Ačkoliv
0 Kč | 97 Kč
Anotace
Když osamoceni setrváváme v očekávání, v nejistotě, kdy se v stmívání či rozednívání nachází „skrytost, nevyslovitelnost, tušenost“, náznaky čehosi nedefinovatelného, kdy něžně a jemně promlouvající záblesk ve skulině představuje naději, obrat k lepšímu a ukazuje jasnější cestu, kdy doufáme ve vyčištění duše, utišení šelestu a rozplynutí překážek v mysli – „procházet se bez ohlížení“.
Specifikace
| Rok vydání | |
|---|---|
| ISBN | 978-80-7438-172-0 |
| Vazba | brožovaná |
| EAN | 9788074381720 |
| Počet stran | 64 |
| Formáty e-knihy | |
| Formát | 126 × 192 mm |
| Typ | tištěná, e-kniha |
Recenze
Pouze přihlášení uživatelé, kteří zakoupili tento produkt, mohou přidat hodnocení.
Podobné knihy
-
Sold Out
-
Sold Out
-
Sold Out
-
dybbuk –
Týdeník rozhlas, 11. 9. 2017
Radim Kopáč
Žena, která se směje
Do 21. září je v Topičově salonu na Národní třídě v Praze k vidění skromná retrospektiva výtvarnice Ellen Jilemnické (1946). Skromná, ale dostatečně vypovídající. Nejen o tom, že autorka brilantně zvládá (spíše komorní) kresbu i (spíše monumentálnější) sochu, ale taky o jistotě společného jmenovatele.
zobrazit celou recenziJilemnická, vdova po Vladimíru Boreckém (1941-2009), významném teoretikovi (i praktikovi) smíchu, kulturologovi a filozofovi, sází ve svém díle na dvojí: jednak na výraznou ženskost, jednak na zmíněný smích, tlumenou komiku, humor bez vtipu. Tu ženskost demonstruje faktem, že její dílo, aspoň to, které je k vidění v Topičově salonu, obsadily skoro bezvýhradně ženy, jejich hlavy, rty, ruce, tělesné křivky plus typické dámské propriety jako klobouk nebo rtěnka. Ten smích pak vychází ze situací, do nichž Jilemnická své hrdinky vysílá – a v jaké podobě je tam vysílá. Potkávají se, konfrontují, cvičí, pózují, synekdochicky se redukují na ruku, nohu, hlavu.
Jedno i druhé je pak překvapivě desexualizované, oderotizované, spíš chladné, založené na intelektu. Jilemnickou nezajímá barva (s výjimkou rudé rtěnky), vystačí si s černou a bílou. Zajímají ji tvary. Ostatně stačí otevřít autorčinu nedávno vydanou druhou sbírku básní Ačkoliv (Dybbuk, 2017), která se k výtvarnu vztahuje právě přes tvarovost. Někdy, jako v případě návrhu pomníku bratří Čapků, ještě poněkud ohlasově kubistickou, jindy, v novějších pracích, pak spíše lyricky splývavou, osekanou na minimum, základní.
Výstavu Ellen Jilemnické, kurátorsky připravenou editorem její nedávné monografie (2011) Petrem Wittlichem, si užijí asi nejvíc ti, kdo měli tu čest s poetikou legendární Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, případně Šmidrů. Pokud jde o slovo, pak v prvé řadě s Eugenem Brikciusem, pokud jde o obraz, pak zejména s Karlem Neprašem, jehož pozdnímu kresebnému stylu se Jilemnická ostatně někdy přibližuje možná víc než na dohled. Anebo ne? Zkuste sami.