dybbuk-241

Oliver Sacks

Antropoložka na Marsu

Podivuhodné a výjimečné životy geniálních a psychicky odlišných osobností

z angličtiny přeložila Alena Čechová

Cena s DPH: 331 , e-kniha: 165 

Doktor Oliver Sacks na své průzkumné cestě za poznáním mozku a lidské psychiky tentokrát opustil nemocnici a vydal se za svými pacienty do prostředí, kde opravdu žijí. Seznámil se tak s ohromujícími a paradoxními lidskými příběhy o životě v často velmi radikálně změněných podmínkách, kdy přežít umožňují podivuhodné schopnosti rekonstrukce a adaptace, kterými jsme my lidé vybaveni.
V knize najdeme například příběh malíře, který se po autonehodě stal barvoslepým, přesto se ve své tvorbě nevzdal barevného zobrazování světa; dočteme se o osudech mladého muže, jemuž nádor v hlavě zničil „paměťový systém“, následně oslepl, ale v rytmu hudby byl přesto schopen svět vnímat; o chirurgovi s Tourettovým syndromem, který nekontrolovaně vydával zvuky a trpěl bizarními tiky, přesto však dokázal operovat a pilotovat letadlo; o případu muže, který byl od dětství slepý, po operaci začal vidět, ale nedokázal tento smysl plnohodnotně užívat; o geniálních autistech s neuvěřitelnými paměťovými schopnostmi; nahlédneme do života vědecké pracovnice, která není v soukromém životě schopna emocí a nedokáže se orientovat v nejjednodušších mezilidských vztazích, ale intuitivně rozumí chování zvířat.
Psychické defekty, poruchy a nemoci mohou mít často paradoxní význam: odhalují a uvolňují latentní schopnosti, jaké bychom jinak nepoznali a ani si je neuměli představit.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-131-7

Vazba

vázaná

EAN

9788074381317

Počet stran

288

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

130 × 200 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-131-7

Vazba

vázaná

EAN

9788074381317

Počet stran

288

Formáty e-knihy

ePUB, Mobi, PDF

Formát

130 × 200 mm

Katalogizace

Sdílej tuto knihu

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Respekt, 27. 7. 2009

    Viktor Šlajchrt
    Podivuhodné světy křehkých nervů

    Na čem si stojí neurolog Oliver Sacks
    Když se u nás počátkem devadesátých let objevila první knížka amerického neurologa, psychologa a spisovatele Olivera Sackse (1933), nevzbudila zvláštní pozornost. V době, kdy se intenzivně splácely čtenářské dluhy vůči literatuře dříve zakázané, nepůsobila v ideologickém ani politickém smyslu nijak převratně. Zdálo se, že by klidně mohla vyjít i za předchozího režimu. Pravda, autor občas uznale zmiňoval zlopověstného Freuda, častěji se však odvolával na sovětského neuropsychologa A. R. Luriju, jehož autorita byla kádrově nezpochybnitelná. Muselo uběhnout patnáct let, aby se reedice českých překladů esejistických knih Muž, který si pletl manželku s kloboukem a Antropoložka na Marsu stala malou senzací.
    Čtenář se mezitím více obeznámil s díly novodobých průkopníků propojování mystiky s vědou, od Junga přes Learyho a Castanedu po Grofa. Po desetiletích diktatury „vědeckého světového názoru“ to byla užitečná lekce, leckoho ovšem přiměla, aby začal znovu oceňovat exaktnější východiska. Oliver Sacks je především lékař, který se zabývá konkrétními pacienty. Stejně jako jiní lékaři vyšetřuje u každého jedince anamnézu onemocnění, popisuje jeho příznaky i průběh a pokouší se určit diagnózu. V jeho oboru se ovšem stav tělesných orgánů promítá do duševních procesů. Maličko pochroumaný mozek stačí zavinit, aby se v jediné bytosti setkala hluboká demence s projevy geniality, což prý z hlediska statistiky není až tak výjimečné.
    Lidé, o nichž Sacks píše, se svým cítěním, vnímáním, myšlením i konáním vymykají tomu, co společnost pokládá za normální. Jejich případy pojednává v prvé řadě z hlediska medicíny, tedy v zásadě přírodovědecky, avšak zkušenost, kterou tak zachycuje, je svým způsobem rovněž mystická. Vychází totiž z „jiného světa“ neuropsychické poruchy, jehož zákonitosti si dokážeme jen obtížně představit. Jako věřící člověk by se Sacks nejspíš nebránil teologickému výkladu, jako lékař však zůstává v gravitačním poli vědy. Nevzdává se kritického přístupu. I církev ostatně pečlivě zkoumá, zda úkazy, o nichž se hovoří jako o zázracích, nemají přirozené vysvětlení.

