozdělilo do dvou obsáhlých svazků. Řazení souborů v něm dodržuje přibližně chronologickou posloupnost, ale zároveň bere v úvahu i tematické souvislosti. Ladislav Novák totiž vydal za svého života oficiálně pouze malou část svého rozsáhlého díla. Tyto dva svazky poprvé přináší autorovo literární dílo v relativní úplnosti. První svazek pokrývá léta 1941 až 1963. Součástí prvního dílu jsou ukázky z Novákovy výtvarné tvorby a zvuková příloha Fonická poezie a další zvukové nahrávky. Druhý svazek pokrývá zhruba období od roku 1963 až do Novákovy smrti v roce 1999. Vedle uzavřených celků nakladatel na závěr druhého svazku umístil výbor z jednotlivých básní a próz, následovaný výběrem z teoretických, manifestačních a vzpomínkových textů. Součástí druhého dílu jsou i ukázky z Novákovy výtvarné tvorby, doslov a podrobná bibliografie.

    Našli i nátisk Zámostí
    Ladislav Novák neměl po většinu svého života šanci publikovat a průběžně tak svou práci ucelovat, takže své dílo a jeho části organizoval do stále nových strojopisných souborů. Většina knih, které se Novákovi podařilo za života vydat, představuje pouhé výbory sestavené podle tematického nebo častěji metodického klíče. Cenný byl proto v této souvislosti nález nátisku sbírky Zámostí, souboru, který autor uspořádal koncem šedesátých let a jehož sazba byla s příchodem normalizace rozmetána. Stejné štěstí neměl bohužel editor v případě knihy Ortodoxní hereze, která měla začátkem sedmdesátých let vyjít v nakladatelství Blok. Velkým editorským úkolem pak bylo dát dohromady co nejúplnější verzi Receptáře, cyklu poetických návodů, který začal vznikat v polovině šedesátých let a Novák ho až do devadesátých let stále doplňoval o nové texty.

    Katolický básník i surrealista
    Čtenáře, kteří Ladislava Nováka znají jako autora zaměřeného na experiment v oblasti poezie i výtvarného umění, ale možná překvapí, že patřil v padesátých letech ke katolicky orientovaným autorům. Jeho spirituální, symbolisticky laděná poezie byla až dosud prakticky neznámá. Značná část Novákova díla je nicméně spjata se surrealistickými východisky. Přesto se však nikdy nepřihlásil k dobovým (neo)avantgardním iniciativám a směr svojí tvorby vždy vytyčoval nezávisle na jiných tvůrčích osobnostech a skupinách.

    Černý humor
    Od poloviny šedesátých let začíná Novákovo literární dílo pozvolna ustupovat do pozadí ve prospěch výtvarné tvorby, což se může zdát kuriózní, neboť teprve v této době se začíná jeho spisovatelské úsilí zhodnocovat. Nejprve v roce 1966 vyšla Pocta Jacksonu Pollockovi coby vůbec první česká sbírka vizuální poezie a o dva roky později se ke čtenářům dostávají také Závratě a Textamenty. Metodu automatického psaní rozvíjel Novák v šedesátých letech velmi intenzivně, dalo by se dokonce říci, že patří k nejvlastnějším projevům jeho tvůrčího ducha. Její rozličné veršové realizace shrnul do výboru Závratě čili zdoufalství (1968), v nichž se znovu vyjevuje, že autor je bytostným založením ironik a černohumorný mystifikátor.
    Při čtení souborného Novákova Díla tak jistě čtenář ocení onen osobitý rys Novákovy tvorby, kterým je černý humor, jenž ho spojoval třeba i s Jaroslavem Haškem. Je to velmi sympatický rys Nováka-umělce v libovolném médiu, kterému se věnoval. Vždyť humor je jedním z nejuniverzálnějších mezilidských „jazyků“. Navzdory různorodým tvůrčím metodám, které básník používal, je proto jeho dílo na hony vzdáleno artistní nudě.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Bubínek Revolveru 25. 6. 2018

