dybbuk-255

Inka Machulková

Barvy

Cena s DPH: 101 , e-kniha:

Sbírka Barvy obsahuje verše z posledních pěti let života Inky Machulkové. Důležitou roli při sestavování poslední sbírky sehrály básnířčiny zápisníky. V pozůstalosti jich je celkem patnáct, vedle toho se našly další tři sešity, obsahující přípravné fragmenty dopisů i básní…

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-145-4

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381454

Počet stran

72

Formáty e-knihy

PDF

Formát

95 × 143 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-145-4

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381454

Počet stran

72

Formáty e-knihy

PDF

Formát

95 × 143 mm

Katalogizace

Žánr:

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Tvar, 23. 3. 2017

    Milena Fucimanová
    ODLISTOVANÉ TAJEMSTVÍ?

    Předesílám, že jsem si nejprve přečetla důkladnou „zprávu o knize“, v níž oba editoři, Božena Správcová aMichal Jareš, objasňují svůj postup při práci na posmrtně vydávané básnické sbírce Inky Machulkové (1933–2014) i to, proč vybrali název Barvy, třebaže v poznámkách autorky to není výslovně zdůrazněno. Ani samotná sbírka barvami neoplývá. S názvem koresponduje přední část obálky: vertikálně se rozpíjející barvy, purpurová přechází v sytě žlutou. Tím jakákoli „průkazná“ barevnost končí. Mihnutí modré, červené či zelené není ve sbírce nijak zásadní. Barvy jsou, řečeno s autorkou, „vyprodané“.
    Inka Machulková se stala legendou české beatnické poezie. Je výraznou tváří šedesátých let, byla kmenovou autorkou slavné pražské kavárny Violy. Vyslovíš Inka Machulková, a ozvěna hned připojí Vladimíra Čerepková a Václav Hrabě. Ale slibný vývoj Inky Machulkové – a nejen její – byl podkopán. Najednou bylo nežádoucí veřejně přiznat obdiv k moderní americké poezii či nechat se strhnout rytmem jazzu, podezřelá byla i samotná snaha žít svobodně, bez politického diktátu. Právě poměry po srpnu 1968 přinutily Inku Machulkovou emigrovat. Tak se českému čtenáři tato samorostlá a výrazná básnířka ztratila nadlouho z dohledu. I když Prahu po roce 1990 občas navštívila, nikdy se nevrátila zcela; už zakotvila v Mnichově.
    Sbírku Barvy jsem pro srovnání četla na střídačku s jinou knihou téže autorky: výbor z díla, který pod názvem Zamkni les a pojď vydalo v roce 2009 brněnské nakladatelství Host. Ze srovnání je zřejmé, že básnířka původně inklinovala k básním dlouhým, v nichž není nutné ani žádoucí dělit vjemy na podstatné a nepodstatné, a mnohé básně připomínají verbální symfonie. Sbírka Barvy je jiná. Obsahuje texty podstatně kratší, místy i víc vypointované. Ovšem pořád platí, že jsou to básně v pohybu. Zase se v nich „jezdí“.
    Rozcestníkem je hned úvodní báseň „Jízdní řád“. Cestujeme po kolejích, v autě, tramvají, dokonce na kole, nebo jen tak očima kolem sebe. Jízda v protisměru. Jsou tu syrové detaily, nepoetické, ale velice sugestivní. Cestování ve vzpomínkách, ve snu, nebo naopak v bezesné noci: „Hluk zvenčí roztrhne tmu / a zanechá vzpomínku / (sešrotovali jen ten náklaďák): / Předjížděl nás cyklista, / v nosiči pod sedlem měl zaklesnutou náruč / jarního vrbového proutí.“ Ve verších je slyšet tempo města, často připomínají nearanžované fotografie, ty průkazky návratů, ale „Vracíš se / Zakřiknout fotografický zvyk.“ Sledujeme klesající ulice, šedé domy, otevřená okna, děti hrající si venku. Na ulici nás míjejí neznámí lidé, v interiéru u televize často sedí přátelé a blízcí. Známá místa, avšak jinak osvícená, anebo jiné místo, jiná řeč…
