|

Jiří Šotola – básník, který byl

Jiří Šotola (1924–1989) je dnes vnímán spíše jako prozaik a možná dramatik. Jeho básnické dílo vyvrcholilo na konci šedesátých let a od té doby nebylo nijak připomínáno: posledními knižními publikacemi jeho veršů jsou dva výbory Psí hodinkyOranžová ryba, oba z roku 1968. Autor Tovaryšstva Ježíšova (1969) a Kuřete na rožni (1974), podstatných historických románů, které se v návaznosti na Jaroslava Durycha nebo Vladislava Vančuru stávají součástí kánonu poválečné literatury, byl ovšem prvních dvacet let svého autorského života zejména básníkem, a to dokonce básníkem programovým a generačním. V současnosti je Šotola coby autor veršů spíše relativizován, snad pro své mnohdy rozmáchlé gesto, ne-li pak úplně přehlížen a antikvován. Při pohledu na jeho básnické dílo však vidíme, že Šotola-básník je dodnes autorem, kterého stojí za to číst i objevovat.

Jeho dílo je totiž skvělou ukázkou toho, kudy se literatura a kultura od protektorátu do normalizace pohybovala, čím vším si procházela. Zároveň Šotolova básnická tvorba provokuje i tím, co o ní dodnes vlastně spíš jen tušíme a co v ní na nás ještě čeká k objevení. Svého času trochu jednostranné dělení na autory režimní nebo autory přitakávající svou tvorbou převládající poetice socialistického realismu Šotola narušuje několikanásobně, byť sám straník a tajemník Svazu československých spisovatelů. Ve čtyřicátých letech se prokmitl kolem katolických časopisů, ale zároveň — podobně jako desítky dalších autorů, debutujících v časopisech během druhé světové války — působil coby jeden z tvůrců strojopisného ilegálního časopisu Zrcadlo (společně s Vlastimilem Maršíčkem), o němž dodnes vlastně nevíme skoro nic.

Existenciální úzkost válečných prožitků (typická pro celou generaci básníků narozených na přelomu desátých a dvacátých let) se dostává do Šotolových veršů sbírky Čas dovršený (1946), stejně jako do básní publikovaných pouze časopisecky. Už v nich Šotola rozporuje své návratné motivy deprese a temnoty důrazem na čin, na lehce patetické překonání zjevně trpké, sotva přenositelné a sotva stravitelné zkušenosti. Strach, úzkost i sarkastická nota jsou narovnávány a doplňovány ideálem, snem, budoucností. Kontrast i polemika (mnohdy se sebou samým) vede básníka pomalu, ale jistě k výraznému teatrálnímu gestu, k jakési nečasové, loutkové podobě nějakého světa, na nějž se díváme, ve kterém se stejnou měrou ubližuje i miluje. Míří k rozporům, k dialogičnosti, k nějaké stále výraznější dějové poezii. Není divu — Šotola vystudoval činoherní režii na DAMU u Jiřího Frejky a pracoval jako režisér a dramaturg v Hradci Králové či v Šumperku.

Už od začátku ho zajímají ideje a ideály, aniž by zapomínal na psychiku. Je příliš brzo dospělý, krutý, bez naivity píše o sebevraždě vojáka ve chvíli, kdy se takové téma ve společnosti procitající ze světlých zítřků teprve pomalu otevírá (báseň „Dezertér“ ze sbírky Za život, 1954). Od sbírky Svět náš vezdejší (1957), kterou lze chápat jako jeden z podstatných příspěvků k poetice tehdejšího okruhu kolem časopisu Květen, se Šotola snaží výrazně pojmenovávat všednodennost ruku v ruce se společenskou proměnou pomalu končících padesátých let, v logické návaznosti na přerušenou podobu poezie po únorovém puči v roce 1948. Rozkročení mezi lehce idealizovaným patosem, který se objevuje například v poémě Bylo to v Evropě (1960), mezi zkušeností těkající od viděného k slyšenému, poznanému i vysněnému, to vše utváří na konci padesátých a počátku šedesátých let autorovu poetiku. Dobová kritika připomíná pro básníka často typickou výčtovost, mnohdy rozmanitou a značně protikladnou, byť často lehce trpkou a ještě častěji deprimující. Nejde pro něj leckdy zachytit jen jednu fasetu, protože jich je v jednom okamžiku příliš mnoho, neboť život tepe příliš rychle a příliš intenzivně. Svět je pak pro básníka logicky nedokonalý, ale tím i okouzlující ve svých často trochu až naivně nečekaných a bizarních podobách.

Ta mnohostrannost a určitá rozporuplnost světa se nerozpadá zejména kvůli autorovu mravnímu apelu. Rozpory mezi sny, činy a ději se postupem času ve sbírkách Co a jak (1964) a Podzimníček (1967) proměňují ve zneklidnění. To původní stále přítomné básníkovo ptaní se po smyslu (a jeho nacházení) náhle v těchto sbírkách končí v prázdnotě; smysl prostě není. Absurdita a ironie v Co a jak pak navíc předjímá a přijímá (jak šotolovsky rozporuplné!) poetiku typickou pro šedesátá léta, se svým zdánlivým paradoxem intelektuálního zatemnění významů. Náznaky až vlastně podivně pimprlového světa zlých postav a krutých činů ukazují dospívání autorů z časopisu Květen (vedle Šotoly zmiňme Karla Šiktance, Miroslava Floriana nebo Miroslava Holuba) a jejich cestu od ideálů k poznání reality a smyslu života. Ta analýza ovšem zákonitě končí vlastně tam, kde Šotola začínal, totiž v opětovném objevení existenciálních hranic a švů lidského bytí. Ovšem bez spirituality, ale s metafyzikou Holanových veršů i s jistým přitakáním a poznáním toho, o co se snažila Skupina 42 (a na co někdy a v něčem navázala skupina kolem Května)… Ostatně to velmi přesně pojmenovává Vladimír Karfík v dobové recenzi na Co a jak, když píše, že „Smrt se vymyká své biologické přirozenosti, stává se východiskem z neřešitelných situací, které si vytvořil člověk“.

Podzimníčku pak dostává svůj prostor i svět pohádek, dětství a her, avšak intelektuálně spíše nahlížený a zkoumaný než zvnitřku prožívaný. Šotola více než jiní generační básníci neustále znejišťuje idealizovaný svět dětí svým trvalým strachem a úzkostí „co bude dál“. Iluze a realita, angažovanost i idealismus, groteska a efekt, a hlavně dlouhotrvající rozpory — a to zejména rozpory patetické —, emotivní banality i vznešená skepse. Někam tam směřovala Šotolova poezie na konci šedesátých let, v dialogu nad nejednoznačností světa loutek i lidí, který se často prolíná a sotva lze říci, kdo je kým. Logicky to bylo tíhnutí k divadlu i k historickým událostem, které jsou popsány v Šotolových prózách…

Co však bylo dál a čím vším si autor prošel po srpnu 1968 a zejména po sebekritice v roce 1975, je už jiný příběh, vypovídající o české kultuře stejně výrazně jako proměny a úkroky básníkovy poezie mezi čtyřicátými a šedesátými lety 20. století.

Michal Jareš

Podobné příspěvky