(1960–2017) vystudoval FF UK a DAMU, pracuje jako divadelní režisér. Je autorem řady divadelních scénářů, dramatizací a her pro děti i dospělé.
Mezi jeho inscenace patří mimo jiné Jak jsem se ztratil, Epochální výlet pana Broučka, Myška z bříška, Oněgin byl Rusák, Naši furianti, O líné babičce a kabarety Vian – Cami, Prévert – Bulis a Kainar – Kainar. V letech 1990–2010 působil jako pedagog DAMU a od roku 1996 je jedním z uměleckých šéfů Divadla v Dlouhé. Dosud publikoval básnické sbírky Malé prosby (2005), Veselá čekárna (2006 a 2014), Krajina nad parapetem (2008) a Na dosah (2011).
Básně psané očima? Co to znamená? Člověk se někdy holt musí uchýlit k prostředkům, které jsou k dispozici, když ty běžné stávkují a odmítají sloužit. Poslední sbírka Jana Borny obsahuje jak netradičním způsobem vytvořené básně pojednávající o neochvějných jistotách a vytrvalém hledání cesty z osamění, tak prozaické texty týkající se vzpomínek z dětství. Jakkoli jsou nástroje vyjádření neobvyklé, autorovi se úspěšně daří zaměřovat na oblíbená témata, která prudkými a zacílenými pohyby…
Ve své znovu vydané básnické prvotině Jan Borna z mnoha úhlů zkoumá a nahlíží cestu k vnitřnímu osvobození. Jednoduchým, současně však rafinovaným a vynalézavým jazykem se za doprovodu tvrdošíjného smutku a neklidu noří do vnitřních labyrintů a cest. Přesto neztrácí hlavu a při svém putování si současně zachovává i určitý odstup.
Veselá čekárna není pro Jana Bornu jen místem, kde se člověk odevzdává tomu, co život přinese, ale také místem zastavení a spočinutí, které vybízí neustrnout a vykročit. Odvaha odolává obavám, syrová věcnost přechází v ironii a bytí se stává riskantní improvizací.
Básnické sbírky Jana Borny jako by se v průběhu času utvrzovaly ve věcné až úsporné, a přesto hluboce intimní poetice, která je prosta nuceně hledaných slov a jíž je vlastní sebejistý záznam viděného a ironická interpretace prožitého. Básně „o ničem“ s nadsázkou sobě vlastní slibují verše o lásce – jako o budoucím příslibu, nahotě v promrzlé krajině, jež provokuje něžnou křehkostí, zatímco láska žitá a odžitá se klidně zrcadlí v mlčenlivé…
Poetika střízlivosti a zdánlivě prosté sdělnosti je v další sbírce Jana Borny posílena hraniční trpělivostí, které je autorovi pro všední život potřeba a s níž postupuje ode dne ke dni jako my všichni, a přece podstatně jinak. Má-li v sobě motiv cesty vždy výrazný existenciální význam, ve verších knihy Na dosah je živen vyprahlostí okolní krajiny stejně jako schopností čistého či lehce ironického prožitku radosti z vezdejšího poznávání…
Krajina nad parapetem se v autorových básních proměňuje v přirozené a citlivé obrazy situací běžného dne, které nezanechávají jen lyrický dojem, ale často s sebou nesou i hořkou osobní výpověď. Neděje se tak ovšem v posmutnělé atmosféře, naopak, básníkova krajina se může chlubit smířlivostí, nadhledem, existenční vyrovnaností a jemným humorem. Aforistická pointa, ironie a celkový smysl pro hru s jazykem i se sebou samým je pak pro Jana Bornu příznačným způsobem sdělování toho…
