Giuseppe Culicchia – neodbytná upřímnost
V roce 1990 vyšel třetí svazek antologie Under 25, v níž Pier Vittorio Tondelli (1955–1991) — literát, který na počátku 80. let svou povídkovou sbírkou Altri libertini (Jiní prostopášníci) pobouřil i nadchl italskou čtenářskou veřejnost — představoval začínající autory. Ve zmíněném svazku, nazvaném Papergang, se objevila dvě jména, která si v průběhu následujících let našla na domácí i zahraniční literární scéně své místo: Silvia Ballestra a Giuseppe Culicchia.
Giuseppe Culicchia se narodil 30. 4. 1965 v Turíně. Už od dětství byl vášnivým čtenářem a poměrně záhy se rozhodl pro spisovatelskou dráhu. Zapsal se tedy na filozofickou fakultu, ale brzy zjistil, že během studia bude muset psát hlavně referáty a diplomovou práci. Šel tedy pracovat do knihkupectví — sám říká, že pro budoucího spisovatele je knihkupectví ta nejlepší škola — a dál hodně četl. Povzbuzen zájmem P. V. Tondelliho o své povídky pustil se do psaní románu. Nazval ho Tutti giù per terra, což bychom mohli přeložit jako „Kolo kolo mlýnský“, i když italský název cituje závěr dětské říkanky, kdy kolo — poté, co mnoho škody nadělalo — udělalo bác. Tenhle finální pád je totiž Culicchiovou obsesí. Už od prvních povídek se svým čtenářům svěřuje s obavami o svět, kde se všichni točíme v konformním kole přetvářky a klišé, které se brzy poláme a bude konec. Zmíněná prvotina začíná konstatováním protagonisty Waltera, že „koncem osmdesátých let se zdálo, že svět se co nevidět zhroutí, a tak jsem čekal a točil se přitom pořád dokolečka, den za dnem“. Culicchiův Walter, nebo spíš Culicchia-Walter se stal v době, kdy román vyšel, neoficiálním mluvčím nové generace mladých rozhněvaných mužů, bouřících se proti hodnotám, jež uznávají jejich otcové. Walter studuje filozofii, nechce dělat kariéru, nechce se nechat zavřít do pohodlné klícky, touží po svobodě a po opravdové lásce. Jeho největší předností je naprostá autentičnost, s níž vypráví a díky které prožíváme jeho odchod ze školy, čekání na povolávací rozkaz, plnění náhradní vojenské služby, počátek „kariéry“ prodavače v knihkupectví i problémy s hledáním opravdové lásky spolu s ním. Walterova revolta se nám tak nejeví jako pouhá generační póza, ale jako přirozený výraz rozporu mezi jeho vnitřním prožíváním a okolním světem. Culicchia má navíc dar jemné ironie, pomocí které „utrpení mladého Waltera“ odhlečuje, aniž by ho zlehčoval, a dokáže čtenáře opravdu pobavit, což není málo.
Na tom se shodla i literární kritika a román získal ceny Premio Montblanc a Grinzane Cavour pro začínajícího autora. Culicchia ponechal úspěšnému — a dnes už i v režii Davida Ferrarria zfilmovanému — příběhu otevřený konec: kolo se točí dál i s Walterem, a tím si připravil cestu k případnému pokračování hrdinových životních peripetií. To na sebe skutečně nedalo dlouho čekat a o rok později vychází román Paso doble. Jak název napovídá, Walter se už pokouší o sofistikovanější a razantnější taneček. Paso doble má stylizovat pohyb matadora v aréně a pro něho se arénou stává svět dospělých a úspěšných lidí, kam se přes své výhrady přece jen pokouší zařadit. Culicchia v tomto románě sice nastavenou laťku neshodil, ale výš ji neposunul. To, co bylo v prvotině neotřelé a nové, už v pokračování trochu nudí, autorův styl sice zůstal svěží a čtivý, ale nelaskavý čtenář možná čekal víc.
