dybbuk-325

Péter Esterházy

Deník se sl. Inivkou

z maďarštiny přeložil Robert Svoboda

Cena s DPH: 293 , e-kniha: 146 

Autobiografická kniha jednoho z nejvýznamnějších maďarských spisovatelů současnosti. Péter Esterházy se v posledních dvou letech svého života vyrovnával se smrtelnou diagnózou formou deníkových zápisků. Své postřehy a úvahy prokládal citáty i kratšími literárními útvary, vznikla mozaika plná bystrých charakteristik lidí a událostí.

„Na konci dubna se mi ohlásila mírná bolest, pokud si dobře pamatuji, pod žebry na pravé straně. Nebo na levé? Nestaral jsem se o to. Zjistili mi rakovinu slinivky břišní s metastázemi v játrech,“ sděluje čtenářům Péter Esterházy v knižním vydání deníku, který si začal vést, když mu diagnóza potvrdila smrtelnou chorobu, na niž v červenci 2016 zemřel. Autor pozoruje sám sebe (své nové, nemocné já) i okolí, reflektuje a zaznamenává, co se s ním děje a co dělá, nebo — ačkoli by měl — naopak nedělá, doma, v nemocnici či kam ho právě tok všedních dnů zanese. Své postřehy a úvahy prokládá citáty, zážitky z četby, ba dokonce i kratšími literárními útvary. Takto vzniklou mozaiku různorodých textů, veselých i posmutnělých, letargických i rozverných, plnou bystrých charakteristik lidí a událostí, můžeme číst nejen jako zprávu o postupující chorobě, ale i jako milostný deník zachycující proměnlivý a silně náladový vztah pisatele deníku a jeho rozmarné milenky, bující slinivky, lépe řečeno slečny Inivky. Je to milenka věrná, nezapuditelná a zároveň — právě proto — i krutá.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-215-4

Vazba

vázaná

EAN

9788074382154

Počet stran

200

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

122 × 190 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-215-4

Vazba

vázaná

EAN

9788074382154

Počet stran

200

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

122 × 190 mm

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    iliteratura.cz, 18. 5. 2020
    Jan M. Heller

    Deníkové zápisky, které si Péter Esterházy vedl, poté co mu byla diagnostikována rakovina slinivky břišní, se věnují introspekci, reflexím vlastního psaní a jazyka jako takového. Jak je u tohoto autora zvykem, mísí se v nich vznešené a vulgární, ironie a mystifikace, brilantní úvaha a blábol. Není to však intelektuální hra, ale zatraceně vážné svědectví o blížící se smrti. Esterházyho poslední kniha tak zůstává věrná poetice jeho celoživotního díla.

