A ráno přijdou Rusové

Recenze

1. dybbuk – 23. 1. 2022

   Reflex, 23. 9.2021
   JAKUB ŠOFAR
   Vítejte v Kišiněvě
   SATIRA I DYSTOPIE: Do románové Moldavské republiky
   vtrhla Rudá armáda

   LITERATURA Jak jinak reagovat na politické události, zvláště ty tragické, než satirou, která je současně medikamentem a legitimní protiakcí? Není to přímo povinnost literatury? Na vážnější pohled je dobré si počkat, většina zbrklých reakcí bývá poněkud pitomá. Je proto zajímavé, že se česká literatura nezmohla na satiru týkající se okupace v roce 1968 (snad kromě Hochmanovy Kroniky místodržení v Čechách). Jako kdyby těch pár dní sjednoceného národa navždy znamenalo zákaz dělat si z toho srandu, i když ihned poté si naprostá většina protagonistů tohoto „patosání“ načurala do gatí. Něco se dá najít třeba u Škvoreckého, ale humoristický román o tancích jako odpovědi na socialistický experiment s lidskou tváří, ten Haškovi pokračovatelé nějak opomněli napsat.
   Že lze i na obsazení vlasti odpovědět satirou, dokazuje moldavský spisovatel a publicista Julian Ciocan (* 1968) románem A ráno přijdou Rusové (vyd. dybbuk, přeložil Jiří Našinec). Po Srdcové dámě (č. 2020), rovněž románové kritice moldavských politických poměrů, se nyní zcela zřetelně vyslovuje k ruskému záboru Krymu: v textu Moldavsko obsadí zelenými mužíčky z Podněstří. To je, podobně jako třeba Jižní Osetie a Abcházie v Gruzii nebo východní regiony Ukrajiny, ruským satelitem čili výsledkem klasického postsovětského geopolitického čarování.
   Ciocanův román je spleten ze dvou příběhů, „předtím“ a „potom“. V prvním se do rodného Kišiněva z filologických studií v rumunském Brašově vrací Marcel Pulbere (je to náhodný odkaz na Prousta?). Hledá pracovní uplatnění a snaží se někde udat svůj román o ruské anexi. V druhém příběhu, po ruské invazi, se k útěku do Rumunska odhodlá i postarší profesor latiny Nicanor Turturica, jenže za hranice ho nepustí, má neplatný pas. Pulbere nakonec stane jako obžalovaný u soudu: jeho román Poslední osvobození je označen za protistátní, neboť vyvolává paniku a vyzývá k převzetí státní moci. Turturica zase skončí ve vazbě, protože odmítl vyučovat tzv. moldavštinu, tedy rumunštinu psanou cyrilicí…
   Co takhle přestat být tak nesnesitelně vážné při probírání svých světodějných bolístek, vážené české literáctvo?!

   zobrazit celou recenzi

2. dybbuk – 23. 1. 2022

   Host, 8. 9. 2021
   Zdeněk Staszek

   Nudná okupace
   Satira, dystopie a devadesátky v jednom románovém balíčku

   „Jako kdyby skutečnost zničila mou fikci, jako by se dystopie stala realitou,“ komentuje moldavský prozaik, literární kritik a novinář Iulian Ciocan ruskou anexi Krymu z roku 2014 a následný konflikt v doněcké oblasti na Ukrajině. Fikce, kterou měla agresivní Putinova zahraniční politika zničit, byl jeho rozepsaný román nesoucí příznačný název — A ráno přijdou Rusové.