    Marek VAJCHR
    Cantor Novák redivivus

    Dvousvazkový výbor z tvorby Ladislava Nováka, zvíci více jak půldruhého tisíce stránek, opatřil editor Petr Kuběnský lapidárním názvem Dílo (I: – 1963, II: – 1999; Dybbuk 2017). Mimořádnost edičního počinu již zhodnotil na stránkách i-kanon.cz Jiří Flaišman, který vyzdvihuje pozoruhodné editorovy objevy a upozorňuje i na nesamozřejmost některých jeho rozhodnutí. Přes svou monumentalitu zůstává tato čtenářská edice výborem – bezpochyby reprezentativním. Novákovu tvorbu představuje od ukázek juvenilií z poloviny čtyřicátých let přes výrazově povětšinou konvenční, spirituálně i surreálně laděné básně z „přípravné“, doposud takřka neznámé tvůrčí fáze, až k nejrozsáhlejší a nejzávažnější části Novákova díla, již tvořila od konce padesátých let zhruba do první půle let sedmdesátých poezie v širokém slova smyslu „experimentální“; tvorbu z pozdějších roků lze povětšinou pokládat za její více či méně invenční dozvuky.
    Nemáme nejmenší důvod pochybovat o tom, že Flaišman právem vyzdvihl význam Kuběnského počinu pro všechny, kdo v budoucnu budou chtít „zacházet s Novákem“; nesdílíme pouze jeho názor, že edice je zároveň prvním „komplexním výkladem díla Ladislava Nováka“. Při četbě Novákova Díla jsem měl neodbytný pocit déjà vu: ze stovek stran přede mnou vyvstával barvitý a čím dál tím sytější obraz, který ale vlastně již ničím podstatným neproměnil utkvělou vzpomínku na jednou pevně načrtnuté kontury. Takto „definitivní“ skicu, jež s obdivuhodnou interpretační suverenitou vystihla niternou soudržnost i dramatickou logiku Novákova tehdy ještě zdaleka neuzavřeného díla, podal Jindřich Chalupecký ve své ani ne dvacetistránkové studii napsané již roku 1973 pro zahraniční katalog, která se s názvem Příběh Ladislava Nováka později stala jednou z kapitol v knize Na hranicích umění (Mnichov 1987). Právě v konfrontaci s Novákovým literárním dílem, představeným nyní v tak rozsáhlém výboru a v obou přítomných svazích doprovázeným sice nečetnými, ale dostatečně ilustrativními ukázkami z umělcovy výtvarné tvorby, dnes můžeme plně docenit bez nadsázky geniální prozíravost Chalupeckého průkopnické eseje. Petr Kuběnský knihu opatřil také zevrubným a zasvěceným doslovem o Novákově životě a díle; portrét umělce i díky němu nyní vidíme znovu a v něčem snad i lépe a můžeme na něm ocenit řadu pamětihodných detailů – v zásadě ale ani z doslovu nevyvstává jiná podoba, než jakou svého času vystihl Jindřich Chalupecký. Novákovu tvůrčí dráhu představil – opíraje se ovšem přitom o Novákovy vlastní psané vzpomínky – jako vpravdě dramatický příběh s několika body obratu: patřil k nim zejména iniciační vídeňský „úlovek“ publikace s informacemi o abstraktním umění, tehdy (roku 1957!) v Československu naprosto nedostupnými, či následné setkání s Jiřím Kolářem, díky němuž Novák teprve mohl zjistit, že své „samoúčelné“ experimenty na pomezí výtvarného a slovesného umění v Čechách neprovozuje coby zcela izolovaný a osamělý podivín.
