|

Karel Milota – ztrácení nalezených míst

Poezie Karla Miloty (1937–2002) je jedním z nejpodivuhodnějších básnických labyrintů, které u nás najdeme. „Milota není básníkem pro každého. Jeho poezie není snadno dostupná: klade značný odpor jak rozumu, tak citu.“ (Milan Exner) Může nás pohltit a nepustit, stejně jako nás někdy nemusí vůbec přijmout — točí se ve spirálách mnohohlasných významů, v aliteracích a eufoniích, které se někdy samy ztratí v sobě. „Hra přestává být zábavou a stává se nudným tkalcovským stavem, kde vše je podřízeno struktuře, která je naplněna sémanticky prázdnými slovy, a která se tak lacině stává zaumnou a běžnému čtenáři nepřístupnou.“ (Milan Děžinský)

Milota byl na sebe velmi přísný, věděl přesně, jak a co chce ve svém beletristickém díle předvést (kromě básní je dnes daleko známějším prozaikem), a tak se jeho poezie trochu ztrácí, není tak často zmiňovaná a tak často čtená, jak by snad měla být. „Snad je Milota příliš prozaikem, než aby uspokojil konzumenta uvyklého poetikám méně nevzhledným a svádivějším.“ (Petr Hrbáč) Místo Milotovy poezie je i přes odmítání a přijímání v naší poválečné literatuře nesporné: jsou to verše zaříkavé, leckdy matematicko-magické, opakující se, vycházející z experimentu šedesátých let (ovšem bez stagnace a přešlapování na místě). „Výsledky jsou trvalé a zapíší se bizarní jizvou do tváře naší lyriky i našeho přemýšlení o podstatě poezie.“ (Miroslav Červenka) Co tedy vlastně dokážeme dnes o Milotovi a jeho tvorbě říct, aniž bychom chtěli opakovat úvahy o zaumnosti, permutacích a náročnosti kladené na čtenáře?

Ta malá přehlídka citátů z recenzí a článků jen ukazuje, jak je složité právě do takového typu poezie vstupovat. Zároveň se trochu ztrácí i ponětí o tom, kdo vlastně Karel Milota (vlastním jménem Karel Hroch) byl — básník, prozaik, překladatel i literární teoretik, který od roku 1960 pracoval ve vědecko-technických informacích Střediska pro rozvoj silnic a dálnic (dnes Ředitelství silnic a dálnic). Při zaměstnání vystudoval češtinu a angličtinu na FF UK (upravená diplomová práce o experimentální literatuře Vzorec řeči a řeč vzorce vyšla knižně až v roce 2016). Od počátku šedesátých let publikoval Milota své texty časopisecky, překládal z ruštiny (imažinistické verše Anatolije Borisoviče Mariengofa vyšly ve svazku Džbány paměti v roce 1968, Jeseninovy básně v antologii Kolo inspirace, 1967), ovšem oficiálně jeho tvorba knižně nestihla v této době vyjít. První kniha próz vychází až v osmdesátých letech (Noc zrcadel, 1981, definitivní znění 2005), se zpožděním jsou vydávány v devadesátých letech jeho další prozaické i básnické texty — Sud (1993), Ďáblův dům (1994), sbírky Antilogie aneb Protisloví (1995), Gregor (1999). V té době pracoval již v Literárních novinách, spolupracoval s rozhlasem, ovšem svou vydávanou básnickou tvorbou se lehce míjel s dobovou poetikou. Není v mnohém divu — součástí obou sbírek jsou totiž verše, které vznikaly od šedesátých let a které mohly v kontextu dobových poetik působit poněkud nesrozumitelně, až překombinovaně. Popravdě řečeno, i Milotovy prozaické texty (často ohlašované coby česká podoba francouzského „nového románu“) byly vždy chápány jako experimenty, aniž by byla brána v potaz jejich čtivost, humor, a v počátcích dokonce velmi blízká příbuznost prvním Páralovým prózám.