   Ciocan nicméně knihu dokončil a o rok později i vydal. „Invaze Rusů tady byly a asi i nadále budou,“ konstatuje lakonicky v rozhovoru pro web iLiteratura.cz. Román navíc pokrývá více než jen fiktivní obsazení Moldavska separatisty z Podněstří a ruskými vojáky. Tato — ještě stále — dystopie je totiž románem v románu, dějem rukopisu, s nímž v půlce devadesátých let obchází nakladatelství a vlivné známé hlavní protagonista knihy A ráno přijdou Rusové, čerstvý absolvent Marcel Pulbere. Krátký román se tak tematicky i časově napíná: mezi období transformace a blízkou, spekulativní budoucnost, mezi společenskou a kulturní satiru a geopolitické obavy.
   Ciocan ani v posledním románu neuhýbá od svého stylového modu operandi. Děj se opět horečnatě dere vpřed, odevšad vykukují čechovovské postavičky — tu prodavačka konzerv, která sní o lepším, jinde diplomatický literární kritik, který udělal kariéru díky tomu, že nikdy nikoho nenaštval, a podobně — a vše obklopuje rozvrzaný, upocený Kišiněv, kde není práce, peníze a možná už ani naděje. Vyprávění se tu však nerozpadá do reje mikropříběhů, jak se to stalo u předchozí autorovy knihy, Srdcové dámy.
   Román A ráno přijdou Rusové se od počátku do konce drží dvou načrtnutých rovin a jejich hrdinů.
   Jako zajímavější a literárně nosnější se přitom jeví osudy studenta Marcela Pulbereho. V případě dystopické linky ruské okupace možná realita opravdu zničila fikci — nejen v ohledu na ruskou agresi z roku 2014, ale na celkovou komplexitu a mnohost rovin vedení hybridního konfliktu, ať už jde o špionážní akce GRU, nebo syntetické kulturní války, vyráběné někde v suterénech paláců moskevských oligarchů. To však není důsledek nedostatku imaginace Iulia Ciocana, nýbrž historickou situací Marcela Pulbereho, autora této temné vize: ačkoli musí žít a živořit v transformačním blátě postsovětského prostoru, nejtemnější budoucnost si dokáže představit jenom jako klasický konflikt z dvacátého století …
   Tato mimorománová okolnost a nechtěná pointa tím přidává další vrstvu už tak dost napěchovanému vyprávění z Kišiněva půle devadesátých let. Pulbere se vrací ze studií literatury v Rumunsku a kromě rukopisu si veze i naivní představy o uplatnění na trhu práce. Stačí však chvíle a už přeprodává konzervy na náměstí, neúspěšně se hlásí na místo referenta či se nevěřícně zaučuje na univerzitním pracovišti, kde si korupce a cynismus nezadají se státní byrokracií. Iulian Ciocan v rozhovoru sice tvrdí, že román není autobiografický, nicméně míra detailů, sarkasmu i parodických úšklebků směrem k moldavskému literárnímu a kulturnímu provozu devadesátých let naznačuje vlastní bohatou zkušenost s daným obdobím. Román A ráno přijdou Rusové proto lze číst i jako komentář k transformaci a směřování moldavské, potažmo postsovětské společnosti — zvlášť vezme-li se v potaz skicovitá nebo žádná psychologie postav, spíše epizodní, skečovité vyprávění a zalíbení v detailu.
   Kompromisy, které musí Marcel na své cestě za štěstím dělat, i naznačená nesamozřejmá budoucnost Moldavska však přidávají tomuto komentářovému čtení na nejednoznačnosti: dělají z textu román.
   Ciocan nesoudí, pobaveně sleduje rej postaviček, jejich pinožení i pokusy vtisknout všemu tomu bordelu nějaký smysl a připomíná, že nikdo nestojí mimo společnost nebo politiku, že historie může být všechno, jen ne definitivní a uzavřené vyprávění. Skutečnost možná ničí fikci — ale fikce a imaginace zase činí skutečnost uchopitelnou a žitelnou.