    Eseje jako chorobopisy
    Vcítit se do podivně posunutých světů, v nichž žijí jeho pacienti, usnadňuje Sacksovi důkladná obeznámenost s literaturou, uměním a filozofií. Sám nezapře beletristické ambice, nejde mu však jen o to, blýsknout se múzičností. Zdá se spíš, že právě v krásné literatuře, kulturní historii a estetice našel vhodné nástroje, kterými může jedinečné odborné poznatky adekvátně uchopit. Jeho eseje mají ráz chorobopisů, ale dají se číst i jako povídky s tajemstvím. V hlubší rovině se pak jedná o filozofická exempla, polemizující s karteziánským oddělováním hmoty a ducha, tedy s pilířem moderní racionality.
    Eseje ve výše zmíněných dvou knihách představují vrcholné ukázky svérázného literárního tvaru, který Sacks ušil na míru sledované problematice. Kniha Na čem si stojím vznikla dříve a autor v ní svůj styl teprve hledá. Výchozím podnětem se mu stala osobní zkušenost, kdy se po zranění v norských horách ocitl v postavení pacienta. Zápletka knihy je podobně jako u pozdějších esejů neurologická. Při přetržení svalstva na jedné noze došlo k narušení nervů. Noha jako by se stala cizím předmětem. Autor tak na vlastní kůži poznal pravý opak známých fantomových pocitů, kdy se bolest v končetině ozývá i po její amputaci. Noha mu sice zůstala, ale několik týdnů ji vůbec necítil, natož aby ji mohl ovládat.

    Literární lékařství
    Jeho vyprávění je zpočátku strhující, postupně se však rozmělňuje. Problém tkví v předsevzetí věnovat této jedinečné zkušenosti s „odcizením“ části těla celou knihu. To by možná svedl svým moderně těkavým, imaginativním stylem na pomezí fikce a faktu Philip Roth, avšak Sacks je vypravěčem staromilským. Když začne „básnit“, ovane čtenáře duch 19. století. Na to podstatné, co říká, by mu stačilo nějakých padesát stránek, zbývající dvě třetiny textu působí jako výplň z nepodstatných odboček – z opakovaného, čím dál obšírnějšího líčení niterných stavů, z evokací vzpomínek, snů či bludů, z podrobného zaznamenávání banálních příhod v nemocničním prostředí. Snaha prezentovat se jako zdatný literát je právě tady slabinou. Pozdější eseje ukazují, že si to Sacks uvědomil. Jejich rozsah se řídí vydatností látky a málokdy přesáhne čtyřicet stran.
    Ve vztahu mezi medicínou a literaturou lze vypozorovat nepoměr. Mnoho z nejúctyhodnějších světových i českých spisovatelů prošlo lékařským vzděláním (jen namátkou: Schiller, Čechov, Céline, u nás třeba Vančura), ti však své příběhy jen zřídka zasazují přímo do lékařského prostředí. Nemocniční motivy daleko intenzivněji obhospodařují řemeslní literáti, kteří se dřív živili „lékařskými romány“ na úrovni rodokapsů a v současnosti na stejné téma sepisují nekonečné televizní seriály. Proč tomu tak je, na to by asi nejlépe odpověděla anketa mezi zasvěcenými. Co se týče Olivera Sackse, zdá se být výjimkou, u níž se oba přístupy funkčně propojily. Z nepochybné lékařské erudice dokáže vytěžit – zejména ve vrcholných esejích – pravé beletristické senzace.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    Hospodářské noviny, 10. 4. 2009

    Petr Matoušek

    Krajina myšlení člověka s neurologickou poruchou ohromí jako Šeherezádiny pohádky, ale také budí nevýslovnou trýzeň, poněvadž »abychom byli vždy sami sebou, musíme nejdřív svůj příběh vlastnit a ovládat«. To však nelze u nemocných postižených ztrátou vědomí těla, krátkodobé paměti ani u titulního pacienta, jehož strojové abstrakce inspirovaly Nymanovu operu. Britský neurolog a velký humanista moderní medicíny Oliver Sacks přetvořil žánr klinické anekdoty devatenáctého století v poselství o tom, že máme-li nemocným porozumět, víc než rozum potřebujeme cit, což věděl spíš Michel Foucault než dozorci z londýnského Bedlamu.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz