Poezie

Jan z Wojkowicz – v nepaměti do propasti

„Obracím stránky v knize od Jana z Wojkowicz.“

Václav Kahuda, Houština

Již coby dítěti se mi do rukou dostal sešit většího formátu, po léta uchovávaný mou babičkou, nymburskou rodačkou, nadepsaný Nymburáci vybraní a sebraní (a vydaný Léta Páně 1935 Divadelním spolkem Hálek), ve kterém akademický malíř a majitel pohřebního ústavu Hanuš Bohman (1903–1980) svým kreslířským umem zaznamenal dvaadvacet „typických osob nymburských“, panem starostou Zimmlerem počínaje a žebračkou Trajmál Marií Annou von Lašman-Donát konče. Portrétovaní Nymburáci si svého začlenění do tohoto cyklu zřejmě náležitě považovali, neboť jeden z nich jej dokonce opatřil úvodem, zakončeným následujícími slovy: „Litujeme-li čeho především, obracejíce listy tohoto alba, je to, že malíř z dnešního Nymburka ‚nevybral‘ a ‚nesebral‘ charakteristických typů ještě víc, když zde v městě přece jsou, grimassují, gestikulují a k malíři to v nich volá: Barevná fotografie není vynalezena, filmováni nebudem, poněvadž nejsme ‚hvězdy‘ — zvěčni nás svým štětcem pro věčnou památku a pro živý archiv města Nymburka! Vždyť, co už našich spolurodáků rozpadlých v prach kleslo v ‚nepaměti do propasti‘ jen proto, že jsi tehdy nežil mezi námi a kteří marně čekají, až bude budoucím Newtonem vynalezen nějaký Wellsův nebo Arbesův ‚stroj času‘.“ Samotný autor předmluvy rovněž málem klesl i se svým literárním odkazem „v nepaměti do propasti“, nebýt tří význačných antologií, vydaných v rozpětí let 1971–2000 (jmenovitě Slavíkových Zpívajících labutí, Kudrnáčových Vteřin duše a Wernischova Zapadlo slunce za dnem, který nebyl), a především nymburského publicisty a nakladatele Jana Řehounka, který roku 2014 sepsal a vydal knihu Rytíř smutné postavy, do níž shromáždil úctyhodné množství nejrůznějších podrobností z básníkova životaběhu, čímž vydatně usnadnil práci všem dalším zájemcům a badatelům (pisatele těchto řádků nevyjímaje). A pro úplnost ještě vzpomeňme povídku Bohumila Hrabala „Chcete vidět zlatou Prahu?“ ze sbírky Pábitelé, v níž básník Jan z Wojkowic (sic!) hraje důležitou úlohu.

Nalistujeme-li v Bohmanově albu příslušnou karikaturu, spatříme holohlavého vousáče s červeně kropenatým „raťafákem“, usazeného na posteli v obležení roztodivných předmětů a počítajícího cosi na prstech. Kolorovanou perokresbu doprovází text: „‚Jan z Wojkowicz systematický‘, nicméně však emočně vzrušený básník, ve svém Nazaretě různě posuzovaný, po zkušenostech se světem a zejména stavem lékařským, chystá se naň napsati mohutný ‚hymnus‘.“ Nuže, co o tomto zjevném podivínovi vlastně víme?

Narodil se 18. května roku 1880 v Nymburku jako páté ze sedmi dětí manželů Marie a Janu Baptisty Nebeských. Hýčkaný, až rozmazlovaný chlapec, vyrůstající v prostředí honosné rodinné vily s přilehlým parkem, vychodil v rodném městě obecnou školu, po níž byl přihlášen na pražské a následně kolínské gymnázium, poté absolvoval pražskou pobočku jazykové školy Maximiliana Berlitze (kde nabyl vzdělání hodné polyglota osvojením si italštiny, francouzštiny, angličtiny a němčiny), načež započal a nedokončil studia na pražské filosofické fakultě, rozhodnuv se výlučně pro dráhu literáta. Zvolil si k tomu jméno Jan z Wojkowicz, jehož původ osvětluje Jan Řehounek ve své knize Nymburk literární, v pasáži věnované básníkovu otci, majiteli velkoobchodu s hnědým uhlím: „V roce 1896 se stal obětí genealogického podvodu — genealog a heraldik Josef Mejtský mu vypracoval falešný šlechtický rodokmen, na jehož základě mu byl tzv. nejvyšším rozhodnutím ze 30. prosince 1896 potvrzen původ ze staročeského rytířského rodu Nebeských z Wojkovic s predikátem ‚z Wojkowicz‘. Posléze se podvod provalil, Mejtský byl uvězněn a J. B. Nebeský musel své šlechtictví ‚odložit‘. Památkou na něj se stalo umělecké jméno jeho syna Jana — básníka Jana z Wojkowicz.“

Kolem svého jednadvacátého roku přestal básník opouštět dům a brzy nato i své lože, na němž setrval — jen s občasnými přestávkami — takřka tři desetiletí. Příčina a povaha, jakož i závažnost tohoto stonání zůstanou asi navždy ne zcela zřetelnými (čímsi to vzdáleně připomíná závěrečnou část života Ivana Blatného). Zatvrzelý básník — ve snaze rozbít pochyby rodinných příslušníků i samotných lékařů — se pomocí samostudia lékařských spisů opakovaně hájil (dokonce i v tisku), že není ani hypochondrem, ani simulantem, nýbrž člověkem vážně churavým.

Vzdor výše uvedenému se Jan z Wojkowicz stal roku 1914 manželem, a posléze dokonce otcem dvou dětí. Ženou mu byla jeho vlastní sestřenice z otcovy strany Anna Marie Bernardová, která o svého manžela, náročného pacienta proměnlivých nálad, obětavě pečovala do poslední chvíle.

Otcova smrt roku 1920 (osm let po skonu matčině) uspíšila ztrátu hmotných jistot a někdejší finanční bezstarostnost proměnila v nekončící krizi, k níž se přidaly i vyostřené neshody mezi básníkem a jeho sourozenci. Rmutnou situaci — během níž byl dokonce hospitalizován v psychiatrických ústavech — se pokoušel překlenout různými způsoby, např. provozováním kiosku na prodej mléka nebo vykonáváním léčitelské praxe, avšak obrat k lepšímu se bohužel nekonal a výsledkem bylo, že roku 1938 Jan z Wojkowicz navždy opustil své rodiště a (po jednoroční zastávce v pronajatém bytě přímo na kbelském letišti) zakotvil i s rodinou v Satalicích u Prahy, kde Nebeským poskytly střechu nad hlavou manželčiny sestry. Zde také básník, poslední léta živořící již v naprostém tělesném i duševním úpadku, 6. prosince 1944 zemřel. Jeho ostatky nakonec spočinuly v témže hrobě, do něhož byl shodou okolností také v prosinci, ovšem už roku 1917, uložen jeho nejbližší přítel, předčasně zesnulý básník Otakar Theer.
Zbývá otázka, jaké místo je Janu z Wojkowicz v dějinách našeho písemnictví vykázáno? Ivan Slavík napsal, že to byl „po Březinovi hlavní představitel spiritualistické a meditativní poesie na přelomu století, trpící však často didaktičností a rozvláčností“ (shodně s tímto soudem, leč o sedmadvacet let dříve, se vyjádřil Jiří Karásek ze Lvovic, když básníkovu tvorbu označil jako „idealistický spiritualismus březinovského ražení, ale již suchopárný“). Tato poloha jistě představuje těžiště Wojkowiczovy poesie, není však jejím výhradním rysem, neboť při bližším ohledání — čemuž snad poslouží tento výbor — se vyjeví její výrazová i tematická pestrost.

Co z tohoto odkazu zplanělo nejcitelněji, jsou Wojkowiczovy sáhodlouhé, nestřídmě mnohomluvné básnické skladby, sepsané sice s řemeslným fortelem, leč ve výsledku neživotné a brzy zvětralé, jakkoli se v nich tu a tam zaleskne pozoruhodný verš (už debutovou sbírku Poesie zrecenzoval Arnošt Procházka příkrými, leč i pro příští tituly trefnými slovy: „Ostatně obsahuje kniha p. Wojkowicze řadu slušných, někdy i docela pěkných básní, hudebních, vlahého kouzla, nových ve spoustě hrozného smetí a ošumělostí“).