Podíváme-li se ovšem na Milotovy básnické počátky, nevidíme u něj na první pohled dobové dozvuky každodenní poetiky Května ani beatnické gesto: jsou to spíš až matematicky přesné popisy nějakých zachycených dějů a míst, které spolu komunikují, vytvářejí často nějaké sdělení. Ale to sdělení je dost často znejišťováno něčím fragmentárním, jakýmsi chybějícím prvkem, který by řekl, co je jasné. Milota od svých prvních textů přesvědčivě píše o světě, který byl kdysi nalezen, obydlen a pojmenován, ale z kterého se postupně odlupují části a zbývají nám fragmenty, jejichž pospojováním lze ještě pořád vytvořit obraz toho někdejšího světa, ale už nikdy ne obraz úplný. Nejde ani tak o vzývání pověstné Arkádie jako spíš o ta nejběžnější sdělení vrstvená přes sebe, do sebe narážející a proti sobě jdoucí, takže výsledek je pokaždé mírně vychýlen. Trochu stranou hlavnímu významu i hlavnímu proudu. Milota je v poezii svérázný, často solitérní (snad tu a tam se blížící poezii Emila Juliše), ale básník právě už tím provokující.

Samozřejmě že neexistoval v uzavření svých propastí slov jako třeba Vladimír Holan — v první polovině šedesátých let se Milota účastnil autorských večerů, pořádaných v pražském Závodním klubu Kotva, které se jmenovaly Pondělky v kruhu (pod hlavičkou amatérského souboru Paradox, v režii hostujícího Radima Vašinky). Zde se kromě čtení pořádaly i výstavy a Milota navázal dlouholeté přátelství s malířem Jaroslavem Kochem. Z tohoto přátelského okruhu autorů vznikla i výstava Kochových grafik s názvem Město, která byla k vidění v pasáži Práce na Václavském náměstí v únoru 1964 a jejíž součástí byly i zavěšené básně Karla Miloty a Inky Machulkové, která k autorům Pondělků v kruhu patřila také. Právě na této výstavě se objevují básně s pražskými motivy, které tvoří první část přítomného výboru.

V téže době oslovili Milotu členové plzeňské skupiny Červen 63 (přes jeho dalšího kamaráda, hudebního skladatele Jana Málka) a rozběhla se čilá spolupráce zejména s plzeňským rozhlasem, pro který Milota zasílal nejen svou jinde nepublikovanou poezii, ale také překlady Mariengofových básní — pořad Ruce jako šátek vysílaný v roce 1965 — a Jeseninova veršovaného dramatu Pugačov, který byl nastudován v roce 1966 v režii Vladimíra Tomeše s hudbou zmiňovaného Jana Málka. Tato spolupráce postupně uhasíná zejména kvůli Milotovu nedostatku času (zmíněné studium při zaměstnání), reflektovaná ostatně v květnu 1968 v dopisu zaslaném redaktoru plzeňského studia Františku Fabianovi: „Mám-li mluvit poctivě, se nemohu dost dobře pokládat za plnotučného úda tvůrčí skupiny Červen, kdyžtě s ní tvůrče nijak nesouvisím, ani jsem pro ni nic nevykonal, a dokonce ještě ani nejsem Plzeňák. Chápu svůj vztah k ní tak, že se cítím jejím volně přidruženým příslušníkem potud, pokud ji mohu chápat jako sdružení příznivců a přátel literární redakce plzeňského rozhlasu; a tak mě to těší. (…) Pokud jde o mé autorské čtení, zabývám se teď tak podivnými kombinacemi, že by to asi stejně číst moc nešlo.“

Ukázky toho, co Milota v druhé polovině šedesátých let psal, můžeme rekonstruovat už jen z časopisů a sborníků — v Orientaci vychází například báseň „Mottettum o bitvě na palouku“, která se později stala součástí sbírky Gregor (pod názvem „Zbraslav III /Bitva na palouku/“), ve sborníku Podoby (1967) zase uveřejnil skladbu „Opus verbale“, kde už zcela evidentně rozbíhá své soukromé ohledávání možností básně, ruku v ruce s kombinatorikou:

otevírám pozdravují mě má slova všude dokola
otevřu dokola slova červená a zelená a červená
a vyslovováním neopakovatelného těžké konce citů

zelená a červená a zelená kola vyťaté otvory slov
otevírám opak opakem a opak opaku opakem opaku opaku
hleďte koloběh zdravého cítění a pro tebe končíme tazateli!