    K paradoxům uměleckého osudu Ladislava Nováka patří, že dnes sice bývá obvykle jmenován vedle Jiřího Koláře, Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové jakožto významný představitel takřečené experimentální poezie, která se u nás ve druhé půli šedesátých let nakrátko stala do určité míry tolerovanou – byť ovšem ortodoxními dohlížiteli nadále nevybíravě napadanou – součástí veřejného literárního prostoru; jmenován je však zpravidla jenom do počtu. V porovnání s hvězdným pražským triem Ladislav Novák byl a je asi podnes vnímán jako sice vcelku sympatický, ale z podstaty věci přece jen poněkud inferiorní maloměstský satelit.
    O tom, jak se osobnost prosadí v dějinách umění, zřejmě nezřídka rozhoduje mimo jiné souhra všemožných náhodných jednotlivin, vytvářejících v konečném součtu osudovou konstelaci. Experimentální slovesné a výtvarné techniky, s nimiž pracoval (a které někdy i vynalézal) Ladislav Novák, nelze myslím v řadě případů označit za méně invenční než ty, které ve stejné době, nebo dokonce o něco později používal Jiří Kolář. Pražský umělec měl ovšem například i v dobách kulturní reglementace a represe díky spolehlivému kolegiálnímu zázemí, jehož příslovečným symbolem se stal stolek v kavárně Slavia, o poznání lepší podmínky k tvorbě než kantor z Třebíče, který před svými kolegy musel svou suspektní „mimopracovní činnost“ skrývat – jinak by v maloměstském prostředí neobstál. Kolářovo spektrum experimentálních postupů a technik je ve výsledku mnohanásobně širší nežli Novákovo; podobně by dopadlo třeba i srovnání nečetných, byť zdařilých Novákových překladů s překladatelským impériem Hiršal & Grögerová.
    Za nanejvýš sympatický rys Novákova životního díla pokládám jeho věcné přijetí daných podmínek. Ladislav Novák bez naděje i na jen trochu širší odezvu na periferii periferie dostupnými prostředky rozbíjel literátské konvence a osvobozoval významové potence jazykové matérie v jejích vizuálních i fónických aspektech s radikalitou, která nijak nezaostávala za počiny jeho úspěšnějších souputníků – a to, jak svědčí některé zdokumentované ohlasy, dokonce i v mezinárodním kontextu. Současný čtenář ovšem leckterou stránku Novákova Díla nejspíš rovnou blazeovaně přeskočí coby redundantní doklad jednou nalezených postupů; ochudí se tak ovšem o hojné záblesky potutelného humoru a (sebe)ironie, jimiž Novákovy experimenty vynikají – na rozdíl třeba právě od leckdy až sveřepě vážného díla Kolářova. Zároveň je ale mimo pochybnost, že uznání vtipnosti jistých „proklamativně vtipných“ Novákových pasáží je věcí čtenářova úsudku, libosti a svobodné volby, stejně jako rozhodnutí, zda je u Nováka někdy až okázale vystupňovaná banalita textu rafinovaně budovanou stylizací, anebo spíše nezáměrným projevem autorské infantility.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    8. 3. 2018, http://i-kanon.cz

