dybbuk-290

Jan Švankmajer

Cesty spasení

Cena s DPH: 487 

Cesty spasení obsahují deníkové záznamy, divadelní hry a různé jiné kratší texty, které si významný český výtvarník, animátor a filmař Jan Švankmajer dělal průběžně během posledních let jak při pobytu doma, tak i při studijních cestách do odlehlých krajin (například Papua Nová Guinea). Kniha je plná postřehů o stavu společnosti a jejím možném vývoji, o literatuře, politice a vůbec názorů na spoluobyvatele tohoto světa. Některé texty mají podobu absurdní, až cynické dystopie (zrušení států a vytvoření knížectví Tesco a Toyota), jiné jsou shovívavější, láskyplnější a optimističtější. Všechny ale jsou plné nadhledu, humoru a hlavně jsou barvitě vizuální, jako by se autor nemohl vyhnout tomu hledat různorodé vzorce a spojnice událostí. Surrealistické nazírání světa se nelítostně střetává s českou realitou – dovoleno je proniknout pouze některým zážitkům, síto úspěšně prosává, a tak je například nutné odevzdat sušené netopýry a opičí hlavy získané u šamanů. Texty jsou doplněny jak barevnými ilustracemi a fotografiemi autora, tak dalších surrealistů.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-180-5