V téže době ale už vznikají verše, které se po třiceti letech dostanou do Gregora i do sbírky Antilogie aneb Protisloví. Milota objevuje coby podobného ducha básníka Emila Juliše (věnuje mu později část své diplomní práce): „Společná je snaha zachovat i při racionálním konstruktivním postupu ‚tradiční‘ významovou dimenzi,“ píše Jiřímu Kolářovi v červnu 1968, „konstrukce je přitom založena na redukované slovní zásobě a na porušování syntaxe (‚rozřezávání‘ vět), ale protože ta redukce se vztahuje jen na slovní kořeny a dovoluje široké využití odvozenin, není to čistá mechanická permutace, ba dokonce je tam konstrukce — jak aspoň tvrdí pan Juliš — dost ‚schovaná‘, jakoby zakrytá (to není úmysl).“

Pro severočeský časopis Dialog píše Milota na konci šedesátých let i odborné texty, věnované ve své době novátorskému básnickému experimentu. Stejnojmenné mostecké nakladatelství s ním v té době dohodne vydání básnické sbírky nazvané Labyrint, kterou ještě v létě 1970 rediguje. Dialog se ovšem v té době již rozpadá a stává se z něj Severočeské nakladatelství, které smlouvy na chystané knihy ruší. K Labyrintu se Milota vrací později a upravenou sbírku zařadí do Antilogií coby jeden z jejích oddílů. Ve fázi příprav končí v mosteckém Dialogu i chystaná přepracovaná práce Vzorce řeči. Dochází k postupné likvidaci všech periodik, do nichž Milota psal, řada jeho přátel dostává v oficiálních vydavatelstvích „publikační pauzu“ na neurčitou dobu, která leckdy trvá dvacet let.

Součástí nového znormalizovaného světa jsou aktivity soukromého charakteru: společně s Jaroslavem Kochem zakládá Milota na počátku roku 1969 svébytný Cech svobodných umění, který má svou chartu, artikule i regule a jehož cechmistry jsou jen Milota a Koch. Spolupracují na Kochových textech-obrazech („živý-mrtvý“, „Čtyři roční období“ nebo „Theatrum mundi“), uspořádají desítky specifických schůzí v pravidelných měsíčních intervalech, přičemž „náplní schůzí byly běžné cechovní záležitosti, především pracovní přísliby a jejich kontrola“ (interní Pamětní spis k 5. výročí založení Cechu svobodných řemesel, 1975). V roce 1971 Milota dokončuje první verzi prózy Sud, kterou začal psát v roce 1964 (upravená verze z osmdesátých let vyšla v roce 1993), a v červnu 1972 dokončuje svou — na dlouhou dobu poslední — básnickou skladbu „Královo Pole“, která se stává posléze v přepracované podobě součástí Gregora (pod lehce pozměněným názvem „Kényk“). Nadále se věnuje psaní povídek, které jsou později po dlouhých průtazích zařazeny do knihy Noc zrcadel, případně do souboru Ďáblův dům. Vzniká i řada nedokončených a rozpracovaných prozaických projektů (1938, „Sládek“, „Roudnice“, „Oblouk“, „Modřany“, „Kampanus“, „Hrdinové Jihu“, humoristická próza „Havel“ ad.), které doplňují romány Sud, Hora (dosud nevydán, byť ohlášen již řadu let v nakladatelství Fra), překlady Jesenina (s dalšími překladateli v souboru Slaměný měsíc, 1981), Gogola (Revizor, 1986) nebo Saltykov-Ščedrina (Historie města Hloupětína, 1989).

V případě rozpracovaných projektů však nejde o Milotovu neschopnost, nebo dokonce nechuť dokončovat texty jako spíše o jeho maximalistickou snahu dosáhnout nejdokonalejšího tvaru. Autorova sebekritika (o „Králově Poli“ poznamenává, že se jedná o „rozsáhlý a výrazově vcelku dobrý, ale jinak nepříliš objevný básnický text“) i hledání by šla krásně ukázat na textových posunech mezi zde otištěnou verzí „Králova Pole“ a později vydaným „Kénykem“. Už jen v prvních slokách vidíme Milotovu cestu od zpřesňujících poloh „rozplývá se za hukotem“ k „vytrácí se za hukotem“ přes bohatší slovník („říšským jablkem jakékoliv jablko byť nahnilé“ — „A říšským jablkem jakákoliv padanka třeba i nahnilá“) až k výpustkám („Štěkot psů upomíná / na existenci stráží ó Brno!“ — „Štěkot psů upomíná / na existenci stráží“).

Ačkoliv by se mohlo zdát, že Milota poezii na jistou dobu opouští, zůstává jí neustále na blízku: v létě roku 1978 píše na objednávku skladatele Jana Málka libreto dětské opery „Vepřové hody aneb Potrestaná lakota anebo Opera rustica de jitrnicis“, která získává zvláštní cenu na soutěži v Jirkově a je nahrána i vysílána rozhlasem. Tato trochu oddechová spolupráce pokračovala v dalších letech šesticí textů „Ukolébavky pro dospělé lidi“ a „Zmařená kantáta aneb Vivat musica“. Všechny tyto projekty ukazují na jeden z velmi výrazných a důležitých prvků, který má vliv na Milotovo psaní: na výraznou a hlubokou znalost hudby osmnáctého století, která se projevuje i v textech psaných pro tehdejší rozhlas (mj. o Janu Václavu Stamicovi). Spolupráce s Málkem Milotu opět přivádí k poezii — v roce 1984 vzniká básnický text „Tertius aneb O spravedlnosti“, seznámením s Danielou Hodrovou a Jindřichem Chalupeckým se pak Milota vrací po čase k literární teorii (studie o Miladě Součkové, Emilu Julišovi) a historii (ediční návrh s výběrem textů povídek Vladimíra Raffela pro Československý spisovatel, který byl realizován až v roce 1997 pod názvem Elektrický les).

Devadesátá léta byla pro Milotu šťastná pracovně i vydavatelsky — postupně dává dohromady sumu svých dokončených textů — a hlavně se naplno vrací k poezii a začíná znovu psát nové básně. Zatímco sbírka Gregor je na svou dobu unikátní sumou starých i nových básní (aniž by to bylo kdekoliv zmíněno, což svou poetikou působilo na recenzenty často jako nevyvážené a mírně nesrozumitelné zachycení chaosu), v nedokončené sbírce Setnina se Milota snažil o sevřený tvar s plánem vytvořit sbírku, která měla obsahovat sto básní. Těch 31 dokončených a zachovaných zůstalo v autorově počítači a jejich celkové směřování je vlastně poezií existenciální: „Básně jsou pitomost My ne“ prohlašuje v jedné z nich. Stačí si uvědomit, jak často se v Setnině objevuje motiv zániku, konečnosti, ohrožení. Naplňuje se v nich daleko výrazněji to, co psal Jan Wiendl již o Antilogiích a co můžeme na Milotovu poezii vztáhnout jako na celek: „Třeba však znovu podotknout, že Milota při vší formální náročnosti svých prací nespouští ze zřetele mezník, kterým je kladení a problematizování základních otázek lidské existence — co je život, smrt, láska, nenávist…“

Michal Jareš

Podobné příspěvky

Napsat komentář