    Péter Esterházy, jeden z nejvýznamnějších současných maďarských (a bez nadsázky i světových) prozaiků, zemřel v roce 2016 na rakovinu slinivky břišní. Poslední kniha, kterou před smrtí napsal, navádí k přiměřenému způsobu čtení už svým názvem: originální novotvar Hasnyálmirigynapló převedl Robert Svoboda s kreativitou sobě vlastní jako Deník se sl. Inivkou. (Pro srovnání: u slovenského vydání zvolila překladatelka Renáta Deáková ekvivalent Pankreasník, v němčině, která umožňuje skládání slov podobně jako maďarština, je titul k mání pod roztomilým názvem Bauchspeicheldrüsentagebuch.) Skutečně jde o deníkové zápisky; Esterházy si deník začal vést v květnu 2015, krátce poté, co mu byla rakovina diagnostikována.
    S deníky je ta potíž, že jsou a zároveň nejsou „literatura“. Zpravidla je deník pouhý dokument, a to dokument intimní, který nepočítá s publikem; může však jít o deník beletrizovaný nebo podobně zliterárněný, buď pozdějšími editorskými zásahy, nebo dokonce psaný už s tou perspektivou, že bude veřejně čten. První otázka, která se při četbě Esterházyho poslední knihy vynoří, tedy nutně zní: co to vlastně čteme? Ego-dokument, nebo fikční text? Sám autorský subjekt v tom moc nepomůže. Nechává sice v textu roztroušené návodné poznámky jako: „Kočičí škrabopis a nedokážu se zbavit myšlenky, že v tištěné podobě nebude vidět, zatímco já zase při pořizování těchto zápisků potají nepošilhávám po potenciálním publiku“ (s. 119) nebo „Tohle je v současné chvíli v nejlepším případě rukopis, pokud to není spíš sbírka lístečků papíru, tak ještě klidně dřímej, čtenáři“ (s. 134/135), vcelku však jeho zápisky působí tak, jako by nepokládal za nutné je před vydáním podrobit jakékoli redakci. Jsou to zápisky, řečeno slovy notoricky známého Šaldova nerudovského citátu, „nemyté a nečesané“, a to hned v dvojím ohledu: jednak pro některé pasáže, kde intimita přechází do vulgarity, jednak pro jiné části, v nichž autorovo zaujetí vlastním jazykem a psaním ústí až do nesrozumitelné žvanivosti.
    Reflexe vlastního psaní a jazyka jako takového jsou dvě hlavní charakteristiky Esterházyho deníku. Jeho materii tvoří, pochopitelně, zachycení každodennosti člověka, který je úspěšný v uměleckém prostředí, má bohatý společenský život, slabost pro kulinární požitky a další tělesné rozkoše – a je těžce a zřejmě nevyléčitelně nemocný. Střídají se záznamy o nemocnicích a terapiích, o rodinném životě, dětech a vnoučatech, setkáváních s přáteli, ale také rozmrzelé láteření na adresu vlastní neschopnosti se soustředit, věnovat se nějaké smysluplné práci, zorganizovat si čas; poněkud stranou zůstává svět za zdmi domova a nemocnice, že je rok 2015 a Maďarskem otřásá uprchlická krize, se dozvíme jen z poznámek o hloupých řečech taxikářů, kteří vypravěče vezli. Druhou vrstvu záznamů pak představují intelektuální reflexe. Především, samozřejmě, z četby jiných autorů a děl, stejně tak jako z vlastního psaní mimo deník. V první části se mluvčí často vrací ke knize amerického prozaika a kritika Harolda Brodkeyho This Wild Darkness: The Story of My Death (Esterházy čte v německém překladu) neboli „Příběh mojí smrti“, v němž Brodkey popisuje memoárovým způsobem poslední léta svého života a blížící se smrti poté, co mu bylo diagnostikováno onemocnění AIDS. Tato intertextuální spojnice napovídá, jak chce Esterházy svůj deník pojmout, a vlastně poskytuje odpověď na některé z úvodních otázek. Je jich tu ovšem mnohem víc: Susan Sontagová a její esej Choroba jako metafora a desítky dalších jmen. Autor ponechává svoje myšlenky zaznamenané tak, jak k němu přicházely, jako by zapisoval svoje „přemýšlení nahlas“, a proto se některé pasáže blíží automatickému textu; tomu odpovídá i již naznačené neustálé ironické komentování těchto myšlenek, stále se navracející sebeparodování a stejně groteskní – ve smyslu hravosti i děsivé temnoty – mísení vážných témat s těmi nízkými až tabuizovanými. Třeba takhle: „jiní se obávají o osud všech Maďarů, turuláci turulují nebo ani nevím, co dělají, co se dělá s turulem, jenom já se věnuji úvahám o dámských kalhotkách“ (s. 121).
    Jak je zřejmé, s reflexemi prožívaného a myšleného – nebo obojího najednou – jde ruku v ruce reflexe jazyka. S jazykem svého psaní zachází autor svým osobitým tvůrčím způsobem a znovu je třeba zdůraznit obrovský kus práce, který odvedl překladatel. K Esterházyho oblíbeným motivům patří pitvání ustálených slovních spojení a klišé, pociťovaných jako bezpříznaková, u nichž tak odhaluje jejich skutečnou příznakovost a zároveň zautomatizovanou povahu, zesměšňuje je a paroduje: „nadáním nepřekypoval, přičemž nadání je nadáním, jen když překypuje“ (s. 57). Našli bychom dlouhou řadu podobných dokladů. Na jiných místech si s jazykem vysloveně hraje, prozkoumává zvuk slov, vymýšlí si nesmyslné etymologie, nechává se unášet asociačními řadami. Dělá narážky na známé citáty, písňové texty, školní básničky, „okřídlená slova“. Dosahuje tím mistrovským způsobem efektů banalizace nebo naopak poetizace uzuálních spojení. Je jen v logice věci, že komplexním stylistickým rejstříkem se vyjadřuje ke všem tématům, včetně těch navýsost závažných. Tak například jádro jeho individuální, osobní teologie, kterou Martin C. Putna v Obrazech z kulturních dějin Střední Evropy nazval s weinerovskou aluzí „hrou doopravdy“ a cestu k ní strhujícím způsobem líčí Esterházy v závěru svého momumentálního díla Harmonia caelestis, lze najít v Deníku v podobě krátkého aforistického shrnutí: „Farizej je také věřící. Jenomže se strašně vytahuje. Myslí si, že v tom celém hraje hlavní roli. Že měl Bůh z prdele štígro, když se mu povedlo naverbovat tak štramácké vojáky“ (s. 177).
    Tuto jazykovou (vlastně spíš metajazykovou) hravost extrapoloval překladatel i do názvu – a byl to dobrý nápad. Dotyčná „sl. Inivka“, slečna Inivka, samotná slinivka břišní i nemoc, kterou trpí, je vlastně literární subjekt, druhá postava Esterházyho deníku. Mluvčí ji oslovuje, snaží se s ní vést dialogy (ovšemže jsou to dialogy jednostranné), obrací se k ní milostným jazykem jako k ženskému protějšku. Právě skrze subjekty textu vede možná interpretace, která by mohla pomoci dobrat se k charakteru autorského gesta, které nemůžeme – vzhledem k výše uvedenému – hledat ve zmíněné absentující redakci. Tu tedy lze tím méně očekávat na vyšší kompoziční či dramaturgické rovině; to sice u deníku tak jako tak nebývá zvykem, v případě recenzované knihy je to však obzvláště nápadné.
    Intenzivní zaměření na vlastní osobu znamená totiž mezi řádky také zaměření na sebe sama jako literární postavu. Deníkový žánr funguje jako jakési mimikry, kterým Esterházy odvádí pozornost od toho, že vlastně píše v duchu tradice svých nejlepších paradoxů deníkový fikční svět, v němž je hlavní postavou sám jakožto autorský subjekt, hledící k horizontu vlastního života z tak osobního pohledu, jak je jen možno. I proto je vůči čtenáři tak bezohledně intimní. Tohle přece už zná čtenář, který má zkušenost s Esterházyho dřívějšími díly, zejména s tou podobou literární autentičnosti (což je spojení, které také odráží jeden z mnoha esterházyovských paradoxů), jakou zvolil v osobně laděném Opraveném vydání. Čteme deník muže, kterému v jeho světě jako partner v dialogu slouží slečna Inivka, postava navýsost neosobní; jeden z nejintenzivněji pociťovaných paradoxů se týká toho, jak jej vnímá okolí: „Každému jsem na obtíž,“ píše, „a nikdo to není ochoten akceptovat jako obtíž“ (s. 104).
    Deník se sl. Inivkou skutečně nepotřebuje upozorňovat na svůj status posledního autorova díla nějakým scelujícím gestem ve smyslu literárního testamentu, horatiovského exegi monumentum. Je totiž takovým gestem sám od sebe. Tím, jak Esterházy mísí mystifikaci s na dřeň jdoucí upřímností, titanismus s frackovstvím, sprosťárny se vznešenými tématy, existenciální touhu po smyslu s intelektuálským blábolem – tím vším poskytuje prožité a silné svědectví o tématu smrti. A že si zároveň z toho všeho dělá legraci (sám by v deníku užil výrazu jadrnějšího), k jeho celoživotnímu psaní prostě patří. Je to celé rozkošnická intelektuální hra, ale, připomeňme, hra tvrdá, v níž prohra bolí, ona zmíněná „hra doopravdy“. Jinak se Péter Esterházy, který 14. července 2016 rakovině slinivky podlehl, snad ani rozloučit nemohl.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Lidové noviny, 19. 3. 2020
    Radim Kopáč

