Dějiny sebevražd

Recenze

1. dybbuk – 11. 2. 2018

   Tvar, 23. 1. 2014

   Ivana Myšková
   Touha zemřít

   Řádně okoralá, možná už plísní potažená je i kniha francouzského novináře Martina Monestiera Dějiny sebevražd – dějiny, techniky a zvláštnosti dobrovolné smrti, kterou v roce 2003 (sic ale to je teprve začátek) v překladu Vladimíra Čadského vydalo nakladatelství Dybbuk. Myslím, že právě na počátku nového roku, kdy některé bláhové naděje zanikají a jiné zase vznikají, je ideální právě tuto knihu provětrat, otevřít ji, nechat se ovanout jejím puchem (voní trochu jako čaj pu-erh, omamnou dávivou vůní otevřeného hrobu) a něco málo se o tomto vážném psychologickém a filosofickém problému z nespočtu předestřených případů dozvědět. Samozřejmě je perverzní sbírat nejrozmanitější druhy sebevražd, ale díky těmto sklonům pana Monestiera se před čtenářem rozklene neobyčejně bohatá, barevná škála dekadentní kreativity. Až jímá závrať z toho, kolika způsoby se můžeme sprovodit ze světa. Výskáme nadšením! Kolik vynalézavosti už lidé spotřebovali na vlastní zneškodnění! Jeden Benátčan dva roky vymýšlel, jak se ukřižovat svépomocí, a pak se zavěsit nad ulicí, jistý francouzský truhlář si sestrojil gilotinu z rýče, další muž se nechal setnout klavírem… To je nápadů! Až oči přecházejí! Lidskost takové ohavné encyklopedie je jedině v její heslovitosti, věcnosti a humoru. To nezměrné, bezbřehé utrpení, které nám líčí, je milosrdně smrsknuto a uhněteno v úhledné anekdoty, kterými se zvrhle kocháme, aniž bychom si to plně přiznali.
   Kniha je vlastně katalogem, z něhož si potenciální sebevrah může vybrat své zmarnění dle svého vybraného vkusu i přesvědčení. Může být ale také od svého úmyslu odrazen a věnovat se úvahám jiného typu a realizaci jiných nápadů. V obou případech je tedy nepochybně užitečná. A jako katalog samozřejmě má i své mouchy. Překlepy, tiskové chyby, neúplnost informací, rysy bulvárnosti. Tato nedochucenost je však vyvažována nezpochybnitelnou výživností leckdy velmi kusých informací. Člověk múzický si v ní objeví špalíček poetických skutečností, kterými osází nějaké své příští dílo (nezabíjeli se podle některého z uvedených návodů). Anebo si alespoň na YouTube.com pustí osudovou píseň Szomorú Vasárnap čili Pochmurnou neděli Rezsó Seresse, po jejímž poslechu si už desítky lidí sáhly na život a která byla ve své době dokonce zakázána. Kdoví, jestli nebyla inspirací Monty Pythonům pro skeč o vražedném vtipu. Já jsem si ji pustila a musela se smát. Snad se shledáme i v příštím čísle…

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 11. 2. 2018

   MF plus, 13. 2. 2004

   Jan Nejedlý
   Dějiny sebevražd

   Přijít na svět můžeme jen jedním způsobem, opustit ho ovšem lze všelijak. V každém noži, provazu, skále či řece jsou ukryty dveře pro ty, kteří si chtějí zvolit vlastní hodinku smrti, říká Martin Monestier v knize Dějiny sebevražd.

   Ve světě se každých 24 hodin zabije více než 1200 osob a více než 8500 se jich o dobrovolnou smrt pokusí. Za rok tak na světě spáchá sebevraždu 450 000 lidí, ročně je z mapy vymazáno město velikosti Štrasburku a obyvatelstvo dvou měst velikosti Marseille se pokusí vzít si život. Francouzský novinář a spisovatel Martin Monestier, u nás známý knihou Dějiny trestu smrti, se pokusil tento fenomén zmapovat v další morbidní encyklopedii nazvané Dějiny sebevražd (vydal Dybbuk). „Protože pud sebezáchovy je jednou z nejsilnějších emocí lidského druhu, pokládal jsem za zajímavé shromáždit příběhy lidí, kteří dali přednost smrti před životem,“ píše Monestier a uvádí na scénu mnohotvárnost lidského chování vedoucího k sebedestrukci. Od romantických sebevražd z lásky přes sebevraždy jako formy protestu či oběti až po fanatické kamikadze. Ukazuje sebevraždu bez odsuzování, pro někoho možná až cynicky. Spíše než hlubinné psycho-filozofické aspekty ho zajímají sociologie, historie a kuriozity. Je známo, že k nárůstu sebevražd dochází vždy, když se výrazně zvýší blahobyt, v období válek jejich počet klesá. Častěji si na život sahají lidé z majetných vrstev než chudí, přivyklí boji o přežití. K větší míře sebevražd přispívá též inteligence a vzdělání. Útoky na život dosahují vrcholu během nejkrásnějšího období roku – v srpnu. Zatímco muži preferují brutální varianty skonu, ženy dávají přednost lékům a jedům. V Čechách je nejčastější technikou oběšení, pokud pomineme tzv. pomalou sebevraždu alkoholem. Primát v míře sebevražd drží Japonci a Maďaři. Monestierova kniha, ač poněkud roztříštěna v kompozici, se zdá být poctivým průvodcem temnou nocí lidských dějin. Je ze své podstaty čtivá a zároveň depresivní, hrozná. Jak říká Maurice Barrés: „Zabít se znamená uvěřit, že na světě je něco vážného.“

   zobrazit celou recenzi