    Jiří Flaišman
    Pocta Ladislavu Novákovi

    Nakladatelství dybbuk manželů Šavrdových nemůže sice svou velikostí konkurovat zavedeným nakladatelským domům s produkcí mnoha desítek titulů za rok, loni ale vydalo knižní edici, na kterou by si větší nakladatelství možná netrouflo. Tímto edičním podnikem je do dvou objemných svazků rozvržené Dílo Ladislava Nováka, jehož editorem je Petr Kuběnský. Přičiněním nakladatele a editora je tak k dispozici první ucelený pokus zpřítomnit Novákovo rozlehlé literární dílo.
    Novákův slovesný odkaz je pastvou pro každého editora, který nechce pracovat jen na „standardních“ edicích a který je spokojenější tím více, čím je katalog vydavatelských problémů obsažených v jednom trsu textů pestřejší. U Ladislava Nováka nalezneme mnohé, s čím se setkali v případě jiných autorů druhé poloviny 20. století jistě i jiní editoři (např. opožděný knižní debut, celé roky bez možnosti texty oficiálně publikovat, řada ineditních vydání, polistopadové „kompenzační“ edice apod.), současně ale obsahuje řadu prvků unikátních. U Nováka najdeme interdisciplinární přesahy (zvuk, obraz, akce), pohyb v rozdílných proudech české poezie od té spirituálně založené až po například experimentální větev období šedesátých let, jedinečnou provázanost jeho textů a zarputilou vůli vyčerpat bezezbytku možnosti zvolené metody apod. Mnohé práce jsou dochovány ve značném množství, ve variantách, v mnoha přepracováních, současně jsou v autorově díle i černé díry, rukopisy (dokonce celých knih – protektorátní sbírka Zpívající tulák a kniha z roku 1968 Ortodoxní hereze), které se nedochovaly.
    Petr Kuběnský, kterému redakčně asistoval Michal Jareš, se s tím vším musel ve své čtenářské edici, jež je vybavena pouze nerozsáhlým edičním aparátem, vypořádat. Edici rozvrženou do dvou svazků s předělem v roce 1963 koncipoval velkoryse do více jak padesáti oddílů, které přinášejí autorovu tvorbu od první poloviny čtyřicátých let po léta devadesátá. Textovou část doprovází bohaté výtvarné přílohy v obou svazcích a na internetových stránkách nakladatelství přístupná kolekce zvukových nahrávek. Ediční řešení se opírá o Kuběnského interpretaci Novákova díla, jímž se editor zabýval již v době svých vysokoškolských studií, a základní obrysy se pokusil shrnout – sympaticky fascinován Novákovým až Lutherovým „zde stojím, jinak nemohu“ – v závěrečné studii (sv. 2, s. 767–788). Ta nabízí Novákovu biografii, včetně shrnutí významných událostí a setkání, ale i resumé polemik z devadesátých let o to, „čí je Novák“ (např. spirituálně orientovaný I. Slavík vs. P. Řezníček v Analogonu), ale hlavně vykresluje logiku, posloupnost Novákova literárního i výtvarného díla. Tento prvek se promítá do tvaru dvousvazku, kde se kritérium chronologické návaznosti jednotlivých publikovaných celků stává ústředním hlediskem. Tím prvním, zásadnějším, je přirozená editorova orientace na práci s texty, jež mají docelený tvar, o nichž se může domnívat, že jsou konečnou autorskou redakcí. Toto kritérium ovšem v praxi koliduje se stupněm dochovanosti jednotlivých pramenů, a tak je editor přirozeně nucen „slevovat“ ze svých hlavních zásad pro výběr výchozích textů a sahat k jiným, materiálovou nouzí vynuceným řešením. K tomu se přidává editorova snaha zaplnit lakuny v Novákově díle a saturovat některá období výborem z dochovaných textů mimo celky. V důsledku vede tato cesta k zajímavě členěnému tvaru, jenž ovšem v některých částech zůstává zcela závislý na editorově výběru z dochovaných textů toho kterého období, k novému svébytnému uspořádání díla, které nutně vede k jeho nové stratifikaci (např. z Novákova díla tak „mizí“ sbírka/kniha Pocta Jacksonu Pollockovi z roku 1966, jež byla de facto autorským výborem, na druhé straně „nabývá“ Receptář a dostává značně jinou podobu, než jakou zná čtenář z vydání z 90. let).
    Dvousvazková Kuběnského edice pretenduje na to, stát se během času příkladem edičního zpracování celku autorova díla, které zásadním způsobem ovlivní obraz autorské osobnosti v celém kulturním horizontu, a to nejen proto, že se za edicí samou skrývá velké heuristické nasazení editorovo (a současně i jeho zjevné velké nadšenectví pro věc samu), ale zejména proto, že vydání je vlastně prvním komplexním výkladem díla Ladislava Nováka. Zkrátka to vypadá tak, že příští generace, budou-li zacházet s Novákem, budou zacházet s Novákem Kuběnského.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Errata

