dybbuk-157

Pavel Ctibor

Cizivilizace / Zvířátka z pozůstalosti

Cena s DPH: 113 , e-kniha:

Soubor básní je rozdělen na dvě části: tvoří je starší básnická sbírka Zvířátka z pozůstalosti (remix 2011), upravené vydání již jednou publikovaných textů soustředěných kolem ústřední a rozsahem nejdelší skladby „Pan J – kouzlo a podfuk“, a blok nazvaný Cizivilizace, glosující stav současné společnosti.
Strohá lékařská zpráva se náhle proměňuje v básnický text. Zcela přirozeně a samozřejmě se zde též objevují subatomární částice, srpek z makromolekul, urychlovače nebo pěšiny vnímané jako neurony přírody, prozrazující důvěrnou znalost tohoto prostředí. A přitom s nimi souvisí snaha o odkrývání nové citlivosti k tělu, řeči, i světu kolem.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-047-1

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380471

Počet stran

88

Formáty e-knihy

PDF

Formát

110 × 180 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-047-1

Vazba

brožovaná

EAN

9788074380471

Počet stran

88

Formáty e-knihy

PDF

Formát

110 × 180 mm

Mantransony
Nahrávky P. C. pro knihu Cizivilizace / Zvířátka z pozůstalosti ve formátu MP3.
[stáhnout RAR]

Katalogizace

Žánr:

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    ILiteratura, 12. 3. 2012

    Michael Alexa

    Po výrazném působení v devadesátých letech, kdy Pavel Ctibor publikoval několik básnických sbírek (a byl rovněž zařazen do sborníku Nonsens Hiršala a Grögerové), znovu prorazil až skvělými Silentbloky (dybbuk, 2009) a novou knihou s dvojitým titulem Cizivilizace a Zvířátka z pozůstalosti (remix 2011 sbírky napsané r. 1993) svou výjimečnost potvrdil: dvě básně z této knihy byly dokonce zařazeny k Nejlepším českým básním 2011.
    Žasne-li čtenář nad civilním životem takového Wallace Stevense (viceprezident pojišťovny) nebo Nicanora Parry (matematik), jakou poezii má očekávat od Pavla Ctibora, plazmového fyzika? Jeho básně jsou překvapivé a bohaté, původní a psané lehkou rukou a na rozdíl od obou zmíněných mistrů jsou Ctiborovy básně nezvyklou profesí svého autora dost zřetelně poznamenány.
    Přirovnat Ctibora k jiným básníkům se zdá směšně snadné a zároveň zhola nemožné. Jeho básně (verše rovněž) jsou krátké i dlouhé, tu je scukne, onde bez rozpaků ad absurdum prodlouží, podobně jako třeba raný Hrbáč. S ním ho spojuje i využívání bizarních profesních motivů, u Ctibora ale samozřejmě nejde o botaniku a japonštinu. Kyveta, urychlovač, makromolekuly, žebř spektrálních čar a další supermoderní výrazy tvoří podstatnou část Ctiborova arzenálu (v tom – ale jen v tom – se blíží např. Peterovi Šulejovi), stejně ale jako motivy klasické, kanonické (mistr Sun, antické a filozofické motivy, archaismy). Jindy je „in“ (smajlíci, vulgarismy), jindy přispěchá s neologismem. U Ctibora se vedle sebe vyskytuje vše: permoníci i zheb, zdánlivák i struch, Hermés, Zarathuštra i Daimonion.
    Ctibor je básník veskrze nezdobný. Dokonce by se dalo říci, že je místy záměrně křečovitý, šílený („safari povah“), umí být zatraceně neurvalý a ramenatý, někdy až nesympatický: „Tenhle vtip je o policajtech, tenhle další o buzerantech.“ Má v oblibě kontrast vysokého a nízkého (spíš ve smyslu kasalovském než šiktancovském), sedí mu fekální (anti)klimaxy. Ctibor zkrátka operuje s nevkusem, je ovšem potřeba podotknout, že jeho básně – podobně jako právě Kasalovy – velkou měrou reflektují společnost a politiku; zmíněné negativně vyhlížející rysy pak získávají opačný háv, podobně jako tomu dochází třeba u takového Jirouse nebo Hrušky. Autor špičkuje, pošťuchuje; tvoří grotesku civilizace prostředky jí vlastní. Čili cizivilizaci: Rada bezpečnosti OSN v zasedačce sezobává válce koule, „na pěší zóně dějin“ se „přišlapává kšilt“ a „vláda schválila nařízení, / které stanoví / limity pro velmi jemný prach“.
    Už Silentbloky, formálně spíše soubor deníkových záznamů, vyvolaly otázku, zda se Ctibor neokouká. Jeho básně ale míří ke sdělení, ne k pointě, a prvotní pompa se záhy zjevuje jako poctivá. Básníkův humor není soustředěn na strategických místech, jimiž v básni může být poslední verš nebo kontrastní nadpis (na rozdíl od Krchovského, jehož humor můžou Ctiborovy básně na některých místech připomínat). O výjimečnosti dvou posledních knih výtečného básníka hovoří i fakt, že byly obě nominovány na významnou cenu Magnesia Litera (2010 a 2012).

