Čas v Praze

Recenze

1. dybbuk – 15. 4. 2019

   Tvar, 21. 3. 2019

   Marika Kimatraiová
   RENDEZ-VOUS FINSKÉHO LITERÁTA V TOTALITNÍM SRDCI EVROPY

   S dílem finského básníka, prozaika a překladatele Penttiho Saarikoskiho (1937–1983) se naši čtenáři mohli seznámit nejprve prostřednictvím převodů umělcových básní do češtiny, jichž se zhostil doktor Jan Petr Velkoborský. V roce 2016 vydalo nakladatelství dybbuk v překladu Michala Švece Saarikoskiho autobiograficko-dokumentární prózu z Dublinu Dopis pro mou ženu; ve Finsku bylo dílo publikováno jako Kirje vaimolleni roku 1968 a recenzi na tuto knihu přinesl Tvar č. 4/2018.
   Finské nakladatelství Otava vydalo titul Čas v Praze pod názvem Aika Prahassa již v roce 1967. Po přečtení názvu díla a jeho zasazení do dobových reálií socialistického Československa by leckterý čtenář mohl předpokládat, že kniha bude reflektovat zejména politickou situaci, jež koncem 60. let 20. století vyvrcholila tzv. pražským jarem. K této dedukci by mohlo svádět i několik dalších faktorů – Saarikoski byl přívržencem komunismu (jeho vztah k této ideologii byl rozporuplný a časem své prokomunistické smýšlení „nahradil“ pravoslavným křesťanstvím), živě se zajímal o politické dění a v politické sféře se i osobně angažoval. Kloním se však k názoru, že primárním cílem cesty finského literáta do československé metropole nebylo mapování politické situace v socialistické zemi – i když se v knize s aluzemi na politiku přece jen setkáváme –, ale že Praha posloužila ženatému záletníkovi a enfant terrible finské literatury jako místo pro pokračování milostného vztahu s německou básnířkou Sarah Kirschovou (1935–2013).
   Literární „metamorfóza“ díla a jeho výsledná podoba
   Titul Čas v Praze je „předehrou“ k próze Dopis pro mou ženu, která je více rebelantská, plná blasfemie, kritiky establishmentu a autor v ní nešetří pejorativy a vulgarismy. Klíčovou roli zde hraje jednak introspekce, jednak detailní (místy až nudné) popisování událostí všedních dní, které pomalu plynou za umělcova pobytu v Dublinu.
   V podobném tónu se nese i kniha Čas v Praze, jež autorovi poskytla prostor pro sebezpytování, deskripce každodenních úkonů a běžných situací, pro popisy nejrůznějších míst, nechybějí otevřené zpovědi o spisovatelově milostném životě či sexuální imaginaci – a na rozdíl od Dopisu pro mou ženu přináší i reminiscence na dětství a dospívání v rodné Karélii. Překladatelka Lenka Fárová obohatila titul Čas v Praze o přínosný doslov s názvem „P. S. – Deníky, dopisy a cesty“, v němž přibližuje genezi knihy: „Přestože Saarikoski původně plánoval autobiografickou prózu členěnou do číslovaných kapitol, text se mu pod rukama začal proměňovat; čím dál víc připomínal jakýsi raport prokládaný lyrickou prózou a retrospektivními návraty do dětství a mládí, až si nakonec po odjezdu Sarah koupil sešit a definitivně se vrátil k deníkové formě, která ho provázela mládím (Deníky z mládí – Nuoruuden päiväkirjat byly ovšem vydány až posmrtně roku 1984) a od pražského pobytu i zbytkem života. Zatímco v nezkrácené podobě Pražské deníky (Prahan päiväkirjat) vyšly v redakci Saarikoskiho spolužáka, literárního vědce a novináře Pekky Tarkky, až v roce 1998, sám autor se v květnu 1967 při pobytu v Estonsku pustil do jejich editace, jejímž výsledkem je tato kniha. Zkoušel experimentovat s posunem celého textu z ich-formy do er-formy, což by mu poskytlo skvělou příležitost k sebeironii, ale nakonec se vrátil k původní verzi. Narušil chronologii textu a odchýlil se od prvotního záměru napsat autobiografický román. […] Oproti autentickým deníkovým záznamům Saarikoski Čas v Praze téměř o polovinu zkrátil, vsuvek a připsaných pasáží přibylo naopak jen velmi málo. Vypustil politické úvahy, v nichž převažuje zklamání z komunismu a celkového uspořádání socialistické společnosti, myšlenky o Bohu a některé rozmluvy s českými přáteli. Přistoupil také ke značné anonymizaci postav […].“
   Saarikoski vytvořil dílo, v němž se mu podařilo postihnout všemožné stavy a pocity (rezignaci, depresi, očekávání, nadšení, radost aj.) a i sžíravý sarkasmus dokázal promísit s poetickými pasážemi, čímž v sobě nezapřel básníka.
   Autorovo levicové směřování a politická fakta v díle