    Bože, co všechno spolu souvisí
    Maďarská literatura posledního půlstoletí? To jsou Imre Kertész, Péter Nádas, László Krasznahorkai, Szilárd Borbély – a Péter Esterházy (1950–2016). Známe je všechny dobře z českých překladů, ale toho posledního asi nejvíc. Přednedávnem tu vyšla jeho osmá kniha. Jmenuje se Deník se sl. Inivkou.

    Ten název může znít trochu zvláštně, ale textu padne jako ulitý: 1) žánrově jde o deník, 2) autorova slinivka, respektive rakovina, která ji žere, je společným jmenovatelem zápisů, 3) hravý profil „slečny Inivky“ skvěle koresponduje s hlavní autorovou zbraní, kterou si vybral pro svou poslední zteč – s humorem.

    Spanilomyslná slečna

    Kniha má časový rámec květen 2015 až březen 2016. V červenci 2016 Esterházy zemřel. Jde tedy jasně o text, který byl psán rovnou ze života, který vyrostl přímo z aktuální zkušenosti. Žádná bilance, retrospektiva nebo autobiografie, ale všetečné ohledávání a konstatování nového, mezního stavu. Všechno tu běží docela zběsile. Žádná linearita, číst lze odkudkoli kamkoli (stačí vygumovat datace). Esterházy své ochořelé slinivce tyká, oslovuje ji „spanilomyslná slečno“, „darling“ nebo „broučínku“, koketuje s ní, svádí ji a vyzývá k různým sexuálním aktivitám. Je jasné proč: libidinózní linka textu vyvažuje předpokládanou smrt; může fungovat magicky, jako zaříkání. Ten zběsilý, nekočírovaný pohyb určuje i konstrukci textu, kdy jsou kolážovány stovky a stovky fragmentů hlava nehlava. I tady platí: život je dynamický, smrt je statická. Z jakékoli strany, nahoře i dole. Poezie slasti chce prostě rozdrtit prózu reality. A je v řádu nejen romantickém, ale obecně lidském, že nerozdrtí, že v souboji podlehne.
    Esterházy je jasným postmodernistou. „Bože, co všechno spolu souvisí,“ zapisuje si jednoho dne. A ty souvislosti nejdou jenom napříč motivy, ať posbíranými v nejbližší realitě (nemocnice, přátelé, rodina), nebo vybranými ze vzdálených fikčních světů (od Susan Sontagové přes zmíněného Nádase po Rolanda Barthesa), ale i jazykovými a stylistickými vrstvami. Esterházy mluví jako noblesní aristokrat i přisprostlý chlápek z ulice, sleduje jedním okem Boha a druhým své přirození. Moment defekace vystřídá otázkou, jestli náhodou Bůh nemá výčitky. Chvíli to připomíná divoce roztočený surrealistický kolotoč, jindy experiment z Dílny potenciální literatury, kde pracovali třeba Raymond Queneau nebo Georges Perec. Emoce jsou ale u Esterházyho nad rozum, bezprostřednímu záznamu dává přednost před analytickým odstupem; jeho text má „zvýšenou teplotu“. S rizikem, že ne vždycky je zřejmé, jestli jde o nezávazný bonmot, nebo ostrou introspekci.

    Pořád a věčně

    A ta komika? Srandu si dělá Esterházy průběžně ze všeho: z Boha i člověka, ze svého uvadajícího těla i z role veřejně známého spisovatele, ze svého čtenáře i potenciálního překladatele. Komika je hráz, shazuje tragickou realitu, dává dočasně pocit bezpečí. Když dokázal smích rozbourat totalitní režim před devětaosmdesátým rokem, proč by to nešlo teď s rakovinou, říká si Esterházy. Jenže není nemoc jako nemoc. A spisovatel to ví dobře. Přestože v textu prohlašuje, že rozhodně nechce zemřít, implicitně se svým koncem počítá. Takže je jasné, co jediné mu zbývá: „nedokážu se vymanit ze slov.“ Slova ho drží naživu, řeč ho nese, její meandry, tišiny, spodní proudy. Řeč zůstane i po smrti. Co víc: v řeči může spisovatel vstát z mrtvých. Esterházy to už ostatně vyzkoušel v Pomocných slovesech srdce, kde takto vrátil do života svou matku. Ale něco za něco: v tom samém textu nechal zemřít sám sebe.
    Péter Esterházy je literát-kosmonaut, který z vesmíru obhlíží globální textové pletivo. Vidí všude: „Každá věta je vytržená z nějakého kontextu.“ Jenže co dělat, když řeč je poslední útočiště a „nedělat nic není dobré“? Spřádat nové kontexty, garantované jedinečnou osobní zkušeností. S nadějí, že aspoň v textu spisovatel nezemře. Poslední věta Deníku se sl. Inivkou zní: „Docela dobrou poslední větou by bylo, že,pořád‘ přepisuji na,věčně‘.“

