dybbuk-115

Antologie české poezie I. díl (1966–2006)

Editoři: Jakub Šofar, Jan Šulc, Šárka Šavrdová, Simona Martínková-Racková

Cena s DPH: 498 , e-kniha: 249 

Antologie české poezie I. díl (1966–2006) představuje českou básnickou tvorbu posledního čtyřicetiletí, jež u nás dosud nebyla v takovéto šíři prezentována. Tento I. díl se soustředí na tvorbu především starší generace. Každý autor je představen reprezentativním výběrem ze svých sbírek publikovaných od roku 1966, jsou zde uváděny i básně rukopisné. Výběr textů je doplněn medailony autorů, přinášejícími kromě základních životopisných dat a fotografických portrétů i kompletní bibliografie.
Antologie je vhodnou příručkou nejen pro školy, pro učitele i studenty české literatury, ale je určena každému, kdo se zajímá o současnou českou poezii. Může pomoci čtenáři objevit neznámé autory a souvislosti jejich poetik, a otevřít tak nejširšímu okruhu zájemců svět novodobého českého básnictví.

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-005-1

Vazba

vázaná

EAN

9788074380051

Počet stran

576

Formáty e-knihy

PDF

Formát

160 × 230 mm

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-005-1

Vazba

vázaná

EAN

9788074380051

Počet stran

576

Formáty e-knihy

PDF

Formát

160 × 230 mm

Katalogizace

Žánr:

Další informace

Recenze

  1. dybbuk

    Hospodářské noviny, 16. 3. 2010

    Jan Nejedlý
    Rozcestník v džungli české poezie ukazuje na básníky všech konfesí

    Více než tisícistránková Antologie české poezie obsahuje na 350 básníků od klasiků až po neznámé autory publikující pouze na internetu.

    Krátké řádky ve velkých knihách
    Dnes už se nepíší básnické manifesty ani nevycházejí skupinové sborníky. V současnosti převažuje snaha poezii zpřehlednit a uzavřít do velkých antologií. Tak vyšly třeba svazky Na tvrdém loži z psího vína (1998) či Lepě svihlí tlové (2002). V loňském roce pak dokonce Karel Šiktanc a Karel Piorecký uspořádali knihu s názvem Nejlepší české básně 2009. Tyto antologie – stejně jako školní čítanky – utvářejí takzvaný literární kánon. Problém je, že v nich vždy někomu nějaký autor chybí – a každému někdo jiný. Básník Ivan Wernisch tak také sestavil trojdílnou antologii básníků „zapadlých, opomíjených a opovrhovaných“ – Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (2001), Píseň o nosu (2005) a Quodlibet aneb Jak se komu co líbí (2008).