V roce 1997 vyšel třetí román s „výmluvným“ názvem Bla bla bla. A Culicchia opět překvapil. Pro některé jeho „fanoušky“ to možná bylo překvapení nepříjemné, protože pokud čekali Walterovy patálie do třetice všeho dobrého, asi byli zklamáni. A přece bychom Bla bla bla mohli číst jako určité pokračování děl předchozích. Rozdíl je pouze v tom, že předtím jsme sledovali hrdinu, který postupně opouští pozici mladého rebela a rezignovaně se přizpůsobuje mechanismům společnosti, takže s Walterem se rozloučíme ve chvíli, kdy má v kapse povýšení a klíčky od auta na leasing. Zato hrdina románu Bla bla bla se vydává opačným směrem. Na začátku se setkáváme s finančně zajištěným a zcela domestikovaným „bílým samcem na prázdninách“, který trpělivě čeká na svou manželku před toaletami nákupního centra v blíže nespecifikované moderní metropoli. Jeho hlavou však prolétne myšlenka, která asi někdy napadla mnohé z nás. Co kdybych zmizel? Co kdybych se na všechno vykašlal, dal sbohem svému minulému životu, přetrhal všechna pouta, zbavil se závazků, povinností, byl zase svobodný. Většina lidí podobnou myšlenku zaplaší, ne tak Culicchův hrdina. Ten se rozhodne ji zrealizovat. A jeho útěk z vlastního života není žádná uličnická hra na schovávanou, je to zoufalá cesta člověka systematicky ničícího sebe sama. Příznaky existenciální nevolnosti, která ho stihne, jsou z literatury známé. Když pomineme jména J. P. Sartra nebo A. Camuse, která se asi v této souvislosti vybaví jako první, můžeme se na okamžik zastavit nad spřízněností Culicchiova hrdiny s některými literárními postavami L. Pirandella, konkrétně s protagonistou jeho posledního románu Uno, nessuno e centomila (1926, č. Jeden, nikdo, stotisíc) Vittangelem Moscardou. Také Vittangelo Moscarda se jednoho dne rozhodne přerušit vazby na své okolí a začne „zabíjet“ svá já, tedy obrazy sebe sama v očích jiných lidí, aby se mohl stát skutečně sám sebou, aby byl „jeden“. Když si ale strhne poslední masku, zjišťuje, že neexistuje žádné pravé a jediné, autentické já a že chce-li žít bez masky a přetvářky, musí být nikým, musí zapomenout své jméno, svou minulost, nesmí myslet na budoucnost a může se jen ponořit do proudu času chápaného jako bergsonovské trvání a v něm intenzivně prožívat svou přítomnost, rodit se v každém okamžiku a v každém okamžiku umírat. Culicchiův hrdina, který se svého jména zbavuje už na začátku, a my se ho tedy nikdy nedozvíme, učiní o přibližně sedmdesát let později podobnou volbu, ale v jeho případě je cesta za svobodou mnohem složitější. Už Pirandellovi hrdinové vnímají město a výdobytky civilizace jako nepřátelské prostředí, varují před zhoubným vlivem strojů na člověka, před ztrátou komunikace, odcizením. Ale to, co pro ně byla pouhá utopie vzdálené budoucnosti, stává se pro Culicchiova hrdinu realitou. A zatímco Vittangelo Moscarda mohl uniknout z těsného sevření města do laskavější náruče přírody, pro protagonistu Bla bla bla je město jakýmsi začarovaným labyrintem, z něhož nedokáže najít cestu ven. A tak jakkoli je svoboda Vittangela Moscardy „problematická“ a jakkoli můžeme závěr románu interpretovat negativně, přece jen lze v jistém smyslu hovořit i o hrdinově vítězství. V druhém případě je však celkové vyznění románu ještě nejednoznačnější. Už i vzhledem k tomu, že hrdina Bla bla bla nepopisuje svůj sestup do pekel jako zajímavý experiment. Pro něj jiná cesta zkrátka není, což ovšem neznamená, že si za svým rozhodnutím vždy bezezbytku stojí. Pokud je Moscarda označován za pasivního pozorovatele, ve srovnání s Culicchiovým vypravěčem je to postava navýsost aktivní. Ten se totiž stává stále větším zajatcem velkoměsta, kterým bloudí, nechává se unášet proudem lidí, a třebaže nechce jít s davem, dav ho strhává. Navíc se