   zobrazit celou recenzi

3. dybbuk – 3. 6. 2021

   iliteratura.cz, 25. 4. 2021
   Jarmila Horáková

   Mladý filolog Marcel se vrací ze studií v Rumunsku do rodného Moldavska. Druhá dějová linie je obsažena v rukopisu románu v románu, který Marcel veze s sebou: dystopický příběh o tom, že postsovětskou zemi vojensky obsazují Rusové.
   Iulian Ciocan : A ráno přijdou Rusové. Přel. Jiří Našinec, Dybbuk, Praha, 2021, 192 s.
   Moldavská republika je už od 18. století jedním z opěrných bodů, kudy se Ruská říše, později Sovětský svaz a Rusko snaží proniknout do Evropy. Ostatně na území bývalé Moldavské sovětské socialistické republiky vznikl krátce po jejím osamostatnění v 90. letech první „zamrzlý konflikt“ – podobný scénář byl později použit v Gruzii či na Ukrajině. V případě Moldavské republiky proruská separatistická oblast Transnistrie (Zádněstří či méně přesně Podněstří) vyhlásila nezávislost na ústřední vládě v Kišiněvě. Od té doby panuje mezi oběma částmi země ozbrojené příměří a Transnistrie je prakticky spravována z Tiraspolu. Z tohoto skutečného geopolitického rámce vychází román moldavského spisovatele Iuliana Ciocana z roku 2015 A ráno přijdou Rusové, který nyní vychází v češtině.
   Pro Ciocana je typické, že ve svých románech uvádí na scénu velké množství postav, jejichž příběh je pouze načrtnut „povídkovým“ způsobem a opuštěn. Román obvykle spojuje jeden hlavní hrdina, kolem něhož se vynořují a mizí další protagonisté, jejichž příběhy slouží pouze k dokreslení situace jako např. v Srdcové dámě. Tento postup na jedné straně čtenáře neustále překvapuje a dodává ději napětí a spád, ale na druhé straně může působit rušivě, protože někdy až příliš tříští hlavní dějovou linku.
   V próze A ráno přijdou Rusové splétá Ciocan (netypicky) pouze dva příběhy a vedlejší postavy nenarušují jejich soudržnost. Na jedné straně sledujeme osudy mladého moldavského intelektuála s příznačným jménem Marcel Pulbere (rum. prach), kterým autor naznačuje, že hlavní hrdina se i přes kvalitní filologické vzdělání, s nímž se vrací na počátku 90. let domů z Rumunska, nachází na spodních příčkách společenského žebříčku. Staří rodiče mu pomoct příliš nemůžou, proto se protlouká, jak se dá, což ho uvádí do různých absurdních situací. Zaměstnání na vysoké škole jeho status zlepší pouze částečně.
   Marcel se však do rodného Moldavska nevrací jen s vysokoškolským diplomem, ale také s románem, o jehož vydání usiluje, a nakonec se mu podaří najít nakladatele ochotného vydat dílo neznámého mladého autora. Tento dystopický román v románu tvoří druhou dějovou linku, která objasňuje název celého Ciocanova románu. Do Moldavské republiky vkročí ruská armáda a v osudech postaršího univerzitního profesora latiny a jeho okolí se v této mezní situaci znovu (pokolikáté už v dějinách této malé země za posledních dvě stě let) prověřují charaktery: ochota vzdorovat nebo snaha za každou cenu přežít. Styčným místem obou příběhů je obvinění autora románu Marcela z rozvracení republiky a nabádání samozvané Podněsterské republiky k útoku na Moldavsko.
   O tom, že se autorovi v žánru dystopie zalíbilo, svědčí i román Srdcová dáma, který vyšel česky už v loňském roce. Ciocan však více či méně reálné katastrofy (vpád cizích vojsk či rozšiřující se půdní trhlinu) používá především k tomu, aby nastavil společnosti zrcadlo, a jemně poukazuje na to, že ty největší maléry si způsobujeme sami (navzájem) a že za „systémem“ vždy stojí mnoho konkrétních jednotlivců, kteří ho svým jednáním utvářejí. Zjevné paralely a podobnosti s mnohými současnými krizemi nelze bohužel považovat za čistě náhodné.

   zobrazit celou recenzi

4. dybbuk – 3. 6. 2021

   A2, 26. 5. 2021
   Michal Špína

   „Jsem v Kišiněvě nějakých deset dní a celou tu dobu jsem se pokoušel najít si džob. A zjistil jsem jednu moc smutnou skutečnost,“ říká jeden mladý filolog druhému, když se po návratu ze studií sejdou v rodném městě u piva. „Filologové tu umírají hlady, starouši. Platy jsou pro srandu králíkům.“ Po pár desítkách stran je jasné, že ani čerstvý diplom z Rumunska nepomůže Marcelovi etablovat se v poměrech moldavského „přechodného období“ devadesátých let. Druhá dějová linka se naopak odehrává v blízké budoucnosti – k trolejbusům a panelákům sice přibyly mobily a počítače, ale jinak se kulisy nemění, protože postsovětské období vlastně trvá dodnes. Této tezi nahrává i propojení obou linií motivem podněsterské (a tedy i ruské) invaze do Moldavska: zatímco mladý Marcel Fulbere o ní píše dystopický román, který nakonec i vydá, postarší profesor latiny Nicanor Turturic ji v červnu 2023 zažívá a marně se pokouší uprchnout do Rumunska. Autor ovšem s touto paralelou nijak hlouběji nepracuje, což nevadí až do chvíle, kdy je potřeba knihu ukončit – závěr obou příběhů pak vyústí tak trochu do prázdna. Iulianu Ciocanovi se daří hlavně při satirickém vykreslování rázovitých figurek a jejich groteskních osudů ve zkorumpované zemi. Totéž ovšem platilo i pro jeho předchozí dvě prózy vydané v češtině, stejně jako pro povídkový soubor jeho vrstevníka Dumitra Crudu. Vytrvalost, s níž Jiří Našinec zprostředkovává literaturu přehlíženého Moldavska, je obdivuhodná, ale jednotlivé tituly nejspíš budou čtenářům trochu splývat.

   zobrazit celou recenzi