Vazba

vázaná

EAN

9788074381805

Počet stran

416

Formát

135 × 195 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-180-5

Vazba

vázaná

EAN

9788074381805

Počet stran

416

Formát

135 × 195 mm

Skladem

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    A2, 7. 2019

    Michal Jurza
    Stolici a feudalismus

    Cesty spasení Jana Švankmajera
    Formálně heterogenní kniha Cesty spasení je výletem do dystopického světa, který ovládají monopolní korporace a v němž geneticky šlechtěná aristokracie vládne v ekologicky čistých knížectvích. Proti zotročujícímu tlaku reality se český surrealista Jan Švankmajer opět snaží postavit princip slasti.
    Krátké scénáře, experimentace, zápisy snů, teoretické eseje, výtvarné reprodukce, ale i poznámky a črty uspořádal Jan Švankmajer do sarkastické „románové dystopie“ Cesty spasení. Koncentrace kapitálu podle autora dosáhne v nepříliš daleké budoucnosti takového stupně, že namísto revolučního zvratu nastane feudalismus jako poslední stadium kapitalismu. Po všech stránkách zuboženým lidem nezbude než bezcílně přežívat v krajině po několikanásobné „celostátní potopě“ a jen tu a tam k nim dolehnou legendy o „bájných enklávách blahobytu, o feudálních knížectvích Tesco, Honda, Řempo a dalších“. Genetickou vědou zušlechtěná knížecí elita si ovšem podrží tyto deklasované živly od těla a občanství v ekologicky čistých knížectvích bude pro běžné smrtelníky představovat nejvyšší privilegium: „Mají před sebou jasný ideologický cíl. Vzhůru do nového feudalismu.“
    Cynismus fantazie
    Švankmajerův obraz společnosti výrazně nevybočuje z obvyklých mezí dystopií, na jaké je český čtenář zvyklý. Dočká se svrchované a nepokryté vlády monopolů jako v Bondyho Cybercomicsu (1997) a ostatně i ve svém každodenním životě, zasměje se degenerovaným pohůnkům vládnoucí třídy podobně jako při četbě Viktora Pelevina a Vladimira Sorokina a zmínka o reality shows, kde vítěz získá občanství v jedné z privilegovaných zemí a tím vstupenku do lepšího světa, zase připomíná veskrze realistické drama Refu giats (Uprchlíci, 2002) katalánského dramatika Sergiho Pompermayera.
    Náramně hořká je ovšem Švankmajerova spekulace, že třída nadlidí, kteří si svá privilegia pojistí mimo jiné i genetickým inženýrstvím, se bude automaticky vyznačovat i „vyšší“, spravedlivější a soucitnější morálkou.
    Jako by nebylo prostým pohledem zřejmé, že sociální cítění a smysl pro spravedlnost jsou možná ctnostmi z hlediska neprivilegovaných, zatímco pro vládnoucí menšinu se tyto „ctnosti“ rovnají politováníhodné konkurenční nevýhodě, ne -li přímo vážné degenerativní poruše. Jako by veškeré d osavadní dějiny třídních společností nebyly než dlouhou kronikou krachů jakýchkoli iluzí o morální kapacitě vládnoucích tříd! Konkrétní kritickou protiváhu této iluzi však představuje postava senátora Štětiny mladšího, který zdárně dokončuje dílo svého nezapomenutelného praděda, když dosáhne úplného zákazu všeho, co připomíná komunismus – kromě ikonického nářadí i hvězd na nočním nebi.
    Betlém autorit
    Cesty spasení lze číst také jako černou parodii na módu autobiografických románů, které v posledních letech produkuje globální trh s literární úlevou. Zatímco „nový realismus“ klasicistních vyprávění Eleny Ferrante, Édouar da Louise nebo Karla Oveho Knausgårda poskytuje znuděnému čtenáři voyeurskou slast z detailně rozpitvaných banalit periferních životů, Švankmajer s chladně soustředěným úsměvem nabízí poctivé lejno. „Román“ jako žánr ve svém díle neguje rozbitím kompozice celé knihy, kterou v nejlepší tradici surrealismu integruje právě jen centrální myšlenka konkrétních projevů rozkladu civilizace, jenž se manifestuje ve formálně rozmanitých projevech. Žánr není pro surrealismus téma. A ovšem, nešetří se tu klasiky; tedy těmi, kdo pro surrealismus kdy něco znamenali. Sešel se jich v Cestách spasení snad kompletní betlém: Mácha a Sade, Breton i Hepnarová, Marx a Lévi -Strauss, ba i prokletý Nezval stále na břehu řeky Svratky vrhá své daktyly.
    Na troskách dávno vyvrácené staroburžoazní poetiky románů a mravoličných vyprávění vyrostl Švankmajerovi (ale i jiným surrealistům) panák nového formalismu, smontovaný z již zklasičtělého surrealistického kánonu.
    Výsledkem kdysi osvobozujícího subjektivního fetišismu tvůrčí individuality, který účinně podvracel školometskou „literaturu“, je však nová, o nic méně svazující kazajka osvědčených surrealistických autorit. Síla revolty se pozná také podle toho, z jak nečekaných zdrojů dokáže čerpat a jak bezohledně umí kořistit v co nejrozpornějším materiálu.
    Metoda Margot
    Často manifestovaným i reflektovaným motivem Jana Švankmajera je princip slasti stavěný coby osvobozující element proti zotročujícím tlakům reality. Stavět tvorbu proti takzvané objektivní nutnosti představuje bezesporu vznešenou, a hlavně potřebnou vzpouru, má -li člověk zůstat člověkem. Ale je to dost? Proti domestikačním tlakům ekonomických, ideologických a bůhvíjakých ještě projevů reality jsou slast a tvorba vždy v defenzivě a vždy krok pozadu. Zatímco tvorba reaguje na společenský tlak, už jsou na cestě další „podněty“. V nejlepším případě revolta tvorbou přispěje k sebezáchově vnitřně svobodného jedince – do té doby, než se dostaví smrt. Slast sama o sobě je však realitě neškodná. Dokonce lze konstatovat, že princip slasti, korumpovaný reklamním průmyslem, se v konzumní společnosti naopak stává přímým agentem vnější manipulace. Kde dnes končí slast a začíná domestikace?
    Svobodný tvůrčí duch lejno světa nepopírá, naopak toto lejno důstojně přijímá, aby je pomocí vlastní imaginace přetvářel v cukrkandl cynické slasti. Přinejlepším jsou z toho skvělé knížky, filmy a obrazy – tvůrčí individualita je zas jednou obhájena před vesmírem, kritiky i sama před sebou. Ale co se tím mění na vnějším tlaku?
    Můžeme -li doslova na vlastní oči sledovat, jak si lidstvo rok za rokem osekává samotné biologické podmínky budoucího přežití, je těžké se neptat, jakou cenu vlastně má sebevětší umělecké dílo – kromě hodnoty vlastního narcisismu, v jehož slastném a uspokojivém, ale rovněž manipulujícím objetí se ovšem ocitá podstatně širší výsek lidské činnosti než jen jistá část tvorby považovaná společností za umění.
    Když si Margot, jedna z „postav“ Cest spasení (které je jedno, že je surrealismus mrtev), pořád dokola čte v Effenbergerovi, že „surrealismus může jen pozorovat, analyzovat a hledat řešení. Má na to dost času, možná víc, než mělo křesťanství“, nahrazuje slovo „surrealismus“ vlastním jménem. Snad právě zde Jan Švankmajer naznačuje cestu z klece „avantgardního“ formalismu, cestu ze surrealismu, cestu za surrealismus: podržení principů a zánik jmen. Jméno není ničím, bezohlednost subverze vším. Otázkou zůstává, jestli na konci té cesty ještě je nějaký obyvatelný svět.
    Z knihy, která začíná žalem nad odchodem milované ženy a končí heslem „Budoucnost patří ipsačním strojům“, však plynou ateistům i praktičtější poučení. Například že jediná skutečná spása je, když tělo opouští stolice. A svobodná tvorba!

