|

Frances Horovitzová – podzemní pokora

Anglický kritik Jim Burns napsal v roce 1986 v časopisu Ambit v krátké glose k vydanému sebranému dílu básnířky Frances Horovitzové, že jsou básníci, kteří píší a vydávají málo a jejich dílo je pak v dobových módách, literárních drbech, pěně dní a honbě za novostí dost často přehlíženo. „Sem tam se objeví jejich nové básně, vydají příležitostnou sbírečku s malým nebo žádným ohlasem recenzentů, jejich jména zná málokdo. A přesto mají něco, čím jejich práce přežije.“ Jedním dechem dodává, že Horovitzová sice nepřišla ve svých básních s něčím novátorským, ale že její verše čtou a budou číst lidé hlavně kvůli tomu, že vlastně ideálně splňuje představu toho, jak by mohla vypadat jedna z podob lyrické poezie. Nenaplňuje jen nějaké sociální role a zároveň jí nejde o trochu potřeštěné nahánění jepičích trendů. Kritikova slova se ostatně naplnila: její Sebrané básně vyšly od roku 1984 třikrát, naposledy v roce 2011. Na básnířku, která za svého nepříliš dlouhého života vydala jen několik drobných tisků a ve větším nakladatelství vlastně jen jednu rozsáhlejší sbírku (Voda po kameni, 1981), je to zejména v anglickém prostředí malý zázrak. Stejně tak existuje řada básní posmrtně Horovitzové věnována, vyšly dokonce dva sborníky na její památku — aby byla tato básnířka nějak stále přítomná i po skoro čtyřiceti letech od její smrti.

Čím to? Odpovědí na tuto otázku může být víc a vysvětlí nám ji vlastně až odstup a trochu i znalost navenek neviděného kontextu historie poválečné anglické poezie. Frances Horovitzová totiž byla zejména v sedmdesátých letech nepřehlédnutelnou osobností v rozhlasovém i televizním vysílání BBC, kde velmi citlivě a poučeně přinášela a hlavně přednášela ukázky ze současné tvorby anglicky píšících básníků. Dodejme však, že nejen jich, pověstné bylo i její čtení ruských básnířek. Zároveň patřila ke kulturnímu hnutí mladých autorů šedesátých let, které se samo označilo coby „underground“ a k jehož hlavním představitelům patřil její manžel, básník Michael Horovitz, dále například Adrian Mitchell, Spike Hawkins, Paul Evans nebo Pete Morgan.

Jenže když mluvíme o literárním undergroundu, o podzemí, nacházíme se trochu pojmově v něčem, co se díky našemu chápání „androše“ může lehce překrývat, plést a co trochu odvádí pozornost — neboť paradoxně není underground jako underground… A za železnou oponou obzvlášť. Pakliže bychom chtěli vidět ty společné rysy: Směřování celého volného seskupení anglického básnického undergroundu podobně jako toho našeho reaguje na beatnickou vlnu ze Spojených států a zároveň se cítí být pokračovatelem evropské avantgardy a neoavantgardy. Obdivuje nejen moderní výtvarné umění a samo vytváří happeningy, ale v jejím hledáčku má své místo i popmusic: navíc jsme v šedesátých letech, kdy právě Velká Británie přebírá v mnohém velení nad kulturní tvorbou planety a ovlivňuje už navždy podobu masové kultury. A zde lze ukázat i na první rozdíly — i když se proti establishmentu undergroundové seskupení částečně vymezuje, dokáže zároveň té popularity využít. Nikdo jim nebrání v tvůrčím rozletu a mohou si dělat, co chtějí, pokud na to seženou peníze…

Tradičně si autoři nedávají diktovat, o čem kdo bude psát, a nově (a tohle nově je třeba brát ve velkých uvozovkách) přicházejí s prvky typickými pro všechny nastupující romantizující generace jakékoliv doby. Tedy s vydáváním krátkodechých časopisů a letáků, básnických sbírek často o rozsahu jednoho archu, s trochu megalomanskými plány ve vydávání „zásadních“ antologií, s nástupem autorských čtení (tehdy ještě nazývaných coby „recitály“), která například propagoval jeden z příslušníků podzemní kultury Christopher Logue, jenž jako jeden z prvních britských spisovatelů přišel s recitací a hudebním doprovodem v návaznosti na německé kabarety i na tradici vaudevillu. S odmítáním všech dosud pro ně konvenčních věcí, se zdravou provokací v oblastech, které provokují maloměstskou idylku. Do nich bychom mohli zahrnout vše od volnosti v tématech sexuálních, v uvolněném přístupu k rekreačním drogám přes idealismus řekněme komunitního charakteru až po specifický a místy bouřlivý (a dodejme bořivý) černý humor a také jakousi snahu o zachycení okamžité nálady, po našem řečeno zachycení improvizované „jazzové“ inspirace.