musí vypořádat se samotou. Přetrhat všechna pouta je možná snadné, ale rozhodně je velice těžké zůstat úplně sám, tak sám jako člověk, který nemá, komu by zavolal. Pirandellův hrdina se zbavuje peněz a majetku, aby se osvobodil, ten Culicchiův se hrozí dne, kdy mu peníze dojdou. Pro něj už neplatí, že „blaze tomu, kdo nic nemá“, Culicchia detailně popisuje konkrétní problémy člověka, který se ocitne „na ulici“, na dně společnosti. Co čtenáře zasáhne snad nejvíc, je strohá upřímnost protagonistovy výpovědi, kde velice rychle zmizí pobavený nadhled a ironie, známé z předchozích Culicchiových knih, a nahradí je až nepříjemně naléhavá otevřenost. Legrace končí, když pochopíme, že protagonista svou destrukci míní vážně. V jeho monologu občas zazní černý humor, zejména když hovoří o své minulosti a rodině, ale vše nakonec přehluší úzkostný tón člověka, který se ztratil, ztratil se především sám sobě a má strach. Culicchiovi se podařilo dosáhnout až tragické polohy v okamžicích, kdy z hrdinových slov čteme jasné volání o pomoc a zároveň víme, že je to volání člověka, který zatvrzele odmítá záchranný pás. Hrdina se upřímně snaží jen tak být, na nic nemyslet, nic necítit, po ničem netoužit a především nikým nebýt a my sledujeme, jak se mu to nedaří. Ono velké finále, ke kterému je hrdina blíž a blíž, asi přináší vysvobození, ale ve čtenáři přesto nadále hlodá otázka: Můžeme být, aniž bychom museli být někým? Za časů Pirandellových hrdinů to možná šlo. A co dnes?
Tři roky po Bla bla bla vydává Culicchia útlou prózu, v jejímž názvu se opět objevuje dětská říkanka, vlastně rozpočitadlo: Ambarabà. Česky titul asi nejlépe vystihuje ono známé Ententýky. Tuto prózu můžeme chápat i jako určitý dodatek k Bla bla bla. Společným tématem obou knih je osamělost obyvatel metropole, kde se kulisy děje stávají skutečným protagonistou a lidé jsou jen pomíjivé stíny, které beze stopy mizí. V Bla bla bla jsme naslouchali monologu jediného hrdiny, v Ententýky je protagonistů dvacet jedna. Stojí na nástupišti ve stanici metra a čekají na vlak: „První má zavřené oči. Druhá poslouchá svůj dech. Třetí se škrabe na bradě. Čtvrtá svírá nylonový sáček. Pátý si pohrává s krabičkou marlborek. Šestá hladí fotoaparát. Sedmý se dloube v nose. Osmá si upřeně prohlíží pár nohou. Devátý si ohmatává lebku. Desátý vede na vodíku tři psy. Jedenáctá si maluje pusu. Dvanáctý poslouchá hudbu z walkmanu. Třináctý smrdí potem. Čtrnáctá zírá na podlahu. Patnáctý si masíruje nohu. Šestnáctý se češe. Sedmnáctý se dívá na hodinky. Osmnáctá se dívá na chlápka s divným úsměvem. Devatenáctý se divně usmívá. Dvacátý si čte noviny. Jednadvacátý je on.“ Dvacet miniportrétů, dvacet hloubkových sond do nitra anonymních cestujících. Culicchia nemá moc času, musí se vejít do intervalu odměřeného čekáním na příjezd dalšího vlaku, ale už v předchozích prózách dokázal, že až telegrafická úspornost, s níž dokáže sdělit mnoho, je jeho silnou stránkou. Talent vyjádřit dvěma slovy atmosféru, popsat situaci, načrtnout obrázek už prokázal, a nyní dokazuje, že umí namalovat portrét na čtyřech stránkách. Proniká pod netečnou slupku čekajících pasažérů, nahlíží do jejich soukromí, do jejich nejintimnějších myšlenek. Dvacet mikropříběhů, dvacet miniportrétů a jedenadvacátý je… ten, kdo ostatní rozpočítá: ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky… a nebo může někdo spadnout do kolejiště pod přijíždějící vlak. Zbývá už jen pár minut, stačí se šikovně natočit, aby kamery nic nezaznamenaly. Jednadvacátý je nebezpečný maniak, bizarní šprýmař nebo samozvaný spasitel? To už nezjistíme, ale je střípkem v Culicchiově kaleidoskopu banality všedních životů, který hýří nejen groteskními a komickými tóny, ale jímž prosvítá i zoufalá šeď a prázdnota.
