Azyl pro zamilované

Recenze

1. dybbuk – 5. 11. 2019

   Právo, 24.10. 2019

   Michal Šanda
   666

   Ačkoliv má nová kniha Jakuba Šofara název Azyl pro zamilované (Dybbuk 2019), žánrově se nejedná o žádnou milostnou romanci, kde by čtenář do posledního písmene trnul, zda se on a ona vezmou a budou spolu šťastni až do smrti. Nebo kde by si, pokud by krutá kmotřička přišla dřív než toužebně očekávaný happy end, otíral ubrečené oči nad tragédií à la Romeo a… tamta, no, víte která, jak se jenom jmenuje? Alfa? Nic se tudíž nestane, pokud vám povím i omega čili pointu.
   Tou je Šofarův originální koncept knihy sám o sobě. Jde o tohle: o její podobě měla rozhodnout náhoda, která, jak známo od dob Stéphana Mallarmého, neexistuje. Náhodnost a danost jsou dvě strany téhož. Vypravěč odjede vlakem do Kolína, v tašce objemný štos očíslovaných textů. O tom, které z nich se dostanou do knihy, má rozhodnout
   házení tří kostek na loži milostném bez přítomnosti ženy. Za svatyni pro svůj perverzně postmoderní obřad si totiž vybral hodinový hotel.
   Tři vržené kostky nabízejí celkem 216 variant, od 111 po 666. Právě tohle číslo si hrdina určil jako referenční. Pokud by hned napoprvé hodil třikrát šestku, výsledkem celého jeho snažení by byl jeden jediný text. Pravděpodobnost, že to nastane, není velká, s každým dalším hodem se však bude zvyšovat. Každopádně číslem 666 házení končí. Kniha se uzavře a zbylé texty nemilosrdně a s definitivní platností skončí v koši na odpadky. A co když se v koši ocitnou ty nejlepší? Jejich smůla. I s takovou krutostí musel Jakub Šofar počítat, když tenhle koncept promýšlel. Než v kostkách padlo číslo šelmy, bylo náhodou omilostněno 98 textů. Vzhledem k číselným hodnotám kostek je 98 nesmyslné numero. Hodím si jimi tedy sám.
   Padly mi dvě trojky a jednička. Text 313:
   Minul jsem tetovací salon, abych se zase vrátil zpět. Když se přibelhal nějaký fauvistický zázrak, zeptal se, co bych rád. Bylo mu jasné, že nechci motýlka na krk nebo tahitské motivy honící se celou paží. „Šlo by, prosím vás, vytetovat za zápěstím tohleto?“
   Strčil jsem mu pod nos text: „Podepisuji výrok podroušeného Kamila Lhotáka uprostřed noci během jednoho našeho sympozia: ‚Tvorba je vlastně duševní sračka. Strhnu kalhoty a pustím to ven!‘ – Ti, kteří dělají z literatury a z umění Talmud, vyskočí po tomto výroku jako čertík z krabičky. Aby ne! Celý život se pachtí s Karlštejnem z lupenky (stovky a tisíce písemných uznání!!!) a najednou jim někdo řekne, že to je na hovno.“
   „Vo co de, šéfe? To se vám tam nevejde, to byste musel mít ruce jako kopisty.“
   Potěšilo mě, že někdo ještě ví, co je to kopist, tak jsem poděkoval a řekl něco v tom smyslu, že jsem si to myslel. A ten text že je od Hanče.
   „Od Hanče? Toho zmrzlíka? Von taky psal?“
   Na loži milostném poskládal svou knihu, klíč od pokoje v hodinovém hotelu hodil do schránky, šel nazpátek na nádraží na vlak a v pozdním večeru se vrátil domů.
   Prdlačky Alfa, Julie se ta Romeova holka jmenovala!

   zobrazit celou recenzi