Počátky tohoto autora jsou poznamenány vlivem básnické moderny sklonku 19. století, čehož je zjevným důkazem báseň „Komtessy“, která nápadně připomíná tvorbu o šest let staršího Karla Hlaváčka, jmenovitě jeho „Ironii“ ze sbírky Pozdě k ránu (1896): „Vím, dneska půjde zas, až pozdě, neospalý“ — „Vím, ona snila zas o jeho tvářích bledých“; „a chrti, kteří předběhnou ho v nízkém osení“ — „tu chrtu štíhlému, jenž laskal se k ní dlouze“ (přičemž nechybí ani karáskovské „tuberosy“). Jan z Wojkowicz však nebyl plochým epigonem, natolik byl opravdově nadán, aby dokázal veršovat zcela po svém. Jeho devízou je od počátku nepřeslechnutelný cit pro rytmus a vytříbenou hudebnost verše, v nejlepších případech zahranou vskutku virtuózně. Ani výtvarný rozměr této poezii nechybí, řada jeho básní z období fin de siècle by pro své zahledění do „země Snů“ obydlené „atlasovými princeznami“, „princi útle třpytivými“ a „zlatými trubači“ mohla být literárním pandánem kreseb takového Artuše Scheinera (1863–1938).

Z tohoto rozprávkového ovzduší jsme však brzy vyvedeni do nevlídné přítomnosti, čarovný opar se rozestupuje a básník se smutně rozhlíží kolem sebe: slastnému zasnívání odzvonilo a z princezen jsou „jen ženy“ (měnící se leda v Satana). Z pachuti všedních dní, prostoupených žehráním na těžký osud, vymaňuje se básník oněmi „spiritualistickými a meditativními“ polohami svého psaní; žel však, oproti dřívějším únikům do pohádkových scenérií, stává se jeho výraz abstraktně bezbarvým a zhusta rétoricky nezáživným. O to zajímavěji a plnokrevněji působí ty básně, do kterých se Jan z Wojkowicz nebál vtáhnout konkrétní realitu, ať už ji zkoumal např. pozorováním zvířat (jejichž prostřednictvím odhaloval zákonitosti lidského jednání), nebo svého vlastního údělu a své vlastní tváře (což činil dokonce s humorem, byť značně sžíravým, jak o tom svědčí znamenitý veršovaný autoportrét, vytvořený na základě Bohmanovy kresby). Nebyla mu cizí ani forma epigramu, v níž prokázal dar ostrovtipu a úsporného, jiskrného jazyka (ukázky jeho epigramatiky publikoval z rukopisů teprve Jan Řehounek ve své shora jmenované knize).

Je-li Georg Trakl básníkem podzimu, pak by s ním tento post — ještě před Františkem Halasem a jinými — mohl zastávat právě Jan z Wojkowicz. Třebaže nemálo jeho veršů jako by přímo vykvetlo příchodem jara („Mé srdce-prapor jarním průvanem / dnes s balkonu tak plavně v dálku vlaje“), přece jen hlavní scenérii této poezie představuje podzim coby čas melancholických nálad a nostalgických zastavení.

Tolik tedy hrst poznámek na okraj díla básníka, jehož netřeba vysvobozovat z kategorie poetae minores, kterou tvoří — jak už v minulosti přesvědčivě dokázali svou literárně-archeologickou prací Ivanové Slavík a Wernisch — společnost neobyčejně zajímavá, bez níž by obrazu české poesie scházela celá škála pozoruhodných barev a působivých odstínů. Jan Nebeský alias Jan z Wojkowicz do něj přispěl podmanivými náladami znějícími „hudbou podjeseně“ a vonícími chladivým vzduchem „nejtesknějších navečerů“. Jeho verše promlouvají půvabem zapomenutých a znovu nalézaných věcí, zanechaných kdysi dávno „na smutném břehu snu“.

Petr Adámek

z připravované knihy Na smutném břehu snu

Podobné příspěvky