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Tvar, 8. 9. 2011

    Michele Baladránová
    Zvířátka Cizivilizace

    Nakladatelství dybbuk letos přineslo na trh zvláštní skvost, tedy dvojsbírku Pavla Ctibora (nar. 1971) Cizivilizace / Zvířátka z pozůstalosti. V Cizivilizaci najdeme básně nové, dosud knižně nepublikované, zatímco druhá část Zvířátka z pozůstalosti, v knize nazvaná „remix“, je upraveným druhým vydáním stejnojmenné sbírky z roku 1993 (nakl. Protis).
    Těžko říct, zda by bylo lepší postupovat v hodnocení knihy po částech – nejprve „nové“ básně a poté „remix“ (či obráceně), nebo se věnovat textům nezávisle na jejich dělení, tedy najít obecné znaky Ctiborovy poetiky. Obě části mají více (nejen) formálních znaků podobných než odlišných, přesto je nutné brát v úvahu i dělení knihy a odlišný čas vzniku básní. Pokusím se tedy trochu o oboje.
    Zpočátku je nutné uvést, že se zdaleka nejedná o banální, okoukané verše, poetika knihy je na první pohled odlišná, lépe řečeno – působí velmi výrazně vůči ostatní současné poezii. Už po prvním prolistování jsem si ke knize záhadně vytvořila velmi kladný vztah, aniž bych vlastně hned byla schopná říci proč.
    Verše, ačkoliv tak možná nevznikaly, působí naprosto nenuceně a lehce; zároveň je jejich obsah různorodý a slovní zásoba představuje pravý opak toho, čemu se říká „omezená“. Na obálce se píše, že „strohá lékařská zpráva se … proměňuje v básnický text“, což není zrovna hlavním znakem textů. A není to možná ani tak úplně pravda. Hemží se tu sice obrovské množství odborných výrazů a pojmů, jež jsou bezpochyby součástí básnického textu, nic z toho na mne však nepůsobí jako lékařská – ba ani lyrizovaná lékařská – zpráva. A ačkoliv je autor povoláním fyzik, texty působí v plné míře básnicky, nikoliv jako poznatky z exaktních věd.
    Vezmeme to zkraje, čili od Cizivilizace. První zmínku je třeba věnovat samotnému jazyku, víme už, že verše jsou protkány odbornými pojmy, od nichž se ale Ctibor dostává až k obecné češtině. Máme tu tedy jazykový mix, přičemž si slova neodporují, nýbrž se podporují. Jediné, s čím mám osobně problém, je, že někdy na mě obecná čeština, která společně s obsahem připomíná pokusy o navázání na tradici beat generation, o jakousi pózovitou, předstíranou drsnost, působí poněkud klišovitě a hraně. A to si ještě lámu hlavu s tím, proč zrovna jedna taková báseň je ve sbírce hned jako první (Asertivita u Posledního soudu, s. 9): „Tak už to rozbal: / Co tě naučila tvoje máti, / co ses naučil sám, / co tě naučila Amerika / … nebo kdes to tak dlouho byl.“
    Podivně tvrdá vážnost se však u Ctibora prolíná s (možná ještě tvrdším) humorněironickým pohledem na svět, který na mě (na jiného může jinak) ovšem naopak vůbec nepůsobí nemístně, ale poetiku pozitivně osvěžuje (Salto immortale, s. 11): „Ten den liliput pravil: / Mám ho až po kolena, / takže jsem průměr –.“ Velice zaujme i báseň Sebevražda prakem, jejíž hlásková struktura je tak dokonalá, že při hlasitém čtení bych měla strach ze zlomení jazyka.
    Hravost můžeme spatřovat nejen v poctivém výběru slov, mnohdy zdánlivě neslučitelných, ale i v jejich grafické podobě. Často jsou písmena nebo znaky využívány ke zdůraznění (mohou se tak třeba vedle sebe množit, viz „liiiiiiiiiiidiiiiiiiiiii“, s. 19) a podtržení pointy, nebo dokonce seskupení znaků, tvořící určitý tvar, funguje jako celý verš. Propracovaný jazyk se navíc odráží i ve vytváření vlastního slovníku – například v textu Struch (strach truchlit), s. 21.