    Nakladatelství dybbuk završilo ambiciózní projekt dvoudílné, více než tisícistránkové Antologie české poezie, která zahrnuje básníky publikující v letech 1966 až 2006 oficiálně, v samizdatu i v exilu.
    Od Jaroslava Seiferta, ověnčeného Nobelovou cenou, až k internetovým „nickname“ poetům shromáždili editoři na tři sta padesát jmen, která zařadili do svého kánonu.
    Zdánlivě to vypadá, že se zde sešlo všechno, co mělo v novodobé tuzemské poezii ruce a nohy. Vášnivé ohlasy však ukazují, že u podobných výběrů bude vždy někdo někomu chybět a někdo přebývat.
    Navíc se zde, hudebním jazykem řečeno, setkaly na jedné desce nahrávky opery, heavy metalu i dechovky, což je pro některé fankluby jako červený hadr pro býka. Antologie v diskusi
    Skandál č. 1: Editoři zařadili do antologie, a tím pádem i do kontextu současné české literatury, taktéž dlouho opovrhované „režimní“ bardy typu Karla Sýse či Michala Černíka.
    Dvacetiletí tabuizace a vysmívání snad ale bylo dostatečným trestem za jejich nezasloužená privilegia. Teď ať se před čtenáři utkají texty, a nikoli občanské postoje, je-li to vůbec možno oddělit.
    Skandál č. 2: Rozčlenění básníků do skupin. Krom „sýsovců“ tu najdeme surrealisty, spiritualisty, underground, experimentátory či autory exilové. U některých seskupení lze vystopovat sounáležitost, pravda, jen s velkou dávkou fantazie.
    Možná stačilo spolehnout se na abecedu, i když si lze velmi dobře představit nářky, jak může být Reynek vedle Rejžka či Šebek vedle Šiktance?! Napříště možno doporučit po vzoru dadaistů tahat autory z klobouku.
    Skandál č. 3: Jak to, že má někdo k dispozici tři a jiný jen jednu stranu na prezentaci? Toť samozřejmě problém subjektivity vkusu, s čímž se v podstatě nedá nic dělat. Horší je, že ani na třech stranách autora kloudně nepředstavíte.
    Nadále se proto zdá nedostižná antologie A co básník z roku 1963, kde šlo především o texty a až pak o jména. Cílem nebylo vybrat básně, které jsou pro autora charakteristické, ale ty, jež jsou dobré – samozřejmě dle osobního vkusu.
    Skandál č. 4: Co tam dělá ten a tamten, a když už tam jsou, proč tam tedy není i ten a ten? Ano, tato antologie nesází jen na jistoty. Přináší i příležitostné básníky či méně známá jména, za nimiž nestojí žádná vlivná lobby. Ne se všemi se čtenář ztotožní, někteří budou příjemným objevem.
    Pokud by se dalo jmennému rejstříku něco vyčítat, pak malé zastoupení žen. Ze sto osmdesáti tvůrců prvního dílu je básnířek pouhých dvacet dva, a to ještě jedna psala pod jménem Jan Kameník.
    Antologie české poezie je pokusem o ekumenickou rekapitulaci, impulzem k diskusi, dokumentem jedné kapitoly.
    Krom „veršelínů“, jak veršům říkával Karel Marysko, obsahuje nesmírně cenné fotoportréty plachých básníků i medailony s řadou zajímavých informací.
    Kdo ví, že ředitel Národní galerie Milan Knížák napsal sbírku Okřídlená hovénka, že básník Daniel Strož má na svém kontě i knihu o Lisabonské smlouvě, že lyrik Jaroslav Čejka začal psát detektivky – Smrt v reality show – či že Karel Sýs má zálibu v lidové pornografii, k níž se tu konečně přiznal?
    Ano, česká poezie je džungle, v dobrém slova smyslu. Editoři v čele s Janem Šulcem a Jakubem Šofarem postavili uprostřed spletitých lián svou antologií malý rozcestník.
    Je už jen na čtenáři, zda se vydá zanadávat si na lidstvo s Divišem, zajamovat s Kainarem, zavzpomínat s Blatným, zasmát se s Fryntou či zanořit se do melancholie s Ivo Šmoldasem – to je ten decentní pán ze zábavných televizních pořadů, který kdysi psával docela dobré básně.
    A autoři, na které se zde nedostalo, nemusí zoufat. Ivan Wernisch je jistě zařadí do některé své příští antologie zapomenutých poetů.

    zobrazit celou recenzi
  2. dybbuk

    A2, 31. 3. 2010

    Jakub Řehák
    Česko jedna báseň
    Ale je to k něčemu dobré?

    První díl dvojdílné Antologie české poezie vyšel poněkud nezvykle až tři roky po dílu druhém, který představoval autory, tvořící mezi lety 1986 a 2006. Nyní vydaný díl, zabývající se starší generací od roku 1966, je oproti tomu druhému (viz A2 č. 10/2008) výrazně méně zvládnutý.

    Třímám v ruce první svazek dybbukovské Antologie české poezie a provázejí mne smíšené pocity. Na jedné straně kniha musela stát své autory značné úsilí, před kterým se skláním, na straně druhé výsledek jejich práce mi nedovoluje úctu projevit příznivější recenzí. Záměr editorů shromáždit a přestavit co nejvíce jmen v české poválečné poezii a napěchovat knihu co nejvíce texty ještě chápu, ale bohužel způsob, jakým byl tento záměr naplněn, se mi jeví být, korektně řečeno, problematický.

