(1980) pochází ze Ždírce nad Doubravou. Vystudovala pedagogickou fakultu, dosud byla zaměstnána jako učitelka, plavčice, au pair, jazyková korektorka a redaktorka.
Básně a povídky publikovala časopisecky, její tvorba je zastoupena v knihách Jezdec na delfíně (Concordia, 2005), Jizvy na svých místech (Městská knihovna Varnsdorf, 2006) a Nejlepší české básně 2011 (Host, 2011). První sbírka básní Ne zcela obsazené jí vyšla v nakladatelství dybbuk v roce 2010.
Druhá básnická sbírka Pavly Vašíčkové je plná hříček se slovy, s jejich hranicemi, s obzorem řeči a vzlety do bezmeznosti: Jelikož čteme písmena, ale ne vždy myšlenky, píšeme písmena, ale ne vždy činy, létáme na nebi, ale ne v něm. Cítíme přiléhavý tlak snů, mléčné objetí mlh. Neznajíce sytost hladu hladovíme sytostí, celý svět hladoví sytostí. Zbídačeni vědomostmi, obtěžkáni zkušenostmi, než se ve vzdálení budeme ještě více vzdalovat, budeme se muset…
Poezie nelíbivá, mnohdy jsou to verše škobrtavé, odírající jazyk na kost. Pavla Vašíčková se jím s vážností prodírá, aby ohledala hranice sdělnosti slov; jistý minimalismus vyvažuje pasážemi vyznačujícími se kypěním, bubláním, zaklínáním – všelijakým kroužením kolem nesdělitelného, které by bylo rádo vyřčeno. Překvapuje nečekanými zkratkami, syrovým gestem; mučivé noční můry se zvrhávají v nepříliš úlevnou sebeironii. Důležitým rysem je poctivost – autorka na čtenáře nic nehraje: nesnaží…