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Host, 14.1.2020
    Zdeněk A. Eminger

    Víc než jen letmá známost

    Psát o smrti není nikdy jednoduché. Psát o smrti v umírání není jednoduché dvojnásob. Psát o smrti na dohled smrti tak, aby to nebylo patetické ani plné společenských a náboženských klišé, je strašně těžké. Maďarský spisovatel Péter Esterházy (1950—2016) si po zjištění, že onemocněl rakovinou slinivky, začal v posledním roce svého života (2015/2016) vést zvláštní deník, v němž se — je-li to vůbec možné — se svou nemocí vedoucí k brzké smrti vyrovnává.
    Aby se k tomu, čím prochází, nemusel vztahovat tak hranatými slovy, jako jsou „rakovina slinivky“, nazval své vcelku pravidelné zápisy Deník se sl. Inivkou. Slečna Inivka se tak stala jakousi charonovskou průvodkyní ze světa (zdánlivě) živých do světa za oponou. Člověk s diagnózou rakoviny pankreatu se například musí vyrovnat se skutečností, že statisticky nemoc do pěti let přežije méně než pět procent pacientů. Této skutečnosti, která se v současném medicínském stavu poznání nedá obejít, přizpůsobil Esterházy i styl svého psaní. V závislosti na míře bolesti, času a aktuální kvality života jsou jeho deníkové záznamy kratší nebo delší, v jeden den pospojované do souvislého vyprávění, a — paradoxně — rozhodně ne smutné, spíš naopak.
    Vůbec první zápis připadá na neděli 24. května 2015, ten poslední je datován středou 2. března 2016, tedy čtyři a půl měsíce před smrtí. Být součástí jakéhokoli odcházení není snadné.
    Dokonce i v případě člověka, kterého znáte „jen“ z jeho literárního díla, se prožitek z jeho intimního svědectví rovná malé přípravě na to, co každého neodbytně čeká.

    Sebelítost není na místě

    Péter Esterházy zve čtenáře do světa, který se ani tváří v tvář smrti nevzdává svého smyslu. V textu, který skvěle přeložil Robert Svoboda, rozhodně nehledejte rozmáchlé řeči o hodnotě utrpení. Tak jako někteří jiní nebagatelizuje ani neodhazuje svou minulost, své vztahy, svou práci ani své dílo. V nejtěžších chvílích zůstává ve styku se svými nakladateli a překladateli i s mnoha přáteli, kteří ho — snad i pro svůj maďarský esprit — spíš povzbuzují a činí jeho poslední dny snesitelnějšími a hlavně — důstojnějšími. Daleko méně, než byste asi čekali, se tu objevují poraženecké výkřiky, jako například tento Kunderův citát: „Můj život je složen převážně z omylů. Z omylů a keců. To, že jsem žil, se nepodobá než haldě keců.“ Pramálo tu je všelijakého sebeobviňování, smutku, naříkání na nemoc, na nespravedlivý osud, na Boha. Esterházy kráčí se svou nemocí důstojně jako aristokrat. Jeho popis nemocničního prostředí a postupující léčby je vlastně jedinečným obrazem toho, jak zápas se smrtí na nemocničním lůžku dnes vypadá. Jeho vnitřní svět je natolik bohatý, že se ani v anonymitě toho či onoho špitálu necítí úplně sám.
    Onkologická léčba chemoterapiemi a ozařováním dělá z člověka uzlíček bolesti. Je pochopitelné, že někteří pacienti svou léčbu předčasně ukončí. Jenže autor Deníku se sl. Inivkou to nevzdal, a to přinejmenším do doby, dokud udržel pero v rukou. Vypadá to dokonce, že byl vzorný pacient. Vztah se slečnou Inivkou nebyl povrchní.
    Český překlad není opatřen předmluvou ani doslovem, v nichž bychom se dozvěděli, zda je konečná podoba knihy výsledkem autorovy redakce, anebo zda deník zůstal nedopsán a byl vydán po vzájemné domluvě ve stavu, v němž ho můžeme číst. Nevíme, zda se jedná o všechny zápisy, třebaže ty na sebe časově i logicky navazují. V obvyklých sinusoidách dobrých a špatných dní se u Esterházyho neprojevují pro tuto nemoc typické výbuchy zoufalství, ani konečné smíření s chorobou ve smyslu — tak už to budu mít brzo za sebou. Hraniční okamžiky, jak známo z literatury tohoto žánru, bývají u velkých lidí bez ohledu na jejich povolání či obecnou známost naopak provázeny smyslem pro humor, sebeironií i nadprůměrnou citlivostí k druhým. Ani autor tak není jen pozorovatelem vezdejšího dění. Nevstupuje sice příliš do filozofických a náboženských dialogů se spolupacienty, ale soucítí s jejich vlastním zápasem se smrtí/životem, a zdá se navíc, jako by toho soucitu bylo víc, než mají ti, kteří ho ošetřují. To vše mu, jak vidno ze samotných zápisů, pomáhá, aby nepropadl sebelítosti a netečnosti či nutkání vykoupit se před druhými narychlo načrtnutou hagiografií. Syrovost někdy méně, někdy více neosobního prostředí Esterházy nezaznamenává plochým jazykem lékařských diagnóz, ale řečí plnou života, obrazů a chutí, kterou známe z jeho dřívějších titulů. Navzdory zdravotnímu stavu, který se u něj po chemoterapiích zhoršoval přesně tak, jak očekával, se nevzdal běžných radostí života — jídla, vína, posezení s přáteli. Zajímavé jsou v tomto ohledu jeho výpovědi i vyprávění pacientů, s nimiž sdílel pokoj, které se ponejvíce vztahují k rozkoším právě odžitého života — k ženám, k mužům a samozřejmě také k sexu.