    Hrubé zábory času a generací
    Korpus textů je vymezen časovým rozpětím let 1966 a 1986, přičemž kniha pojímá pouze ty autory, kteří žili, publikovali či psali v tomto mezidobí. Jistě, nějaký zábor je třeba provést, od nějakého data je třeba se odrazit. Rok 1966 se mi však jako počátek zdá být příliš nahodilý. Proč zrovna tento rok, a ne jiný? Snad proto, že v Čechách „kultura prožívala dobu rozkvětu právě kolem roku 1966“, jak se praví v úvodu Leszka Engelkinga? Nu dobrá, může být, ale bylo by dobré toto tvrzení více podložit. Editorům tento problematický počáteční bod nakonec svazuje ruce a nutí je přiřazovat k sobě autory, kteří sice časově odpovídají, ale jinak jejich společenství nedává valný smysl.
    Jednotlivé oddíly budí pochybnost o přítomnosti jakéhokoli, byť jen systematičtějšího záměru, který by podoby jednotlivých autorů odůvodňoval. Tak se stane, že hned v prvním oddíle najdeme vedle sebe Seiferta, Závadu i Holana, což je ještě v pořádku, ale potom je k nim nepochopitelně přiřazen Bohuslav Reynek a Jan Kameník. Zatímco první tři jmenovaní básníci k sobě patří díky příslušnosti k meziválečné avantgardě, Reynek i Kameník jsou k nim pouze přilepeni. Ano, jsou to samozřejmě také klasici, kteří pravděpodobně mají první oddíl knihy obývat, ale klasici zcela jiného řádu než zmínění meziváleční autoři. K nim by spíše náležel Halas, Nezval i Biebl, leč ti už byli v roce 1966 mrtvi, tudíž je nebylo možné zařadit. Podle data je to správně, z hlediska smyslu smyslu špatně.
    Můžeme pokračovat dál. Najdeme -li mezi poválečnými surrealisty Havlíčka, Eff enbergera, Šebka i Nápravníka, není možné, aby mezi nimi chyběl Karel Hynek. Zmiňuje -li Engelking v úvodu dokonce jmenovitě skupinu Ra, není přijatelné, aby vedle Ludvíka Kundery a Zdeňka Lorence chyběl Otta Mizera. Namísto něj si čtenář může lámat hlavu, co s nimi má společného Karel Marysko či Jan Maria Tomeš. Jistě, argument zůstává stejný, zemřeli před rokem 1966, ale opakuji – takovéto přesazování autorů z jejich přirozeného prostředí vede pouze k roztříštěnosti a chaosu. Nakonec ani oddíly těch básníků, kteří k sobě věkem náleží, nedávají přílišný smysl. Podívám -li se například do poslední části knihy, ihned se musím ptát co probůh spojuje samizdatového Alberta Kaufmanna, jehož básně ofi -ciálně vyšly až po roce 1989, s Janem Rejžkem, Přemyslem Rutem a Ivo Šmoldasem, kteří všichni publikovali své knihy básní ještě před revolucí.

    Problém básní a medailonů
    Není to ale jediný problematický rys knihy. Údiv vzbuzují i samotné ukázky z básní. Předsádka knihy mluví o reprezentativním výběru textů, ale nalistuji -li Jiřího Koláře, nenajdu ukázku ani z uhrančivého Limbu, natož z vrcholných Prométheových jater, ale pozdní Záznamy, psané kolem roku 2000 – z hlediska Kolářova básnického díla marginální. Vrcholné opusy zde nejsou opět z jediného důvodu – vznikly před rokem 1966.
    Proč editoři v případě Egona Bondyho nevybrali například delší úryvek z Deníku dívky, která hledá Egona Bondyho, jenž by do knihy náležel i vročením, a namísto toho předkládají nepříliš soudržné kratší texty, je mi záhadou. I čtu v ediční poznámce, že je dokonce vybral sám Martin Machovec, ale v tomto případě se mi jeho výbor nejeví být optimální.
    Ve zvolených ukázkách co do literární formy cítím značnou rigiditu. Jsou to vždy básně jakožto strofi cké a metrické útvary, ale už žádné útvary hraniční, žádné básně v próze (až na výjimku v případě Jana Vladislava) či prózy experimentální. Týká se to především autorů spadajících do „experimentálního“ ranku – Hiršala, Nápravníka nebo Věry Linhartové. Stálo by přece za to uvést alespoň část z jejich prozaických textů, které pro ně byly charakterističtější a bylo lze je pokládat za svrchovanou poezii. Knize by rovněž v případě autorských medailonků prospěl pružnější přístup než poněkud školometský výčet vydaných děl podle mustru tvorba pro dospělé a pak tvorba ostatní. U básníků, kteří byli také významnými překladateli (Lumír Čivrný, Jan Zábrana, Stanislav Mareš, Jan Vladislav, Petr Kopta), citelně chybí výčet autorů, které do Čech uvedli a přeložili. U perzekvovaných autorů zas postrádám alespoň základní zmínku o jejich letech strávených ve vězení.

    Co Čech, to básník?
    Celkové řazení autorů by si zkrátka zasloužilo jakési širší podhoubí. Představil bych si třeba montáž úryvků z nejrůznějších teoretických textů, jež by osvětlily nejen společenství autorů, kteří se spolu setkávají poprvé, ale také ducha doby, z něhož vyvěrala jejich tvorba. Kontext a vědomí souvislostí jsou na literární mapě tím nejdůležitějším prvkem. Editoři v doslovu mluví o „základním rámci pestré mozaiky“, který si čtenáři následně mohou doplňovat už sami. Nu, to je pěkné, ale neházejí tady editoři na čtenáře až příliš mnoho odpovědnosti? Přehledné uvození záměru a kontextu, v kterém je možno se orien tovat, není, obávám se, věc čtenářova. Ten by měl mít možnost číst básně uspořádané přehledně na pozadí historického i estetického rámce, který ovšem musí pocházet z edičního záměru. Z dybbukovské antologie však nic podobného necítím.
    Nejvíc mi však vadí, že antologie předkládá pouze jakousi obří skrumáž básníků svrchovaných (za všechny například Ivan Diviš, Zbyněk Hejda, Zbyněk Havlíček, Vratislav Eff enberger, Jan Zábrana), pro něž byla poezie bytostnou, vtělenou součástí, a básníků spíše minoritních, příležitostných, jejichž poezie vznikala na okraj díla, které se projevovalo v jiných oblastech. Například u autorů z řad undergroundu je to vyloženě na škodu. Mezi jmény, k jejichž zařazení nelze nic namítat (Fanda Pánek, Quido Machulka, Milan Koch, Egon Bondy), je tu i Milan Knížák. Proč ten? Pravda, i jeho básně jaksi splývají s korpusem ostatních, ale Knížákovy aktivity vězely přece jinde. A takových případů je v knize řada. Nacházím zde mnoho jmen, u nichž značně pochybuji o adekvátnosti jejich zařazení (jen namátkou: Stanislav Zedníček, František Lazecký, Ladislav Stehlík, Karel Bodlák).
    Míšení různých autorů bez zjevnějšího důvodu tak nakonec pouze nahrává zažitému klišé, které v Čechách panuje: že básně tu koneckonců píše každý druhý, že Česko je – slovy televizního pořadu – jedna báseň. Do jisté míry je to pravda. Záplava básnických knih je v našich končinách bez ohledu na dobu opravdu mimořádná, ale bohužel ne každá kniha básní obsahuje skutečnou poezii. To, že se ve vodách básnictví smočil kdekterý autor, je sice hezká věc, ale výsledný obraz české poezie je tímto faktem spíše zatemňován. Mnohem více by pomohla odůvodněná selekce a pevnější hierarchie než množstevní všehochuť, kterou kniha nabízí. Tudíž vskutku reprezentativní a „velkou“ antologii, která by poválečnou epochu obsáhla ve smysluplnějším úhrnu, než jak to učinil tento svazek, dosud nemáme.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.

Další informace

tel.: +420 602 118 873
sarka@dybbuk.cz