Ellen Jilemnická

Ačkoliv

| 97 

Garantujeme zabezpečenou platbu
  • Karta Visa
  • Mastercard
  • Karta Discover
  • PayPal
  • Apple Pay
Katalogové číslo: dybbuk-282 Kategorie:

Anotace

Když osamoceni setrváváme v očekávání, v nejistotě, kdy se v stmívání či rozednívání nachází „skrytost, nevyslovitelnost, tušenost“, náznaky čehosi nedefinovatelného, kdy něžně a jemně promlouvající záblesk ve skulině představuje naději, obrat k lepšímu a ukazuje jasnější cestu, kdy doufáme ve vyčištění duše, utišení šelestu a rozplynutí překážek v mysli – „procházet se bez ohlížení“.

Specifikace

Rok vydání

ISBN

978-80-7438-172-0

Vazba

brožovaná

EAN

9788074381720

Počet stran

64

Formáty e-knihy

PDF

Formát

126 × 192 mm

Typ

tištěná, e-kniha

Recenze

  1. dybbuk

    Týdeník rozhlas, 11. 9. 2017

    Radim Kopáč
    Žena, která se směje

    Do 21. září je v Topičově salonu na Národní třídě v Praze k vidění skromná retrospektiva výtvarnice Ellen Jilemnické (1946). Skromná, ale dostatečně vypovídající. Nejen o tom, že autorka brilantně zvládá (spíše komorní) kresbu i (spíše monumentálnější) sochu, ale taky o jistotě společného jmenovatele.
    Jilemnická, vdova po Vladimíru Boreckém (1941-2009), významném teoretikovi (i praktikovi) smíchu, kulturologovi a filozofovi, sází ve svém díle na dvojí: jednak na výraznou ženskost, jednak na zmíněný smích, tlumenou komiku, humor bez vtipu. Tu ženskost demonstruje faktem, že její dílo, aspoň to, které je k vidění v Topičově salonu, obsadily skoro bezvýhradně ženy, jejich hlavy, rty, ruce, tělesné křivky plus typické dámské propriety jako klobouk nebo rtěnka. Ten smích pak vychází ze situací, do nichž Jilemnická své hrdinky vysílá – a v jaké podobě je tam vysílá. Potkávají se, konfrontují, cvičí, pózují, synekdochicky se redukují na ruku, nohu, hlavu.
    Jedno i druhé je pak překvapivě desexualizované, oderotizované, spíš chladné, založené na intelektu. Jilemnickou nezajímá barva (s výjimkou rudé rtěnky), vystačí si s černou a bílou. Zajímají ji tvary. Ostatně stačí otevřít autorčinu nedávno vydanou druhou sbírku básní Ačkoliv (Dybbuk, 2017), která se k výtvarnu vztahuje právě přes tvarovost. Někdy, jako v případě návrhu pomníku bratří Čapků, ještě poněkud ohlasově kubistickou, jindy, v novějších pracích, pak spíše lyricky splývavou, osekanou na minimum, základní.
    Výstavu Ellen Jilemnické, kurátorsky připravenou editorem její nedávné monografie (2011) Petrem Wittlichem, si užijí asi nejvíc ti, kdo měli tu čest s poetikou legendární Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, případně Šmidrů. Pokud jde o slovo, pak v prvé řadě s Eugenem Brikciusem, pokud jde o obraz, pak zejména s Karlem Neprašem, jehož pozdnímu kresebnému stylu se Jilemnická ostatně někdy přibližuje možná víc než na dohled. Anebo ne? Zkuste sami.

    zobrazit celou recenzi

Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.