V dalších dvou románech A spasso con Anselm (2001, Na procházce s Anselmem) a Liberi tutti, quasi (2002, Všichni jsou volní, skoro) se Culicchia rozhodl vrátit k původní humorné lehkosti svého stylu a obdařil italskou literaturu zcela originálním hrdinou. Anselm je veselý sympaťák a veliký dobrák, pochází z Brazílie, nosí zelené číro a rád se dívá na fotbal, ale nejzvláštnější na něm je, že je mravenečník. A jako takový se v lidském světě příliš neorientuje, takže ho jeho kamarád Giuseppe zasvěcuje do tajů života v civilizaci a Anselm vše s vtipným nadhledem komentuje. Culicchia přenechal hlavní slovo mravenečníkovi, což mu umožnilo udržet víceméně komickou polohu, protože Anselm je sice mimořádně empatický, nicméně není člověk, a proto může lidi pozorovat s odstupem a skutečnou nezaujatostí cizince, jímž se předchozí Culicchiovi hrdinové pouze cítili, ale nebyli jím. U nich byly komické momenty vždy vyváženy tragikou jejich vnitřního prožitku, a čtenáři smích ztuhl na rtech. Zato s Anselmem se zasmát můžeme, ne že by podivné zvyky naší společnosti byly pro nás tak směšné, ale přijmeme-li jeho prizma pohledu, dokážeme je tak aspoň chvíli vidět.
Culicchia se nepoučil z chyb minulosti a znovu napsal pokračování velmi úspěšné knihy. Opět musíme konstatovat, že první knížka je mnohem lepší. Na procházce s Anselmem si čtenář užívá inteligentní zábavu a propadá šarmu vtipného mravenečníka. V pokračování — jeho název už tradičně odkazuje k dětské průpovídce: „liberi tutti“ (všichni jsou volní) se volá při hře na schovávanou, když se někomu podaří zapikat hráče, který pikal — upadá Culicchia do určité tezovitosti, jíž se do té doby i přes nespornou „angažovanost“ svých textů víceméně vyhýbal. Anselm se jako zástupce světa nevinných zvířat dostává do opozice ke světu krvelačných lidí a výzva k vegetariánství může ležet masožravým čtenářům v žaludku.
Zatím poslední Culicchiovou knihou je úspěšný román Il paese delle meraviglie (2004, Říše divů). Tentokrát je titul vypůjčený od L. Carrolla a Říší divů se rozumí Itálie v období označovaném jako „anni di piombo“ (olověná léta, podle filmu M. von Tratten). Autor se poprvé vrací po časové přímce zpátky, do roku 1977, v němž se odehrává příběh dvou čtrnáctiletých kamarádů: snílka Attily a rváče Zazziho, řečeného Franz. Culicchia prý chtěl především napsat příběh z Itálie sedmdesátých let, vrátit se do období terorismu rudých brigád, počátků punkového hnutí, debutu jeho oblíbených Sex Pistols. Domnívám se, že spíš než jako kronika doby funguje tato kniha jako výborný bildungsroman, jako příběh o dospívání, o přátelství, o lásce, o nadějích, které v sobě v dětství živíme. Přesvědčivě je zachycena celá řada psychologicky věrohodných figur vzájemně propojených jemným předivem vztahů. Culicchia se soustřeďuje hlavně na vztahy uvnitř rodiny a na citové vazby postav, tedy pouští se na půdu, kterou předtím, i vzhledem k osamělosti svých hrdinů, spíše zanedbával. A vede si dobře.
Na vynášení soudů je brzy, ale zdá se, že v posledním románě našel Culicchia rovnováhu mezi angažovaným spisovatelem a autentickým vypravěčem. Doufejme, že ji nic nenaruší.
Alice Flemrová