    Názory na utrpení

    Péter Esterházy se o to sice snaží, ale nemůže či neumí zakrýt statečnost, s níž čelí slečně Inivce čili rakovině té nejhorší formy. Je jasné, že mu ve skutečnosti bylo daleko hůř, než čtenářům svého deníku přiznal. „Povlak, kovově chutnající povlak od rána na mém jazyku. Nebo v celých ústech.“ Věta, která zní bezmála banálně, jako když si člověk zapomene před spaním vyčistit zuby. Jenže cytostatika a radioterapie působí tak, že vás nová, zatím nikdy neprožitá bolest a vjemy přivedou skoro k šílenství. I proto někteří pacienti odmítnou další vlnu chemoterapie, prodlužující jejich život o měsíce, protože tyto zásahy vás připraví o chuť, čich, vlasy a způsobí vám tak velkou únavu, že je nakonec jedno, co v poslední fázi života děláte, pijete, jíte. Všechno chutná stejně. Stejně špatně. Možná vás napadne, že kdyby někdo tuto výpověď četl na začátku stejné nemoci, vzdal by to s ní už na startovní čáře. Myslím si však, že je tomu právě naopak. Esterházy oslavuje život, vrací se k prožitkům, které musely být silné a krásné, a ani tady a teď se nepřestává rozhlížet po tom, co má cenu — a jsou to zvláště lidské vztahy. Ví, že vyhlídky na úplné uzdravení nejsou kdovíjaké, ale promarnit zbytek života v naříkání nechce. Nedejte se zmást takovými a podobnými větami: „Své nemoci mám plné zuby.“ Za takovou větou totiž v jeho knize obvykle přichází katarze, navíc vtipná, která dýchá nadějí. „A. mi vyndala stehy. Žádná žena ještě nebyla tak blízko mému srdci.“ Na dohled smrti nedává nevyžádané rady masám. Najdeme u něj sice i několik náboženských reflexí, a nutno dodat, že zajímavých, ale spirituální průhledy do věčnosti u něj nečekejte. „Při sporu s Bohem — ve věci tělesného utrpení — máme vždycky pravdu my. Toho se drž.
    Drž se. (Z mejlu Andriše Viskyho.)“ Ať už máte na smysl utrpení jakýkoli názor, pak tato myšlenka, odporující všemu křesťanskému učení, provokuje k přemýšlení víc než litanie sladkobolných útěch o tom, jak to „tam“, „nahoře“, bude oproti Zemi fajn.

    Normální den

    Esterházyho pravda na dohled smrti nevypadá zprvu jako pravda mudrců. I jako významný autor, překládaný do světových jazyků, s renomé, které mu otevřelo cestu leckde po světě, prožívá docela obyčejné dny se vším, co k nim patří. Velikost jeho pravdy se odhaluje právě v té všednodennosti, v jazyku, který není uhlazený jako řeč nedělních kázání, ve stylu, který sice provokuje, ale ani nemocného, ani jeho blízké (či pozůstalé) neuráží. Jen málokomu se podaří, aby o něj bylo v poslední fázi života pečováno tak, aby se mohl věnovat pouze rozjímání a transformaci utrpení v… — tady si doplňte podle svého. Většina z nás, slavné spisovatele, kteří bojovali s nevyléčitelnými chorobami jako Esterházy, nevyjímaje (Arnošt Lustig, Amos Oz, Josef Škvorecký), bude muset do posledních okamžiků zařizovat a řešit základní věci lidského života, budoucnost svého díla a samozřejmě také přítomnost a budoucnost svých bližních. Útěšné verše náboženských knih na něj asi dojem nedělaly.
    Zůstává po nich totiž stále ještě dost nezodpovězených otázek a mnohá proč. Nepředstírá, že definitivně prohlédl, uvěřil, pochopil. Přes drobné reminiscence ke křesťanství se neoddává tomu, čemu sám nevěří. Pravda bez víry je jen iluze. Ve svém posledním záznamu píše:

    Rád bych věřil, že když takhle svítí slunce, nemůže se přihodit nic zlého. Škoda, že je to hovadina. Při psaní div neusnu, protože jsem spal snad sedm hodin. Hodně jsem se na posteli naobracel a bolelo mě stehno. Jako bych nespal sám. No ovšem! Teď už nikdy nebudu sám. I. je pořád se mnou. Pořád přepisuji na věčně.

    Kniha Pétera Esterházyho si neklade za cíl být souborem motivačních citátů, tím méně Biblí s návodem „jak na to“. Jak autor poznamenává na začátku, není „ten pravý typ, co si píše deník“. Pro svou práci zaznamenával myšlenky na „lístečky papíru“ a chtěl tím „chytit neštěstí za pačesy. Obtížit je jhem vět. Jho vět — to jsou přesně ty výrazy, podle kterých se pozná, že něco není v pořádku“.
    Přesto se mu téměř na dvou stech stranách podařilo napsat výjimečný text, rámovaný počátkem léčby a konečnou fází života, který mapuje duchovní a duševní rozměr člověka odvážně bojujícího se zákeřnou nemocí. Datované zápisy ukazují výšiny i hlubiny současné společnosti, v níž ten, kdo neumí, nechce nebo nemůže komunikovat s druhými, umírá v osamění. Esterházy dostal dar, který během celé své spisovatelské kariéry nepromarnil — a osedlal si ho i tehdy, kdy začalo jít do tuhého. Srovnávání s deníky Saint-Exupéryho, Franze Kafky nebo Jana Pavla II. je zbytečné. Čas, který zaznamenali, už není. Není také ani rok 2016, v němž Péter Esterházy zemřel. Co zbylo? Pravda o životě, který nesmíš pustit z rukou. Tak jako to neudělal on.

    zobrazit celou recenzi
  4. dybbuk

    Lidové noviny, 4.1.2020
    Ondřej Horák

    Zkouším chytit neštěstí za pačesy

    Pokud se chcete setkat s opravdovým spisovatelem a pokud chcete, aby se takové setkání navíc stalo nepřetržitou přítomností, bude dobré blíže se seznámit s maďarským prozaikem Péterem Esterházym. Jeho poslední kniha Deník se sl. Inivkou právě vyšla česky.