   Jak je uvedeno výše, Saarikoski v 60. letech 20. století sympatizoval s marxistickým komunismem a levicové postoje promítl jak do své umělecké tvorby, tak do osobního života. Tato ideologie se odráží v jeho básnické sbírce z roku 1962 Mitä tapahtuu todella? (Co se doopravdy děje?) či v dalších společenskopoliticky laděných básních ze sbírky Kuljen missä kuljen (Chodím, kudy chodím), která ve Finsku vyšla o tři roky později. V letech 1966 a 1970 se Saarikoski pokoušel – leč neúspěšně – kandidovat do finského parlamentu za Suomen Kansan Demokraattinen Liitto (Demokratický svaz finského lidu); jednalo se o krajně levicové uskupení, jež vzniklo v roce 1944 z iniciativy Suomen Kommunistinen Puolue (SKP) – Komunistické strany Finska. Saarikoski se stává členem SKP roku 1968 a již rok před vstupem do této strany se v knize Čas v Prazekrátce zamýšlí nad charakterem svého komunistického přesvědčení: „Včera jsem šel spát brzo. Přijede zítra [Sarah]. Možná zobecňuju až příliš. Co já jsem za komunistu.“
   Možnou odpověď na toto konstatování lze vyčíst z veršů v básnické sbírce, která vyšla v roce 1969 a nese výmluvný název Katselen Stalinin pään yli ulos (Dívám se přes Stalinovu hlavu ven). Autor v ní svůj dosavadní prokomunistický postoj přehodnocuje. O postavě Josifa Vissarionoviče Stalina se zmiňuje i v díle
   Čas v Praze: „Stál jsem na místě, kde stával Stalin, a pozoroval pražská světla, stejně jako by je v zimních večerech pozoroval Stalin, kdyby ovšem ještě mohl něco vidět. Představoval jsem si, že vládnu tomuhle městu. Stalin stoupal pořád výš a výš, až konečně nadešel den, kdy nám ho vzali. Svrhli ho z podstavce na místo, kam mířili i mnozí jiní, teď naposledy se tam dostal i sám autor tohoto nápadu, N. S. Ch. R. I. P. I. N. R. I. H. V. Tak tam všichni jsou, tak nešťastní, tak blízko sebe, že si ani nemůžou nadávat, natož aby se vzájemně rehabilitovali.“
   Saarikoski zde částečně enigmaticky reflektuje historické události spojené s legendárním Stalinovým pomníkem, jenž byl postaven v Praze na Letné; monumentální sousoší bylo veřejnosti představeno roku 1955. Tento gigantický pomník však neměl dlouhého trvání, neboť Stalinův nástupce Nikita Sergejevič Chruščov byl kritikem tzv. Stalinova kultu osobnosti, což bylo pro tehdejší představitele komunistické moci v Československu jasným signálem pro jeho odstranění; demolice sousoší byly zahájeny na podzim roku 1962. Spisovatel ve své úvaze spojuje likvidaci Stalinova pomníku se zánikem Chruščovovy politické moci, jíž pozbyl roku 1964. Autor zde pohřbil Chruščova ještě za jeho života, o čemž vypovídají iniciály N. S. Ch. a anglická zkratka R. I. P.; státník zemřel až v roce 1974. Saarikoski de facto staví Chruščovovu politickou „smrt“ na touž úroveň jako Stalinův skon. Spisovatel tuto metaforickou rovinu ještě dále rozšiřuje, když Chruščova připodobňuje k postavě Krista, a to akronymem latinského nápisu z Ježíšova kříže lesus Nazarenus Rex ludaeorum – I. N. R. I. V excerpci se též objevuje zkratka H. V., která může znamenat jednak finské oslovení „hyvä veli“ (č. „milý bratře“), jednak se lze domnívat, že se jedná o finský vulgarismus „haista vittu“, který úzce koresponduje s anglickým vulgarismem „fuck off“ (č. „jdi do hajzlu“ atp.). Zastávám názor, že Saarikoski nechává volbu významu zkratky na čtenářově uvážení. Taktéž soudím, že tento prvek mohl do knihy zakomponovat na základě inspirace finským prezidentem Urho Kekkonenem, jenž ve svých dopisech tuto zkratku záměrně taktéž uváděl. Kniha Čas v Praze není apolitická, přesto se domnívám, že politické ambice do ní autor neprojektoval. Traktování politického dění v záblescích, frekventované návštěvy nejrůznějších restauračních zařízení, hospod a vináren, bezcílné toulání a cestování Prahou, popisy každodenních rituálů, komentování bezvýznamných všedních situací atp. autorovi posloužily jako kulisa pro zachycení milostného vztahu, jenž mezi ním a básnířkou Sarah Kirschovou započal při jejich setkání v Rumunsku na podzim roku 1966 a jen náhodou v naší metropoli pokračoval.
   Cherchez la femme
