Mezi jeho díla, vydávaná ponejvíce v malých, bibliofilských výtiscích, kromě lyrické prózy Mořský kostel (1930) patří například i v témže roce vydaný symbolisticky laděný příběh Bílí koně a hráč. Vyšel ještě v menším nákladu a byl určený jen pro blízké literární přátele (zejména Jiřího Karáska ze Lvovic, bratry Čapkovy, K. H. Hilara, J. Štyrského). Další dílo, Hudba vrcholného léta (1937), je znovu jasným, oslavným pajánem přírody. Po válečné Panně a Satanášinásleduje brzy Krása země bojuje, tentokrát vzdání pocty několika našim malířům-krajinářům, doprovázené reprodukcemi jejich obrazů a se spíše národním zabarvením. Poslední Teuchnerovou bibliofilií je Lazar (1947), nejneuchopitelnější z jeho děl, psané technikou „proudu vnitřního vědomí“, který tvoří nesourodý příval citací, postřehů a dalších údajů z neuvěřitelně rozsáhlé zásobárny vědomostí, nerespektující zákony tvorby. Jako poslední v padesátém roce vycházejí Teuchnerem převyprávěné Pohádky s Andersenem.