    Nejprve si o Péteru Esterházym musíme říct alespoň to nejdůležitější. Je to autor výsostně středoevropský, což se pozná už podle toho, že má nekonečný smysl pro humor. Ten nejčastěji obrací proti sobě samému, aby bylo jasné, že to není zbraň, nýbrž způsob nazírání na svět. Samozřejmě může jednoho napadnout otázka, zda toto sebedobírání nakonec není převlečenou sebestředností – i když si děláte legraci sami ze sebe, a tak se vlastně shazujete, přece jen to je pořád možnost mluvit o sobě…
    Péter Esterházy zcela přirozeně tvoří literaturu ze svého života – vlastně není nic jako život a literatura Pétera Esterházyho, oboje je nerozlučně propojeno, aniž by to mělo jakýkoli bulvární nebo předvádivý aspekt. Maďarský prozaik je jednoznačně hédonistou, který má rád jídlo a sex, tedy pojídání a ženy. Ostatně, kdo by neznal třeba roštěnou Esterházy, odkazující ke šlechtickému rodu, z něhož náš spisovatel vzešel? Ne nadarmo je ale Péter Esterházy celoživotním obdivovatelem Bohumila Hrabala. Plebejec se šlechtickými kořeny je poněkud odlišným typem hédonisty, než jak se prezentuje třeba Milan Kundera.
    Esterházy si zkrátka skrze psaní dělá ze světa šprťouchlata. A když přestane být pánem situace, psaní se mu stane prostředkem, jak se se světem vyrovnat. Například v novele Pomocná slovesa srdce se smrtí matky. Anebo když napíše opus magnum Harmonia caelestis o svém otci, ovšem následně musí vydat i Opravené vydání – dodatek o tom, že otec byl informátorem ministerstva vnitra. Jak středoevropské, že.

    Stále stejné písmenko
    K Esterházyho sebedobírání, díky němuž se vždy cítíme být v dobré společnosti sympatického chlapíka, nutno připočíst i spisovatelovu nenechavost. Nic si před ním nemůže být jisté – maďarský všetečka napsal kupříkladu parodii děl z padesátých let Budovatelský román (1979), pod pseudonymem vydal rovněž román Sedmnáct labutí (1987), v němž maďarská dělnice líčí archaickým jazykem vlastní intimní život, a v roce 1990 pro změnu publikoval Hrabalovu knihu.
    Prozaické dílo tohoto autora je zkrátka samá parafráze, citace a narážka. Jakmile Imre Kertész vydá prózu Protokol, Péter Esterházy k tomu musí dodat text Život a literatura – a obojí vyjde ve společné knize Příběh. A když autorovi zemře matka, dobře ví, že o tomtéž už psal Peter Handke v Nežádaném neštěstí, což nedokáže jen tak přejít, a proto Pomocná slovesa srdce ukončí naprosto stejnou větou, jako končí Handkeho novela: „Přesněji napíšu o tom všem později.“
    Nicméně pro charakteristiku Pétera Esterházyho jakožto literáta je daleko podstatnější fakt, že už v úvodu Pomocných sloves srdce parafrázuje začátek Nežádaného neštěstí, kde Peter Handke píše o tom, „že bude zapotřebí značného úsilí, abych na papíře jednoduše nevyťukával stále stejné písmenko, což by mi zrovna nejlépe vyhovovalo“. A co udělá poťouchlý „opisovač“ Esterházyho? Napíše, „že bude zapotřebí značného úsilí, abych na papír jednoduše nevyťukával stále stejné písmenko m m m m m mmm m mmmmmmmmmm m mmm m“. Kde jiní o horkých kamnech jen mluví, tam se tento potměšilec o ně neváhá opřít a ještě o tom následně všem nadšeně povyprávět.
    Péter Esterházy (1950–2016) je prostě sebestředný klaun, který se pohybuje především v prostoru vlastní rodiny – a též v prostoru vlastní rodiny literární. Nebojme se říct, že se jedná o literáta, jenž má rád své prostředí a svou pohodu.
    A pokud se zde o nedávno zesnulém maďarském prozaikovi neustále mluví v přítomném čase, je to proto, že se nám o něm nechce mluvit v čase minulém. Je to totiž stejně obtížné jako si z telefonu vymazat číslo Jana Balabána či Arnošta Lustiga.
    O Péteru Esterházym je třeba říct ještě jednu celkem podstatnou věc. V dnešním literárním světě se člověk neustále musí mít na pozoru, aby nenaletěl všemožným papírovým předstíračům umění. A maďarský prozaik je jedním z těch, kdo o sobě jako o literátovi často mluví. Jenomže v Esterházyho případě se rozumí samo sebou, že píše. Je to pro něj něco tak naprosto přirozeného, že čtenář nemá žádný důvod o faktu, že Péter Esterházy je skutečný spisovatel, ani na vteřinu pochybovat. Vše je zde totiž tak, jak má být. Literát má být člověk s talentem. Jedinec, který umí něco, co ostatní neumí. V tomto konkrétním případě to je schopnost pospojovat rozličné střípky do textu mocným, ale zároveň elegantním autorským gestem – a čtenář může konečný výsledek jen obdivovat.
    Chtělo by se tak dodat, že takový spisovatel jako Péter Esterházy české literatuře chybí, možná však bude přesnější podotknout, že on vlastně českým autorem tak trochu je. Hned v prvním textu svého publicistického souboru Hrách na zeď (1999) se dočteme: „Mám moc rád Čechy, české lidi jako takové, českou kulturu, Švejka, Prahu, a zrovna teď jsem, abych tak řekl, umělecky zahrabaný do Hrabala. Po stránce umělecké jsem na tom jako Čech.“ K tomuto vyznání pak odkazuje autorova poznámka pod čarou: „,Být na tom jako Čech‘ či,stát si po česku‘ u nás znamená mít se mizerně. Chtěl bych vidět, co by si s tím počal český překladatel; patrně by byl na maděru (nebo na Maděru?).“
    A tak je jasné, že vše výše řečené sedí i na nejnovější český převod z díla Pétera Esterházyho. Ano, Deník se sl. Inivkou, který vydal Dybbuk ve vynalézavém překladu Roberta Svobody, čteme proto, že ho napsal Péter Esterházy – protože nás zajímá člověk Péter Esterházy a protože obdivujeme spisovatele Pétera Esterházyho.