    Forma přitom vždy úzce souvisí s obsahem. Cizivilizace je samozřejmě kritikou civilizace, přičemž tragikomickým způsobem je hodnocena nejen společnost obecně, politika a vedení státu, ale i otázka lidské existence a funkce jednotlivce. Zdůraznění této otázky nám je předhozeno už v názvech básní: My lidi – plankton, My lidi – salát.
    Nejpůsobivější a nejdůraznější jsou ovšem ty básně, kde není kritizováno a hodnoceno přímo, ale ty, které jdou trochu oklikou. Na čtenáře dokážou působit až mysticky, pozornost přímo přitahují. Mezi takové patří Rada bezpečnosti OSN, Hrobtatýr, ten arcihavran, Fujavec, Tady, v Pr… a další. A protože mi to nedá jinak, dovolím si uvést delší ukázku (Baltské znělky, s. 29–30): „Blesk metá do tmy / ocintanou perlou, / permoníci (tj. ti, co per užít mohou, ale nemusí!) / plení prachárnu slov/ (…) // K pěšímu krajina promlouvá: // Je rým / Je řeč / je vázaná / co udrží / je rým co udrží / atomy u sebe // Jím jitím / tím děravým krokem / zacpávám krajině nos / A tak se váže hmota / Takzvanými zdánliváky? // Octnout se na dně / (…) / kudy odspodu prosakuje / plodová voda jako barvivo // Jsi živočišná žula, / vletíš kam dělová koule, / za prádlo a za mír.“
    A můžeme se vrhnout na Zvířátka, útlejší část knihy. Jak už bylo řečeno, jedná se o druhé (upravené) vydání, které často vyplývá z úspěchu vydání prvního. Prakticky tedy není mnoho co dodat, tak aspoň trochu teoreticky… Poetika básníka se od počátku devadesátých let v mnohém nezměnila, autor si i dnes uchovává svůj osobitý přístup. Zvířátka otevírá vstupní, graficky odlišně vyvedená báseň Lak, založená na kombinaci pěti slov a jejich tvarů. Máme tu tedy hravost stejně jako ve sbírce nové.
    Velmi výrazným společným znakem obou částí je také druhá osoba. Lyrický subjekt totiž velice často promlouvá k někomu, takže se snadno může stát, že se nás verše tak nějak týkají. Básně menšího rozsahu se točí kolem skladby s názvem Pan J. – kouzlo a podfuk. Slovo „kouzlo“ se mi zdá mimo jiné pro Ctiborovu poetiku nanejvýš klíčové a výstižné, ale na to mi ještě zbývá místo v závěru, takže zpět. Pro mě je Pavel Ctibor jeden z mála autorů, u kterého si nejsem jistá, je-li pevnější v kramflecích v kratších básních, nebo v textech delšího rozsahu, neboť – kupodivu – je vcelku nenapadnutelný v obojím.
    Nehledě na strukturu sbírky, dělení na jednotlivé básně, jejich rozsahy a podobně, musíme se zákonitě ptát po charakteristickém znaku Ctiborovy poetiky. Stejně jako Cizivilizace představují Zvířátka z pozůstalosti nejen kritiku společnosti, jsou také plné vhledů do osobního prožívání a jednání jedinců, vhledů do konkrétních situací, často do nemorálností, nespravedlností a ohavností života.
    Výběr jazykových prostředků nás ujišťuje o tom, že Ctibor umí a chce mluvit a říkat (nepravdy, polopravdy a) pravdy bez servítků, často nikoliv jemně, taky však ne hrubě jazykově, ale hrubě a tvrdě v jejich skutečném významu; přičemž je nám to ukázáno skrze surrealistické vázání slov nezadržitelně protknuté obojím (Trojitý průhyb, s. 62): „Kdo odmítá hostii z rybích ploutví, / krájí věčnost na hořící svíčky, / kope uhlí vráskami po chlebu, / umlčet kapesní slovník – tasí celofán, / otrávenými noži zátku korkovou čechrá, / vrčení střílí lukem psů.“
    A právě to nás dovede až do jakéhosi světa absurdnosti, pohádkového i hororového, kde věci ožívají, mění se, tvoří dění, vedou nás a ukazují podivné směry nemožných možností.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    A2, 15. 2. 2012