Dílo I, str. 787, soupis zvukových snímků – opravené znění: 24. Text pro M. M. (nahráno v Praze na podzim roku 1964 ve studiu Supraphonu v Lucerně, interpretace Z. Rosolová, S. Rumlová, F. Derfler, režie S. Rumlová), ℗ Arco 2002

Dílo I, str. 595–599, oddíl Útěky z katastrof – omylem zařazené básně Pět básní, tvořících tento oddíl, je uloženo mezi jinými Novákovými texty v pozůstalosti Mikuláše Medka, autorem strojopisu je však Zbyněk Havlíček.

Všem čtenářům se tímto omlouváme.
Editor a nakladatelství dybbuk

Články v tisku

Horácké noviny, 21. 2. 2017

Novák: Uplývám svým vlastním hlasem

TŘEBÍČ/PRAHA (ap) V době. kdy v Třebíči byla komorní Galerie Ladislava Nováka zmenšena o jednu místnost ve prospěch jiného významného Třebíčana Antonína Kaliny. připravuje Praha velkou prezentaci Novákovy fénické poezie, kterou autora z malého moravského města Třebíče (kdesi na okraji Mléčné dráhy) včleňuje do světového kontextu umění tohoto druhu.

Veletržní palác v Praze, kdysi vyhořelý klenot české funkcionalistické architektury, je od roku 1976 sídlem Národní galerie v Praze. Palác představuje ve svých pěti patrech unikátní soubor českého i zahraničního moderního a současného uměni od 19. do 21. století. Přízemí paláce slouží jako Poetry Passage – funkcionalistické schodiště působí jako svého druhu trojrozměrná báseň. Zatímco v loňském roce se Národní galerie v tomto prostoru zaměřovala na zkoumání politiky velkorysosti a vytváření kolektivního hlasu, letos od 17. března až do 10. září bude prezentace označená jako Poetry Passage#5 sledovat paralely mezi konkrétním a zvukovým básníkem a performerem francouzsko-anglického původu Henrim Chopinem (1922, Paříž – 2008, Norfolk) a českými vizuálním umělcem a básníkem Ladislavem Novákem (1925, Turnov – 1999, Třebíč).
Chopin a Novák se znali a při několika příležitostech dokonce spolupracovali; Novák například přispíval do literární revue OU, kterou Chopin vydával v letech 1964 až 1974. Tu tvořila mimořádná kombinace konkrétní poezie, provolání, artefaktů a (celkem jedenácti) nahrávek s díly mnoha nejvýznamnějších autorů elektroakustické poezie té doby a na jejích stránkách publikovaly osobnosti spojované s dadaismem, surrealismem, lettrismem, hnutím Fluxus, beatniky a konkrétní poezií.

Novák nejen surrealistou

Novákova Tvorba je v souvislostech české literatury nahlížena v návaznostech na dílo Jakuba Demla či tvorbu surrealistickou (v mládí byl Novák členem studentské surrealistické skupiny a udržoval styky s Vítězslavem Nezvalem, jemuž se na Karlově univerzitě věnoval ve své diplomové práci Rým a asonance v díle Vítězslava Nezvala). Od konce padesátých let sledoval Novák společně s básníkem Jiřím Kolářem vztah obrazu a textu. V Novákově případě tento zájem směřoval i ke zvukové podstatě jazyka. S Jiřím Kolářem a Josefem Hiršalem založil první český spolek experimentální poezie. Novák měl také blízko k umělcům z hnutí šedesátých let Nová citlivost a pod vlivem dadaismu se stal průkopníkem zvukové poezie. Od roku 1970 využíval technického zázemí, které mu poskytoval švédský rozhlas a organizace Fylkingen, a vytvořil řadu zvukových kompozic, jimiž si zajistil přední místo mezi fénickými básníky. Jeho první zvukové pokusy vycházely téměř výhradně ze zvukomalby: Little bird in the cables of the Steel city, Awake, Aviators a další díla měla mnoho společného s futuristickými experimenty. Jeho pozdější tvorba ovšem vykazuje ironického ducha české literatury.
V oblasti výtvarného umění Novák rozvinul dvě techniky, jimiž si zajistil největší věhlas: alchymáž (vymývání reprodukcí chemickými rozpouštědly) a froasáž (pracující se sklady nahodile zmačkaného papíru). Oba postupy dávaly volný průchod náhodě. Od roku 1979, kdy mu komunistické Československo zakázalo vystavovat a publikovat na domácí půdě, získával Novák umělecké renomé v zahraničí.