   Sarah Kirschová, laureátka ceny Georga Büchnera, pocházela z Německé demokratické republiky, a proto pro ni tehdy nebylo jednoduché vycestovat z vlasti, natožpak do kapitalistického Finska. Schůdným řešením se stala návštěva Prahy, a to na pozvání manželské dvojice československých novinářů. Fin přijel do metropole již koncem listopadu 1966, zatímco jeho německá milenka mohla dorazit až před Vánoci. Čas, který zbýval do setkání se Sarah, trávil po pražských hospodách a nočních podnicích, kde čerpal inspirace pro svoji knihu. Výsledkem je dílo s roztříštěnou kompozicí, v němž se mísí různé časové roviny. Autor ve svých myšlenkách „odbíhá“ k různým ženám, jež prošly jeho životem, takže místy není zcela jednoznačné, o které múze zrovna přemítá. Protože v knize absentuje chronologická posloupnost, působí i zmínky o Sarah jako chaotická změť sestavená ze spisovatelových útržkovitých vzpomínek, dojmů, postřehů atp. Ucelenější obraz přináší zde: „Až tu bude, hned za pár dní pojede pryč. […] Je starší než já. Má židovskej nos. Ruce se jí tak nějak klátěj. Má černý vlasy, ale odbarvila si je na zrzavo. Je smutná i veselá a mockrát za den se to prostřídá. […] Mluvila tak nějak podivně, možná že se jí až moc dělaj sliny. […] Moje semeno odvezla manželovi jako dárek k Vánocům. Jestli otěhotní a porodí dítě, tak to bude moje první buňka v socialistickým táboře.“ Saarikoski prožíval milostný vztah se Sarah od roku 1966 do počátku roku 1967, tedy v době, kdy byl ženatý se svojí druhou ženou Marjukkou. Sarah byla v letech 1960–1968 provdána za básníka Rainera Kirsche. Finský bohém „první buňku v socialistickém táboře“ nezplodil, neboť Sarah porodila syna Moritze až roku 1969 a odcestovala s ním do Západního Německa.
   Kafka jakožto možný zdroj inspirace
   Kniha Čas v Praze místy vzbuzuje dojem, že se Pentti Saarikoski mohl v rodišti Franze Kafky (1883–1924) volně inspirovat jeho dílem Brief an den Vater (Dopis Otci), který adresoval svému despotickému otci Hermannu Kafkovi roku 1919; dopis čítající zhruba sedmdesát stran nikdy neodeslal. Finský literát byl s Kafkovým dílem dobře obeznámen a o pražském německy píšícím spisovateli se zmiňuje například při jednání s tehdejším Československým byrokratickým aparátem: „[…] dala mi do pasu několik razítek [úřednice]. Rychle jsem vypadl a říkal si, že Kafka je realistickej spisovatel, stejně jako Joyce.“ O Kafkovi hovoří též ve společnosti českých přátel: „[…] bylo to ten den, kdy jsem pak večer zašel k Vláďovi a všem vykládal, že jsem poslal dopis Kekkonenovi a jako odesilatele uvedl Johann Sebastian Wolfgang Amadeus Bach-Kafka […].“ Kafkův text prezentuje jednak psychologickou sondu do Kafkova nitra, jednak detailní analýzu jeho komplikovaného vztahu k otci – to vše podloženo sofistikovanými argumenty, jež u Saarikoskiho postrádám. Kafka v dopise mj. píše: „Tvé mínění bylo správné, každé jiné bylo bláznivé, přehnané, mešuge, nenormální. […] Mohlo se také přihodit, že jsi v nějaké věci neměl vůbec žádné mínění, takže všechny názory, které v té záležitosti byly vůbec možné, musely být bez výjimky nesprávné. […] V mých očích ses přioděl onou záhadností, kterou mají všichni tyrani, jejichž právo nespočívá v myšlení, nýbrž v jejich osobnosti. […] Nemluvím tady o nějakých hlubokých myšlenkách, nýbrž o jakékoli záležitosti, která se podniká v dětství. Stačilo jen, aby byl člověk kvůli nějaké věci šťastný, byl jí plný, přišel domů a řekl to, a místo odpovědi se mu dostalo ironického povzdechu, kroucení hlavou, poklepání prstem na stůl: ‚Ty mi tak budeš něco vyprávět,‘ nebo ‚Tvoje starosti na mou hlavu‘
   […].“ Saarikoski líčí své dětství v podobném duchu: „Otec mi vždycky říkal: ‚Ty budeš jednou litovat, tobě kohout cti nezazpívá!‘ […] Na kraji lesa stál velkej kámen. Vyškrábal jsem se na něj a seděl tam potichu, abych uslyšel tu píseň. Utíkal bych pak domů a pověděl otci, že to ses teda splet, tati […] Jak mě rodiče trápili. To bylo peklo. Nikdy nepochopili, že jsem se vydal na cestu, už když jsem za malej poplatek převážel na pramici lidi přes záliv; mně bylo hned jasný, co to znamená. Při volbě povolání jsem nepotřeboval rady od rodičů.“ Kafka se o svém budoucím životním směřování vyjadřuje slovy: „[…] už jako malé dítě jsem měl o studiu a zaměstnání dost jasné předběžné představy. Nečekal jsem od nich nijakou záchranu, v této oblasti jsem se už dávno vzdal.“
   Nelze s určitostí doložit, do jaké míry se Saarikoski Kafkovým dílem motivoval, ale skutečnost, že se kniha Čas v Praze nesmazatelným způsobem vryla do historie finské literatury, je nezpochybnitelná. Věřím, že se nyní díky českému překladu zapíše i do povědomí tuzemských čtenářů.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 17. 2. 2018