    Pavlína Vimmrová
    Utrhnout se sám sobě od úst

    Nad dvěma sbírkami Pavla Ctibora
    Nová kniha Cizivilace / Zvířátka z pozůstalosti od básníka Pavla Ctibora je přes svůj experimentální potenciál intuitivním a snad vážně míněným pokusem o poezii v klasickém smyslu. A sděluje nám, že jádru se lze přibližovat, ale není možné se ho dotknout.
    Po nadčasoprostorových Silentblocích, za něž byl Pavel Ctibor nominován na Magnesii Literu, přichází další dobrá zpráva pro příznivce kvantové lyriky. Fyzikovi pevných látek Ctiborovi vychází nová sbírka Cizivilace zároveň se starším, zremixovaným souborem Zvířátka z pozůstalosti.

    Útoky na jazyk
    Dvě sbírky textů z různých období opět přinášejí výjimečné sdělení o světě mimo meze běžného vnímání a se samozřejmostí dokazují, jak tenká je hranice mezi poezií a relativistickou fyzikou. Ctiborovy experimenty balancují na mnoha hranách a nejednou pokoušejí čtenářovu trpělivost. Zároveň ale momenty, kdy se podaří nahlédnout „dál“, stále znovu přesvědčují o tom, že těmto nesnadným textům stojí za to jít naproti.
    Autor vedle sebe zdánlivě bezstarostně vrší vše od zdánlivě nesmyslných slovních uskupení přes originální obrazy až po zcela vykalkulované verše s autonomním subatomárním přístupem ke slovům. Občas se daří mezery mezi slovy pojmenovat, jindy se báseň rozpustí v chaosu. Rozpětí mezi skvělými básnickými obrazy, obrazoborectvím a útoky na jazyk je v obou sbírkách fascinující, podobně jako autorova nekonečná sebeironie. Zejména Cizivilizace se do hlubin vesmíru noří s vtipem („naše hlavy jsou Venušiny kuličky v pochvě Bohyně“) a pohráváním si s úzkostí z cizího ji zároveň přirozeně zlehčuje. Nově se tu objevuje cosi podobného politické satiře, ovšem značně podprahové.
    Remix starší sbírky Zvířátka z pozůstalosti, která sestává z jedné „poemy“ klasičtější formy (objevuje se tu dokonce i rým) a několika krátkých útvarů, se vyznačuje hlavně zkoumáním ještě nepoznaných možností jazyka a pokusy prolomit racionální schémata s ním spjatá.

    Vysoká hra poezie
    Ctiborova poetika v mnohém připomíná tvorbu francouzské avantgardní skupiny Le Grand Jeu (Vysoká hra) a její záznamy experimentů s rozšiřováním vědomí překračující hranice jazyka. Autor se ve Zvířátkách z pozůstalosti skutečně pouští do vysoké hry, ale později se jí trochu vzdálí do bezpečnější zóny, jak ukazuje naší půdě bližší Cizivilizace. Hned několik textů Zvířátek pracuje s principem permutací, kdy se v každé strofě opakují tatáž slova v přeházeném pořadí, což pokaždé vyvolává zcela jiné obrazy a asociace. Nejde o náhodné seskupování slov, verše krouží kolem pevného jádra a každá nová strofa jako by spíše zpřesňovala význam předchozí – analogie k dění v atomu. Přitom je zřejmé, že tomuto jádru se lze pouze přibližovat, ale není možné se ho dotknout. Báseň Mistr Sun se klaní houbám (variace na Kolářovu variaci Mistra Suna) až názorně popisuje neuchopitelnost významu ležícího za klouzajícím slovem.
    Hlavní kvalita Ctiborových textů spočívá právě ve snaze stále znovu postihovat nepostižitelné plynutí (řečí kvantové fyziky pozorovat vé spíš vlnu než částici) i s rizikem, že se při tom i) proud občas nekontrolovaně vylije z koryta. Nejde paradoxně o oživování avantgardy, ale o intuitivní a snad vážně míněné odvážné pokusy o poezii v klasickém smyslu. Vrátit se stejným korytem samozřejmě není možné, proto to množství experimentů, které s sebou vedle cenných objevů nových „neuronů přírody“ nutně nesou i slepá ramena.
    Knihu doplňuje album autorových meditativních skladeb Mantransony, které je k volnému stažení na stránkách nakladatelství. Jak už název naznačuje, jde o hudbu vhodnou například ke zpříjemnění přechodů do transu i zpět (těšit se můžete třeba na zdařilý remix mantry Óm mani padmé húm), ale poslouží k poslechu i při všednějších příležitostech.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz

Poštovné a balné na území ČR je zdarma. Skrýt