    Kdo chce, může z veršů vyčíst příběh. Kdo chce jinak, vidí symboly. Třetí možnost: najít zašifrovaný kód. Nemluvím o hermeticky uzavřené poezii, ale o té, která vyžaduje určitou životní zkušenost. Básnířka sama připouští, že takový kód je luštitelný, třeba přítelkyně Viola Fischerová „Možná, že ví jak rozlousknout ten kód / a ještě se jí nechce.“ Co lze z básní vycítit, je doznívání traumatu. Trauma jako zašifrovaný motiv. Trauma osobní, historické i kulturní. Jak s jednotlivými traumaty nakládá lidská paměť? Co, jak a proč si pamatujeme? Co spoludotváříme, když: „Sníh je bílá / zimní voda na větvích.“ Nebo: „Bezdomovec, / přikrytý spánkem a zimníkem / pro každé období.“ Trauma minulosti prosakuje všude: „vykopal otec na zahradě / zbylý kus kořene. / Výhonkem k němu přirostlý / klíč. // Bez domu.“ Jindy: „Plechový dětský glóbus. / Zbyl tady / a v odřené modři oceánu / zvolna rezaví…. / Kondenzačními výpary / oblétajících letadel.“
    Autorčina paměť potřebuje komunikovat. Proto volí obrazy, kterým rozumíme. Není důležité, jestli opravdu někde ležel zapomenutý plechový dětský glóbus. Ztracená hračka nebo klíč, k němuž chybí dům, je starý vzpomínkový rituál. Podobnou roli hrají i labutě pod mostem, rozsvícené pouliční lampy nebo „soběstačný Hrad“. Ohlížení komunikativní i kulturní se ve verších prolíná. Možná přece jen existuje jistý pojmový základ shodný pro všechny. Sdílíme podobné zkušenosti a ukládáme si je do paměťového fondu. Třeba paniku ptáků, kteří se omylem ocitnou v lidském příbytku. Čeho se bál ten malý neznámý, co vletěl novoročním oknem 2012 „do pokoje, / malého pro jeho zespodu ještě bílá / rozepjatá křídla,… / Čeho se venku bál?“
    Je „Nedorostlý démon svobody slov“ právě onen hledaný kód paměti? Dva stupně vzpomínky: původně prostorově i časově přesně určená informace v paměti postupem času ztrácí charakter důkazního materiálu, je čím dál mlhavější, zatímco vyšší stupeň vzpomínky v nás zůstává jako nesmazatelný očišťující nebo zneklidňující otisk na sítnici.
    Zcela jiné poselství pak sdělují verše: „Fukušima v mé řeči / znamená Ostrov štěstí, doplní Yohko / s lehkým úsměvem můj epigram.“ Tato společenská paměť – neosobní trauma – má odlišné souřadnice než obraz vyděšeného ptáčka. Nepřebolí. Kulturní a společenské obavy jsou rozpínavé.
    Konec mudrování, velí starý beatnický duch a v epigramatickém šlehu ironizuje postavení básníků v Čechách. Autorka kdysi v Praze platila pytlík brambor svou básní. Dnes básníci musí pěstovat ty brambory… Ani v druhé části sbírky, v básnickém cestopisu Norskem, nemění básnířka svou metodu. Hromadí detaily, letmá setkání, lehké povídání. Mapa Norska je před námi vskutku netradiční, je to snůška zdánlivě neupotřebitelných drobností, skoro až zbytečností. Paměťový kód z těchto elementů tvoří novou realitu. Je pevnější než monument. Jak je to možné? Co stojí za odštěpenou trubkou s kohoutkem, za vymýváním mléka z vratných lahví, za střepem jedné z nich, za černobílou nepopsanou pohlednicí pražské synagogy, kterou Machulková náhodně našla u dánského vetešníka? Jedna z možných odpovědí: básníkovo neomylné spočinutí na tom, co nedrží svět, ale nás. Machulková v paměti nepěstuje kategorii vznešenosti ani negace. Ovšem zůstává otázka, jsou-li tyto verše ještě o skandinávské zemi, nebo už – spíš – o autorce? Koneckonců tuhle možnost připouští i sama básnířka, když jako motto cestopisného cyklu volí verše ze své dřívější básnické sbírky Probuzení hráči (dybbuk, 2010): „V přílivu letních snů / zahlédnu odrazy / norských krajin. / Zeslábly vzpomínáním. / Na nás.“
    Budeme-li takto pokračovat, dostaneme se až k provokativní otázce, vydá-li padající strom zvuk, když není kolem nikdo, kdo by jej mohl slyšet.
    Ještě že máme ty potrhlé básníky, co vidí neviděné a slyší neslyšené.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz

Poštovné a balné na území ČR je zdarma. Skrýt