Co je pro britské básnické podzemí příznačné, je i nové nacházení milostné lyriky bez zbytečných zatížených odkazů na jinak trochu přeintelektualizovanou básnickou zábavu britských básníků navazovat na trvalý odkaz římské historie v britských dějinách a též na všechny alžbětince. Zároveň objevují dílo Williama Blakea, aby se zkoušelo tu více a tu méně navazovat na jeho vize a preromantické představy, podpořené zenovým učením i pomocí rozšířeného vědomí.

To, že s takovou výbavou lze existovat jen pár let a že vlastně ani tak nejde najít propagované „nové umění“, zjišťuje jinak velmi volné seskupení undergroundových autorů poměrně brzy. Ale podobně jako ve všech nově nastupujících generačních seskupeních je velmi potřebné dojít k takovému poznání — už pro další pohyb lyriky. Veškeré dění britského básnického undergroundu se v průběhu druhé poloviny šedesátých let posouvá mimo dosud běžné, pro poezii typické a zaběhlé platformy. Podobně jako u nás přichází i zde poezie ruku v ruce s malými scénami, s recitály, výstavami i nově založenými časopisy, jednotlivé skupinky vzniklé po celé zemi a spojené jen trochu mlhavou představou, kterou dohromady drží pár tezí a shodné názory na svět, si hledají hlavně své lidi, své publikum generační, své scény bez vlivu establishmentu. Že to je v něčem příbuzné s děním v našem undergroundu? Ano, ale jen do chvíle, kdy se na ten náš dívá od začátku přísným a krutým okem Velký bratr, který nikdy nenechá vyrůst tyhle dost často jednoleté bylinky a dělá z nich na dlouhou dobu výbavu herbáře.

V pravděpodobně nejvýraznější antologii Children of Albion. Poetry of the „Underground“ in Britain (Děti Albionu. Poezie „podzemí“ v Británii, 1969), kterou sestavil Michael Horovitz, se ale už ukazuje, jak jsou nové postoje hnutí dost často jen vágním nápadem. Tehdy se o ně začal establishment, proti kterému deset let vystupovali, zajímat jako o módní a využitelnou (nebo lépe řečeno zneužitelnou) věc. Někteří z autorů undergroundu se postupem času stávají běžnou součástí básnické scény, například Adrian Mitchell ve své tvorbě koketuje s politickými komentáři a epigramy. Autoři vzešlí z tohoto volného hnutí jsou ještě v sedmdesátých letech lehce politicky „doleva“, aby je na konci dekády úplně převálcovala thatcherovská anti-sociální politika, a aby tak trochu odkryla jistou naivitu a lehkost jejich řečeného slova, které už nedokáže nést jistou tíhu zodpovědnosti. Děti květin vystřídaly děti květin v popelnici, jak by mohl znít trochu otřepaný a prvoplánový slogan. Na jedné straně z těch undergroundových básníků zbyla banalita a naivita zlatých šedesátých, ale zároveň si musíme uvědomit, že tenhle podzemní svět přinesl pro anglickou poezii nová a živá témata — čistou lyriku, upřímnost i intelektuální prostořekost. Zcivilnila ji a dokázala popsat citovost dospěle, sexualitu bez upocených slůvek i bolest bez patosu.

A právě tady se už potkáváme s Frances Horovitzovou. Společně se čtyřmi dalšími autorkami se objevila ve zmiňované antologii, ovšem nijak zvlášť nevybočovala z nastíněné poetiky hnutí — ostatně třeba další autorka Dětí Albionu, Libby Houstonová, byla vedle psaní poezie profesí botanička, a tak má její lyrika daleko výraznější a hlouběji prožitý „přírodní“ akcent, a americká rodačka a performerka Carlyle Reedyová byla zase víc progresivní a avantgardní. Už tehdy ovšem měla Horovitzová (narozená 13. února 1938 jako Frances Hookerová) za sebou vydání dvou malých tisků (jednoarchový soubor Básně, 1967, a samostatně vydanou báseň Sen, 1969) a chystala svou první větší sbírku Vysoká věž, která vyšla v roce 1970 a do níž přešlo i několik básní z prvotiny. Frances po druhé světové válce vystudovala londýnskou dívčí školu ve Walthamstowu a poté se přihlásila na studia anglického jazyka a dramatu na Bristolské univerzitě. Posléze vystudovala herectví a recitaci na Královské akademii dramatických umění (Royal Academy od Dramatic Art) v Londýně. Profesionálně recitovala v rozhlasu a televizi a zároveň vyučovala poezii na středních školách po celé Anglii (o čemž v roce 1981 vznikl i dokument pro BBC2).

Psát začala až po sňatku s Michaelem Horovitzem v roce 1964, s nímž se v roce 1970 přestěhovala do domku v Gloucestershiru ve střední Anglii poblíž velšských hranic. V roce 1971 se jim narodil jediný syn Adam, dnes též básník, a verše z desetiletého pobytu na venkově se objevují v její sbírce Voda po kameni, která vyšla v roce 1980 a je i autorčinou nejucelenější a nejrozsáhlejší sbírkou, navíc vydanou v oficiálním nakladatelství s distribucí po celé zemi.

V té době se ovšem již vztah s Michaelem Horovitzem rozpadá a Frances se v prosinci 1980 přestěhovala se synem na sever Anglie za svým novým partnerem, básníkem a literárním historikem Rogerem Garfittem. S ním se seznámila při práci na básnické performanci věnované básním o Hadriánově valu (tato společná práce čtyř autorů vyšla v roce 1981 pod názvem Val). Po dvou letech na statku poblíž římské pevnosti v Birdoswaldu se v červenci 1982 přestěhovala opět do střední Anglie, tentokrát do Herefordshiru. V té době jí byla diagnostikovaná rakovina kůže v levém uchu, kterou nedokázaly operace ani další léčba zastavit. Horovitzová zemřela 2. října 1983 ve věku 45 let, těsně před smrtí se podruhé vdala za Rogera Garfitta, přičemž stačila ještě připravit k vydání drobnou, dvacetistránkovou sbírku Světlo sněhu, světlo vod (1983).

Recenzent Jeremy Hooker upozorňuje v případě tvorby Frances Horovitzové na určitou návaznost a spřízněnost se spirituální lyrikou anglických básnířek Frances Bellerbyové, Kathleen Raineové nebo Mary Caseyové, s jejich citlivým smyslem pro jedinečnost a specifika každé žijící bytosti. Dodejme, že tematickou blízkost lze nacházet i v básnické tvorbě velšské autorky Gillian Clarkeové… Nejde ovšem zdaleka jen o nějakou pocitovou koláž náladových obrázků z přírody nebo náboženský odkaz jakési všeobjímající zenově/křesťanské lásky ke světu a jeho obyvatelům. Básně Frances Horovitzové se soustřeďují na vztahy muže a ženy, a stejně tak na vztahy rodičů a dětí. Pokud se v jejích verších objevuje příroda, je dost často až machenovsky ne-lidská, cizí, chladná. Všimněte si jen, jakou práci si Horovitzová dává s tím, co „neřekne“, než s tím, co napíše. Uvádí nás do situace leckdy až banální, všednodenní, prosté, ale zároveň nám jakoby kukátkem dá nahlédnout pod věci viděné. Několika slovy nastíní problém, který zuří pod částečně klidnou a nehybnou hladinou. Její živelnost, něha, sexualita, přirozená dospělost bez infantility, její snaha porozumět přírodě kolem, její zaujetí i přirozená fascinace faunou a flórou — to všechno jen zasazuje do krátkých, zdánlivě nedějových veršů. Ale pokud v nich budete hledat víc, najdete vždy ten nenápadný úhel, díky němuž se vám vnímání přírodního světa a mezilidských vztahů zaklesnou do přesvědčivého celku. Frances Horovitzová není autorkou rozsáhlého díla, ale její básně jsou od počátku až do posledních bolestných veršů z nemocnice („Večer“ nebo „Dopis synovi“) koncizní. Není v nich žádný odsudek, potměšilost ani ironie, ale vždy tu je jistá pokora. Možná laskavost. A také úžas, to specifické koření filozofie i poezie.

Kdybychom hledali český ekvivalent, lze ho možná najít v některých pozdních verších našich beatnických básnířek, zejména u Vladimíry Čerepkové. Zároveň je Horovitzová autorkou v našem prostředí vlastně neznámou. Pokud ovšem lze v případě celosvětové poválečné poezie vůbec mluvit v kategoriích „známosti“ — vidíme jen jakési odlesky a střípky a sotva jsme schopni nahlédnout na celky, básnické skupiny i na outsidery jednotlivých národních literatur. Jedna její báseň („Luna“) byla přeložena v roce 1983 ve Světové literatuře (č. 2) v rámci bloku veršů autorů britského „podzemí“. Týž překladatel, Bohuslav Mánek, pak představil její báseň „tvé mlčení se rozlévá jak voda“ v knižním Almanachu Světové literatury (Odeon, Praha 1986). Chápejme ovšem tento výbor spíš jako nenápadnou poctu autorce, která dodnes nezůstává antikvovanou položkou, ale kterou stojí za to číst, protože — a znovu se tím dostáváme na začátek — to může být i podnět do diskuse o tom, co je lyrika a zda má pořád ještě smysl.

Michal Jareš

Podobné příspěvky