   Novinky.cz, 30. 11. 2017

   Jakub Šofar

   S finským básníkem, prozaikem, a především famózním překladatelem, který ještě stihl být komunistou a solidním opilcem, jsme se seznámili už vloni díky jeho „deníku“ Dopis pro mou ženu. Saarikoski zanechal své stopy i v naší metropoli, kde žil na smíchovské straně Újezdu šedesát dní na přelomu let 1966 a 1967. Co tady dělal? Vykouřil celkem 2400 cigaret (na délku 156 metrů), vypil úctyhodných 240 litrů piva, čekal na svou východoněmeckou milenku a psal. Ale hledače souvislostí je potřeba dopředu varovat: o Praze té doby se toho moc nedozvíte. Nicméně autor jako výhybkář posouvá svou minulost na kolej přítomnosti, vede monology prokládané postřehy, ve kterých se čtenář někdy ztrácí, aby se v nich jako zázrakem zase začal orientovat. A občas napíše něco zvonícího: Pravdu znaj lidi, co ji nesdělujou. Lidi, co ji sdělujou, nevědí nic.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 17. 2. 2018

   Respekt, 4. 12. 2047

   Veronika Havlová
   S bohémem po Praze

   S finskou literární hvězdou šedesátých a sedmdesátých let, děvkařem, opilcem, básníkem a překladatelem Penttim Saarikoskim (1937–1983) se čeští čtenáři poprvé seznámili loni: nakladatelství dybbuk vydalo Dopis pro mou ženu, divoký záznam z autorova výletu do Dublinu. Nyní tu vychází v kapesním formátu záznam další výpravy – Čas v Praze. Saarikoski vyrážel často do zahraničí na cesty, které se podobaly spíše útěkům z finské reality a všedního (rodinného) života. Říkal, že ve Finsku není schopen psát.
   Do Prahy přicestoval 27. listopadu 1966 a zdržel se 60 dní. Důvodem byla touha setkat se s východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch, s níž se seznámil v Rumunsku. Během čekání, než milenka dostane vízum, překládal, vedl si deníkové záznamy, ale většinu času trávil v kavárnách, klubech a hospodách na ose Národní třída–Smíchov, kde bydlel v pavlačovém domě na dnešní Kroftově ulici. Později zápisky přepracoval do podoby krátkého hutného textu. Vznikla experimentální próza, volný proud myšlenek, v němž autor často i v rámci jedné věty těká mezi současností a dětstvím, oslovuje střídavě nejrůznější ženy svého života a zachycuje všednodenní obrazy spatřené na pražských ulicích.
   Hlavním motivem je čekání na okouzlující a prchavou múzu, s níž nakonec strávil pár dnů. Přes rozvolněnou strukturu působí kniha sevřeně – a když ji položíme vedle Dopisu pro mou ženu, vidíme, jak postupovala Saarikoskiho sebedestrukce. O dva roky mladší Dopis už je záznamem rozkladu talentovaného muže. Čas v Praze ještě působí jako nahlédnutí do bohémské mysli, v níž se občas slévají dny, zážitky a ženy, ale která je pořád schopná ostrého pohledu a pronikavých úvah. Anebo se s knihou po vzoru Saarikoskiho obdivovatelů můžeme vydat na melancholický výlet předvánoční Prahou: „…koně se pokoušejí vzlítnout, ale ke střeše je připevnili už tak dávno, že je to marnej pokus. Je tam divadlo.“

   zobrazit celou recenzi