Vizuální a zvuková poezie

Novákovo pokrokové dílo na poli fonetiky a vizuální poezie se objevilo v číslech 36 a 37 revue OU z roku 1970 a 42, 43 a 44 z roku 1974 (časopisy budou součástí výstavy) vedle prací takových umělců jako Hugh Davis, Sten Hanson, Bernard Heidsieck, William Burroughs, Áke Hodell nebo Charles Amirkhanian.
V rámci Poetry Passage#5 budou představeny Novákovy přelomové kompozice, včetně La structure phonétique de la langue tchěque (Fonetická struktura českého jazyka, 1970), v níž podle Heleny Čapkové „hlasy opakují několik jazykolamů zkomponovaných v báječném sleduK. Přetáčení pásky dopředu či dozadu Novákovi umožnilo obrátit posluchačovu pozornost od vršení sémantického významu k senzorickému jazykovému pnutí. Jeho audiotvorbu doplňuje výběr z prací na papíře, jako jsou Pocta Johnu Cageovi nebo Ticho z konce šedesátých let a z let sedmdesátých, které má nyní ve sbírce Národní galerie v Praze.

Průzkumník Chopin

Henri Chopin, kterého jeho přítel William Burroughs nazýval „průzkumníkem vnitřního prostoru“, byl zásadní postavou experimentálního umění a literatury poválečných let. Jako průkopník „poésie sonore“ (zvukové poezie) dokázal postřehnout sebenepatrnější zvuky – například vibrace chloupků v nose – a proměnit je v rozsáhlou hudební a básnickou fresku. Chopin zkomponoval přes stovku audiobásní, které jsou zaznamenané na řadě nahrávek. Kromě vlastní autorské tvorby a vydavatelské činnosti (zahrnující mimo jiné revue Cinquiěme Saison, kterou založil v roce 1958 a jež se v roce 1964 přejmenovala na výše zmíněnou OU) byl posedlý elektronickým zkoumáním hlasu a těla, „zrna“ hlasu, vokální textury, vibrací hrtanu, pohybů jazyka a syčení. Chopin se zabýval také grafickou tvorbou, k níž používal psací stroj: tzv. strojovými básněmi.

Fotokoláž věnovaná Novákovi

Na výstavě Poetry Passage#5, jejíž název je inspirován jednou z Chopinových strojopisných básní Le esprit des poětes officiels et crochus (1978), bude možné si prohlédnout řadu Chopinových experimentů s psacím strojem a psaním, které doprovází fotokoláž The Jail (Vězení, 1976) věnovaná umělcovu dlouholetému příteli a spolupracovníkovi Ladislavu Novákovi. Novákovy manipulace s nahrávkami pak doplní výběr z Chopinových „audiobásní“.

Antologie „Futura. Poesia sonora“, vydaná roku 1978 v Itálii, shrnuje historii zvukové poezie na sedmi LP deskách a v knižní publikaci. Ladislav Novák je v ní zastoupen vedle takových velikánů světové poezie jako jsou Marinetti, Balí, Majakov-ský, Komenský, Chlebnikov, Kručonych, Morgenstern, Hau-smann, Schwitters, Tzara, Janco, Artaud nebo Chopin. Mezi sběrateli se dnes tento komplet cení na 1000 USD.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz