Esther Tusquets – mořské víly a všepožírající bažina času

Španělská spisovatelka katalánského původu Esther Tusquets (1936–2012) zahájila literární kariéru relativně pozdě. Ale přestože svou první novelu Stejné moře jako každé léto (El mismo mar de todos los veranos, 1978), která tvoří první díl volné trilogie La trilogía del mar, vydala až po čtyřicítce, čekalo ji ještě dlouhé a plodné tvůrčí období. Následovaly zbývající dva díly trilogie, které vyšly pod názvy El amor es un juego solitario (Láska je osamělá hra, 1979) a Varada tras el ultimo naufragio (Přistání po posledním ztroskotání, 1980), a vedle nich uveřejnila i několik dalších novel, pohádky, tři sbírky povídek a zejména řadu autobiografií. V současnosti patří k nejdůležitějším a nejinovativnějším španělským spisovatelům dvacátého století a její dílo se těší nepolevujícímu zájmu čtenářů i kritiků. Její knihy byly přeloženy do mnoha jazyků a dvě z nich získaly prestižní cenu Premio Ciudad de Barcelona (1979 a 1997).

Sama uvádí, že začala psát především proto, aby si odpočinula od vedení svého nakladatelství Lumen. To bylo původně zaměřeno katolicky a začátkem šedesátých let je pro ni pořídil její otec Magi. Esther se nakladatelství ujala po univerzitním studiu filozofie a literatury, ačkoli se k tomu ani v nejmenším necítila vnitřně povolána, a jeho orientaci změnila na spíše levicovou. Fungovalo desítky let a vydávalo například knihy Umberta Eca, Carrollovu Alenku v říši divů či většinu děl Virginie Woolf. K její novele Vlny (Waves, 1931) bývá dílo Esther Tusquets přirovnáváno, zejména pak jeho novelistická část. Podobnost bývá spatřována jmenovitě v reflektivnosti tvorby, která se spíše než vnitřnímu monologu podobá recitativu, ve volném toku myšlenek zachycovaných jako proud vědomí, v nefragmentovaném jazyku či v tom, že text je spíše básní v próze.

Lyrická a experimentální novela Stejné moře jako každé léto vychází v roce 1978, tedy tři roky po pádu fašistického režimu, v jehož čele stál generalissimus Francisco Franco a který trval bezmála čtyřicet let. Začal na konci občanské války (na jejímž počátku se autorka narodila), kdy vystřídal druhou republiku, jež byla vyhlášena po diktatuře generála Miguela Prima de Rivery, který byl u moci po většinu dvacátých let. Esther Tusquets pochází z prostředí, jež bylo fašistickému režimu oporou – z prostředí založeného na ustaveném pořádku buržoazní pravice, na katolické církvi, vojenské hierarchii, autoritářství, nacionalismu, konzervatismu a na šlechtě coby majitelce půdy. Z úzkého vztahu církve a státu vyplývaly četné potíže – bylo obtížné dosáhnout rozvodu (zejména pro ženy), byl znemožněn přístup k antikoncepci a potratům, homosexualita byla chápána jako zločin, došlo k zavedení vládní cenzury a k omezení mnoha dalších lidských práv. Esther Tusquets prožila bezstarostné dětství v uzavřeném, elitářském světě katalánské buržoazie, jenž se těšil mnohým (nezaslouženým) privilegiím a jejž přibližuje především v prvním dílu své autobiografie Habíamos ganado la guerra (Vyhráli jsme válku, 2007). Coby příslušnice barcelonské „gauche divine“ se na počátku literární dráhy rozhodla, že bude o španělské společnosti psát z pohledu těch, kteří „válku vyhráli“. Uvědomovala si totiž, že znalost tohoto prostředí jí k tomu poskytuje jedinečnou výhodu. Z jejího díla prostupuje věrný obraz poválečného Španělska – čtenář se seznamuje především s nepsanými pravidly chování, s normami, jimiž je nutno se řídit, s nutností přebírat určité role a vzdát se jedinečnosti, s důrazem kladeným na vnější dojem a zdání. Navzdory zdánlivému klanovému charakteru společnosti se její členové snaží předčít jeden druhého, ženy čelí společenskému tlaku, který je nutí smířit se s manželovou nevěrou, a interakce se společenským prostředím je jim dovolena jen v podřízené roli dcery, ženy či matky. V téže společnosti však zároveň dochází i k podkopávání mužské autority.

Vypravěčka této částečně autobiografické novely je vysokoškolská profesorka středního věku, která se po vystřízlivění z iluzí a z nespokojenosti se svým osobním životem navrací do rodného domu, aby se zde pokusila ve vzpomínkách vrátit do minulosti a znovu najít původní nevinnost. Tato cesta k sobě samé, k níž ji přiměje emoční krize, tato snaha zjistit, proč se její život vydal právě tím směrem, jímž se vydal, je vlastně jakousi odyseou směřující k růstu, sebe­realizaci a osvícení. Do míst svého dětství se vydává provázena dívkou Clarou, aby ji coby samu sebe převtělenou do role pasivní panenky pomocí obřadů a rituálů provedla skrze labyrinty své mysli a paměti, aby ji uvedla do svých vnitřních i vnějších hlubin, jeskyní a studní a učinila ji objektem svého vlastního obrodného procesu, jenž ústí v novém zeleném světě, kde dojde k jejímu znovuzrození ze symbolického kokonu. V tomto procesu se klade důraz na hry – na jedné straně jsou to společenské hry předstírání, přetvářek a masek, na druhé posvátné a nevinné dětské hry – a nastává neúspěšný pokus o změnu pravidel, změnu charakteru hry ze společenského na posvátné. Své dobré záměry sama vypravěčka kazí tím, že poukazuje na nezměnitelný charakter tohoto vzorce, a to pomocí odkazů na mýty, pohádky a příběhy, jež jsou zároveň i příběhy o zradě. Téma zrady ostatně prostupuje celou novelu: otcova zrada na Silvíi i na vlastní manželce; zrada ze strany Jorgeho, který vypravěčku opouští tím, že spáchá sebevraždu; zrada manžela Julia, jenž ji opakovaně podvádí s mladými dívkami; zrada vypravěččiny vlastní generace, která opustila své původní ideály; zrada vypravěčky na Claře; Clařina zrada; vlastní zrada na sobě samé páchaná nasazováním masek, přetvářkou a neautentickým chováním.

Všechny tři novely volné trilogie ukazují své hrdinky jakožto současné Šípkové Růženky středního věku, které v mládí podlehly nebezpečnému kouzlu pohádek a mýtů, v nichž se jim muži představují v podobě krásných princů, kteří si vybírají milovanou dívku, ucházejí se o ni a unášejí ji na svůj hrad, aby tam šťastně žili až do smrti. Po probuzení hrdinky s hrůzou zjišťují, že je princ opustil a že jejich život je vinou psychické závislosti na mužích najednou bolestně prázdný. Sama vypravěčka přiznává, že se řídila slovy, ne skutečností, že její myšlení bylo tvarováno čtením a literaturou a že mnohé z jejích vzpomínek jsou ve skutečnosti literární konstrukty neboli skutečné zkušenosti viděné skrze navrstvený literární model.

Na cestě ke zjištění, co vlastně tvoří základní prvky její existence, v tomto hledání a shromažďování rozbitých kousků svého života, se vypravěčka prázdnotu vzniklou ze ztráty iluzí pokouší částečně zaplnit sexuálními zkušenostmi, a to zejména lesbického charakteru. Celým textem pak prostupuje otevřená sexualita a smyslnost jako prostředek sdělování specificky ženské erotické zkušenosti, jako chvalozpěv na smyslnost vůně a dotyku. Po pádu Frankova režimu se sice ve Španělsku objevilo mnoho spisovatelek, nicméně novela Stejné moře jako každé léto je jedním z prvních děl, která se díky zrušení cenzury mohla svobodně věnovat ženské homosexualitě či bisexualitě. To, jak Esther Tusquets líčí ženský pohled na sexualitu, je v tehdejší španělské literatuře víceméně neslýchané a novela i nadále zůstává kontroverzní a bezprecedentní – jeden literární kritik ji například nazval „první antifalickou novelou španělské literatury“ (přestože nestaví ženský svět do opozice vůči mužskému, ale ukazuje ho jako svébytný svět bez toho, aby odkazovala ke světu mužskému nebo jej s ním porovnávala).

Cesta do sebe sama se také stává nevědomým putováním, jehož cílem je nalezení ztracené matky a uspokojení prvotní vazby, jíž se vypravěčce nedostalo v dětském věku. Ani sama Esther Tusquets se svou matkou Guillerminou Guillén, o níž často píše, nikdy nenavázala bližší vztah (nebyla ani na jejím pohřbu). Paní Guillermina patřila k barcelonské vyšší společnosti a trápilo ji, že nemohla uskutečnit své sny o tom, že se stane architektkou nebo interiérovou designérkou. Vinou omezení daných tehdejšími společenskými názory o náležité roli ženy nenacházela způsob, jak svůj talent využít, a proto svou nadměrnou energii ventilovala v sociálních aktivitách, ale také prostřednictvím neustálých nesmyslných změn v bytě, s jejichž líčením se setkáváme i v textu této novely. Svou frustraci si vylévala i na své zranitelné dceři, kterou se snažila přetvořit k obrazu svému. Esther Tusquets v pozdějších rozhovorech říká, že v dětství v ní matčina osobnost budila zároveň okouzlení i strach, a uvádí, že nikdy nepoznala radost, kterou člověku přináší situace, kdy je viděn a přijímán takový, jaký skutečně je.

Díky intertextuální povaze novely je čtenář nucen rozlišovat mezi různými vrstvami, aby objevil další linie a dimenze. Textem se proplétá svět pohádek a mýtů, který vypravěčce pomáhá nacházet paralely s jejím vlastním životem: Ariadna – která možná byla jen postavou ze snu, jejž snil Mínótauros, jenž možná nezemřel Théseovou rukou (netradiční pohled na osud Mínótaura nabízí například i Jorge Luis Borges v povídce „Casa de Asterión“) – se chtěla po Mínótaurově smrti plavit na lodi argonautů k neznámým planetám, kde je život krásnější a lidé lepší, ale Théseus ji zradil, takže skončila opuštěná na ostrově Naxos; Hloupý Honza na potvrzení svého jména opravdu nikdy nic nepochopí, malá mořská víla přeměněná v mořskou pěnu stále hledá duši ženy (pokud se do ní, jako v povídce „The Fisherman and his Soul“ od Oscara Wildea nezamiluje rybář, který, aby s ní mohl žít pod vodou, si na radu čarodějnice nožem vyřízne svou duši neboli svůj stín) a Mařenka vykrmuje a mučí svého Jeníčka. Před zrcadlem odrážejícím kočku Šklíbu přehopsá bílý králík z Alenky v říši divů, ošklivé káčátko vzhlíží k Odettě a Odilii, bílé a černé labuti z Labutího jezera, Kráska si hraje s Netvorem, znuděný císař posílá umělého slavíka do vyhnanství, Tristanův nářek se mísí s pláčem Isoldy, Guliver leží svázaný na zemi mezi maličkými jezdci na koních, konkubíny z Tisíce a jedné noci projevují špatný vkus (což je v zemi dam s anglosaským vzezřením největší hřích), bakchantky nevázaně tančí v bujném reji jako u Felliniho, Pasolini hořkým hlasem zvěstuje Viscontiho varování o soumraku bohů a svatý rytíř Orlando projevuje neopětovanou lásku k Angelice, která skončí nahá, přivázaná řetězy ke skále jako oběť mořské příšeře. Nehledě na to je celý text uvozen parafrází z Petra Pana.

Navzdory tomu, že k prvnímu velkému nástupu španělských spisovatelek dochází již po konci občanské války (což také dokazuje pět cen Premio Nadal, jež jim byly v padesátých letech uděleny) a že se španělská literární tradice pyšní mimořádně velkým počtem ženských jmen (k nejznámějším patří například Beatriz Bernal, María de Zayas y Montemayor, Mariana de Carvajal y Saavedra, Cecilia Böhl de Faber, Emilia Pardo de Bazán či Rosa Montero), plně se autor­­ky mohly projevit až po pádu frankistické diktatury, tedy v sedm­desátých letech. Esther Tusquets, která bývá přirovnávána nejen k Virginii Woolf, ale také k Marguerite Yourcenar, Katherine Mansfield, George Eliot, Carmen Laforet (zejména v souvislostí s jejím nejznámějším dílem, prvotinou Nada, která byla přeložena i do češtiny [Nic]), k Aně Maríi Moix (jež byla pravděpodobně předobrazem pro postavu Clary) či Aně Maríi Matute, je nejzářnějším příkladem této generace.

Markéta Hofmeisterová