    Neodolatelné nutkání Deník se sl. Inivkou je jakési dojemné a pozvolné sundávání obrazů a rolování koberců, opouštění dobyté kóty… Autor se totiž znovu nechal zaskočit životem, a tak o něm musí psát – už nemá sílu na žádné „kokrhy a bejkoviny“. Proto nabízí prostý formát deníku, u nějž je tak nějak nabíledni, že jej vlastně neukončí sám. Často zde čteme odkazy na starší díla, jako by si Péter Esterházy uvědomoval, že se opakuje, a neměl sílu tomu vzdorovat, ale zároveň ani důvod o tom smlčet.
    Přesto i v této životní a koneckonců také literární situaci – spisovatel úpějící pod životními okolnostmi, jež skrze něj píšou – si občas dovolí malou neposlušnost, narušení systému, jakési dětinské vypláznutí jazyku. I když je to možná jenom obyčejná únava nemocného člověka: „Z podřimování mě začalo vytrhávat neodolatelné nutkání vložit do textu slovo píča. Kterýžto úkol jsme, jak vidno, tímto splnili. Verze píšící sama sebe.“
    Při čtení Deníku se sl. Inivkou si hlavně uvědomujeme, že Péter Esterházy potvrzuje své přirozené postavení literáta tím, že za každé situace píše a psát chce. Zároveň však tímto textem jako síťovaným nátělníkem prosvítá jas zapadajícího slunce, který dává jasně najevo, že nic dalšího, kde by měla zas literatura navrch nad životem, už nenapíše.
    Což si ostatně nejlépe uvědomuje sám autor. Hned v prvním zápisu čteme: „Typ, co si píše deník, by kontroloval čas, chtěl by zaznamenat den se vším všudy. Já jako bych se jím stával, jenom když něco není v pořádku. Stejné to bylo u Opraveného vydání. Zkoušel jsem, zkouším chytit neštěstí za pačesy. Obtížit je jhem vět. Jho vět – to jsou přesně ty výrazy, podle kterých se pozná, že něco není v pořádku.“
    Abychom chytili Pétera Esterházyho za slovo – raději za slovo, protože chytit někoho za pačesy v době, kdy probíhá chemoterapie, není zrovna nejlepší nápad, nakonec i on registruje, že mu vlasy vypadávají. Vracejí se též popisy časného vstávání a vysedávání v čekárnách, případně polehávání na nemocničním pokoji. Zapisovatel hojně spí a nejvíc se zaměstnává tím, že toho zase neudělal tolik, kolik chtěl a kolik byl zvyklý: protože dlouho spal, protože na to neměl sílu, protože na to třeba neměl pomyšlení. Náhled na to, co je a co už není podstatné, se evidentně posunul.
    Někdy si toho Péter Esterházy zapíše hodně, z hlediska estetického možná až příliš, jindy zase několik dní nenapíše nic. Je přitom příznačné, že se mu už nechce k napsanému vracet. Raději psát pořád dál, to jo, to by šlo, ale číst si zpětně záznamy, na to nemá zkrátka chuť. A to se dá velmi dobře pochopit. Převládá strach z toho, že bude zahlédnuta všechna ta uvadlost současného života, a tím pádem i literatury.
    Velmi zábavný a dojemný zároveň je jeden z refrénů Esterházyho deníku. Navzdory nemoci mu nechybí chuť k jídlu, pořád je požitkářem, který sní tři porce francouzských brambor či ráčky. Pokaždé si následně s plným břichem říká něco v tom smyslu: Zase jsem se zapomněl zeptat, jestli to vlastně smím… Jak mu rozumíme a jak mu přejeme, aby se alespoň dobře najedl a u toho se podíval na nějaký dobrý fotbal.