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Právo, 28. 6. 2018
    Jakub Šofar

    V černé sametové obálce, laděné do podoby smutečního oznámení, vychází 133 kapitol románové dystopie filmaře, výtvarníka, animátora, a především surrealisty Jana Švankmajera. Kniha je složena z jeho deníkových zápisků, záznamů snů, her, rozhovorů a z navazujících prozaických textů, jejichž pomocí je posunována představa děje. Něco již bylo publikováno, např. salonní rozhovor Zbyňka Vlasáka Zárodky revolty jsou v našich snech, něco nebylo. Text doplňují četné ilustrace či fotografie objektů autora a děl jiných umělců, plus tři dodatky a závěr. Chápeme-li celou knihu jako katalog, tak jeho scénář je na začátku (Místo předmluvy). To nejpodstatnější, ta sirka osekaná z klády, je obava o mozek člověka. Zda také nehypertrofoval do rozměrů, které už neslouží k zachování druhu, ale ohrožují jeho samotnou existenci. Stále nové a nové produkty, které vytváří, nejen už nejsou k lidskému životu potřebné, ale vznikají na úkor životního prostředí, jehož devastace se rovná velikosti vnuceného konzumu.

    zobrazit celou recenzi
  3. dybbuk

    Lidové noviny, 23. 7. 2018
    Jan Gabriel

    Švankmajerovy sny a vize světa

    Náhle je Jana Švankmajera všude plno: tu nabízí novou monografii, nedávno uvedl film Hmyz, jindy zase zve na výstavu svých posledních koláží a objektů. A nyní se můžeme nechat „zasvětit“ jeho knihou Cesty spasení, která nám autorovo myšlení jaksi dokresluje v celé jeho matoucí i básnické působivosti.
    V knize se volně prolíná a svým způsobem i doplňuje dějová část románu se zápisy snů, filmových i divadelních scénářů, deníkových záznamů z cest do Afriky a Oceánie, rozhovorů, úvah a postřehů jak o vlastní tvorbě, poezii a výtvarném umění, o surrealistické skupině, tak o dnešní společnosti, politice a současné pokleslé civilizaci a jejím pokračujícím úpadku. Nedílnou součástí knihy jsou barevné reprodukce Švankmajerových objektů, koláží či kreseb a doprovodné fotografie. A vedle nich i dodatky, dva starší texty vztahující se k ipsačním strojům budoucnosti.
    „Jednoho rána jsem se probudil a věděl jsem, jak bude vypadat svět za sto let. Nebyl to sen ani jeho dozvuk. Byl to jakýsi vědoucí průnik do budoucnosti. Díra do času. Nejde tedy o futurologickou úvahu rozvíjející možnosti současných společenských trendů. Jde o zjevení budoucnosti.“ Jisté je, že tato hra, která je skutečnější než skutečnost, snovost i zloba evokovaných scén, jež jsou často jakousi hádkou mezi logikou a fantazií, řada citovaných výpůjček od Sada po Lenina i celková atmosféra v mnohém vědomě a s veškerým „cynismem fantazie“ navazují na takové básnické skladby, jako byly například společné hry Vratislava Effenbergera a Karla Hynka či jejich román Aby žili.
    „Všechno, co se v tomto románu píše, je pravda. Buď se to skutečně stalo, nebo se mi to zdálo, anebo se to stane.“ Pojem román -či spíše románová dystopie, podtitul, který autor používá – je však v tomto případě poněkud zavádějící. Vystihuje totiž pouze jednu polohu knihy, třebaže právě dějové části často patří k těm nejpůsobivějším, byť s přibývajícími stránkami poněkud mizí jejich pronikavost; jsou příliš rozvláčné, často až banální. Vytrácí se z nich uhrančivá obludnost, básnicky působivé vize, absurdita i výsměšný humor, jež patří k nosným prvkům Švankmajerova pohledu na svět, který před nám rozvíjí, v němž už neexistují státy, ale opět feudální území, knížectví jako Tesco a Toyota či Řempo, v nichž rabují zdivočelí vesničané, neboť vše ztratilo svou cenu.
    Ze zvířat zůstaly jen stíny, byly opět zavedeny kroje, v televizi běží k nerozeznání stejná reality show, katolíci, odsouzeni k věčnému zatracení, hromadně vystoupili z církve, vznikaly sekty usilující o spasení, premiér se před poloprázdným parlamentem rozkřikuje: „Je možné se přít o integrované obvody helikoptéry namazané sádlem, ale není možné tolerovat vyzvracení švestkového kompotu do kapsy strážníka.“
    Je otázkou, zda jeho kritická diagnóza současného světa a místy až obsedantními postoji a ideologickou hantýrkou vyšperkovaná „myšlenková koláž“ nepředstavuje svým způsobem nakonec to, co Švankmajera již řadu let nejen přitahuje, ale přímo fascinuje: kunstkameru. Co se vymyká vědeckému pohledu, systematickému třídění světa a přírody, co však představuje v pravém smyslu slova magický soubor „zhmotněných artefaktů imaginativního ducha řazených k sobě principem analogie“. Jakýsi zrcadlový, básnický obraz klasické kunstkamery, kterou Švankmajer už dlouhá léta buduje v Horním Staňkově.
    Kniha končí symbolickou smrtí autora jedenáct dní po konci světa, skatologickým třeštěním a rozkoší, močením, spasením, absolutní svobodou. Žel i poněkud nesnesitelným surrealistickým kýčem, který málem stačí celou knihu znechutit: „Na horizontu mi mává markýz de Sade.“

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz