Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem

Recenze

1. dybbuk – 7. 11. 2023

   Host, 14. 3. 2018

   Radek Malý
   Není Alenka jako Alice aneb Knížky nestárnou, překlady ano

   Překládání knížek pro děti a mládež je specifická translatologická disciplína. Prakticky se jí v České republice věnuje kdekdo, dokonce má překlad právem svou vlastní kategorii v soutěži Zlatá stuha. Před třemi lety překlad dětských veršů Shela Silversteina dokonce získal Literu za překlad. Teoreticky je ovšem tento obor v českém kontextu ještě ne zcela vyčerpán. Pokusme se jej — krom referování o aktuálních a zajímavých knížkách — dnes nakousnout. Inspirovalo mě k tomu, jakož i k titulu tohoto zamyšlení, nové vydání nejslavnější dvojknihy svérázného a údajně koktavého oxfordského matematika a fotografa Lewise Carrolla. Ano, jde o knihy Alice’s Adventures in Wonderland a Through the Looking-Glass and What Alice Found There, které pod názvem Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem vydal pražský dybbuk. Použil přitom předválečný překlad Jaroslava Císaře a nové ilustrace Jana Švankmajera.
   Moje generace zná Alenku s ilustracemi Markéty Prachatické a v překladu Aloyse a Hany Skoumalových z let šedesátých. Oba překlady u nás zdomácněly — pro srovnání, tam, kde má Císařovský „Žvahlava“, vymysleli Skoumalovi „Tlachapouda“. Ovšem pozor — nakladatelství XYZ k nim v rychlém sledu přidalo další dva nové překlady: roku 2015 zde vyšla kniha Alenčina dobrodružství v kraji divů a za zrcadlem v překladu Heleny Čížkové a roku 2017 kniha pod stejným názvem, avšak v překladu Jiřího Žáka. Čížková stvořila Plkodlaka, Žák Pidlivouse. Škoda, že žádný z nich nevyužil možnost udělat konečně z Alenky Alici.
   Na vydání z dybbuku jsou kromě připomenutí klasického překladu nejzajímavější ilustrace. Jan Švankmajer je bytostný surrealista a připomeňme, že Něco z Alenky byl jeho první celovečerní film. Autor s ilustrátorem si příjemně protiřečí v rozličných paratextech, jimiž je toto vydání opatřeno. Zatímco Carroll se obrací k dětem (například ve „Velikonočním pozdravu všem dětem, které mají rády Alenku“), Jan Švankmajer natvrdo říká, že stále fascinující Alenka je důkazem toho, že „neexistuje nějaké specifické umění pro děti, že je to jen komerční podvod“. Vnímá tento text jako záznam snových vizí bez výchovného aspektu, kterážto absence jej odlišuje od pohádky.
   A jeho ilustrace podle toho vypadají — otvírají zkrátka novou dimenzi textu a „překládají“ jej pro dospělého, surrealismem poučeného čtenáře.
   Když jsme zmínili nakladatelství dybbuk a jeho okrajovou, zato však svéráznou produkci knih pro děti (podle kritéria „jsou u toho obrázky, tak to bude dětské“), neopomeňme kuriozitu z dílny filmového režiséra a výtvarníka Tima Burtona. Napsal a výtvarně doprovodil knížku morbidních básní, která česky vyšla poprvé roku 2005 v překladu Michaely Šmejkalové jako Trudný konec Ústřičného chlapečka a jiné příběhy. Jednalo se o takový překladatelský paskvil, že samo nakladatelství uznalo chybu, vyhlásilo konkurz na nový překlad, kterého se ujal nanejvýš povolaný Richard Podaný.
   Druhý pokus s titulem Ústřičkova smutná smrt a jiné příběhy tak vyšel roku 2013. Otázkou však je, jestli by k tomuto chvályhodnému počinu došlo i za předpokladu, že by Burton nebyl natolik kultovním autorem, jemuž jsou čtenáři zárukou kvality.
   Skoro se obávám, že zpotvořených překladů vychází stále dost.
   „Překládat“ se dá leccos: třeba i cílová skupina. Česká prozaička Petra Soukupová stvořila svými dvěma posledními prózami zajímavý experiment. Její „dospělý“ román Nejlepší pro všechny, který vyšel v listopadu 2017, se odehrává ve stejném fikčním světě jako její román pro mládež Kdo zabil Snížka, který vyšel o měsíc dříve. Stejní (anti)hrdinové, tentýž úsečný styl.
   Titulní Snížek je pes a rozkrývání záhady jeho smrti činí z románu svéráznou detektivku — možná právě tento prvek napětí je tím podstatným, co obě knížky odděluje — a co ostatně na Snížkovi vyzdvihli i recenzenti. Tentokrát se Soukupová obešla bez zázračna, kterým si vypomohla v předchozí knize pro mládež Bertík a čmuchadlo. O to více vynikla syrovost jejího světa i autentičnost prožitků dětských hrdinů.
   Monumentální překladatelské výkony předvádí dlouhodobě ilustrátorka — a stále více i spisovatelka — Renáta Fučíková. Nebojí se velkých témat: pro mládež převyprávěla slovem i obrazem například Starý i Nový zákon, dějiny Evropy a v posledních letech pokouší i světové dramatiky. V nakladatelství Vyšehrad vyšel už roku 2016 k dramatikovu výročí její Shakespeare — 12 převyprávěných her v historických souvislostech, který je více než důstojným nástupcem četby našich maminek: knížky Z oříšku královny Mab Evy Vrchlické. Jako druhý svazek edice Největší dramatici na sklonku loňského roku vyšel Moliere — 7 převyprávěných her v historických souvislostech. Renáta Fučíková v obou případech hry nejen převyprávěla, ale také opatřila úvodem a tematickými výklady, které dávají rozhodně nejen dětem pochopit kontext doby.

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 7. 11. 2023

   Týden, 16. 4. 2018

   Klára Čikarová
   Alenka v říši přechodníků

   Původní překlad od Masarykova pobočníka Jaroslava Císaře, surrealistické ilustrace Jana Švankmajera i dosud nepublikované básně – to vše dělá z nového vydání Alenky v říši divů čtení spíše pro dospělé.

   Důvodů, proč je nová Alenka tak speciální, je více, než že jde o kompletní vydání obou částí (Alenčina dobrodružství v říši divů a Za zrcadlem a co tam Alenka našla) klasického díla britského podivína Lewise Carrolla z roku 1871. Stojí za to vzít ji do ruky kvůli překladu, ilustracím, ale také neznámým básním a Carrollově vánoční a velikonoční zdravici dětem.
   Jaroslav Císař odjel v roce 1912 do USA za studiem astronomie, o dva roky později se tu stal spojkou T. G. Masaryka při formování státu a pracoval pro něho jako sekretář. Ve dvacátých letech působil v Lidových novinách, psal básně, a než za okupace odešel do služeb ministerstva zahraničí v Londýně, stačil přeložit i nejznámější dílo Lewise Carrolla, jež poprvé vydal v roce 1931. Za komunismu u nás vycházet nemohlo, protože Císař v Británii zůstal. Holčička zabloudivší do podivné říše v králičí noře v jeho překladu mluví v přechodnících a občas používá i slova, kvůli nimž někdy čtenář sahá po slovníku („Tento cvik jurisprudence prospěl mně i mojí Lence.“). Císařovo pojetí textu, který se absurditou podobá Vianově Pěně dní, jen potvrzuje, že jde u Alenky podobně jako u Exupéryho Malého prince o knihu objevnou i při několikátém čtení v různém věku. Součástí nového vydání jsou i básně převyprávěné stylem, za nějž by se nemusel stydět ani Karel Jaromír Erben, v písních lze vyčíst třeba aluze na Smetanovu skladbu Má hvězda.
   Surreálný příběh, ve kterém vystupují například housenka s dýmkou, Vévodkyně, Kloboučník či Žvahlav (u Císaře se některé postavy jmenují jinak než v pozdějším překladu manželů Skoumalových ze 60. let), dnes může působit jako předchůdce počítačových her, kde se před Alenkou zjevují zlaté klíče a lahvičky roztodivného obsahu, aby se mohla zmenšit nebo zvětšit a dostat do dalšího „levelu“. Právě snovost, nelogičnost a vidění světa z dětské perspektivy upoutaly výtvarníka Jana Švankmajera, jenž na motivy knihy natočil svůj první celovečerní film Něco z Alenky (1988). Nejnovější vydání doprovodil dokreslovanými kolážemi z porcelánových panenek, levitujících částí těla i bizarních živočichů.

   zobrazit celou recenzi