    Slinivka ve svátečním
    Postupně taky sledujeme, jak se vypravěč zapouzdřuje. Nejenže se – pochopitelně jako každý marod – zabývá hlavně sám sebou, ale taky nikam moc nechodí. Buď proto, že se mu nechce, nebo proto, že nechce být litován. Nicméně jindy se mu naopak chce a chová se úplně normálně, jako by se nic nedělo. To jsou asi chvíle, kdy se cítí nejlépe, jako by na svou miloustíhačku zapomněl. Ano, to ještě nebylo řečeno, Péter Esterházy vede s nemocí laškovné hovory, jako by byla milenkou ukrytou v jeho těle: „Někdy nechci nic, někdy všecko. Přišli mě navštívit, oblékl jsem svou slinivku břišní do svátečního.“ Vedle toho v deníku útržkovitě nahlédneme i situace z autorovy rodiny a charakteristiky jednotlivých členů, aniž bychom si ale byli vždy úplně jisti, kdo je kdo – stejný postup ostatně můžeme pozorovat i při čtení Pomocných sloves srdce. Bližní bývají pouze zachyceni při jakémsi jednání či jsou vypravěčem hodnoceni. Na větší vysvětlování ale autor nemá sílu ani chuť.
    Obdobné je to s dalšími, jen letmo zmíněnými lidmi – ne každé jméno bude český čtenář znát. Dojme však kupříkladu zmínka o tom, jak měl Péter Esterházy dlouhý, intimní a chápavý hovor s dalším velkým maďarským prozaikem Péterem Nádasem. Pravidelně se taky dočteme o setkáních v nemocnici, kdy je vypravěč většinou tím, kdo je znám, aniž by znal toho druhého. Říká se tomu sláva.

    Už nikdy nebudu sám
    Čím víc se blížíme konci knihy, tím víc se můžeme přistihnout u toho, jak si plně neuvědomujeme, že to všechno poslední stránkou skončí – zkrátka nevěříme tomu, že by byl Péter Esterházy skutečně nemocný, jako by to byla jen jeho další postmoderní hra. Ten zábavný mluvka totiž dokáže svými deníkovými zápisy nejenže zachytit, co se v něm děje, ale zároveň vytvořit verbální závěs, který zakrývá to podstatné – nezvratné odcházení.
    V závěrečném zápisu se dočteme: „Hodně jsem se na posteli naobracel a bolelo mě stehno. Jako bych nespal sám. No ovšem! Teď už nikdy nebudu sám. I. je pořád se mnou. Pořád přepisuji na věčně.“ A úplně poslední větou je po oznámení, že ze zápisků bude kniha, tato: „Docela dobrou poslední větou by bylo, že pořád přepisuji na věčně.“ Což je opravdu geniální završení celého díla Pétera Esterházyho. V poslední větě mluví o poslední větě, a navíc v ní píše o tom, že píše, přesněji řečeno přepisuje.
    Po dočtení Deníku se sl. Inivkou čtenáře nezalehne žádný hluboký žal, neboť lehkonohost Pétera Esterházyho – býval taky nadějným fotbalistou – tomu předešla. Nicméně smutek je jaksi dvojnásobný, jelikož cítíme ztrátu milého člověka a obdivuhodného umělce, jakkoli se Péter Esterházy po celý život svým dílem snažil dokázat, že to nelze oddělovat. Jeho osobnost je plně otištěna v jeho díle, a tak se s ním můžeme kdykoli v těchto knihách znovu setkat. Péter Esterházy tedy může být pořád s námi… Ale věčně otravovat ho taky nemůžeme. Jedním ze základním výrobních prostředků spisovatele je přece samota. Což by si měla uvědomit především sl. Inivka.
    Věčně ho otravovat nemůžeme, jedním ze základních výrobních prostředků spisovatele je samota. Což by si měla uvědomit především sl. Inivka.

    zobrazit celou recenzi
  5. dybbuk

    Reflex, 12.12.2019

    ESTERHÁZYHO DRUŽKA RAKOVINA
    „Někdy nechci nic, někdy všecko. Přišli mě navštívit, oblékl jsem svou slinivku břišní do svátečního.“

    Když maďarskému, i u nás hojně vydávanému spisovateli PÉTERU ESTERHÁZYMU diagnostikovali v květnu 2015 rakovinu slinivky břišní s metastázemi v játrech, začal si psát do března 2016 deník (Deník se sl. Inivkou, nakl. dybbuk). Tušil, že nemoc nejspíš nepřemůže; v 95 procentech případů je vítězem smrt. Jako kdyby to však nevzal na vědomí, dál pozoruje a popisuje své okolí i sebe samého sarkasticky, ale vnímavě v různých tónech veselosti a smutku. Odvážil se zatočit se svou situací nečekaně – označil rakovinu za svoji družku, za svoji milenku a díky této zamilovanosti (což je kruté a absurdní, ovšem zároveň odvážné a moudré) byl schopen i přes všechny chemoterapie světa žít na plné koule. Zemřel v červenci 2016.

    zobrazit celou recenzi
  6. dybbuk

    Právo – Salon, 12.12. 2019
    Jakub Šofar

    Bývaly doby, kdy se o „škaredých“ věcech nemluvilo, a ten, kdo se dostal na práh smrti, přestal být rovný mezi ostatními, jakkoliv byl jeho život naplněný. Umírání a smrt jsme zakryli paravánem a na veřejnosti o nich vesměs mlčeli. Pomalu se učíme, aby to bylo jinak, ale jde to ztuha. Maďarský spisovatel Péter Esterházy – když mu byla v květnu 2015 diagnostikována rakovina slinivky břišní, při níž moc naděje nebývá – udělal něco neobvyklého.
    Začal si psát strhující deník, přijal nemoc se vším všudy jako součást svého života, jako partnerku, či dokonce milenku. Zase špatná nálada, jen tak. Broučínku, co tě mám v sobě, ty teda fakt nejsi procházka růžovým sadem. Zemřel po čtrnácti měsících, ale s hlavou vztyčenou a s poslední splněnou položkou svého spisovatelství. Bylo to odvážné a potřebné, i romantické. A český překlad je nadmíru povedený!

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz